Rozhovor s ateliérem Neuhäusl Hunal

David Neuhäusl a Matěj Hunal.

Architekti Matěj Hunal a David Neuhäusl spolu začali trochu netradičně spolupracovat, když zakládali studentskou soutěž Superstudio. Od té doby mají ale za sebou celou řadu projektů, které spojuje důsledná snaha nově a lépe zorganizovat obytný prostor.

Jak váš ateliér vznikl?
DN: My jsme kamarádi už dlouho. Chodili jsme do stejné školy a asi v patnácti jsme se potkali přes společného kámoše. Já jsem šel zrovna do tanečních a Matěj šel k tomu kamarádovi na party, no, a já tam pak šel po těch tanečních taky.

A po studiích – David absolvoval v roce 2014, Matěj v roce 2016 – jste věděli rovnou, že se dáte dohromady a založíte společný ateliér?
MH: Na škole jsme se spolu začali víc bavit a David mě pořád lákal do nějakých soutěží.

DN:On pořád nechtěl…

MH: No, ale pak se David vrátil z Austrálie a přišel s tím, že bychom i v Čechách mohli uspořádat Superstudio. To byl první společný projekt, kde jsme zjistili, že nám ta spolupráce vyhovuje.

DN: Takže paradoxně jsme nezačali navrhováním, ale organizováním navrhování pro studenty v soutěži Superstudio. Pořád jsem ale chodil a říkal: Zkusíme nějakou soutěž, zkusíme nějakou soutěž. Tak jsme nějakou zkusili, dělali jsme nějaké maličkosti pro Matějova bráchu a moje rodiče…

MH: Hledali jsme se, chtěli jsme dělat něco reálného…

DN: Vlastně to vykrystalizovalo. Dělali jsme tyhle drobnosti, potom Superstudio, které rostlo. Potom, co jsem odpromoval, jsem jel na půl roku do Berlína, kde jsem pracoval jako architekt. A v rámci toho se mi úplně náhodně ozval klient s úžasnou zakázkou, na jejímž základě jsem se rozhodl, že se napevno vrátím do Prahy a začnu se full time věnovat ateliéru. Takže jsem se vrátil z Berlína, pronajali jsme si kancelář, já jsem začal dělat naplno a Matěj jak mohl v rámci školy. Takže teď fungujeme přesně čtyři roky, od jara 2015.

MH: Ale ten podkrovní byt jsme dělali už předtím, to byla taková naše první zakázka.

DN: To je pravda, odpromoval jsem, byl jsem na přijímačkách na doktorské studium a ještě ten den jsme se šli podívat na to podkroví. A tím, že potom nastala ta veliká zakázka, tak už to bylo jasné. Bylo vidět, že byl objem práce aspoň na půl roku, tak jsme si řekli, že to zkusíme.

Jak už jste říkali, organizujete studentskou soutěž Superstudio. O co se jedná?
DN:Teď je to největší soutěž pro studenty v Česku a Slovensku. Odehrává se všude, kde se učí architektura, to znamená v šesti městech. Studenti dostanou v Praze, Brně, Liberci, Ostravě, Košicích a Bratislavě najednou zadání a mají 24 hodin na to, aby to vypracovali. Potom se sejdou v těch jednotlivých městech, kde to prezentují před porotou. Mají jen deset snímků, dvě stě vteřin, dostanou feedback a následuje finále.

MH: Loni se zúčastnilo 101 týmů, už to má velký záběr. Ale první ročník byl jenom pro Fakultu stavební a Fakultu architektury ČVUT. Je pro nás zajímavé, s čím studenti přijdou. Baví nás i s jakým zadáním přijde ateliér, který každý rok jako kurátoři vybíráme. A samozřejmě taky interakce těch studentů, celý ten systém setkávání napříč městy a školami.

V dubnovém čísle ASB prezentujeme tři vaše interiéry. Jak velkou část vaší práce interiéry tvoří?
DN: Zatím většinu, byť se z toho asi snažíme vymanit. Spíš se posunout než se toho vzdát, ale nechceme se na interiérech zaseknout.

MH: Je to asi docela přirozené, protože pro začínající ateliér jsou to první zakázky, které člověk v uvozovkách jednoduše dostane. Nemáme nic v zádech, nejsme z architektonických rodin, nemáme vlastní kontakty. Interiéry byly první, interiér vzbudí další interiér a tak to na sebe navazuje.

DN: Teď se z interiérů pomalu překlápíme do RD. Ale do toho se také intenzivně věnujeme soutěžení, kde se zabýváme veřejnými stavbami, školami, věcmi pro municipality. Takže si držíme měřítko od minibytu o 20 m2 po to, že jsme dva měsíce zpátky odevzdávali školu o 5000 m2. Interiéry jsou většina, 100 % ze zrealizovaných věcí, ale věnujeme se všem měřítkům a snažíme se postupně vyvíjet.

Co po vás klienti žádají, když přijdou? Mají už nějaká očekávání?
DN: Je dobré, že klienti k nám už chodí na doporučení. Málokdy se ozve někdo z ulice, takže už vědí, co čekat. Třeba když viděli ten betonový byt. Ten pokoj 3v1 je pro velmi dobrého kamaráda majitele betonového bytu. Logicky jsme pak i u něj mohli být striktní a přísní. Často od nás klienti tohle čekají. Teď jsme třeba dělali The Eatery, restauraci, a tam věděli, že máme tuhle referenci s betonovým bytem. A vlastně říkali: Vy tohleto umíte, taky bychom si přáli něco takhle přísného, raw. Striktní syrový interiér, nebo industriál, byť tohle označení tady nedává moc smysl.

MH: Čím víc toho máme zrealizovaného a prezentovaného, tím víc lidí vidí ten vkus, za kterým jdou. Vždycky ale děláme věci na míru konkrétnímu člověku.

Hraje ve vašem striktním přístupu roli, že se, i když děláte interiér, snažíte odlišit od interiérových designérů a aranžérů polštářků?
DN: Jednoznačně!

MH: Ale nebereme to tak, že je to pro nás konkurence.

DN:To je úplně jiný sport, jiná dimenze. Jde o to, že nevnímáme interiér jako interiér, ale jako architekturu, se vší vážností. Opravdu tvoříme prostor. Interiérový design je, že člověk vybírá barvu tapety a délku chlupu na koberci. Málokdy, výjimečně děláme projekty, kde bychom jenom dekorovali. Všechny ty projekty, kromě 3v1, jsme totálně vybourali a přeorganizovali ten prostor. Což je jeden ze základů architektury, organizace vazeb v prostoru.

MH: Jsou to úplně nové dispozice, zajímá nás to jako celek. Není to o tom namalovat stěny a koupit novou sedačku. Ale není to a priori tak, že děláme striktní věci – ta věc je spíš taková uklidněná, čistá, funkční a pak to z toho nějak vznikne. Třeba v tom podkroví se toho ale nakonec děje docela dost. Rozhodně nejdeme po nějakém minimalismu.

DN:Já bych zrovna řekl, že docela jo. Máme to takhle – není to o tom, že bychom dělali programově jen tvrdé věci, které jsou o betonu, oceli a jsou „strašně zlé“. Bylo to o tom, co ten konkrétní klient chce, co cítí. Když jsme navrhovali pro mladou rodinu podkroví, tak ten byt byl předtím kompletně zapříčkovaný sádrokartonem.

My jsme tady z podkroví udělali podkroví – otevřeli jsme ho a pracovali se dřevem, což není nic zlého, striktního, nepříjemného nebo studeného. To je teplá, útulná věc. V čem jsme ale striktní, že držíme koncept.

Vždycky máme jednoznačný koncept o jednoduchém kompaktním prostoru. Ať už je interiér ve výsledku útulný, měkký, barevný, nebo je to betonová kostka, vždycky je v tom silná myšlenka, která to celé definuje. Neděláme ad hoc zásahy, tady něco, tady něco, tohle ozdobit, to pryč. To už radši dělat něco jiného než to dělat takhle.

Od roku 2011 organizují česko slovenskou studentskou soutěž Superstudio.
Od roku 2011 organizují česko slovenskou studentskou soutěž Superstudio. |

Jak velkou část projektu tvoří zkoumání funkčních vazeb v projektu?
DN:Je to dost zásadní, funkčnost jak staveb, tak i uvnitř v bytech je základ. Ilustruju to na tom podkrovním bytě. Bylo to tak, že někdo nakreslil naprosto otřesnou úpravu dispozice a klienti v tom chtěli začít bydlet, vzhledem k tomu, že šlo o rodinu, poprosili Matěje o komentář.

Tak jsme se na to podívali a řekli jsme, že jim uděláme oponentní návrh. Vlastně jsme to celé vymlátili, řekli jsme si, tohle všechno může pryč, otevřeme to do podkroví. Celé se to zkompaktní, vznikne tam jediné jádro, krásný open space. Oni na to koukali a vůbec si nedovedli představit, že s tím prostorem něco takového jde.

MH: Obecně u projektů většinou začínáme u půdorysů, u vazeb. Děláme hodně variant, zkoumáme jednotlivé cesty. Jsme poctiví v tom, že projdeme i slepými cestami, abychom věděli, že výsledná varianta byla ideální.

DN:To samé nastalo s betonovým bytem. Zpočátku to bylo o tom, zbavit se všeho nenosného, úplně to otevřít a ideálně tam zorganizovat provoz. Aby zmizela hluchá místa, junk space, věci, které nechceš a nepotřebuješ.

Taky jde o to, že všechny tři prezentované projekty jsou maličkaté, jeden menší než druhý. Vždycky tam byl problém s místem, takže jsme tam dost dbali na čistotu a organizaci. Často vidím úžasný barák, zelený, skvělá architektura – byty za 10 milionů plus a ten byt má desetimetrovou vstupní chodbu a osm rohů v ní a to nechápu.

Ten betonový byt jde po pravdivé architektuře skoro až na dřeň. Byl ten klient hodně zvláštní člověk?
DN: V tomhle případě to bylo hodně o klientovi, je hodně specifický, napůl milovník aut a napůl umělec – rapový DJ. Takže v nadsázce jeho životní motto je tvrdost, je sám o sobě takový – a ten interiér tomu odpovídá. On sám chtěl na některé zdi beton.

MH: Že se mu estetika betonu líbí.

DN: A já si pamatuju, že moje asi třetí otázka na něj byla: Můžeme být striktní? A on řekl: Jo, buďte úplně radikální! Přinesli jsme mu radikální návrh, že se to úplně oholí a on byl nadšený a už to tak zůstalo.

Za návrh holešovického bistra The Eatery obdrželi ocenění Interiér roku 2018 v kategorii Veřejný interiér I.
Za návrh holešovického bistra The Eatery obdrželi ocenění Interiér roku 2018 v kategorii Veřejný interiér I. |

V pokoji 3v1 je v kontrastu s nábytkovými stěnami ponechána jedna stěna úplně prázdná. Byl to záměr, udělat tam takovýto šokující moment?
DN: Cíleně jsme pracovali s tím kontrastem. Celý interiér je jeden kus nábytku. Všechny problémy vyřeší jedno elko. Pak to do sebe všechno zapadlo i s promítáním.

MH: Dala se tam taky zavěsit televize, ale klient chtěl absolutní minimalismus. A nás to začalo bavit, že se věci začnou objevovat. A že když nefungují, tak tam není nic. Proto přesně ta čistá stěna, na kterou se promítá projektorem obraz.

DN: Navíc když se člověk podívá na plány, tak ten pokoj kromě toho, že je menší než tady ta část kanceláře, ve které s Matějem sedíme, je podle té stěny průchozí. To, že tam není televize nebo obývací stěna, zachraňuje provoz.

MH: Je to taky taková nešťastná dispozice celého bytu. Přitom je to nově zrekonstruovaný činžák s úplně přepříčkovanými jednotlivými patry. To je asi nejhorší, když člověk vidí, jaké dispozice se dělají v rámci developmentu.

DN: Je to bohužel trochu problém, že se třeba postaví slušné baráky, nebo se pěkně zrekonstruují, ale mají otřesné dispozice. Lidé to ale pořád za šílené peníze kupují. Dokud tohle bude, developeři nemají důvod něco měnit. Švihají byty jako Baťa cvičky, trashové dispozice, a lidi pak volají nám nebo jiným architektům, co s tím. Nebo si nikdy neuvědomí, že žijí ve špatné dispozici.

Měla by se v tomhle ohledu populace nějak vzdělávat, aby už nebyla ochotná investovat velké peníze do nefunkčních prostor?
MH: Rozhodně. Ale taky dost věcí se dá řešit v období klientských změn. Když má klient byt v předprodeji, může do stavby zasáhnout. Ale hodně lidí si zve architekta až ve chvíli, kdy chce zařídit interiér, a neuvědomuje si, že nejvíc věcí se dá zachránit a udělat ve fázi, kdy stavba ještě jede. To je podobné, i když ani to není úplně běžné, jako je dobré pozvat architekta už v okamžiku výběru stavebního pozemku pro rodinný dům. V předfázi se toho dá udělat nejvíc.

DN: To by bylo ideální. Pokud spousta lidí o architektovi ani neuvažuje, nemá, nechce, dobře, je to v pořádku. Ale pokud si architekta chci vzít, tak čím dřív, tím líp.

David Neuhäusl *1988
Absolvoval Architekturu a stavitelství na FSV ČVUT, Městské inženýrství na FAST VŠB a Mezinárodní obchod na FMV VŠE. Studoval v Austrálii a pracoval v Berlíně. Zabýval se urbánní ekonomií. Psal o architektuře a souvisejících tématech pro Bigg Boss. Spolupracoval na koncepci připravované knihy a seriálu „Architektura 58 – 89“. V letech 2016 – 2018 vedl s Jaroslavem Wertigem jako asistent ateliér na mezinárodní vysoké škole ARCHIP.
Matěj Hunal *1989
Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Diplomoval v ateliéru Tomáše Novotného, Jakuba Koňaty a Tomáše Zmeka. Po ukončení studia se začal plně věnovat společné praxi a organizaci Superstudia.
Text: Anna Vrabcová
Foto: Jaroslav Moravec, Studio Flusser, archiv ateliéru

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2019.

Komentáře