Územní plánování a magie tetraktysu

Územní plánování a magie tetraktysu

Odborná veřejnost i městské části stále napjatě čekají na zveřejnění výstupů Kanceláře Metropolitního plánu, které by umožnily věcně posoudit, jaké dopady bude mít připravovaný územní plán na rozvoj města a rozhodování v území.

Na internetových stránkách Institutu plánování a rozvoje (IPR) však již od loňského roku mohou zájemci nalézt objemný soubor dokumentů souhrnně nazvaných „Koncept odůvodnění“. Ten sice mnoho neprozrazuje o reálné podobě a funkcích připravovaného plánu, je však vyčerpávající výpovědí tvůrců plánu o hodnotových a teoretických předpokladech, z nichž vycházejí.

Při studiu těchto materiálů zaujmou čtenáře především tyto čtyři momenty. 1) vyznávání Architektury s velkým A, kterou autoři „Konceptu odůvodnění“ neváhají označit jako nejvyšší veřejný zájem města, 2) okouzlení anglofonním světem a jeho systémem městského plánování, 3) zalíbení ve „veřejném prostoru“ – módním sousloví, které může znamenat mnoho i nic, a také je tou částí území města, která při rozvolnění pravidel pro rozhodování v území po vzoru anglofonních zemí zůstane jediná pod větší samosprávnou kontrolou a 4) zásadní odmítání všeho předchozího, co se zde na poli městského plánování odehrávalo, a co je třeba radikálně změnit. Autoři „Konceptu odůvodnění“ hovoří v této souvislosti o „změně paradigmatu města“ a odkazují na knihu Thomase Kuhna o paradigmatických revolucích ve vědách.

Jedná se podle mého názoru o momenty zásadní. Podívejme se proto blíže na východiska tvůrců Metropolitního plánu a pravděpodobné důsledky jejich uplatňování v plánovací praxi.

Revoluce v územním plánování či neoliberální obrat v uvažování o městě?
Autoři Metropolitního plánu staví sebe sama před opravdu nelehký úkol. Prohlašují, že „je potřeba proměnit celkový pohled na plánování. Zjednodušeně řečeno chceme nahradit direktivní regulování za strategické iniciování. Vzhledem k tomu, že základním požadavkem na územní plán je jeho použitelnost a používanost, bylo úkolem nejen zpracování metodiky, ale následně i celého územního plánu, redukovat z možného maxima na nutné minium. K tomuto principu se budeme ještě mnohokrát vracet, protože je pro nové paradigma klíčový“ (Paradigma, s. 20).
 Jsou přesvědčeni, že „nový plán nemůže být postavený na odmítání současných trendů globálního světa, nemůže být plný konfliktů, přivolal by pouze další konflikty a množství negativní energie… Nový plán musí obsahovat především iniciaci a ne restrikci. Pokud bude pozitivní potenciál obsažený už v podstatě plánu, bude možné, aby vyvolal příliv pozitivní energie, a plán se bude sám kvalitně naplňovat (Paradigma, s. 2).

V této argumentaci lze paralelně sledovat dva zajímavé momenty. Zaprvé, autoři chápou územní plán jako dokument v první řadě nikoliv normativní, definující, co je v území přípustné a co nikoliv (tj. pojetí v souladu s českou právní tradicí), ale jako dokument koncepční, ba dokonce iniciační.

Zadruhé z argumentace autorů implicitně vysvítá příklon k neoliberálním teoriím; k přesvědčení, že regulace jsou brzdou přirozeného, zdravého rozvoje, a proto by měly být omezeny na opravdu nezbytné minimum. A tuto tezi aplikují na územní plánování. Jde vlastně o názor, že minimalizací toho, co územní plán reguluje, se sníží počet konfliktů v území a pokusů územní plán nějakým způsobem obcházet.

Lze však poměrně jednoduše namítnout, že čím méně toho bude územní plán regulovat, tím méně sporů bude vyvolávat. Spory mezi účastníky (a s nimi spojený prostor pro korupci) liberalizací územního plánu z území nezmizí, pouze se obrátí jiným směrem. Od komunálních politiků, kteří mohou schválit změnu územního plánu, ke stavebním úřadům, pro které bude obtížnější zdůvodnit svá rozhodnutí v těchto sporech. Je takové prostředí opravdu stabilnější?  

Spor o to, do jaké míry by měl územní plán regulovat změny v území, aby na jedné straně vyváženě chránil zájmy všech relevantních aktérů v území a na straně druhé nepředstavoval pro svou složitost a rigidnost brzdu smysluplného rozvoje území, je jedním ze základních sporů na poli městského plánování. V čem tedy spočívá revolučnost přístupu prezentovaného v “Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu”?

Město jako skulptura? K estetismu v plánování města
Při bližším rozboru obsahu a stylu “Konceptu odůvodnění” se ukazuje, že více než o revoluci plánovací jde o revoluci lingvistickou motivovanou touhou vytvořit krásný plán jako obraz ideálního krásného města. Proto jeho autoři obracejí pozornost k pythagorejské filosofii, která je ztělesněním lidské potřeby najít a skloubit řád a krásu. Konkrétně jsou inspirováni pythagorejským výkladem tetraktysu, prostorového vyjádření magického čísla 10 jako součtu číslic 1 + 2 + 3 + 4. “Inspirováni Pythagorejci, jejich myšlením o číslech, číselných vztazích a číselných poměrech, jsme desítku základních tezí uspořádali do zapamatovatelného systému” (Duch plánu, s. 35).  
Z této metafory je zřejmé, že na počátku byla idea, představa ideální kompozice města, do níž byly promítnuty reálné fyzické struktury a vztahy v území. Jinými slovy, jde o proces, který není poháněn daty (data driven), ale vizí; a má tedy blíže k umělecké tvorbě než k vědě, k níž se autoři explicitně hlásí. „Organizací deseti tezí Metropolitního plánu pro Prahu do struktury tetraktysu se hlásíme k evropské tradici řecké vědy, které je Pythagoras výsostným představitelem, a také k platónskému základu evropské filosofie a myšlení, ke komunikaci myšlenek skrze abstraktní ideální stav“ (Duch plánu, s. 46).

 V tomto tvůrčím procesu odpadávají od autorova dláta všechny nemateriální významové vrstvy města. Řečeno méně obrazně, z plánování se vytrácí socioekonomické a sociokulturní funkce a významy města. Autoři metropolitního plánu na jejich předjímání a usměrňování rezignují předpokládajíce, že tyto vrstvy postupně narýsuje sám život města. V praxi tedy ponechávají značnou volnost neviditelné ruce trhu.
    
Územní plán jako mistrovské dílo? K problematice autorství
Tento přístup je přístupem velkého konstruktéra, tvůrce opírajícího se o odbornou autoritu, aureolu umělce či kombinaci obojího. V každém případě se jedná o reminiscenci velkých urbanistů 19. století a meziválečných modernistů, vůči jejichž „sociálnímu inženýrství“ se autoři „Konceptu odůvodnění“ vymezují. „Budeme-li přistupovat k tvorbě plánu opět jako architekti, nikoliv jako nadřazení a neomylní urbanisti – sociální inženýři, podaří se nám možná iniciovat hybridní struktury města, které dnes ještě nedokážeme ani odhadnout, které však přinesou do městské struktury novou kvalitu“ (Paradigma, s. 51).

 Zaujímají však umělecko-estetický postoj kladoucí důraz na obraz města a upozaďující socioekonomickou a sociokulturní dimenzi města chápaného jako entity nejen fyzické, ale také společenské; postoj, v němž je riziko latentního sociálního inženýrství podobné jako v případě „velkých urbanistů“, vůči nimž se vymezují. Jinými slovy Urbanisty pouze nahradili Architekti. Může tudy vést cesta k odhalení a uchopení dynamických hybridních struktur vnášejících do organismu města novou kvalitu, po níž autoři správně volají?

Z pojetí plánu jako autorského díla pramení také přístup autorů „Metropolitního plánu“ k roli veřejnosti v procesu územního plánování.  V úvodu konceptu odůvodnění prohlašují, že „plán má být ideální dohodou zúčastněných obyvatel s politickou a úřední mocí, komunální i státní“ (Paradigma, s. 5). Zapojení veřejnosti se však odehrává na úrovni jejího informování o teoretických východiscích a postupu Architektů a příležitostné konzultace dílčích problémů se zástupci (především odborné a občanské angažované) veřejnosti (dle schématu Colins, Ison 2006). Jedná se tedy o participaci na minimální úrovni, kdy zapojení laici nemají žádný vliv a žádnou spoluodpovědnost za řešení problému, který je s nimi diskutován; čili o participaci „pro dobrý pocit“ (dle Arnstein 1969), která stěží může vést k ideálnímu konsenzu, který si tvůrci plánu přejí.

Antimodernistická rétorika a modernistický přístup?
Skrývá se tedy za antimodernistickou rétorikou autorů „Konceptu odůvodnění“ latentně modernistický přístup? Pohled na odborníka jako na tvůrce plánu, průkopníka, jehož úkolem je formulovat vizi města a tu promítnout do jeho obrazu, tomu nasvědčuje.

Tuto hypotézu dále podporuje skutečnost, že tvůrci Metropolitního plánu v návrhu zadání územního plánu navrhují rozčlenit území města do čtyř typů lokalit podle převažujícího stávajícího a navrhovaného způsobu využití – na lokality produkční, obytné, rekreační a krajinné. Přestože se tedy záměrně vyhýbají slovu funkce, v podstatě kopírují rozčlenění města na oblasti s výrobní, obytnou a rekreační funkcí podle vzoru Athénské charty. Aplikují tedy modernistický přístup, který v „Konceptu odůvodnění“ ostře kritizují. „Pouze modernistickými principy (definování a separace funkcí), jak se to u nás (bohužel) dodnes děje, nelze poměřovat nové návrhy budoucího města! Dnes je zřejmé, že pohled na město jako na „zdravou a rovnostářskou“ modernistickou strukturu je zastaralý a rozhodně přežilý“ (paradigma, s. 20).

Epigoni urbánních utopií?   
Jaké jsou příčiny množství protichůdných tvrzení autorů Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu? Jsou to opravdu spíše architekti než územní plánovači, jak sami deklarují. Do značné míry je to dáno českou akademickou tradicí, v níž jsou architektonické navrhování a územní plánování integrální součástí jednoho velkého oboru – architektury. Mnoho absolventů fakult architektury, zejména z generace dnešních padesátníků a šedesátníků, tak územní plánování chápe vlastně jako architektonické navrhování ve větším měřítku a město jako velký a složitý dům. Kdo tedy dobře rozumí domu, rozumí také městu. U architekta (tvůrce domů), který je v rámci této paradigmatické komunity považován za výjimečného, předpokládají, že bude také výjimečným, geniálním tvůrcem města. V důsledku toho zaujímají modernistický přístup se všemi jeho problémy.

V interpretaci výše popsaného rozporu mezi prezentovanými teoretickými východisky a praxí Metropolitního plánu lze však jít ještě o krok dále. Zdá se, že v hledání ideální prostorové kompozice města a v důsledném lpění na estetičnosti a geometričnosti použitých výrazových prostředků vyplouvají na povrch latentně utopické myšlenky autorů plánu.  Myšlenky poháněné vírou, že lze narýsovat ideální obraz města a skrze jeho uvedení v život vyřešit většinu problémů, které přisuzují současným přístupům k městskému plánování.  Neboli vírou, že město lze navrhnout…

Závěr
Historik architektury Pavel Halík charakterizoval v knize „Architektura a město“ neochvějnou vírou modernistických architektů a urbanistů ve správnost modernistické utopie formulované v Athénské chartě jako reminiscenci osvícenské víry v pokrok. „Tato víra v nové, zahrnující všechno minulé, byla v podstatě stará osvícenská víra ve spasitelnou moc rozumu, žádajícího přehledný, jasný, logický řád, do něhož mají být uvedeny všechny sféry individuálního i kolektivního života, byť i za cenu krajních a nebezpečných simplifikací“ (s. 26). Domnívám se, že navzdory odlišným hodnotovým a teoretických východiskům jsou touto vírou v řád a pokrok hnáni také tvůrci Metropolitního plánu. Důsledkem praktické aplikace modernistických utopií se staly například početné disfunkční velké obytné soubory. Jaké nezamýšlené důsledky bude mít urbanistický experiment nazvaný Metropolitní plán? A jsme ochotni tento experiment se všemi příležitostmi, ale i hrozbami, podstoupit?

Martin Veselý

Ilustrační foto: Dano Veselský

Komentáře