energetika

Jak uvolnit blokované kapacity distribučních soustav?

Rozvoj moderní energetiky v České republice, zejména výstavba a připojování nových výroben a zařízení pro ukládání elektřiny, v řadě lokalit vázne na nedostatku kapacity distribučních soustav pro připojování dalšího výkonu a příkonu. „Stop stav“ pro připojování však na rozdíl od roku 2010 není plošný a i jeho důvody jsou odlišné.

Příčin tohoto stavu může být více, nezřídka je však na vině blokace existujících kapacit pro zatím nerealizované projekty na základě dříve uzavřených smluv o připojení, popř. smluv o smlouvě budoucí o připojení. Je přitom obtížné rozlišit, kteří žadatelé nakonec plánované výrobny a zařízení pro ukládání elektřiny realizují a kteří nikoliv, a kteří případně neměli nikdy vážný zájem cokoliv budovat a pouze s rezervací výkonu a příkonu spekulovali, s cílem výhodně existující smlouvu s provozovatelem distribuční soustavy převést na jiného zájemce. Aktuálně nemají provozovatelé distribučních soustav žádný nástroj, jak rozlišovat mezi různými žadateli o připojení podle jejich „serióznosti“.

Nejedná se pouze o tuzemský problém, jak potvrzuje již samotná existence materiálu vypracovaného na půdě Evropské komise a označeného jako Pokyny pro účinné a včasné připojení k elektrizační soustavě.

Pomůže digitalizace?

Popsaný problém lze řešit prostřednictvím rozvoje distribučních soustav. Toto řešení ale není všespásné, možnosti rozvoje jsou omezené časem i výší nákladů. Vzniklé náklady na rozvoj soustav, které se promítají do výše ceny služby distribuční soustavy (ceny za distribuci), a nesou je tedy všichni odběratelé elektřiny, navíc mohou být vynaloženy zbytečně, jestliže by se ukázalo, že řada projektů nakonec uskutečněna nebude a síť je potřeba posílit třeba v úplně jiné lokalitě.

Efektivní nástroj představuje digitalizace procesu podání a vyřizování žádosti o připojení. Samotné posuzování žádostí zcela digitalizovat nelze, ostatní procesy však ano. Provozovatelé distribučních soustav již nyní vytvořili elektronická prostředí, v jejichž rámci se žádosti o připojení vyřizují. Žadatelům o připojení ale nic nebrání v tom, aby žádosti o připojení podávali v písemné podobě, resp. ve formátech, které není možné strojově zpracovávat. Další zdržení přináší délka doručování výzev či smluv žadatelům o připojení. Lze proto doporučit, aby jedna z četných novel energetického zákona [1] zavedla povinnost žadatelů podávat žádosti o připojení a komunikovat s provozovateli distribučních soustav ohledně těchto žádostí v rámci příslušných „elektronických prostředí“. Jako potřebná se ovšem jeví výjimka z této povinnosti pro připojování na hladině nízkého napětí, kde na straně žadatelů o připojení vystupují často neprofesionálové (zejména spotřebitelé).

Legislativa nesmí zaostávat

Vedle toho je smysluplná také snaha pokusit se vyřešit daný problém pomocí různých právních nástrojů. Zákonem č. 223/2025 Sb. byl do energetického zákona zaveden institut tzv. nevratné části podílu na oprávněných nákladech na připojení, kterou provozovatel soustavy nehradí zpět žadateli o připojení ani v případě, že výrobna elektřiny, zařízení pro ukládání elektřiny, odběrné elektrické zařízení či distribuční soustava vůbec nebyly připojeny. Cílem je prostřednictvím ekonomické motivace odradit žadatele o připojení od podávání žádostí, u nichž jichž na počátku existuje vysoká pravděpodobnost, že nedojde k realizaci projektu žadatele.

Zákon přitom uložil stranám dosud nerealizovaných smluv o připojení (popř. smluv budoucích o připojení), aby do svých smluv doplnili ujednání o nevratné části podílu do 1. listopadu 2026. Sankcí za nedoplnění smlouvy je její zánik a zánik rezervace výkonu a příkonu. Všichni žadatelé o připojení, kteří chtějí dosáhnout sjednaného připojení, by proto měli usilovat o uzavření dodatku ke smlouvě o připojení s provozovatelem distribuční soustavy, aby jim jejich smlouva nezanikla. Výjimkou jsou zřejmě dosud nerealizované smlouvy o připojení na hladině nízkého napětí, pro které vyhláška o připojení [2] stanoví výši nevratné části podílu jako nulovou. V takové situaci se požadavek na doplnění ujednání o (nulové) výši nevratné části podílu do smlouvy o připojení jeví jako přespříliš formalistický. Každopádně je možné, že se díky tomuto legislativnímu opatření v listopadu letošního roku může uvolnit značné množství dosud blokovaných kapacit pro připojování.

Ambici vyřešit „kobercové“ podávání žádostí o připojení (i v řádu stovek souběžných žádostí) pak má připravovaná novela energetického zákona, označovaná jako Lex vodík. Zde se diskutuje zavedení „poplatku“ (ceny) za podání a vyřízení žádosti o připojení. Tento „poplatek“ by měl odradit žadatele o připojení od podávání desítek či stovek žádostí tzv. „na zkoušku“, se záměrem zjistit, kde má soustava dostatek kapacity, a kde by se tudíž hypoteticky daly rozvíjet nějaké budoucí projekty výroben či zařízení pro ukládání elektřiny.

Navrhovaná úprava se jeví jako žádoucí, po právní stránce však není triviální, protože vztah mezi žadatelem a provozovatelem distribuční soustavy je vztahem soukromoprávním. „Poplatek“ tedy nemůže mít charakter správního poplatku ani jiné veřejnoprávní platby. Ministerstvo průmyslu a obchodu proto navrhlo koncipovat platbu za podání žádosti jako cenu, jejíž výši by v cenovém výměru v souladu pravidly cenové regulace stanovoval Energetický regulační úřad (ERÚ). Autorovi této statě se však jako vhodnější jeví řešení, kdy by povinnost platit „poplatek“ založil energetický zákon, konkrétní výši by pak na základě nově upraveného zákonného zmocnění stanovil ERÚ ve vyhlášce o připojení, kde se již dnes upravuje výše podílů na oprávněných nákladech na připojení a výše nevratné části podílu. Zákon by měl současně ERÚ vymezit limity pro stanovení „poplatku“. Klíčové bude, aby na jedné straně měl dostatečně odrazující charakter, ale aby na straně druhé příliš nezatížil běžné žadatele o připojení. Na hladině nízkého napětí by pak mohl být nulový, neboť té se problém s hromadnými žádostmi o připojení nejspíše netýká. Konečná podoba Lex vodík se každopádně odvine od projednání v Legislativní radě vlády a v parlamentu.

Bateriové úložiště
Bateriové úložiště | Zdroj: Shutterstock

Co nás čeká a nemine?

Od 1. ledna 2027 bude platit nová tarifní struktura. Výše ceny služby distribuční soustavy a služby přenosové soustavy, kterou stanoví ERÚ cenovým výměrem, by se již neměla odvíjet od velikosti rezervované kapacity, kterou odběratelé elektřiny rezervují na roční nebo měsíční bázi, ale od výše rezervovaného příkonu sjednaného ve smlouvě o připojení. Nová tarifní struktura by si jistě zasloužila samostatné pojednání; na tomto místě ale alespoň můžeme konstatovat, že by měla přispět k uvolnění části kapacit distribučních soustav, které jsou blokovány na základě historických rezervací příkonu. Až doposud totiž připojení odběratelé neměli žádnou motivaci k tomu, aby uvolnili část rezervovaného příkonu, pro kterou již neměli při své činnosti využití. Nová tarifní struktura ale nijak nepomůže s řešením nedostatku kapacity pro rezervaci výkonu dodávaného do soustavy, neboť ten v rámci konstrukce ceny související služby v elektroenergetice není nijak zpoplatněn a nová tarifní struktura se ho tak nijak nedotkne.

Do budoucna by se pak měla vést otevřená diskuse o částečném opuštění principu časové priority žádostí o připojení a zásady neutrality při posuzování a vyřizování žádostí o připojení. Současný model „first come, first served“ je založen na tom, že provozovatelé soustav vyřizují žádosti o připojení podle pořadí, v němž jim dojdou. Neposuzují, nakolik jsou žádosti připravené, či naopak spekulativní (určitá možnost upřednostnění platí pro připojování obnovitelných zdrojů energie). Tento model tedy nijak nebrání podávání žádostí spekulativních, na druhé straně je ale nediskriminační a předchází možnostem zneužívání.

Minimálně pro část dostupné kapacity by se mohl uplatnit model, kde budou upřednostněny žádosti s vyšší připraveností a vyšší pravděpodobností realizace. Úskalím je ale nastavení takového modelu, aby nevyvolával riziko diskriminace a nakonec nepřinesl především spory o připojení. Klíčové bude nastavení objektivních a měřitelných kritérií, která vyloučí subjektivní posuzování žádostí, jemuž se ve vlastním zájmu jistě budou chtít vyhnout i provozovatelé soustav. Inspiraci lze hledat například v německém modelu posuzování „zralosti“ žádostí. Přínosem by bylo i to, pokud by se podařilo tento koncept nejprve společně promyslet v rámci spolupráce akademické sféry a odborníků z praxe, a pak teprve došlo k přípravě legislativního návrhu. Budoucí měsíce ostatně ukážou, nakolik k uvolnění kapacit pomohou stávající opatření a nakolik bude zavedení dalších, nových nástrojů naléhavé.

Zdroje:

[1] Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[2] Vyhláška č. 16/2016 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění pozdějších předpisů.

Text: Jan Kořán, KF Legal