Experiment: Radnice na Palmovce

1. července 2013

Stavba nové radnice patří bezesporu k nejprestižnějším architektonickým veřejným zakázkám. Musí v první řadě důstojně reprezentovat městskou samosprávu před občany. Jejich potřebám jsou úřady uvnitř budovy určeny. Spojení této primární funkce s prvkem velkého komerčního centra, které plánuje Praha 8, se zdá být skutečně odvážným experimentem.

Na základě experimentů ve stavebnictví a urbanismu došlo po druhé světové válce k velkému množství omylů. Prokazatelně se zjistilo, že mnohem lépe fungují tradiční koncepty řešení. Jak bude v realitě vypadat koexistence supermarketu, restaurací a obchodních jednotek s veřejnou institucí v jedné budově? Pokud budeme předpokládat, že komerční funkce budou odpovídat kupní síle obyvatel ve spádové oblasti, potom nelze čekat, že by zde vznikl podobný shopping mall jako v centru města. Velmi těžko lze pro takovéto spojení komerční a veřejné funkce hledat referenci, která by prokazovala, že toto řešení bude životaschopné a přinese proklamovanou finanční návratnost investovaných veřejných prostředků. I kdyby v současnosti existovala v místě reálná poptávka po kancelářských a komerčních plochách, nedá se garantovat, že tato poptávka bude existovat také v době dokončení budovy, tj. například za 3 až 4 roky. Tisíce metrů čtverečních neobsazených kancelářských ploch na opačném předmostí Libeňského mostu, pro které se nikdy nepodařilo najít nájemce, by měly být varováním před iluzí rychlé finanční návratnosti.

Nebylo by pro důstojnost úřadu městské samosprávy v očích veřejnosti lépe, kdyby sdílela jednu střechu například s pobočkou městské knihovny a komerční funkce by nebyly v plánované budově převažující, ale maximálně doplňkové v úrovni parteru? Pro její obraz by bylo jistě lepší, kdyby si postavila skromnější radnici na základě architektonické soutěže a větší část ze svých prostředků investovala do výstavby bytů a rekonstrukce infrastruktury.

Odpovídající architektura?
Dostupné informace o navržené polyfunkční budově na Palmovce jsou vzhledem ke schematičnosti a nedostatečně podrobnému zpracování zcela nepostačující pro seriózní analýzu kvality architektonického řešení. Rozsah zpracování odpovídá spíše snaze obhajovat ekonomickou stránku návrhu a její ne zcela přesvědčivou rentabilitu, nikoli však přesvědčivě prezentovat urbanistické a architektonické řešení, které bude mít dlouhodobý dopad na život celé městské části. Prezentace investičního záměru, která by měla být přesvědčivým dokladem pro schválení zastupitelstvem a zároveň plně obhajitelným dokumentem před veřejností, odpovídá svou formou spíše podkladu k zadání architektonické soutěže. Umístění a hmotové řešení nové budovy radnice městské části není přesvědčivé zejména z toho důvodu, že neexistuje možnost porovnání s dalšími návrhy, které by byly výsledkem architektonické soutěže.

Způsobem výběru architekta, kdy se vybíralo na základě netransparentních podmínek z úzkého okruhu několika soutěžících, byla opravdová soutěž se všemi jejími výhodami eliminována. Výběrová řízení, v nichž je nabídka nejnižší ceny relevantním kritériem hodnocení, jsou vhodná např. při nákupu zboží nebo stavebních prací, kdy lze předepsat podmínky kvality dodávky. Kvalitu architektonických služeb však předem stanovit nelze a podmínky jako např. reference nebo výše obratu uchazeče jsou diskriminační, omezují soutěžní pole, a jsou tedy nevhodné. Důsledkem nejsou úspory, ale zoufale nízká kvalita mnoha realizovaných staveb, které se kvůli špatným projektům prodražují daleko více, než se ušetří na projektu.

Pro zadávání většiny veřejných zakázek v oblasti architektury, územního plánování a některých technických staveb je nejlepším řešením soutěž o návrh. Vypisovateli architektonické soutěže přináší nenahraditelný zisk v podobě propracování úkolu z mnoha pohledů. Skýtá značnou naději směnit vynaložené finanční prostředky za optimální protihodnotu. Je to efektivní konání mířící k nejlepšímu zhodnocení cenných veřejných prostor nebo pozemků. Náklady na architektonickou soutěž představují zanedbatelné promile celkových nákladů na stavbu samotnou.

Příklady ze zahraničí
Pro ilustraci problematiky novostavby radnice lze uvést několik příkladů budov srovnatelných svým významem s projektem plánované budovy na Palmovce.

Pozitivně je možné hodnotit výstavbu nové radnice v Murcii od španělského architekta Rafaela Monea z 90. let minulého století. Přípravě projektu bylo věnováno odpovídající úsilí a čas. Výsledkem je racionálně řešená a po estetické stránce bezchybně navržená budova, která se dokázala dobře začlenit do mimořádně obtížného kontextu hlavního městského náměstí starobylého historického města. Pro případ uvažovaného záměru dostavby Staroměstské radnice lze budovu radnice v Murcii považovat za vzor úspěšného projektu, jemuž se nejen podařilo nezdevastovat historický kontext okolí, ale který naopak dokázal vnést do tohoto prostředí novou kvalitativně rovnocennou vrstvu. Na rozdíl od běžné produkce architektury 90. let se nezdá, že by stavba začala po téměř dvou dekádách zastarávat.

Jako skutečně odstrašující protiklad lze uvést novostavbu Bostonské radnice z 60. let. Tehdy, v době největšího rozkvětu poválečné modernistické architektury, bylo rozhodnuto postavit novou moderní radnici v centru Bostonu, který je jedním z mála amerických velkoměst s dochovaným kompaktním historickým jádrem. Architekti Kallman a McKinnell navrhli budovu plně v souladu dobovými trendy, stavba byla v době svého vzniku považována za špičkové řešení, o jehož kvalitě a správnosti nebyly v 60. letech žádné pochybnosti. Ačkoli Boston City Hall byla po své realizaci oceněna různými cenami a prezentovala se jako ikona betonového brutalismu, dnes po více než 40 letech je z ní prázdná, beznadějně technologicky i morálně zastaralá schránka.

S výjimkou prezentace stavby od autorů, jinak renomovaných amerických architektů, lze dnes jen stěží při hledání informací o budově najít nějaké pozitivní hodnocení. Stavba z pohledového betonu dokončená v roce 1969 trpí dle dostupných informací komplexním syndromem nemocných budov. Její provoz je vzhledem k dobově módnímu řešení dispozice s nefunkčními volnými prostory a betonovým obvodovým pláštěm extrémně nákladný. Mezi obyvateli města je budova, zvaná také „Hall of shame“, krajně neoblíbená.
Problémem v současnosti není jen samotná budova, ale také „plaza“, tj. obrovská dlážděná plocha v jejím okolí. Předimenzovaný veřejný prostor, navržený v duchu doktríny 60. let, se také nepodařil tak, aby fungoval podle představ autorů projektu.

Nová radnice se nestala symbolem města, ale naopak symbolem krátké životnosti trendů moderní architektury a ukvapeného rozhodnutí vedení města v roce 1961. Důsledky tohoto rozhodnutí dnes není snadné z finančních důvodů změnit ani v Massachusetts, které spolu s Novou Anglií patří dlouhodobě mezi nejbohatší regiony planety. Nedávný pokus prodat budovu soukromým investorům a přestěhovat radnici byl neúspěšný. V českém kontextu lze s úlevou konstatovat, že je dobře, že nedošlo k realizaci některého z vítězných návrhů soutěže na Staroměstskou radnici, které byly navrženy v podobném duchu. Štěstí je to nejen pro centrum Prahy, ale také pro samotné autory vítězných návrhů, kteří se realizací doživotně profesionálně nekompromitovali tak, jako architekti Kallman a McKinnell v Bostonu.

Soutěže prospějí veřejnosti
Architektonické soutěže jsou nejracionálnějším způsobem, jak spravedlivě rozdělovat veřejné zakázky a těžit z pozitivních efektů soutěživosti. Operují se spektrem spolehlivých nástrojů a způsobů, jak udržet ducha spravedlivé soutěže a omezovat diskriminaci a klientelismus. Jsou dobrým způsobem, jak pro veřejný sektor vydobýt co nejlepší výsledek. Stav zadávání veřejných zakázek v České republice je však alarmující.
Z asi 1 500 veřejných zakázek na projekty ročně se u nás zadá prostřednictvím architektonických soutěží jen zlomek. Přitom se jedná o naprosto samozřejmý model fungující ve všech vyspělých zemích.

Pokud už u nás dojde k nějakému typu výběrového řízení, téměř vždy je bohužel hlavním kritériem posuzování nikoli konkrétního řešení stavby, ale jen obchodních parametrů (cena projektu, výše obratu firmy, zkušenost s podobnou zakázkou, portfolio atd.). Často tak dochází kvůli nedůsledné a netransparentní přípravě zadání zakázky ke zbytečnému proinvestování finančních prostředků.

Od poloviny 19. století, kdy architektonické soutěže zdomácněly u nás i v ostatním vyspělém světě, byly vnímány nejen jako dobrá cesta ke vzniku znamenitých děl, ale i jako nástroj efektivního zadávání významných veřejných zakázek. Architektonická soutěž je od podstaty odlišná od ostatních typů veřejných soutěží nebo zadání. Vyhodnocení mezi anonymními návrhy je nezávislé na osobách tvůrců (nerozhoduje se o osobách, ale o řešeních), není při ní rozhodováno na základě minulých zásluh a referencí, které naprosto negarantují kvalitní řešení, ale na základě pohotového aktuálního přístupu a konkrétní situace zadání.

Soutěž o návrh umožňuje opravdovou transparentnost, odborné a korektní hodnocení nabídek podle mnoha kritérií, díky čemuž se těchto soutěží účastní nesrovnatelně vyšší počet uchazečů než jiných výběrových řízení. Ve vyspělých zemích je soutěž o návrh zcela běžná a úroveň realizací veřejného sektoru tomu odpovídá. Dlouhá tradice soutěží u nás, díky níž se realizovalo velké množství kvalitních veřejných staveb, byla bohužel v poslední dekádě přerušena. Použití soutěže o návrh přiměřené konkrétní situaci je nikoli primárně v zájmu architektů samotných, ale výsostně v zájmu veřejném. Architektonickou soutěž vyhodnocuje za použití dlouhodobě ověřených a mezinárodně sdílených pravidel porota, která se skládá ze zástupců vypisovatele (investora) a nezávislých odborníků (architektů, urbanistů, dopravních expertů, odborníků na památkové otázky).

Renomovaní tvůrci
Pokud tedy nebude záměr výstavby budovy radnice na Palmovce jako celek odpovědně a uvážlivě posouzen, již krátce po realizaci se může zjistit, že se jedná o megalomanskou a nepotřebnou stavbu s od počátku nesmyslně zadaným programem. Jméno věhlasného a renomovaného autora nemůže být garancí vzniku kvalitní veřejné stavby, pokud nebyl tento tvůrce vybrán na základě regulérní veřejné architektonické soutěže. Pouze na základě porovnání s dalšími soutěžními návrhy lze posoudit, zda je navržený koncept řešení opravdu tím nejlepším. I ti největší světoví architekti, kteří svou tvorbou významně ovlivnili celé 20. století, se dopustili omylů, a to zpravidla v době, kdy jim byl projekt zadán bez soutěže na základě věhlasu jejich referencí. Uživatelé jejich staveb zůstávají a potýkají se s nedostatky jejich návrhů, ačkoli jejich autoři často již dávno nejsou mezi námi. Koncept městského domu s obřími hodinami od Josefa Pleskota může dnes být na první pohled zajímavou soudobou architekturou. Opravdovou kvalitu se ovšem nepodařilo ověřit v soutěži, která by možná přinesla lepší řešení, nebo by minimálně umožnila porovnání a legitimizovala vybraný návrh.