Územní plán Prahy: bariéry, brzdy, deficity
Málokterý dokument developery zajímá tak jako nový územní plán hlavního města. A máloco přitom vzniká tak obtížně a komplikovaně. A jak ukázalo nedávné diskusní setkání Stavebního fóra (SF), které se zabývalo právě přípravou územního plánu české metropole, málokdy bylo tak nejasné, za jak dlouho se aktéři komplikovaného procesu jeho tvorby doberou nějakého hmatatelného výsledku.
Diskuse k novému územnímu plánu hlavního města pořádá SF takřka pravidelně a už to ukazuje, jak pomalu se rodí. A je na místě konstatovat, že s přibývajícím časem – a jasně to ukázala právě zmíněná akce z konce letošního května – sice na jedné straně přibývá konkrétních informací o tom, co by v plánu mělo být, ale ubývá jasnosti na předpovědích, kdy se Praha klíčového dokumentu pro svůj rozvoj konečně dočká.
Lákavé vize
Všichni se mají na co těšit. Plán bude jednodušší, bude samozřejmě přesně vymezovat plochy města podle funkcí, ale nikoli dogmaticky; počítá se s určením hlavních rozvojových území (třeba nádraží v Bubnech či Štěrboholy), samozřejmě také s péčí o nejlepší exportní artikl Prahy, tedy historické centrum. Z hlediska nové výstavby bude plán (pravděpodobně) vycházet z několika jednoduchých principů: preference výstavby v zastavěných lokalitách před zelenou loukou, hromadné dopravy před osobní automobilovou a ochranou zeleně.
Nový plán bude (možná) v tomto ohledu i pružnější: pokud nějaký projekt bude znamenat vnesení prvku s menší zátěží pro město do lokality, kde plán počítá se zátěží větší (příklad: bytový dům v tovární čtvrti), nebude případný souhlas se stavbou vyžadovat změnu plánu, zatímco v opačném případě to nutné bude. Nový plán by měl také už konečně přinést i závazná pravidla pro výstavbu výškových budov na celém území metropole (definovaných nikoli výškou, ale přesahem dvou podlaží nad okolní zástavbou), vzniklých na základě práce speciální Hamanovy komise. Inovací, které by zdravý rozvoj města měly podpořit, by měl mít nový územní plán ještě více. Bohužel není ani dnes, po několika letech příprav, jasné, kdy přijdou ke slovu.
Příliš mnoho potřeb i zájmů
Sice nepřekvapivým a překonatelným, ale nikoli přehlédnutelným problémem územního plánu Prahy je jeho složitost. Hlavní město je v našich poměrech ze všech hledisek (urbanistických, ekonomických, demografických apod.) útvarem zcela unikátním. Na území o rozloze necelých 500 kilometrů čtverečních tady žije 1,2 obyvatel, dalších 300 až 400 tisíc sem každodenně přijíždí. Ve městě sice postupně ubývá průmyslové a jiné výroby, ale současně je místem u nás nesrovnatelné koncentrace služeb, vedle toho centrem politickým, správním i kulturním. To všechno na chod města klade velké nároky – složitost situace dobře ilustruje stav a potřeby dopravní infrastruktury, která se musí vyrovnat s potřebou přepravy statisíců lidí a nutností nějak vstřebat milion automobilů, které jsou v Praze v provozu. Podklady pro plán vypracovávalo 80 institucí, desítky dalších studií zpracoval samotný magistrát (jednotlivé výstupy jsou k dispozici na webu Útvaru rozvoje hlavního města Prahy).
Harmonizovat, přitom realistickým způsobem, všechny potřeby města je úkolem nesnadným. Tím spíše, že do tvorby pochopitelně nějakým způsobem zasahují všichni zúčastnění. A ještě někdo – investoři, kteří formálně vzato mohou jenom navrhovat výstavbu toho či onoho objektu, nikoli vstupovat do tvorby samotného plánu. Nepřímo to ale samozřejmě dělají – přinejmenším podle části veřejnosti, která se obává propojení lokální (vzhledem k významu Prahy v životě Česka je to ovšem označení nepřípadné) politiky a developerských miliard. „Doufám, že svou přítomností vylepším pověst rady města,“ prohlásil na diskusi radní Langmajer, který zároveň ve svém krátkém vystoupení zdůraznil nutnost veřejného projednání všech aspektů plán „aby se vyvrátily nejasnosti a možná podezření“.
Je zřejmé, že taková „podezření“ v tržní společnosti vznikají takřka automaticky, nicméně už takřka příslovečná neochota magistrátu k veřejným vystoupením na toto téma (včetně chronického nezájmu o realitní veletrh MIPIM, kde státy, regiony a obce hledají investory – Brno, Ostravu či Bratislavu vždy prezentují její primátoři, Prahu nikoli). Každopádně je územní plán nepochybně záležitostí méně urbanistickou a občanskou a naopak více politicko-ekonomickou věcí.
Demokratické deficity
„Ještě nikdy nevznikal pražský územní plán tak demokraticky,“ řekla na akci SF Jitka Cvetlerová z pražského magistrátu. Toto jistě potěšitelné a pravdivé tvrzení má ovšem i méně potěšitelný rub. Možnost každý podstatný krok tvůrců plánu (tj. magistrátu) právní cestou napadat, když často bývá poslední instancí až soud, přípravu plánu značně zpomaluje. Přitom možnost vstoupit do procesu jeho tvorby má v podstatě každý. Nový stavební zákon v tomto ohledu situaci nezjednodušil, navíc je podle magistrátních úředníků (a nejen jich) v některých ohledech „složitější a nejednoznačný“ (aby situace byla ještě komplikovanější a nejasnější, Praha je zároveň obec i kraj!).
Od partnerů ASB
Tvorba plánu běží už roky nezřídka tím způsobem, že řada rozhodnutí je napadnuta, stížnost putuje v příslušných lhůtách po určených institucích, nakonec skončí u soudu a vše se vrací na začátek a opožďuje přípravy o další měsíce. V těchto legislativních eskapádách jsou dnes tzv. občanské iniciativy velmi zběhlé, nezřídka znají zákony lépe než pracovníci institucí, jejichž rozhodnutí rozporují. A jak již bylo řečeno, zákony a jejich dikce nejsou ideální.
Když k tomu všemu přičteme konfrontační atmosféru, která ovládá takřka celou společnost, je zřejmé, že územněplánovací pražský guláš je pokrm, který se bude vařit hodně dlouho. Proto také na logickou otázku Kdy? magistrátní protagonisté přípravy nového plánu odpovídali velmi neochotně a zjevně nepříliš přesvědčeni o svých slovech: V roce 2011?!?!
Petr Bým
