asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Kubistický dům pod Vyšehradem

25.06.2008
Nájemní dům pod Vyšehradem v Neklanově ulici č. p. 98 je jednou z nejvýznamnějších realizací Josefa Chochola.
V okruhu pražských kubistických architektů, kteří razili nové zásady a snažili se vymanit ze secesního vlivu, reprezentovaného tehdy vídeňským profesorem Ottou Wagnerem, se Josef Chochol profiloval jako radikální individualista. Jak dokládá ve své „intimní studii“ Josefa Chochola historik architektury Rostislav Švácha (Umění, 1994), architektova neklidná, neurotická povaha se údajně projevovala častými změnami bydliště a přerušováním členství v různých sdruženích – v roce 1911 vystoupil ze SVU Mánes, 1912 ze skupiny výtvarných umělců a v roce 1925 ze skupiny architektů SIA, které předtím předsedal.

Chochol stejně tak měnil svá stanoviska v architektuře, podobně jako i jiní architekti této zrychlující se, dynamické doby. Po absolutoriu razil společně se svým generačním, názorově blízkým souputníkem Pavlem Janákem vizi umění nezávislého na vnějších požadavcích.

V této době ještě inklinoval k wagnerovskému stylu, který je patrný zejména na jeho úpravě Brožíkovy zasedací síně na Staroměstské radnici. Kromě toho se také angažoval v Klubu za starou Prahu. V letech 1912 – 1913 postavil Josef Chochol v Praze pod Vyšehradem své kubistické domy, ale už kolem roku 1915 začíná tíhnout k purismu a ve 30. letech pak navrhl několik funkcionalistických staveb.

Ve svém pojednání K funkci architektonického článku (Styl, 1913) Chochol deklaruje své kubistické pozice, založené na přesvědčení, že „ornamentálnost nehodí se do rušného rázu naší doby, která spíše miluje onu zvláštní a sugestivní drsnost zdánlivé vulgárnosti a rozhoduje se spíše pro velkorysou a účinnou jednoduchost vnitřní soustředěnosti hmoty“. Ve stejné době, kdy tento „manifest“ publikuje, jsou také dokončeny jeho slavné kubistické stavby – jako první tzv. trojdům manželů Hodkových, bratrů Bayerových a manželů Beladových na Rašínově nábřeží. Tito zadavatelé se tehdy podíleli na obecním stavebním záměru na pevnostních pozemkách na Vyšehradě. Josef Chochol, činný v Klubu za starou Prahu a chápající město jako organický celek, vyhovoval jejich záměru ochránit kulturní význam lokality.

Po trojdomu následuje Kovařičova vila v Libušině ulici a Hodkův činžovní dům v Neklanově ulici. Na všech třech stavbách je patrná snaha opouštět zdobný architektonický detail ve prospěch kompaktního působení hmoty. Zatímco trojdům podle četných výkladů sleduje velkolepou dispozici barokního paláce, Kovařovičova vila má již i přes své zjevné monumentální ambice daleko civilnější charakter.

Hodkův činžovní dům

Činžovní dům v Neklanově ulici pro stavitele Františka Hodka, Chocholova dlouhodobého podporovatele, navrhl architekt na podzim roku 1913. V této době už několik let pracoval pro stavební úřad hlavního města Prahy, který si sloužil k projektování stavebních a regulačních prací. Vertikálně komponovaná fasáda velmi originálním způsobem rytmizuje uplatnění diagonál, které jsou opticky akcentovány v řešení polygonálního nárožního pilíře. Někdy bývá uváděno, že Chochol v tomto domě ztělesnil výstižně severský princip, který v evropské architektuře zakládá gotická tradice. Přestože se kubisté vůči všemu minulému programově vymezovali, není tato analogie rozporuplná, chápeme-li ji především jako tíhnutí k abstrakci a lineárnosti. Tyto principy gradují u Hodkova domu využitím nárožní vertikály, která v ose spojuje vnitřní prostory balkónů. Tento rohový pilíř s oblým průřezem pak vyúsťuje do klikaté římsy s dynamickým pásmem geometrických segmentů sklípkového zaklenutí. 

Právě na domě v Neklanově ulici je dynamická rytmika lineárních principů daleko dominantnější než u Kovařovičovy vily, která zdůrazňuje více plasticitu. Krystalická hra tvarů zdůrazňovaných hran za pomoci hlubokých stínů se opakuje také například v diamantovém zaklenutí vstupního vestibulu. Interiéry Hodkova domu by stály za důkladnější rozbor – některé byty mají pětiboký půdorys, což je ostatně forma i nárožních balkónů s diamantovými klenbičkami. Hodkův dům, který byl dokončen v dubnu 1914, je pokládán často za nejunikátnější Chocholovo kubistické dílo.

Epilog

V době svých puristických návrhů, v roce 1920 si Josef Chochol založil vlastní ateliér a opouští obecní úřad stavebního komisaře. Ve 20. letech se tak začíná podřizovat více požadavkům klientů, nicméně navrhuje řadu vynikajících projektů, například sociálně angažovaný projekt Osvobozeného divadla v Praze (1926-27) a řadu soutěžních urbanistických projektů. Jen malá část návrhů byla realizována – konkrétně například obytné domy v Holešovicích). K větším realizacím této doby patří například Trojský most (1924-8, zbořen kol. 1970) nebo pozdější činžovní domy Elektrických podniků (U Elektrárny 9).

Na rozdíl od generačních souputníků Josefa Gočára či Otakara Novotného, kteří se stali oficiálními reprezentanty Československa, Chochol se sbližuje s levicovými, puristicko-funkcionalistickými avantgardami. Mladá devětsilovská generace v čele s Karlem Honzíkem si sice Chocholovu práci považovala, ale jako autorita nemohl v jejích očích obstát ve stínu nových Le Corbusierových tezí. Chocholův nejvýznamnější přínos české architektuře představuje bezesporu krátké, ale zcela jedinečné období kubistických realizací před 1. světovou válkou.

Období 30. let bylo údajně v Chocholově kariéře velmi nevyrovnané, úspěchy střídaly neúspěchy. Existují doklady toho, že se Chochol v období okupace kompromitoval svými proněmeckými příspěvky, za což byl po válce vyloučen ze SVU Mánes a nemohl publikovat. Na sklonku života pak pracoval ve Stavoprojektu jako projektant až do své smrti. Z jeho studií a nepublikovaných statí se dochovala jen část.


Josef Chochol (1880 – 1956), architekt, inženýr, urbanista. Vystudoval pozemní stavitelství na technice v Praze a v letech 1907 – 1909 Akademii ve Vídni u prof. Otto Wagnera. Mezitím praktikoval u Osvalda Polívky a ve firmě Václava Nekvasila v Praze. Byl členem Devětsilu a s přestávkami členem SVU Mánes, Klubu za starou Prahu, SIA. Společně s Josefem Gočárem a Pavlem Janákem založili Pražské umělecké dílny na výrobu kubistického nábytku. Ve 20. letech byl inspirován sovětským konstruktivismem a ve 30. letech funkcionalismem.

1909–10   
úprava zasedací síně Staroměstské ­radnice
1911   
vypracoval plány na úpravu Andělské koleje
1912–13   
projektoval domy na Vyšehradském, dnes Rašínově nábřeží, Hodkův činžovní dům v Neklanově ulici a rodinný dům v Libušině ulici spolu s Bedřichem Kovařevičem
1913–14   
dokončuje kubistickou fasádu Hodkova nájemního domu v Neklanově ulici v Praze – Vyšehradě
1920   
vystavuje s Tvrdošíjnými
1920–21   
upravoval v puristickém stylu s kubistickými prvky kancelářský a obchodní dům v Jindřišské ulici v Praze
1923   
navrhl na místo Braunova letohrádku budovu Inženýrské komory na Novém městě v Praze (postavena 1925)
1923   
účastní se soutěže na řešení pobřežní části Malé Strany v Praze
1924   
řeší regulaci Kutné Hory
1924–25   
účastní se řady veřejných soutěží včetně řešení komunikace přes Petřín či přemostění Nuselského údolí
1928–29   
domy v dnešní ulici U Vody v Praze v Holešovicích
1930–31   
realizace funkcionalistického domu v Praze v Dejvicích 
1938–39   
podle jeho projektu jsou realizovány domy v Zelené ulici (dnešní ulice U Elektrárny)
1939–40   
realizace nájemního domu v Dělnické ulici v Holešovicích


Mariana Serranová
Foto: Ondřej Přibyl, Daniel Veselský

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media