Chrám literatury

Marbach je rodiště Fridricha Schillera. Právě vedle muzea věnovanému tomuto velkému romantickému básníku a dramatikovi se klient, Německý literární archiv v Marbachu (Deutsches Literaturarchiv Marbach), rozhodl postavit další budovu zasvěcenou literatuře. Místo nemohlo být příhodnější. Nejenže se na Schillerhohe, jak jej místní nazývají, nachází Schillermuseum, ale vedle něj stojí i Archiv německé literatury. Nová budova Literaturmuseum der Moderne se tak měla stát další stavbou zasvěcenou literatuře a jako třetí v celku vytvořit veřejný prostor, který zde dříve chyběl. David Chipperfield se svého úkolu zhostil se ctí.

O ateliéru Davida Chipperfielda je známo, že se soutěží obvykle neúčastní. Tentokrát se, zřejmě na popud hlavního architekta své berlínské pobočky Alexandera Schwarze, který se nedaleko Marbachu narodil, rozhodl jinak a udělal dobře. Vznikla architektura potvrzující nastavený směr tohoto britského tvůrce, architektura, která nesází na efekt, ale naopak na prostotu a jednoduchost.

Všechny tři budovy zasvěcené literatuře se nacházejí na vyvýšenině, odkud je výhled do údolí řeky Neckar. Chipperfield s návštěvníkem muzea pracuje podobně jako Mies van der Rohe ve své Neue Nationalgalerie v Berlíně. Nenápadný vstup je umístěn nahoře, do hlavních galerií se schází po schodech dolů. Ty jsou tedy částečně zapuštěny ve svahu, budova o 75 440 metrech čtverečních proto ze severovýchodu působí mnohem subtilnějším dojmem. Hlavní výstavní sály jsou bez přímého světla, což byl ostatně požadavek vystavovatelů – maximální míra osvětlení u exponátů smí být pouhých padesát luxů. Ze všech sálů, kromě jednoho, se však vchází do místností s denním světlem, které odmění návštěvníkův pobyt v příšeří výhledem na údolí plné vinic s ryzlinkem. Z této strany, z jihozápadu, také vynikne monumentalita celé stavby, jakási současná pocta klasicismu. Chipperfield z tohoto slohu evidentně čerpal inspiraci, přetavil jej však v moderně pojatý a jím velmi oblíbený minimalizmus. 

Návštěvníkova procházka muzeem je tak jakási cesta časem. Před vstupem od budovy mine neobarokní Schillerovo muzeum z roku 1903 a betonovou stavbu Archivu německé literatury ze sedmdesátých let. Samotná budova působí z dálky jako řecký chrám, svou současnost však odhalí při bližším pohledu použitými materiály a také vtipným upozorněním na místo, kde se nachází vstup – chybí zde několik sloupů. Za jeho masivními dřevěnými dveřmi najdeme prostor recepce, který si hraje s vizuálním propojením exteriéru s interiérem a také s materiály. Kombinuje místní vápenec s pohledovým betonem a sklem. Při sestupu dolů do výstavních sálů si návštěvník postupně zvyká na ubývající světlo. Jednotlivé místnosti galerie jsou vzájemně propojené, liší se však svou velikostí i světelnou výškou. Zážitky spojené s výstavou (která je koncipovaná jako interaktivní, každý návštěvník si výstavu prochází s minipočítačem) si mohou lidé zpracovat v místnostech, které se nacházejí po obvodu budovy a jsou osvětleny přímým světlem. Odtud je také už zmiňovaný výhled do krajiny, kterou David Chipperfield přirovnal k „italskému Toskánsku, ovšem s rozesetými benzínovými stanicemi“.

Jediný prostor, který nemá přístup k výhledu, je sál, jenž je jako jediný osvětlený přirozeným světlem. To přichází z vyvýšené části místnosti, ze světlíků a působí tak dojmem kaple či chrámového prostoru. Ostatně, tento sál se využívá i pro svatby a další ceremonie. Tato jediná místnost si hraje s dekorem, na rozdíl od zbytku výstavních sálů, kde vládne uměřená, až přísná estetika. Dřevěné obložení stěn doplňuje vápencová podlaha a betonový strop. 

Muzeum moderní literatury se setkalo s obdivem i výtkami. Někteří budovu přirovnávali k fašistickým stavbám, zapomněli však, že i ty čerpaly ze starší inspirace. Chipperfield daleko spíše navazuje na Schinkelovo neoklasicistní Altes Museum v Berlíně, vedle něhož v současné době navrhuje další projekty (jedná se o vstupní budovu a dostavbu Neues Museum na Museumsinsel, na Muzejním ostrově).

Jiným na Literaturmuseum der Moderne vadí efektní osvětlení recepce svého druhu světlíky, které však z exteriéru nepůsobí příliš čitelným dojmem; některým dokonce připomínají klimatizaci. A nakonec je zde námitka proti velmi malé otevřenosti budovy vůči ostatním prvkům na pahorku Schillerhohe. Je však pravda, že mezi Schillerovým muzeem a Archivem německé literatury nikdy náměstí nebylo. Podle slov autora „nebyla tato strana prostoru nikdy přesně definovaná, proto nebylo na škodu, když jsme navrhli budovu ostře ohraničenou“.

Kromě těchto reakcí se ale stavba dočkala spíše pozitivních ohlasů. Důkazem toho jsou letošní ceny RIBA. Ateliér Davida Chipperfielda v nich bodoval hned dvakrát. Kromě Muzea moderní literatury si odnesl cenu i za America´s Cup Building ve Španělsku. Praxe tohoto čtyřiapadesátiletého architekta nám ukazuje, že i jednoduché stavby většího měřítka mají šanci zaujmout. 

Půdorys 1. PP	Půdorys 1. NP