ASB Osobnost architektury a stavebnictví: Architektura potřebuje víc fanoušků, nejen odborníků, zamýšlí se Adam Gabrian

Představujeme dalšího z letošních nominantů na ocenění ASB Osobnost architektury a stavebnictví. Adam Gebrian patří k nejvýraznějším osobnostem, které v posledních letech zásadně proměnily způsob, jakým se v Česku mluví o architektuře. Architekt, pedagog a především systematický popularizátor dokázal dostat téma kvality z prostředí z odborných kruhů do veřejného prostoru – prostřednictvím přednášek, médií i vlastních formátů na sociálních sítích.

Dlouhodobě upozorňuje na to, že architektura není jen otázkou estetiky, ale každodenní zkušenosti a kvality života ve městech. Ve svých komentářích i veřejných vystoupeních otevírá témata veřejného prostoru, dopravní infrastruktury nebo role státu a samospráv při plánování měst. Jeho přístup je přitom charakteristický snahou o srozumitelnost a důrazem na konkrétní příklady z Česka i zahraničí.

Máte velkou zásluhu na tom, že se architektura stala součástí veřejné debaty. Jakým tématům na poli architektury a rozvoje měst se podle vás stále nedostává dostatečné pozornosti?

Já si myslím, že jsme se trošku zlepšili v debatě o veřejném prostoru, to znamená o prostoru, který je opravdu přístupný každému zdarma, kdykoliv, jakkoliv. Ale ještě existuje takový prostor, který je svým způsobem taky veřejný prostor, ale vy tam nejdete, pokud nemusíte. A tyhle prostory jsou podle mě ve špatném stavu, a teď to zkonkretizuji.

Tak na prvním místě jsou to nemocnice. Já jsem se tomu tématu dlouhodobě vyhýbal, protože jsem nechtěl dobrovolně trávit čas v nemocničních areálech. Ale je to pro mě taková tichá časovaná bomba, protože snad v každé nemocnici, kde jsem v Česku byl, tak ten stav toho veřejného prostoru, chodeb, čekáren, zvlášť těch starších budov, tak je fakt příšerný. Ale opravdu příšerný.

A vy vlastně, když jste nemocný, tak byste se chtěl relativně rychle uzdravit. A to prostředí na vás má nepochybně vliv a mohlo by přispět k tomu, aby to šlo rychleji. A já znám některé české nemocnice, kde když byste vstoupil zdravější, tak pravděpodobně odejdete nemocný. A opravdu, ať si tu zkušenost udělá každý, jenom když tam přijedete, zaparkujete, vystoupíte, projdete vestibulem.

Mě trochu překvapuje, že tahle věc není vůbec předmětem veřejný debaty. Trochu podobně jsou na tom vysokoškolské areály. Takže školy a dá se říct koleje, to znamená studentské bydlení. Že občas mi připadá, že se tváříme, že ti studenti musí vydržet všechno a když se jim to nelíbí, tak ať si pronajmou něco sami někde společně. Ten stav kolejí nás vlastně nezajímá. Že my řekneme, no my jsme v tom taky vyrostli, tak co je vám do toho.

Tak to si myslím, že je taky fakt hodně hrozný, že kdykoliv já vstoupím na nějakou studentskou kolej a projdu se po těch chodbách a nakouknu do těch pokojů, tak si říkám, no tak tady se opravdu dlouhé roky nic nezměnilo. A pokud ano, tak jednoznačně k horšímu. Takže jsou to tyhle ty prostory, do kterých nechodíme automaticky, ale přitom je využívá velké množství lidí. A mohl bych asi nějak tak pokračovat dál, ale tohle jsou dva pro mě nejkřiklavější příklady.

Kromě samotných budov dlouhodobě kritizujete stav veřejného prostoru českých měst. Mění se už k lepšímu?

Tak já bych hrozně rád řekl, že ano, vždycky všichni chtějí slyšet tu pozitivní zprávu, jako že všechno se zlepšuje, zvyšuje se pozornost, zvyšuje se kvalita. Ale za mě se ta kvalita toho veřejného prostoru zlepšuje jenom tam, kde je obklopen velkým množstvím trvale přítomných obyvatel, kteří tam doopravdy bydlí a užívají to místo a mají na něj nějaké nároky a vyvíjejí nějaký tlak.

Zase uvedu příklad. Já si myslím, že v dlouhodobě špatném stavu je v Praze třeba ostrov Štvanice. A já už jsem dávno byl v porotě architektonické soutěže, která se tím zabývala, to bude třináct let. A my jsme tam diskutovali, co se s tím stane a jestli se to stane. A někdo z té poroty, já už nevím, kdo to byl, tehdy říkal, podle mě se to nestane, protože tady nikdo nebydlí.

A když se nad tím zamyslíte, tak opravdu to je poměrně velký ostrov v úplném centru Prahy, kde opravdu trvale nikdo nebydlí. A protože tam trvale nikdo nebydlí, tak ten tlak na to, aby se s tím něco stalo, je vlastně velmi malý. A zlepšilo se to před pár lety díky lávce HolKa, která tam přivedla víc lidí, takže ten ostrov teď víc lidí vidí. Ale ještě pořád to nevede k tomu, že by se zlepšila ta kvalita.

Takže já bydlím na Malé straně, Malostranské náměstí, jeho dolní část, tak se tam vyparkovala auta, podle mě před nějakými třinácti lety. A od té doby se nestalo vůbec nic. Dokonce se tam nesmazaly ani čáry toho původního parkování, jako ta barva je tam ještě pořád zanedbaná v té dlažbě. A proběhla architektonická soutěž, existuje návrh, pokračovalo se v projektování, ale nerealizovalo se to, protože ty lidi, kteří bydlejí kolem toho náměstí, tak je napočítáte na prstech jedné ruky. A reálně by tam těch lidí mohlo bydlet tisíc. A kdybych tam bydlelo tisíc, tak to náměstí už dneska vypadá jinak.

Takže já si myslím, že to opravdu hodně souvisí ten veřejný prostor s tím, co ho obklopuje a s kvalitou bydlení a množstvím lidí, který bydlí hned vedle. A z tohodle hlediska spousta našich měst je ve velmi nezdravém stavu. Nemusím mluvit jenom o Praze, vy když přijedete na náměstí jakéhokoli malého českého nebo moravského města, tak častokrát zjistíte, že na tom hlavním náměstí skoro nikdo nebydlí. A protože na tom hlavním náměstí skoro nikdo nebydlí, tak to náměstí je buď hodně zanedbané, nebo je to povrchové parkoviště. A historicky to bylo to nejdůležitější místo celého toho městečka, obce, města. A já myslím, že dlouhodobě dělá problémy, když to nejvýznamnější, nejdůležitější, historicky nejdůležitější je v nejhorším stavu. A to se obávám, že platí pro spoustu našich měst.

Dlouhodobě prosazujete názor, že Praha nepotřebuje nové „ikonické“ budovy, protože má jiné problémy. Jak v tomto kontextu vnímáte projekt Vltavské filharmonie?

U mě to nikdy není tak jednoznačné a vím, že se to dá takhle vždycky zkrátit. Já to nemám, že bych si nemyslel, že Praha nepotřebuje nějaké nové krásné stavby. Myslím si, že potřebuje, ale myslím, že to není to hlavní téma. Že jsou prostě důležitější témata.

A abych odpověděl konkrétně na tuhle otázku, tak já si vzpomínám na architektonickou soutěž na Novou národní knihovnu na Letnou a tam si myslím, že se stala poměrně velká chyba, že to místo pro tu knihovnu bylo opravdu vybrané chybně a bylo vybraný místo, kde, když tam pošlete velký množství veřejných peněz, tak tam nemůže nastat žádnej větší budoucí rozvoj.

Když se připravovala soutěž na Vltavskou filharmonii, tak mně se zdálo, že se z toho Praha poučila a že si vybrala místo skoro až přesně obráceně, který je v mizerném stavu a je na začátku budoucího velkého rozvoje Prahy, to znamená Bubny, Zátory, nové čtvrti pro 25 tisíc obyvatel. Z tohoto hlediska mně to rozhodnutí přišlo správné, ale vlastně extrémně ambiciózní. Že někdo řekne, my vezmeme velkou veřejnou investici a pomocí té velké veřejné investice se pokusíme spravit velkej kus veřejného prostoru, který je opravdu v příšerném stavu.

Já jsem neznal člověka, který by řekl, jo, tady na Vltavské to vypadá bezvadně, nechte to být. Tak to doopravdy nebylo. Ano, byly tam nějaké části a místa, který jsme třeba někteří měli radši a někteří méně rádi, ale to, že to prostředí potřebuje pomoc, na tom se zhodli asi všichni. Akorát si myslím, že ten opravdu záměr je hodně ambiciózní.

Josef Pleskot, který vytvářel to zadání pro tu soutěž, tak to nazval vertikální město. Když se na to podíváte, tak on říkal, je tady podzemní úroveň metra, má tady být podzemní parkování, na povrchu jsou tady tramvaje, o kus dál nad tím jezdí vlaky, nad tím jezdí automobily, během toho se pohybují lidi pěšky, o kus vedle je řeka, jo, a ta automobilová infrastruktura je značně přebujelá. Teď tohle všechno máte zamíchat do stavby, která je ještě mimořádně náročná na akustiku. No tak to je hodně těžký úkol.

Takže já jenom držím palce, ať se tohle celé podaří a ať se nepodaří jenom nějaká konkrétní stavba, ale ať se podaří celý rozvoj toho území.

Co můžou čeští architekti dělat pro to, aby jejich hlas byl ve společnosti více slyšet?

Zaprvé by to museli mít jako nějaký svůj cíl, což já vlastně nevím, jestli tomu tak doopravdy je. Já jsem se potkal s řadou lidí, který o to rozhodně nestojí, kteří se rádi věnujou své práci a chtěli by, aby ta práce měla společenský respekt, ale nemají chuť se angažovat v tom, jako se na tom nějak přímo podílet. Já jim do jistý míry rozumím, protože oni si říkají, počkejte, ale to není naše role, jo.

Naše role je dělat tu práci konkrétně co nejlépe dovedeme a to by snad mělo stačit. Aby to tak bylo, tak jim s tím ale musí pomoct někdo jiný. Já vím, že když jsem se začal svou vlastní prací zabývat, tak jsem kdysi vedl takový rozhovor s americkým teoretikem Jeffem Kipnisem, jsem byl na jeho masterclass v Rotterdamu, a on mi říkal, já jsem přednášel dlouhé roky o architektuře veřejnosti a vždycky, když jsem se vyptával, kdo je v tom publiku, tak jsem zjistil, že jsou to lidi velice úzce profesně spjatí s architekturou. Že jsou to buď architekti, studenti architektury, teoretici, historici, památkáři, ale že málo kdy tam zavítá někdo, koho bych označil za jako fanouška. Že nemá s tím oborem nic společného, ale zajímá ho to, má to rád.

Vy když jdete na fotbal, tak na těch tribunách jako nesedí většina bývalých fotbalistů a trenérů. Tam opravdu sedí ti fanoušci. Já jsem vždycky říkal, že by bylo prima, kdyby ta architektura jich měla víc. Na tom jsem začal osobně pracovat a třeba se to pomalu pozvolně daří. Já to zjišťuju na svých přednáškách, že se na to občas ptám. Tak tam častokrát sedí lidi, kteří takzvaně s architekturou nemají nic společného. Jenom jsou třeba uživatelé veřejného prostoru. Já si myslím, že to je pozvolně ta cesta.

A teď trošku vážněji a obecněji. Já se obávám, že my žijeme ve společnosti, která z důvodů, kterým já úplně nerozumím, moc nerespektuje práci jiných lidí a jiných oborů. Zvlášť, když o tom jiném oboru skoro vůbec nic neví. Platí to vesměs jako napříč všemi profesemi. Já jsem si za svůj život některé různé profese vyzkoušel. To mi umožnilo tohleto zažít. Takže když jsem psával články do novin, tak jsem pak seděl se svými kamarády a architekty a jeden mi říkal, no ho zase nějakej pisálek tam vyplodil nějakou hovadinu a já jsem mu říkal, moment, moment, můžu ti chvíli vyprávět o tom, co to znamená vznik takovýhohle článku?

A on říkal, jo jo, tak povídej. Já jsem půl hodiny vyprávěl, co to znamená takový článek napsat a co za práci člověk pro to musí udělat, jakou přípravu a v jakých podmínkách to dělá, jak to vypadá, jaké to má termíny, kolik je v tom peněz, kolik je v tom angažovaných jiných lidí a tak dále. Když jsem to celý dovyprávěl, tak on mi říkal, hmm, OK, tak asi to není tak jednoduché, jak jsem si myslel. Ale ten první krok vždycky byl, jako je to nějaká prostě banalita, kterou umí každý. Já bych si hrozně přál, abychom se k těm jiným profesím naučili přistupovat s respektem. Vlastně na začátku si říkali, a asi to není tak jednoduchý, jako možná, že o tom nevím úplně všechno. Pojďme si o tom nejdřív trochu něco zjistit a pak jako pojďme mít nějaké silné názory. Moje zkušenost je, že je snadný mít silný názor na něco, o čem nevíte vůbec nic. Jakmile o tom víte něco málo, tak už to tak snadný není.

Hrozně mám rád citát Jardy Jágra, který kdysi odpovídal na nějakou otázku někomu a říkal, jako není to jednoduchý hrát ten hokej. Kdyby to bylo jednoduchý, tak to hraje mnohem víc lidí.

Máte za sebou stovky přednášek, videí a veřejných vystoupení. Kdy jste si poprvé uvědomil, že vaše práce skutečně ovlivňuje veřejnou debatu?

Asi nikdy. Já nad tím takhle nepřemýšlím, já se moc nezabývám tím, co ta moje práce způsobuje. Já jsem se kdysi rozhodl se nějaké činnosti věnovat a to rozhodnutí jsem si poměrně dobře rozmyslel a ono má různý nevýhody a má některé výhody a ty výhody jsou, že mi připadá, že to má smysl a to, že to má smysl, já proto moc nepotřebuju nějaké utvrzování zvnějšku.

Takže já netrávím čas tím, abych zjišťoval, jaké reálné dopady ta moje práce má a jediné, z čeho to můžu posoudit, že poměrně běžně mě lidi zastavují na ulici a mají chuť se se mnou bavit a toho si vlastně vesměs vždycky vážím. Vždycky, když mě někdo zastaví a něco mi chce víc a i když je to jenom, já nevím, poznámka, otázka, doplněk, kritika, tak si toho doopravdy vážím z několika důvodů. Zaprvé vlastně oceňuji tu odvahu, že někdo jde za někým, koho nezná a jde mu něco víc, protože to jsem vždycky obdivoval, mně dlouho trvalo, než jsem se to naučil, neuměl jsem to od začátku a považuji to v té mezilidské komunikaci většinou za to nejtěžší.

Když někdo vyvine nějakou iniciativu a o něco požádá, tak aby ta druhá strana řekla jasně, rád, tak to je vlastně jednoduché. Ale to požádání je těžké, to ví každý, kdo byl odmítnutý. Takže tohle mám rád, ale že bych si někde vystupoval a zjišťoval, jaký konkrétní dopad měla ta moje činnost na někoho jiného, tak tím opravdu čas netrávím.