Jak chceme stárnout? Domovy seniorů se mění, samotná architektura ale nestačí

O stáří se konečně začíná mluvit jinak. Nová typologie, propojení s městem, mezigenerační bydlení. Slovník debaty o péči o starší se proměňuje a vznikají také první projekty, které ho převádějí do reality. Jenže sama nová architektura nemůže vyřešit krizi péče, která se bude dále prohlubovat. Je pouze jednou z odpovědí na otázku, kterou si jako společnost teprve začínáme klást.

Při zmínce o domově pro seniory vyvstává v představách mnohých z nás obdobný obraz. Dlouhá tmavá chodba, pokoje po obou stranách, směsice pachu linolea a dezinfekce, zvuk televize linoucí se z jídelny. Není náhodou, že představu rámují právě tyto výjevy. Odpovídají typologii, která se v Česku po desetiletí stavěla, typologii vycházející z pojetí klienta jako pacienta a domova jako ústavu.

Posledních několik let se ale situace začíná měnit. Ze zahraničí přicházejí myšlenky o propojení péče s běžným životem ve městě, o desegregaci stáří, o domovech, které nejsou institucemi. Spolu s nimi vznikají i první realizace, které tyto principy převádějí do konkrétní podoby. A spolu s nimi roste i počet otázek, na které zatím chybí jasné odpovědi.

¨

Přiblížit se domovu

Debaty o péči často stojí na dichotomii. Instituce, nebo domov. Postel v zařízení, nebo vlastní křeslo v obýváku. Tendence posledních let ale nehledají kompromis, snaží se nalézt odpověď na to, jak instituci co nejvíc přiblížit domovu – měřítkem, dispozicí, materiálem či vztahem k okolí. Nejde ani tak o novou typologii, ale o postupné odbourávání toho, co institucionální péči dosud definovalo. S touto trajektorií se proměňuje i slovník. Do hry vstupují pojmy jako komunita, domácí péče, bydlení v přirozeném prostředí. Slibují něco otevřeného, lidského a méně institucionálního. Co ale znamenají?

Komunita je jedním z těchto pojmů. Slibuje sousedskou blízkost a péči vetkanou do běžného života. V některých kontextech funguje – sousedé organizují nákupy, doprovody k lékaři, společné obědy. Vznikají takzvané pečující komunity, kde se péče stává součástí každodennosti vesnice nebo čtvrti, a architektura se v takovém prostředí nezabývá jen jednotlivými budovami, ale přistupuje k celému místu jako k pečujícímu organismu.

Tyto modely ale málokdy vznikají z volby. Vznikají tam, kde komunita supluje to, co by měl řešit systém – typicky ve venkovských oblastech zemí s nedostatečnou kapacitou pobytových služeb. Komunity mohou mít i stinné stránky, jako jsou pravidla členství, která někoho vylučují, exploatace dobrovolnické práce či deprofesionalizace péče. Komunita může být alternativou, ale jen vedle silného veřejného systému, ne místo něj. Sama o sobě je často jen prázdným pojmem, který má zakrýt deficity veřejných systémů.

Předejít nemoci

Pokud má institucionální péče přejmout kvality domova, jde i o to, jak vypadá prostředí, ve kterém se odehrává. Tato otázka ale není nová. Gerontologové Lawton a Nahemow už v 70. letech formulovali tezi, která platí dodnes: prostředí by mělo vytvářet přiměřený tlak vzhledem ke schopnostem člověka. Příliš náročný prostor klienta se sníženými schopnostmi ochromí, příliš chráněné a podnětově chudé prostředí ho utlumí. Dobrý návrh hledá rovnováhu mezi podporou a autonomií, mezi bezpečím a stimulací.

Z této teze vyrůstá i salutogenní přístup – navrhovat prostředí, které neléčí nemoc, ale aktivně podporuje zdraví. V teoretické rovině je samozřejmý, do běžné praxe ale pronikal pomalu. Čekací lhůty na lůžko se počítají na měsíce i roky, možnost volby, kde klient bude žít, je v naprosté většině případů iluzorní, a kde není poptávka po kvalitě, není ani tlak na změnu typologie.

Zásadní posun přinesla až pandemie. Domovy pro seniory se staly epicentry nákazy a stávající typologie se ukázala nejen jako zastaralá, ale i jako riziková. Argumenty pro menší, komunitní formy bydlení získaly nový rozměr – zdravotní. A otázka, jak má vypadat typologie domova pro lidi ve starším věku ve 21. století, se z teoretické debaty přesunula do praktických zadání.

Dvě osy proměny

Současná podoba domovů pro lidi ve starším věku je výsledkem postupného posunu. Od modelu odvozeného z nemocnice k modelu odvozenému z domácnosti. Tento posun se začal odehrávat od 70. let, nejvýrazněji ve Skandinávii a Nizozemsku, a v posledních dvou desetiletích se stal mainstreamem evropské architektury péče. Česká scéna do něj ale vstupuje teprve v posledních letech.

Z tohoto vývoje se neustálila jedna nová typologie, ale spíš soubor principů, jejichž podoba se v každém projektu skládá jinak. Podle místa, klimatu i struktury financování. Logika návrhu je tomu uzpůsobená. Východiskem není organizační struktura a počet lůžek, ale obytná jednotka. Pokoj, společný obývák, dvůr, a od ní se postupuje k celku.

Hlavní principy lze uspořádat kolem dvou os. První je proměna vnitřního uspořádání. Výchozí jednotkou se stává domácnost přibližně deseti lidí sdílejících kuchyň a obývací část, místo dlouhé chodby je centrem dispozice atrium nebo dvůr, bílé linoleum a plastové dveře nahrazuje cihla a dřevo. K typologickým nástrojům patří orientace ke světlu, hierarchie prostorů od soukromého pokoje po sdílené zázemí a materiálová kultura podporující orientaci v prostředí.

Konkrétní podobu této logiky lze sledovat na dvou realizacích. Belgický De Drie Platanen ateliéru Bovenbouw Architectuur v Oostende pracuje s měřítkem řadového domu, kde fasáda i vnitřní prostor odkazují k typologii bydlení. Domov v aleji v Novém Bydžově od Davida Krause a Aliny Fornalevy přenáší tyto principy do českého kontextu. Přízemní cihlová stavba se rozpadá do čtyř soběstačných domácností organizovaných kolem vnitřních atrií, do nichž proudí denní světlo.

Druhou osou je proměna vztahu k okolí a programové míchání. Mizí ploty, parter se otevírá běžným uživatelům, areál je průchodný, programy se kombinují. Care Campus v belgickém Kruishoutemu od ateliéru Sergison Bates posouvá tuto logiku k programu celého areálu, několik stupňů podpory na jednom místě umožňuje obyvatelům stárnout v celku propojeném s veřejným prostorem obce. Transformace historického kláštera Oude Dijk v nizozemském Tilburgu od ateliéru Shift Architecture Urbanism ukazuje druhou polohu téhož principu, kdy se pečovatelský areál přes systém nádvoří postupně otevírá městu. Pražský ateliér ti architekti v Horních Jirčanech u Jesenice pak propojuje domov pro seniory s mateřskou školou v jednom areálu, dvě generace nemají žít odděleně, ale potkávat se.

Výše zmíněné realizace ilustrují obě osy principů. V praxi se ale tytéž snadno proměňují v rétorické figury. Domácnost se stává estetickou kategorií, provoz se vrací ke staré logice ústavu, otevřenost vůči okolí pak marketingovým tahem. Co odlišuje ambici od dekorace, není architektura sama, ale to, co stojí za ní – počet pečujících na obyvatele, programová náplň a vztah domova k obci.

Architektura jako poslední vrstva

Tyto faktory přitom leží mimo dosah architektonického návrhu. Architektura je v péči o stáří jen poslední vrstvou, ač tou nejviditelnější. Pod ní leží předvídatelné financování, fungující veřejný sektor a především společenská dohoda, že péče je věcí každého jejího člena. A právě tato dohoda je tím, co českému prostředí dlouhodobě chybí.

Projekty v Novém Bydžově a Horních Jirčanech ukazují, že kvalitní architekturu pro stáří lze navrhnout také u nás. Aby přestaly být výjimkou, je ale třeba přehodnotit, jakou má péče v české společnosti hodnotu, jak je odměňována práce pečujících a zda je vůbec viditelná. Teprve pak se může nízká zástavba se zahradou, šum listí a okno do ulice stát standardem, a ne nedostižným ideálem.