Síla odkazu, síla současné reflexe – Pocta ČKA a Cena za výjimečný počin

Česká komora architektů každoročně oceňuje nejen výjimečné realizace v rámci České ceny za architekturu, ale také osobnosti a projekty, které mají hlubší a dlouhodobý význam pro obor. Pocta, kterou ČKA oceňuje význačné osobnosti již od roku 2000, je letos udělena in memoriam architektu a spoluzakladateli ČKA Janu Štípkovi. Cenu za výjimečný počin, udělovanou Akademií ČCA, získává film Architektura ČSSR 58–89 za zpracování současného pohledu na českou architektonickou tvorbu 2. poloviny 20. století.

Obě ocenění budou slavnostně předána na nominačním večeru 19. června 2025, kde bude zároveň odtajněno i 25 realizací nominovaných na letošní Českou cenu za architekturu.

Pocta ČKA

Poctou vzdává Česká komora architektů (ČKA) hold význačným osobnostem, které se svou prací a morálním kreditem významně zapsaly do moderní historie české architektury. Návrhy na udělení Pocty každoročně podává odborná veřejnost, z nominací pak laureáty vybírá porota, v níž letos zasedli známá městská architektka Litomyšle a Tišnova a porotkyně architektonických soutěží Zdeňka Vydrová, novinář a autor odborných článků o architektuře Matěj Beránek, architektka a spoluzakladatelka soukromé vysoké školy architektury ARCHIP Regina Loukotová, krajinářská architektka a zakladatelka ateliéru Land05 Martina Forejtová a architekt a organizátor architektonických soutěží Miroslav Vodák.

„Porota uděluje ocenění Pocta České komory architektů in memoriam doc. Ing. arch. Janu Štípkovi za celoživotní působení v oboru architektury, a to v celém rozsahu profese, od navrhování a projektování staveb přes dlouholetou pedagogickou činnost po aktivní účast při založení České komory architektů a další spolupráci s odbornými organizacemi a institucemi,“ shrnula ve svém hodnocení porota.

Doc. Ing. arch. Jan Štípek (12. 8. 1941 – 24. 5. 2012) byl v architektonické obci uznávanou a respektovanou osobností s výrazným morálním kreditem. Po letech nesvobody stál u zrodu obnovy profese architekta – byl předsedou ustavujícího výboru České komory architektů a v roce 1992 se podílel na jejím založení.

Číslo autorizace ČKA 00001 mluví za vše. Povolání architekta vnímal jako úctyhodné poslání a významně přispěl k jeho kultivaci i společenské prestiži. Nastavoval základní standardy profese a prosazoval mezioborovou spolupráci. Funkci předsedy České komory architektů vykonával celkem deset let, naposledy v roce 2006.

Jan Štípek absolvoval Fakultu stavební ČVUT. Poté nastoupil do Projektové služby Pragounion, byl zakládajícím členem Družstva architektů A13 a do roku 1990 pracoval v Pragoprojektu jako hlavní architekt ústavu. Od počátku 90. let vedl až do roku 2008 Ústav nauky o budovách na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kterým prošla celá jedna generace současných architektů.

Zpracoval desítky studií, návrhů a projektů. Jeho nejznámější stavbou je administrativní budova ve Štětkově ulici v Praze, kterou v roce 1976 navrhl pro Průmstav. Mezi další realizované stavby patří pavilon československého stavebnictví v Moskvě nebo rekonstrukce hotelu Union v Praze 4. Z pozdější práce lze zmínit Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni.

„Honza Štípek o komoře mluvil už před rokem 1989. A pak, když přišla doba, kdy to bylo možné, začal ji skutečně prosazovat. Možná někdo řekne, že by vznikla i bez něj, ale myslím si, že bez Honzy Štípka by vznikla o rok nebo dva později. A hlavně – on jí dal pevný základ. Jeho práce v komoře nebyla vždy vidět, ale za jeho éry se začalo prosazovat, aby se všechny veřejné stavby soutěžily, aby soutěže byly transparentní a regulérní. Být předsedou Komory přeci neznamená prosazovat sebe, ale vytvořit podmínky, aby celá instituce mohla efektivně fungovat. Honza byl předsedou České komory architektů deset let. To o něčem svědčí…“ vzpomíná na Jana Štípka teoretička a historička architektury Radomíra Sedláková.

Ocenění za výjimečný počin

Cenu za výjimečný počin, udělovanou Akademií České ceny za architekturu, letos obdržel dokumentární film Architektura ČSSR 58–89 režiséra Jana Zajíčka, který vznikl podle námětu Vladimíra 518. Tento filmový projekt představuje mimořádně rozsáhlou a systematickou reflexi československé architektonické produkce v období mezi lety 1958 a 1989, které bývá v laickém i odborném diskurzu často zjednodušováno, opomíjeno nebo zatíženo ideologickými předsudky.

Zajíčkův film se vyznačuje snahou o historicky vyvážený a věcný pohled, který umožňuje nově nahlédnout na kvalitu i kontext architektury pozdního modernismu a tzv. normalizačního brutalismu.

Režisér se v dokumentu zaměřuje nejen na vizuálně působivé celky a jednotlivé stavby, ale především na životní příběhy a profesní osudy hlavních protagonistů tehdejší architektonické scény. Právě skrze jejich osobní výpovědi film akcentuje generační étos, dobové souvislosti i vnitřní rozporuplnost tehdejší tvorby pohybující se mezi progresivními koncepty a omezeními danými dobovou politikou.

Důležitou součástí výpovědi filmu je rovněž upozornění na současný stav řady významných staveb z tohoto období, z nichž mnohé byly necitlivě přestavěny, zanedbány či dokonce zbourány.

„Chodíme kolem těch domů každý den, aniž bychom si uvědomili, že je za nimi neuvěřitelná práce, životní zvraty, příběhy, souboje, konflikty, výhry a tak dále… Unikátní na tom období je, že architekti vytvářeli domy v podmínkách totality a neměli přístup k technologiím, museli si je sami vymyslet, což vedlo k neuvěřitelné kreativitě, která je ceněná i na Západě. Když chtěli architekti udělat třeba zavěšenou fasádu, tak ji nemohli nikde koupit, nemohli si ani objednat nějaké doplňky z katalogu, ale museli vše prostě vymyslet od nuly. A ten ‚do it yourself‘ princip je na místní větvi tohoto architektonického období unikátní,“ oceňuje režisér Jan Zajíček.

Film Architektura ČSSR 58–89 zároveň tvoří symbolické završení dlouhodobého úsilí Vladimira 518 – hudebníka, výtvarníka a výrazné postavy současné kulturní scény – o popularizaci a „znovuzhodnocení“ architektury druhé poloviny 20. století.

Navazuje na jeho předchozí projekty, zejména rozsáhlou dvousvazkovou publikaci Architektura 58–89, stejnojmennou výstavu a televizní dokumentární cyklus. Výsledný film tak představuje významný příspěvek k aktuální debatě o hodnotách a budoucnosti poválečné architektonické tvorby v českém prostředí.

„V té době se stavěly domy, které se už nikdy stavět nebudou, způsobem, který se už nikdy nebude používat. Byl to experiment, byla to sochařina, bylo to snění, byl to pokus o naplnění určitých utopií v té době. A v tom je podle mě neuvěřitelná hodnota. A snad se nám podaří něco z toho zachránit – nejen pro svět, ale i pro budoucí generace – protože v té hmotě je ten příběh strašně silně zapsaný,“ svěřil se Vladimír 518.

Sledujte Českou komoru architektů na webu www.cka.cz, Facebooku a Instagramu.

Zdroj: PR článok ČESKÁ KOMORA ARCHITEKTŮ