asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Vila v Kroměříži

21.01.2009
Odborníkům připomíná díla architekta meziválečného období Františka L. Gahury, který své domy koncipoval jako sochařská díla. Podobné blízkosti výtvarného umění se nevyhnul ani brněnsko-zlínský architekt Svatopluk Sládeček. Záměrně. Tvary podobné lidem, zvířatům nebo věcem se stanou někde na cestě mezi prvními myšlenkami a posledním tahem ruky na výkresu. Stanou se v jeho specifických návratech k funkcionalizmu. Ve své tvorbě se od první chvíle soustřeďuje na vytvoření funkčního objektu; tvarování domů do figur přichází jakoby mimochodem.

Po nahlédnutí do životopisu a realizovaných návrhů ateliéru New Work musí být jasné, že čas je tu vzácným artiklem. Pohled do vztahů a souvislostí, které se dotýkají nejen začátků zrodu zajímavého domu, přinesl krátký rozhovor s autorem úspěšných projektů rodinných domů a obytných či polyfunkčních objektů. 

Jak je to s vaším ateliérem? Jste tu každý sám za sebe?
Každý je tu za sebe a je samostatnou jednotkou spojovanou pro případ trvalého projektu.

Zpočátku jste byli známí zajímavými, ale spíše menšími projekty rodinných domečků, častým materiálem bylo dřevo...
Tehdy toho dřeva nebylo až tolik. Rodinné domky byly vždy zajímavé, ale i v té době jsme už měli několik větších realizací.

Později přišlo ocenění za Vilu na kopci. Dali vám současní vlastníci vily v Kroměříži od začátku volnost při navrhování? Jak to začalo?
Jeden podobný projekt jsme publikovali už dříve: poměrně větší vilka, s rozpočtem 5 milionů korun. Byla to větší realizace než naše dosavadní běžné návrhy a projekty rodinných domků. Od zveřejnění přešla dost dlouhá doba, dokonce jsme na to zapomněli. Potom, jednoho dne, se v našem ateliéru objevili klienti s výstřižkem. Jim se na tom našem návrhu něco líbilo. Nepřišli však s tím, že chtějí něco takového. Spíše to bylo tak, že si přinesli svůj půdorys a někde z časopisu zkopírovaný obrázek. Šlo o vizualizaci, kterou chtěli dát nějak dohromady s půdorysem. To právě očekávali od nás.


Jak tedy vypadala jejich představa?
Klasika se střechou, řekněme prefunkcionalistická moderna. Naštěstí žádné podnikatelské baroko. Co mě zaujalo – nechtěli na horním podlaží zešikmení, a tedy ani žádné podkroví. Vypadalo to nadějně. Řekl jsem si, že pro ně něco udělám. Dohoda nakonec byla taková, že navrhnu a naskicuji vlastní návrh. Buď to nějak dopadne, nebo také ne. Dopasování půdorysu do existující vizualizace je spíše práce pro studenta.

Již v prvním návrhu byla oblost a nápad s ohýbaným sklem na oknech?

Taková okna nahrávala lehké ironii, která se nabízela do jinak velkorysého projektu: když už bylo jasné, že díky nim to bude velín vsazený do oblouku, rozhodl jsem se i pro materiál. Věděl jsem, že nejlépe se bude stavět z Ytongu. Z čeho to bude? To je otázka, která klienty zajímá hned při prezentaci nového návrhu nejvíce.
V architektuře 20. století se obliny opakovaly v různých obměnách modernistických budov. Tehdy stačil beton.

Proč nyní pórobeton?
Ano, známý lázeňský dům na Machnáči v Trenčianskych Teplicích byl postaven metodou litého betonu. Ten je však zoufale drahý a sám o sobě nemá žádné tepelně izolační vlastnosti. Ačkoli je fakt, že kolegové ve svých realizacích dosáhnou použitím pohledového betonu požadovaných tvarů objektů... Touto cestou však stavíte dvakrát nebo třikrát jednu budovu. Nejprve objekt postavíte z výztuže, potom z bednění, lijete beton a potom vás ještě čeká demontování bednění. Kdybych i chtěl, stačí, když se podívám do rozpočtu. Ještě se mi nestalo, abych měl příležitost, při níž bych si mohl tento způsob stavění dovolit. Někdy je pohledový beton nejvhodnějším řešením do stropních konstrukcí.

Je tedy celá vila postavena z pórobetonu?

Do úrovně prvního podlaží jsme použili keramiku až do chvíle, než se dům začal tvarově zaoblovat. Množství klientů je přesvědčených, že právě u keramiky se později nevyrýsují v omítce zdicí spáry a nevznikají vlasové trhlinky. Podle mě to není zcela odůvodněné; i keramika může způsobit při dotvarování budovy trhlinky. Obvodové zdi už dávno nejsou jednovrstvé, ale oblepují se polystyrenem, který nemám moc rád. Pokud dodavateli dnes řeknete, aby na keramiku dal zvenku omítku, brizolit, nechce se mu do toho, protože se bojí, že to bude praskat... je to i o dodavatelských firmách.

Rodinný dům – Psík/Lapdog. Obytný dům – Hroch/Hippopotamus.

Jak vypadala koordinace mezi vámi a realizační firmou?
Ze začátku se nám nepodařil výběr dodavatele. Stavebník si ho vybral sám, tušil jsem, že to nemusí vyjít. My sami máme už osvědčené dodavatele, s nimiž se dobře spolupracuje. Vždy jsou nějaké věci, které je třeba řešit, ale když nefunguje spolupráce, tak se zbytečně násobí. Navrhli jsme také interiér včetně některých mobiliářů, něco se kupovalo. Stavebníci se do poslední chvíle nebáli upravovat a měnit tak, aby jim to co nejvíce vyhovovalo. To určitě nezjednodušovalo postup stavebních prací.

To znamená, že v průběhu stavby zasahovaly změny i hmotu objektu?
Změnili jsme něco jen jednou, ještě po vydání stavebního povolení. Během stavby se tvar vily už neměnil. Nanejvýš šlo o příčky. Postavená příčka v koupelně se bourala a posouvala o 10 cm – pro stavebníky byl prostor v koupelně důležitější, než se původně předpokládalo. Model 1 : 1 je pro klienta nejsrozumitelnější a často jen v samotném prostoru dolaďuje své představy. Dispoziční řešení hned od začátku vycházelo z představy stavebníků, z jejich půdorysu, který jsme zreálnili a provozně učinili výhodnějším a zajímavějším. Mezi přízemím a podzemím jsme navrhli dvoje schodiště; první spojuje garáž s obytnou halou a druhé probíhá celým domem. Jde o nadstandard, který se u malého rodinného domu nedá zrealizovat. Dispozice je takto zajímavější, než kdyby všechno bylo zavěšeno na jedno schodiště.

Rodinný dům – Monitor. Rodinný dům – Sysel.

Do jaké míry jste tedy měli volnost v porovnání s jinými zakázkami?

Nakonec do značné. Nebylo to zadarmo. Přesvědčování, předkládání návrhů, přemýšlení i z jejich strany, vzájemná argumentace. Mluvili i do pocitů z domu. Někdy se změnila specifikace materiálů. Použily se jiné než původně navrhované. Nezávisle na tom mám ten dům rád. Jsou věci, které bych udělal jinak, kdybych se mohl rozhodnout jen sám. Nepoužil bych tolik dřeva, šel bych do jiných materiálů na podlahu, zvolil bych chladivější barevnost, více čistých barev a větších kontrastů – trochu divočejší výraz...

Omezování od klientů vás mohla posouvat i k jiným, možná zajímavějším řešením...
Těžko mluvit o omezování, pokud má klient vážný důvod. Potom není proč nerespektovat jeho přání. Pokud chce na podlahu kámen a ví, proč chce takovou a ne jinou barvu – to jde. Pokud mi však ukáže časopis, že jen toto... to není žádná spolupráce.

Co bylo pro vás první – inspirace prostředím, v němž se měla vila ocitnout, nebo jste měli už představu figury, siluety domu, která patří do prostředí na kopci?

Dá se přizpůsobovat prostředí a často to má i smysl. Toto byla zkrátka vila na kopci, „na zelené louce“, v nově vznikající čtvrti, v sousedství byl dům s neomoderním výrazem, pod kopcem docela vydařené atriovky ze 70. let. Nebyla tu nutnost přizpůsobovat se nějaké stavitelské tradici. Úřady na radnici uvažovaly velkoryse. Nedaleko této vily jsme později postavili další v moderním duchu, podle jiného projektu.

Lze v našich končinách postavit zajímavý dům, i když méně finančně náročný?
Já to vidím naopak. Spíše je těžké postavit dobrou věc za velké než za malé peníze. Ten problém je v zadání a penězích, které musí být reálné. Malé a reálné peníze – tehdy se navrhuje dobře. Výsledky jsou o to přesvědčivější, když se tam nemotá nic navíc, nic zbytečného. Nepřekážejí další požadavky, celek má smysl. Pokud máte naplánovat tři místnosti a obývák, potom se může podařit krystalická věc. Velké věci si tak či tak musíte seskupit do nějakých celků. Pracovat v prostorových celcích je způsob, jak se vyhnout řadě technických místností typu „husí pochod“... U malých domečků je obrovská šance, ale záleží i na otevřenosti stavebníků k novým přístupům. Každý, kdo staví, by měl uvažovat trochu nadčasově.

Co nového přinášejí půdorysy navržené současným architektem v porovnání s minulostí?
K umístění stoupaček se už tak moc nepřihlíží. Metr domových rozvodů v porovnání s ostatními náklady stavby není až tak velká položka, aby byla rozhodující. Stoupačka se jednoduše přivede tam, kam je třeba. Původní přístup řazení místností k jádru se stoupačkami a odpady je racionální a dá se ho chytit, i při něm zůstat. Potom není nutné se namáhat ani s prostorovou úvahou. Podobné je to se schodištěm – také nemusí probíhat odspodu nahoru. Když i vznikne nějaký prostor na první pohled nevyužitelný, vždy se najde řešení. Mít vertikální schodišťovou komunikaci na hloupém místě je mnohem horší, než když někde ztratíte dva čtvereční metry. To může otrávit celé bydlení na dlouhá léta.

Váš rukopis v interiéru vyšel z pocitu, jací jsou oni a jaká je jejich vila?
To se setkalo. Oni tolikrát opakovali, co chtěli, až jsme to pochopili... Myslím si, že jsme to trefili. Ale v této souvislosti mi přišel na mysl příběh. Před časem se k nim vydali fotit z nejmenovaného časopisu. Vzali si s sebou interiérovou architektku, že tam něco doladí. Není to prázdný minimalistický interiér. Nepůsobí křečovitě, ale architektka z časopisu chtěla něco naaranžovat. Nepochodili. Jak se fotí – to vychází z estetiky časopisu a architektury. Přidávat v zásadě není třeba.

Řešení interiéru má být v souladu s koncepcí nekonečného prostoru celého objektu. Dětský pokoj tomu odpovídá. Rok 2003 přinesl nejvyšší ocenění Obce architektů Grand Prix v kategorii interiér za projekt a realizaci vily na Barbořině.
„Oblé rohy se skloňují podle vzoru Krejcarova Machnáče a pařížského pavilónu z roku 1937...“ (R. Švácha, ERA 21)
Nábytek je většinou vyhotovený z březové dýhy. Na tmavé kusy se použil mahagon.

Vila v Kroměříži
Investor: soukromá osoba
Autor: NEW WORK
M. A. Svatopluk Sládeček
Spolupráce: Ing. arch. Hana Maršíková, Bc. Pavel Míček
Projekt: NEW WORK
M. A. Svatopluk Sládeček
Ing. Martin Nedbálek
Ing. arch. Helena Víšková
Statika: Ing. Zdeněk Kůra
Dodavatel stavby: Unibau, a. s.
Dodavatel interiéru: Cotto-Lysice
Datum:
1999 projekt
2000 – 2002 realizace
5/2002 dokončení
Podlahová plocha objektu: 472 m2
Zastavěná plocha: 340 m2
Obestavěný prostor: 820 m2


Marína Ungerová
Foto: Dominik Vlaheko, New Work studio pro architekturu a design

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media