Lázně vytesané do švýcarských Alp. Peter Zumthor proměnil kámen, vodu a světlo v architekturu

Na první pohled skoro nejsou vidět. Termální lázně ve švýcarském Vals se nesnaží konkurovat okolním Alpám, ale jako by se staly jejich součástí. Peter Zumthor nechal budovu zanořit do svahu, obložil ji desítkami tisíc desek místního křemence a uvnitř vytvořil labyrint kamenných komor, bazénů, stínů a úzkých průhledů do krajiny. Stavba, která letos slaví 30 let od svého dokončení, se stala jedním z nejvýraznějších příkladů architektury, která nestaví na efektním tvaru, ale na materiálu, atmosféře a fyzickém prožitku prostoru.

Švýcarská obec Vals leží na konci vysoko položeného údolí v kantonu Graubünden. Místo dlouhodobě těží z minerálního pramene svatého Petra, jehož voda vystupuje ze země o teplotě přibližně 30 °C. Když zde v 90. letech vznikaly nové termální lázně, dostal Peter Zumthor příležitost navrhnout stavbu v prostředí, které dobře znal – jeho ateliér sídlí právě v Graubündenu a práce s místní krajinou, řemeslem a materiály patří k základním motivům jeho tvorby.

Výsledkem nebyla klasická lázeňská budova vystavená na odiv, ale téměř opačný přístup. Zumthor chtěl vytvořit dojem, že člověk vstupuje dovnitř hory. Lázně proto z velké části zapustil do svahu a jejich plochou střechu pokryl trávou. Při pohledu shora tak stavba téměř splývá s terénem a pokračuje v linii horské louky. Toto řešení zároveň reagovalo na požadavek nenarušit výhledy z původního hotelového komplexu nad lázněmi.

Kus krajiny

Zumthor při návrhu pracoval s jednoduchou otázkou: jak lze architektonicky vyjádřit spojení hory, kamene a vody? Nešlo mu přitom o doslovnou napodobeninu přírodní jeskyně. Budova je geometricky velmi přesná, pravoúhlá a konstrukčně disciplinovaná. Pocit něčeho archaického vzniká především způsobem, jakým se jednotlivé kamenné objemy skládají dohromady.

Půdorys tvoří soustava masivních bloků rozmístěných kolem hlavních vodních prostor. Mezi nimi vzniká volně plynoucí síť chodeb a průchodů. Zumthor tento prostor označoval jako „meandr“ – návštěvník není veden jedinou předepsanou trasou, ale postupně si hledá vlastní cestu mezi uzavřenými komorami, otevřenými bazény a průhledy ven. Architekt přitom velmi přesně pracuje s tím, kdy se krajina před člověkem otevře a kdy naopak zmizí za kamennou stěnou.

Právě pohyb je jedním z hlavních stavebních materiálů lázní. Prostor nelze plně pochopit z jednoho místa ani z půdorysu. Teprve při chůzi se střídají stísněnější chodby s vysokými sály, temnější zákoutí s místy zalitými denním světlem a intimní bazény s otevřeným venkovním prostorem.

Hlavní část lázní se soustřeďuje kolem dvojice velkých bazénů – vnitřního a venkovního. K nim se připojují menší prostory odlišné teplotou, světlem, barvou nebo akustikou. Současný areál pracuje s několika typy koupelí, jejichž voda má rozdílnou teplotu od velmi chladné až po zhruba 42 °C. Důležitější než jejich počet je ale samotný princip: každý prostor vytváří jinou fyzickou zkušenost.

Šedesát tisíc kusů jednoho kamene

Charakter stavby zásadně určuje místní valser quartzite, tedy křemenec těžený v okolí Vals. Podle provozovatele lázní bylo při realizaci použito přibližně 60 000 kamenných desek. Kámen zde není jen dekorativním obkladem. Je základním prostředkem, kterým architekt vytváří měřítko, rytmus i atmosféru celého prostoru.

Úzké pásy kamene jsou kladeny horizontálně nad sebe. Stěny proto nepůsobí jako složené z velkých desek, ale jako stovky tenkých geologických vrstev. Horizontální spáry zároveň navazují na hladinu bazénů a vytvářejí spojení mezi vodou a kamenem.

Barva křemence se podle světla mění od šedé a stříbřité až po téměř zelenou nebo modrou. Ve vlhkém interiéru se jeho kresba ještě zvýrazňuje. Architekturou se tak nestává pouze samotný objem stavby, ale i způsob, jakým povrch reaguje na vodu, páru a proměnlivé osvětlení.

Pritzkerova cena, kterou Zumthor získal v roce 2009, připomíná právě Vals jako jednu z jeho klíčových realizací. Porota u jeho tvorby vyzdvihovala schopnost pracovat s místem, materiálem a fyzickou zkušeností člověka. U termálních lázní se často upozorňuje také na mimořádnou preciznost detailu – například na horizontální strukturu kamene, která pokračuje v rytmu vodní hladiny.

Střecha, která téměř levituje

Jedním z nejzajímavějších momentů stavby je konstrukce zastřešení. Lázně sice působí jako masivní monolit vytesaný z jednoho kusu skály, ve skutečnosti jsou však složeny z jednotlivých prostorových bloků.

ArchDaily popisuje konstrukci jako soustavu patnácti samostatných objemů sestavených do trojrozměrné skládačky. Stropní desky nejsou vždy spojeny se sousedními konstrukcemi zcela těsně. Mezi některými částmi zůstávají úzké spáry o šířce zhruba osm centimetrů. Skrze ně proniká dovnitř světlo v podobě ostrých horizontálních linií.

Výsledkem je zvláštní optický paradox. Konstrukce působí těžce a monumentálně, současně ale není vždy zřejmé, kde přesně strop spočívá na stěnách. Světelné mezery místy potlačují vizuální kontakt mezi podporou a střechou, takže betonové desky jako by nad kamennými stěnami levitovaly.

Zumthor tak vytváří napětí mezi fyzickou tíhou stavby a její vizuální lehkostí. Kámen působí téměř geologicky stabilně, zatímco strop se místy mění v tenkou horizontální rovinu oddělenou světlem.

Světlo jako další materiál

Denní světlo do interiéru nevstupuje rovnoměrně. Zumthor s ním pracuje podobně jako s kamenem – dávkuje ho a směruje.

Někde proniká dlouhými úzkými spárami ve stropě, jinde skrze menší otvory nebo velké průhledy směrem do údolí. Některé místnosti zůstávají téměř temné. Voda a její odrazy pak dokážou změnit celý charakter prostoru.

Právě kontrast mezi světlem a tmou je pro lázně zásadní. Člověk může chvíli stát v uzavřené kamenné komoře a o několik kroků dál se ocitnout před velkým otvorem rámujícím alpskou krajinu. Nejde přitom o klasická panoramatická okna. Výhled se objevuje jako pečlivě komponovaný obraz vložený mezi masivní stěny.

Po setmění se princip obrací. Velká část světla přichází přímo z bazénů a jejich okolí. Kámen se dostává do šera a vodní plocha se stává jedním z hlavních zdrojů světelné atmosféry.

Architektura, kterou je třeba slyšet a cítit

Vals bývají často označovány za jednu z vrcholných ukázek fenomenologického přístupu v architektuře. Zumthor totiž nevytváří prostor určený především k pozorování. Budova působí současně na zrak, hmat, sluch i vnímání teploty.

Zvuk vody se v jednotlivých kamenných komorách mění podle jejich velikosti. Hladké povrchy jej odrážejí, úzké chodby zesilují kroky a v některých bazénech vzniká téměř chrámová akustika. Stejně důležitý je kontakt bosého těla s kamenem, rozdíl mezi chladným a vyhřátým povrchem nebo pára, která mění vzdálenost a ostrost jednotlivých stěn.

Zumthor sám při popisu projektu zdůrazňoval právě světlo odražené od vody, páru, zvuk bublající vody, teplotu kamene i kontakt materiálu s lidským tělem. Architektura lázní tak není kulisou pro koupání – koupání je součástí architektury.

Tento přístup je typický i pro jeho další stavby. Místo ikonického tvaru, který lze snadno rozpoznat z fotografie, vytváří Zumthor sekvenci atmosfér. Proto také bývá jeho práce obtížně reprodukovatelná pouze obrazem: fotografie dokáže zachytit kámen a světlo, nikoli však současně jejich teplotu, zvuk nebo vlhkost vzduchu.

Stavba, která téměř okamžitě zestárla do památky

Lázně byly dokončeny a otevřeny v roce 1996. Jejich význam byl rozpoznán neobvykle rychle – už v roce 1998 získala stavba v kantonu Graubünden památkovou ochranu.

Pro Zumthora znamenal projekt také zásadní průlom v mezinárodním měřítku. Spolu s Kunsthaus Bregenz patřily lázně mezi stavby, které během 90. let přivedly jeho tvorbu do širšího povědomí. V roce 2009 získal Pritzkerovu cenu a Vals jsou dodnes uváděny jako jedna z jeho nejvýznamnějších realizací.

Od svého vzniku přitom lázně nijak výrazně nezestárly ani formálně. Částečně je to dáno právě tím, že jejich architektura nestojí na technologické novince nebo dobovém stylistickém gestu. Základními prvky jsou kámen, beton, voda, světlo a proporce.

A právě v tom spočívá největší síla Zumthorova návrhu. Z horského hotelového wellness nevytvořil luxusní interiér v obvyklém smyslu, ale téměř archetypální prostor. Stavba nepůsobí jako objekt vložený do Alp. Vypadá spíše jako dutina, která zde mohla být dávno předtím, než ji někdo objevil.