Trendy ve výstavbě bytových objektů

Hned na počátku pomineme skutečnost, že velká část obyvatel třetího světa obývá objekty, jejichž pořizovací hodnota se pohybuje v desítkách našich průměrných denních platů. Vzhledem k pomnožení nejrůznějších diktátorských, revolučních i jinak zločinných režimů, které z podstaty vedou ke zbídačování vlastního obyvatelstva, nebude zřejmě tohoto typu bydlení ubývat. Ba naopak. Existují ještě tu a tam končiny, kde lidé žijí prostě a bez bydlení v našem smyslu toho slova z vlastní volby a nemají příliš zájem na tom cokoli měnit. O trendech proto asi má smysl mluvit jen v naší civilizaci bílého muže, jak se jí říkalo předtím, než se k tomuto okruhu přidala i valná část Asie.

I zde se však trendy neprojevují vždy jednotně. V dosahu naší zkušenosti jsou Severní Amerika a Evropa, přičemž Asie se začíná čím dál víc amerikanizovat. Současný viditelný rozdíl v bytové výstavbě by se možná dal shrnout do jednoduchého výroku, že americké domy jsou stavěny všechny stejně jednoduše, ale vypadá každý jinak, kdežto evropské domy jsou stavěny každý jinou technologií, ale vypadají všechny stejně (abych citoval znalce americké výstavby rodinných domů, Martina Růžičku z firmy Penatus). Skutečné rozdíly jsou však patrně hlubší. Evropa vsadila na masivní přerozdělování národního důchodu, a to je příliš velké lákadlo pro různé proroky, hlasatele pravd, úředníky nebo jen lobisty a korupčníky. 

Evropské trendy jsou proto ve znamení jednoduchého receptu na změnu světa k lepšímu, ať chce nebo nechce. Začíná to tím, že v duchu anticivilizačních tezí německého romantismu je za hodnotnou považována jen krajina, ve které nestojí žádná stavba. Takže se reguluje výstavba do vybraných lokalit, většina sídel se odsuzuje k vymírání a stavět se má především formou rekonstrukcí. Míra plánování se považuje div ne za míru pokroku. Současné technologie přitom dovolují postavit bezproblémovou bytovou stavbu prakticky kdekoliv. 

Zvyšující se rozsah neobhospodařované půdy je ale zároveň paradoxně považován za dobrý důvod zase k jiným regulacím. Velký průmysl se pochopitelně zregulovat nedaří, takže v krajině stojí jen výrobní haly a sklady a bytové domy se tlačí ve střediskových obcích. Nad rekonstrukcemi bdí pod záminkou památkové péče iracio­nální a nikomu neodpovědná úřednická mašinérie. Její profesní neodbornost sice přispívá k mírnému úbytku chráněných staveb, ale pořád ještě zbývá značný prostor pro radostné rozhodování, co je dobré a co špatné na záměrech těch druhých. Další možnosti spočívají v ovlivňování stavebních technologií ve prospěch těch správných. Takže z peněz těch, co nic nestaví, jsou podporovány tu stavby dřevěné, tu kovové větrníky nebo energeticky úsporné domy či pocházející z místní výroby. Evropská obsese určuje, že pracovník by se neměl jen tak sám potloukat po stavbě, nebo dokonce pracovat jako samostatný řemeslník, takže všemožně podporovaným ideálem je stavba vznikající ve výrobně, nejlépe u běžícího pásu, nově u linky řízené počítačem.

Odnepaměti vypovídal architektonický výraz staveb o každé kultuře více než všechny ostatní zdroje dohromady. Takže se proto asi zákonitě stává typickou evropskou stavbou iracionální slepenec technologií. Nové domy se často stavějí (často dokonce na příkaz regulačního plánu) jako kombinace zděné stavby a na ní umístěné dřevostavby. Dřevostavba, nepochopitelně pojatá jako vestavba do krovu šikmé střechy, má proto navíc šikmé stěny, a tak poskytuje za vyšší cenu nižší užitnou hodnotu. Takovouto kombinaci dvou technologií není prakticky možné dodat jednou firmou v kvalitě ani postačující. Ale ono by to nestačilo ani v kvalitě vynikající, protože pořád ještě nevíme, jak by to mělo být technicky správně. 

Masivní zdanění energetických zdrojů v Evropě vede k nutnosti omezit energetické ztráty při vytápění na minimum, a tak se stále zvětšují dimenze tepelných izolací. O dlouhodobém chování takovýchto kombinovaných skladeb obvodových plášťů – zvláště s ohledem na kondenzaci – toho pořád mnoho nevíme a zdá se, že to ani nikdo příliš neřeší. Souběžně s vyčerpáváním energetických zdrojů probíhající (opět anticivilizační) kampaně proti atomovým elektrárnám nedávají z této situace naději na jakékoliv rozumné východisko. 

Evropan tedy staví na regulací nesmyslně zdraženém pozemku drahou, technologicky zbytečně složitou a funkčně nepříliš vyhovující bytovou stavbu, kterou bude splácet do konce svého života. Vysoké ceně přitom odpovídá neúměrné čerpání zdrojů, přestože je to vše zaštítěno nejrůznějšími eko proklamacemi, kjótskými protokoly, trvale udržitelným rozvojem a kdovíčím ještě. Pro zachování trvalé kvality života by mu mělo přitom správně zbývat dost prostředků na komplexní rekonstrukci nebo raději novou výstavbu nejdéle po pětadvaceti letech bydlení.  Velká část stavební investice je doposud věnována na spodní stavbu a nosné konstrukce, tedy dvě části stavby, které uživatel na nic nepotřebuje. Je asi zákonité, že pokrok v lidsky zdevastované postkomunistické části Evropy je orientován na vymýšlení stále nových variant nosných konstrukcí, různých vybetonovaných tvárnic, nebo naopak prvků ze slámy nebo nepálené hlíny. Výrobci z technologicky pokročilého dodavatelského průmyslu pak zase vymýšlejí stále složitější, obtížněji použitelné a dražší technická zařízení a vnitřní vybavení.

Kvalitu života ve stavbě přitom určuje pohoda vnitřního prostředí, což v současné době znamená především umělé větrání a kvalitní umělé osvětlení. A potom sanitární vybavení a dostatečně dimenzované elektroinstalace, silnoproudé i slaboproudé. To neznamená pochopitelně onu obligátní ledničku, která má na dvířkách přidělaný televizor a obtěžuje uživatele hláškami o prošlých záručních lhůtách uchovávaného jogurtu. Inteligencí domu rozumíme řadu regulačních funkcí automatizovaných alespoň na úrovni současného automobilu. A také bohaté telefonní a datové rozvody, aby se omezil elektro­smog z bezdrátových připojení.  Další oblast problémů je součástí tzv. syndromu nezdravých budov. Velká část populace má alergie a jiné potíže, způsobené kombinací chemicko-potravinářským průmyslem produkované stravy a pobytem v nevětraných, množstvím chemikálií z použitých materiálů zamořených interiérech. Takže nutností by se opět mělo stát umělé větrání nebo rovnou teplovzdušné vytápění a rovněž také bohatě dimenzované technické vybavení orientované na vysokou užitnou hodnotu za přiměřenou cenu, na snadnou údržbu a čištění. To znamená dále automatickou regulaci teploty, světla a stínění, centrální vysavač prachu, bezesparé povrchy. Co nejjednodušší ovládání, omezení samoúčelného designu. 

Regulace území by neměla zasahovat do vzhledu a materiálů, dotace a úlevy ovlivňující použité technologie by se měly zrušit. Střecha je totiž samozřejmě nejlevnější plochá a většina oken nemusí být otvíravá. Nedělají-li se zbytečné nosné konstrukce, nejsou skoro zapotřebí základy. Nejtrvanlivější fasáda je dřevěná. Místo fotovoltaických článků udělají lepší službu kamna na dřevo a nádrž na dešťovou vodu. Jenže to už jsme v Americe, a to ještě ne všude. Tam se staví ze dřeva, někdy dokonce vyrostlého na místě budoucí stavby. Vybavení není designové, ale bezúdržbové, peníze se investují do žití, ne do bydlení. Na zdůvodnitelnou míru je omezeno všudypřítomné plánování a regulování. A i z malých daní potom ještě zbudou peníze na pořádnou armádu, abychom se nemuseli časem stydět za vlastní zbabělost. Pokud to tedy bude dobře dopadat, trendem bude vzdalující se, ale pro nás pořád ještě na dohled budoucnost zosobněná Amerikou. Také je ovšem možnost (volně podle Stanislava Komárka), že evropští aktivisté budou časem vítat nomády, vypalující administrativní centra.