Setkávání na benátském bienále architektury
Galerie(13)

Setkávání na benátském bienále architektury

Procházka v oblacích a pod sprchou zastavovanou v čase, zakoušení prázdna, velikosti, rovnováhy… letošní bienále zprostředkovává silné prožitky díky inspirujícímu kurátorskému přístupu laureátky Pritzkerovy ceny Kazuyo Sejima a první ženy v čele výstavy v historii. Na základě osobních architektonických zkušeností navrhla motto 12. ročníku mezinárodní výstavy v Benátkách – People meet in architecture (Lidé se potkávají v architektuře). „Téma vychází z myšlenky, že architektura má vytvářet především atmosféru pro lidi – ať už velkolepou nebo intimní,“ říká Kazuyo Sejima. Bienále tak poskytuje prostor pro každého účastníka, aby představil své chápání této teze a svou osobní odpověď na ni.

Architektura není jen umná, přesná a velkolepá hra těles objemů shromážděných ve světle, jak ji definoval Le Corbusier, ale především prostor, ve kterém lidé žijí, set­kávají se, komunikují, utvářejí společnost. Tento smysl architektury se stal spojujícím tématem přehlídky architektonických a uměleckých projektů představených v prostorách národních pavilonů v Giardini, bývalé zbrojnici a loděnici Arsenale a na dalších místech v Benátkách.

Bienále však není (pouze) prezentací architektury tvůrců zúčastněných zemí. Je spektakulární přehlídkou krásy, bizarnosti, hravosti, kulturní rozmanitosti. Ukazuje, čím architektura je, jak ji vnímáme, jak s ní srůstáme a její možnou cestu do budoucnosti ve společnosti nových technologií.

Architektura pro všechny smysly
Kolemjdoucí snad ani nepřekvapila vášnivá výměna názorů v temperamentní Itálii před jedním z pavilonů: elegantní dáma vybízí k uzavření expozice, neboť křehce působící konstrukce se jí zdá být pro návštěvníky nebezpečná. Muž, který si ani z výhrůžek, že se případ dostane k benátskému starostovi, nic nedělá, je Martin Rajniš obhajující v česko-slovenském pavilonu tzv. přirozenou architekturu. Do Benátek přivezl spolu se svými mladými kolegy a kurátorkami Irenou Fialovou a Janou Tichou modely dřevěných věží a hrání 1 : 6, které doplňuje tzv. zenová cesta – cesta obestavěná dřevěnými prkny a lemovaná poskládanými latěmi jakoby levitujícími a směřujícími do nitra pavilonu. „Věže stejně jako zenovou cestu tvoří prkna, skrze něž lze pozorovat svět. Zdálo by se, že věc je tak hůře vnímatelná, ale opak je pravdou,” říká Martin Rajniš. Diváci se zde setkávají s architekturou prostřednictvím všech smyslů a skrze ni mohou nahlédnout i dál.

V Giardini – zahradách s národními pavilony – je architektura prezentována jako rámec lidského života nejen prostřednictvím modelů a architektury samé. Kurátor Jovan Mitrovič se v srbském pavilonu zamýšlí nad architekturou jako místem setkávání pomocí metafory. Jedním typem objektů v pavilonu je houpačka. Ta nefunguje, používáte-li ji sami. Učí děti, že je třeba vybudovat vztah a spolupracovat.
Druhý druh objektu – série nádob se zasazenými rostlinkami na kolech – odkazuje hravou formou na spolupráci lidí a jejich vztah k přírodě, který by se posléze odrážel v architektuře.

Blízký kontakt mezi lidmi, intimita ­architektury a přírody je nepřekvapivě i tématem skandinávského pavilonu. Zde se ukazuje tentokrát v konkrétních realizacích lázní, sauny, vyhlídkového mola, přístřešku pro pobývání kolem ohniště, ale i přenosné kaple a dokonce opery v Oslo, respektive její střechy; ta slouží k procházkám i sportovním aktivitám. Všechny stavby představují způsob, jak se skrze architekturu lidé sbližují s krajinou, přírodními živly i se sebou navzájem.

Snad nejvíce autentickou výpovědí o vztahu trojice lidé – architektura – krajina je instalace švýcarského kurátora Harryho Guggera a architektů Noura al-Sayeha a Fuada al-Ansariho z Bahrajnu. Zde se také zabydlel Zlatý lev, tedy prestižní cena benátského bienále architektury, tentokrát udělena v kategorii národních pavilonů. Možná i proto, že má tento malý ostrovní stát mnoho společného s Benátkami. Ostrov je s pevninou spojen pětadvacetikilometrovou Cestou krále Fahda, která vede po nasypané hrázi a několika mostech do Saúdské Arábie. Součástí života jeho obyvatel není jen ropa, ale především moře a někteří z nich si na moři staví přístřešky. Tyto primitivní stavby rybářů byly vyjmuty ze svého kontextu a přesunuty do prostor Arsenale. Návštěvníci výstavy se v nich mohli usadit a setkat se prostřednictvím videí s lidmi, kteří hovoří o jejich vztahu k moři. Jejich výpovědi jsou nečekané – dnes je obtížné si takovou chatu postavit, neboť se obyvatelé ostrova paradoxně nemohou dostat k moři. Celé pobřeží se totiž postupně zastavuje bez urbanistické koncepce. Díky bienále se problém otevřel mezinárodní veřejnosti ke kritice.
Ale vraťme se do Giardini, kde architekti otevřeli především téma života ve městě.

Cesta k městu
Architektura není jen budova, ale také struktura, součást urbánní džungle. Růst měst a zvláště metropolí neustále proměňuje život v nich. Mění se také význam pojmu město. Tvrdí to Dominique Perrault, který je kurátorem výstavy s názvem Metropolis? ve francouzském pavilonu. Zaměřuje se na proces zahušťování a transformace města v metropoli a pomocí filmového média promítá záběry pulzující Paříže, Bordeaux, Lyonu, Nantes a Marseille. „Město už není historické centrum obklopené předměstími. Je to prostor mezi architekturou měnící svou tvář – zpustlé industriální zóny, zemědělské oblasti a nábřeží,” říká jeden z nejznámějších francouzských architektů. Ať už poměrně vágní tezi chápeme jakkoliv, jedno je jisté – města se zahušťují, občas však spíše domy než lidmi.

Nizozemská expozice tento problém tematizuje názorně – při prvním pohledu sledujete modrý model běžného města, mrazení pocítíte, když si uvědomíte, že výstava nazvaná Prázdné NL ukazuje množství domů, které zůstávají nevyužité a prázdné. Nizozemský institut architektury v rámci výzkumu objevil na deset tisíc prázdných továrních hal, bytových domů, nádraží i kostelů po celém Holandsku a vytvořil z nich virtuální město.

Opačný problém má stále se zahušťující Japonsko. Zatímco Dominique Perrault město pouze pozoruje a analyzuje pomocí map, japonský pavilon jej interpretuje a zkoumá jeho vznik a růst v závislosti na politickém systému pomocí srovnávání „monarchistického” uspořádání Paříže a „kapitalistického” New Yorku.

V Tokiu 21. století se odráží současné politické a ekonomické klima. Město se dělí na stále menší a menší pozemky mezi téměř dva miliony vlastníků a domy, které zde stojí, se neustále proměňují – na rozdíl od evropských měst. Tento proces transformace se z ptačí perspektivy na zrychleném videu jeví jako živý pulzující organismus.
–>–>
Neztratit se v mlze
V poněkud idealističtějším duchu se nese přehlídka v italském pavilonu. Kurátor Luca Molinari se pokouší nahlédnout do budoucnosti. Vedle zamýšlení se nad současnou italskou architekturou tu představuje čtrnáct italských architektů své vize jejího budoucího vývoje, konkrétně představy podoby Itálie v roce 2050.

Architektura bude muset reagovat na demografické změny, růst měst, možné ekologické problémy a nedostatek surovin. Tvůrci své myšlenky prezentovali kromě textů v časopisu Wired o technologiích a ideách, které mění svět, také pomocí uměleckých instalací s názvy jako Tělo ve městě, Čistá difuzní energie, Plýtvač či Demokracie, média, metropole. Podobné otázky samozřejmě rezonovaly i v dalších pavilonech.

K nejvýraznějším instalacím v Arsenale patří bezesporu i instalace Olafura Eliassona, islandsko-dánského umělce, který ve svých projektech často využívá přírodní jevy. V tmavé místnosti krouživě tryskají tři proudy vody a díky stroboskopickému blikání se zdají kapky nehybné.

Instalace demonstruje hranice možností našeho vnímání, které je koordinováno našimi zkušenostmi a znalostí fyzikálních zákonů. Projdeme-li touto cestou suchou nohou, dojdeme do části zalité mlhou – vytvořenou japonskými Tetsuo Kondo architects ve spolupráci s německou firmou Transsolar. Uvidíme, jak přírodní živly proměňují prostor.

Některé prezentace se architektury týkají skutečně jen částečně. Představují ideje, které zde architekti mohou vyjádřit mnohem volnějším způsobem než v běžné praxi, kde jsou vázáni pragmatickými požadavky investora.

„Tato výstava,“ říká Kazuyo Sejima, „umožňuje, aby si lidé uvědomili rozmanitost možností a podnětů z různých oblastí.  Odráží současnost, která v sobě obsahuje budoucí potenciál.“ Jakkoliv může znít toto prohlášení banálně, vystihuje charakter benátské výstavy a různorodost prezentací v národních pavilonech i dalších prostorech roztroušených po celých Benátkách. Vyjadřují potenciál nových architektonických možností, ale i měnící se životní styl člověka, který je už navždy spjat s architekturou.

Kateřina Kotalová
Foto: autorka

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.