Krize zatím architekty nestraší

V minulých dvou letech zasáhla naši ekonomiku krize, která se výrazně podepsala na intenzitě výstavby. Stavebnictví hlásí historické poklesy, developeři omezili výstavbu, stát obrací každou korunu. Postihla krize též architekty, kteří jsou se sférou výstavby těsně propojeni?

Postavení architekta ve společnosti je rozporuplné. Na jedné straně je architekt tvůrcem, umělcem, na druhé straně obchodníkem, který musí umět svoji práci prodat. A to v nelehké konkurenci domácích i zahraničních architektonických ateliérů. Stále přitom musí balancovat na hraně mezi vstřícností k zákazníkům, kterou si vynucuje trh, a svými ambicemi vytvořit svébytné a pokud možno originální dílo. To se samozřejmě nevylučuje, ale do hry vstupuje mnoho dalších proměnných, v neposlední řadě jsou to i finance. Tlak na úspory často přistřihuje tvůrcům křídla a původní návrhy tak někdy musejí ustoupit kompromisům.
V současných podmínkách je přitom role architekta stále ještě jaksi upozaděna, často se při prezentaci nových projektů ani nedozvíme, kdo je autorem architektonického návrhu. To je zřejmě do jisté míry dědictví dob minulých, kdy byla role architekta degra­dována na roli plniče socialistických plánů.

Architekt je však také subjektem trhu, netvoří ve vzduchoprázdnu, ale je součástí ekonomické reality. Proto se jej také nemohou nedotýkat ekonomické turbulence. Jak tedy krize dopadla na bedra architektů? Pocítili drastický úbytek stavebních zakázek, dotkl se jich útlum developerských aktivit a přiškrcený státní rozpočet? Jistěže ano, ale ne všech a ani ne tak dramaticky, jak by se na první pohled mohlo zdát. Práce architektů totiž v některých oblastech přesahuje běžný horizont ekonomické krize – zejména v oblasti projektové přípravy a územního plánování míří jejich práce do období, kdy již snad současná ekonomická krize bude překonána. Zájem je také o různé rekonstrukce a přestavby (dostavby), inovace interiérů, dopravní stavby včetně provozních objektů a úpravy prostranství, náměstí i rekultivaci zahrad či krajiny.

Rovněž musíme počítat s určitým zpožděním, s nímž krize to tohoto oboru dorazí. Takže i když podle některých názorů na architekty krize zatím nedolehla, nelze vyloučit, že se dostaví později. Ve světle posledních zpráv o perspektivách stavebnictví je to docela pravděpodobné, neboť podle výzkumu CEEC Reaserch a KPMG se letos očekává pokles stavebnictví o 6 %, což má být nejhorší propad za posledních 10 let. A návrat k růstu by podle těchto šetření nemusel přijít ani v příštím roce. Na vině je přitom především nedostatečná poptávka.

V Evropě podle ACE (Rady evropských architektů) musela mezi rokem 2008 a 2009 třetina všech architektonických kanceláří snížit početní stavy zaměstnanců, přičemž situace je rozdílná v jednotlivých regionech a závisí do značné míry na hloubce ekonomických problémů té či oné země. U nás, zdá se, situace dramatická zatím není, některá architektonická studia hlásí, že práce jim v podstatě neubylo, jen se změnila struktura prací. Jinde ovšem krizi pocítili a museli na ni zareagovat.

V následující anketě jsme se zeptali několika architektů, jak oni vidí situaci na trhu a jaké problémy je v současnosti nejvíce tíží. V anketě odpovídali Ing. arch. Václav Aulický ze Spojprojektu Praha, Ing. arch. Jakub Cigler z kanceláře Cigler Marani architekti, Ing. Josef Kříž ze společnosti Helika, Ing. arch. Vladimír Pacek z architektonické a projekční kanceláře K4 a Ing. arch. Jaroslav Wertig z atelieru A69 – architekti.

Ing. arch. Jaroslav Wertig, A69 – architekti	Ing. Josef Kříž, Helika	Ing. arch. Vladimír Pacek, K4	Ing. arch. Jakub Cigler, Cigler Marani ­architekti	Ing. arch. Václav Aulický, Spojprojekt Praha

Podle některých kanceláří zakázek neubývá, a to ani v době krize, kdy developeři omezili výstavbu. Cítíte to také tak? Čím si to vysvětlujete? Dělá se do šuplíku?
Kříž: S tím bych nesouhlasil. Podle našeho názoru zakázek skutečně ubylo.
Aulický: Takovou kancelář neznám ani jsem se s tím u nikoho z kolegů či známých nesetkal. Zakázek v soukromé sféře vesměs jednoznačně ubylo – ať už z titulu menší poptávky po administrativních a obchodních prostorech či bytech, tak i na základě (a to si myslím, že je jedna z hlavních příčin) výrazně defenzivní (opatrnické) úvěrové politiky finančních institucí. Současný způsob a podmínky poskytování podnikatelských úvěrů a hypoték rozhodně nevybízejí k aktivitám! Máme také proto řadu zakázek, které byly pozastaveny a jejichž investoři vyčkávají příznivější situace. To pro nás sice znamená jakous takous jistotu, ale práce to není. Do šuplíku v podstatě neděláme.

Cigler: Podle mého názoru krize zabrzdila investice bank, čímž zabrzdila výstavbu, ale ne projektovou přípravu. Každý developer v naší zemi ví, že na přípravu je potřeba několika let, což by mohla být právě ta překlenovací doba krize.

Pacek: Do šuplíku se určitě nedělá, takový luxus si asi nikdo dovolit nemůže, ale je možno v dnešní době spekulativně projektovat úvodní stupně projektové dokumentace (studie a územní rozhodnutí) a mít potom časovou výhodu při oživení. Obecně mají více práce architekti než projektanti – stavební inženýři, protože investoři často požadují například přepracování koncepce u již hotových projektů nebo pozastavených staveb, snížení investičních nákladů nebo zefektivnění záměrů.

Wertig: Ano. To, že se utlumilo stavění, neznamená, že se utlumilo plánování. Struktura zakázek se sice změnila, ale práce neubylo. Developeři jsou opatrnější se zahajováním staveb, ale zhodnocují svá území alespoň jejich přípravou.

V kterém segmentu trhu je nyní největší poptávka po architektonických pracích?
Kříž: Jednoznačně v oblasti akvizic, to znamená ve stupních architektonických studií a dokumentace pro územní řízení.
Cigler: V kancelářském segmentu i v oblasti retailu. Kupodivu nejkonzervativnější pohled je na větší rezidenční projekty. Ty menší na dobrých místech budou vždycky zajímavé, protože jich je jako šafránu.
Pacek: Naše dceřiná kancelář specializující se na územní plány je plně vytížená a rovněž školství a zdravotnictví se jsou zajímavé segmenty.
Wertig: Nemáme zmapovaný celý trh, ale zajímavým se stalo územní plánování a projekty financované z dotací.

Staveb financovaných z veřejných rozpočtů se moc nestaví. Proč? Jsou podle vás problémy s financováním, není poptávka, tj. veřejné stavby nepotřebujeme, anebo je to administrativně náročné?
Pacek: Jestli se veřejných staveb staví dost nebo ne, je velmi diskutabilní otázka. V situaci brutálního deficitu veřejných rozpočtů je určitě dobře, že investor – státní úředník nemá tolik možností tento deficit prohlubovat. Veřejná stavba v jeho podání je určitě ten nejneefektivnější způsob investice, a obzvláště zkombinuje-li se s dotací z evropských fondů, jedná se prakticky o vytváření separátního řetězce úředníků a soukromých firem, které se už ani v prostředí normálních tržních vztahů neumějí pohybovat a dokážou zkonzumovat jakékoliv množství peněz.

Kříž: Důvodem jsou samozřejmě finance. Stát nyní opatrněji nakládá se svými prostředky a více zvažuje způsob jejich investování. Stejné je to i u soukromých investorů. Ti se více zaměřují na stavby s vyšší návratností svých investic – a to většinou není případ staveb veřejných.

Aulický: Nevím, z čeho vychází informace, že veřejných staveb se moc nestaví. Jaké je objektivní kritérium, že by se jich stavělo dost, nebo třeba i příliš? Podle mého pohledu se jich v Praze zas tak málo nestaví. Pokud by se mluvilo o počtu, snad i ano, ale po stránce rozsahu stavby a objemu investic myslím, že určitě ne (vnější okruh, tunel Blanka, nová budova ČVUT v Dejvicích, rekonstrukce Wilsonova nádraží, rekonstrukce Karlova mostu atd.). Řada je i v konkrétní přípravě (přestavba Václavského a Karlova náměstí, rekonstrukce Národního muzea, prodloužení metra do Ruzyně). Jinak ano, samozřejmě veřejné stavby jsou potřeba a rozhodujícím limitem jsou určitě především finance.

Cigler: Stát by měl investovat do veřejných staveb, ale nedělá to, protože vláda a komunální politici nejsou, slušně řečeno, osví­ceni a potřebu těchto investic nepociťují!!

Wertig: Veřejné stavby jsou nadstavbová záležitost a nadstavba v našich podmínkách je všeobecný problém. Neumíme efektivně využívat demokratické nástroje. Buď se jimi šikanujeme, nebo je máme tendence deformovat na nástroje korupční.

Má podle vás na trhu větší šance malá, střední nebo velká kancelář? Má šanci na trhu architekt-sólista?
Kříž: To se nedá jednoznačně říct, závisí to na druhu zakázek. Větší společnosti mají přesto v získávání zakázek vždy jistou výhodu.

Aulický: Podle mého názoru má na trhu šanci každý! Je ovšem podstatné, o jaký moment půjde. V případě, že se bude jednat o veřejnou architektonickou soutěž, může být úspěšný i architekt-sólista (bude-li mít nejlepší návrh), když půjde o soutěž například na generálního projektanta velké stavby, pak bude hrát podstatnou roli velikost firmy a s tím spojené finanční i věcné záruky, portfolio, struktura pracovníků a podobně. A je zcela samozřejmé, že významnou (a někdy zcela rozhodující) roli bude hrát jméno architekta, jeho realizované stavby, ocenění, jak se osvědčil u klientů atd.

Cigler: Všichni mají na trhu šanci, ovšem se zakázkou odpovídající jejich kapacitě. Sólista určitě nedostane velkou zakázku z důvodu garancí vůči investorovi. Malé kanceláře navíc nejsou schopny vzhledem k malému objemu práce uplatnit zkušenosti z předchozích zakázek, jak je tomu u velké kanceláře, což snižuje riziko fatálních projekčních závad, kterých se investoři zásadně obávají.

Pacek: Na trhu má šanci každý subjekt, který si dokáže najít klienta a nabídnout mu svou komparativní výhodu. Malá kancelář a jednotlivec operativnost a jednoduchou přímou komunikaci, větší kancelář zase jistotu silného partnera a schopnost realizace velkých objemů.

Wertig: Myslím, že větší strukturovaná kancelář má více možností opečovávat svoji pozici na trhu.

Museli jste v poslední době propouštět nebo omezovat počet spolupracovníků? Nebo jste nastavili jiný režim spolupráce?
Cigler: Během posledních dvou let jsme použili jak snížení, tak i interní opatření. Nicméně režim externistů jsme nezavedli a ani to neplánujeme. Kanceláře plné „ičařů“ nemohou nabídnout garance jako zaměstnanecký princip a je to i vztah ­serioznější vůči spolupracovníkům.

Kříž: Nikoliv, jsme naštěstí jedna z mála firem, které nemuseli přistoupit k tomuto personálnímu řešení.

Aulický: Ano, současná situace na trhu si vynucuje maximální racionalizaci práce i úspory nákladů. To u nás vedlo především k omezení nákupu strojů a zařízení, zejména v oblasti výpočetní techniky a také k zúžení možností její inovace, k praktickému zmrazení mezd pracovníků a také ke snížení jejich počtu (méně kvalifikovaní). Základní osvědčenou strategii firmy, kdy rozhodující odbornou vlastní kapacitu tvoří autorizovaní architekti, stavební inženýři a vybraní specialisté včetně týmu pro inženýring a ostatní práce (statiku, techniku prostředí) je zajišťována u trvalých kooperantů, však stále zachováváme.

Pacek: Propouštět jsme museli, ale ne nijak fatálně a vlastního projekčního týmu se to prakticky nedotklo.

Wertig: Okruh našich spolupracovníků se za poslední rok nezměnil, což je negativní jev, protože dlouhodobě jsme rostli.

Donutila vás krize změnit styl řízení, zvýšit kontrolu, dát vyšší důraz na kvalitu nebo naopak?
Kříž: Jistě, změny tu jsou v podobě většího tlaku na způsob a kvalitu plnění.

Aulický: Naše firma působí na trhu již 18 let a má rozsáhlé zkušenosti v oblasti projektových prací, o čemž svědčí i řada významných realizací. Dá se říci, že to také je díky osvědčenému stylu řízení a dalším momentům v managementu firmy, takže nemáme důvod naše metody zásadně měnit. V podstatě se jedná pouze o dílčí záležitosti, většinou operativní, případ od případu, a také ovšem o výrazně zesílenou aktivitu v obsazování různých druhů výběrových řízení a soutěží.

Cigler: To vůbec, protože to bylo potřeba vždy i před krizí. Změna je pouze v tom, že během krize je potřeba brát i menší zakázky, což znamená více administrativy.

Pacek: Donutila nás odložit některá investiční rozhodnutí na později, na systém kontroly a na důraz na kvalitu vliv neměla.

Wertig: Z tohoto pohledu jsem v krizi od založení ateliéru.

Jak se díváte na spojení tuzemských architektonických kanceláří se zahraničními firmami? Je tak větší šance získat zakázky?
Aulický: Říkám stále zaplať bůh, že jsem se toho dožil a že se mohu ještě aktivně podílet na fungování „normální“ demokratické civilizované země ve standardním tržním prostředí Evropy i světa! Spolupráce našich a zahraničních architektonických kanceláří není podle mne nic špatného. Jistě, vše má svoje klady i zápory, jsou úspěchy i nezdary, někdy mohou být věci i problematické, ale to je, jak říkám, normální. Pokud mohu říci, tak to přímé spojení kanceláří má spíše význam kapitálový, práce a zakázek je u nás více.

Cigler: Naprosto v tom nevidím budoucnost. Jestli někoho postihla krize, tak právě tyto kanceláře. V naší profesi neplatí to, co platí v automobilovém průmyslu nebo ve fastfoodu. Navíc krize tyto aktivity určitě zbrzdila než naopak. Nedává to podnikatelský ani jiný smysl.

Wertig: Proč ne, ale je třeba být obezřetný a kritický. Řada zahraničních investic vyžaduje tzv. malou domů – dobře placenou práci pro spřízněné subjekty, které často profesionalitou a kvalitou práce nepřesahují tuzemské architekty.

Kříž: Na spojení sil nahlížíme vysloveně kladně, vždyť naše společnost je zdárným příkladem takové spolupráce. Ten, kdo netrpí syndromem vyhoření, ten se zdravé konkurence nemusí obávat, naopak mu toto sdílení zdrojů přináší značné výhody.

Pacek: Pro zahraniční kanceláře je to nejsnazší cesta, jak se dostat na náš trh. Obecně je asi na většině evropských trhů spíše přebytek kapacit architektonických kanceláří, takže pro naše prostředí je to spíš negativum.

Spolupracujete se zahraničními architekty v tuzemsku? Čím je to pro vás výhodné?
Kříž: Ano, spolupracujeme, a to buď jako executive architekti s koncepčním architektem, kterého si přivede zahraniční klient, nebo s našimi kolegy z mateřské společnosti Obermeyer.

Aulický: Ano, spolupracovali jsme několik let s americkým architektem Richardem Meierem při návrhu Masterplanu a na projektech budov City Point a City Tower na Pankrácké pláni a s architekty společnosti ECE z Hamburku na projektu obchodně-společenského centra Arkády Pankrác. Nepoužil bych slovo výhodné, ale spíše přínosné. Získali jsme významné zkušenosti jak ve vlastní architektonické práci, tak také z oblasti managementu, technických souvislostí i osobních příkladů, které dále zúročujeme.

Cigler: Bráníme se tomu, je to nevýhodné z jakéhokoliv úhlu. Pokud k tomu dojde, tak v tom vidím jedině závazek pomoci kolegovi. Jako například Janu Kaplickému s Národní knihovnou (k  tomu ale bohužel nedošlo).

Pacek: Spolupracujeme v případě developerů, kteří si přivedou například architekta, s nímž spolupracují na projektech ve všech zemích a který jim garantuje standardní a vyzkoušený přístup. S takovou spoluprací nemáme problém.

Wertig: Zatím jsme podobným požadavkům zdárně odolali. Skutečné výhody nám zatím nikdo za takovou spolupráci nenabídl.

Jaké jsou šance na zahraniční angažmá českých architektů? Co brání většímu rozšíření naší přítomnosti v zahraničí. Nedůvěra? Nezkušenost v soutěžích? Nedostatek invence?
Cigler: Získat zahraniční zakázku znamená jedině být lepší než ti domácí, což není až tak jednoduché.

Pacek: Myslím, že angažmá českých architektů v renomovaných zahraničních kancelářích není dnes už nic neobvyklého. Tato forma prolínání a přenosu zkušeností je určitě přínosnější než expanze velkých zahraničních firem, skupujících naše zavedené kanceláře.

Kříž: Nemyslím, že šance v porovnání s místními kancelářemi jsou vyrovnané. Nedůvěra tu jistě stále je. Dále saturace trhů, obzvláště od našich hranic na západ, je veliká. Větší šance se naskýtají opačným směrem, kde je pro Západoevropana obtížnější se orientovat. Zde vidím jistou výhodu pro české společnosti.

Aulický: Nemám s tím prakticky žádné zkušenosti. V dnešní době jsou všechny možnosti principiálně otevřené, ale je to podle mého názoru dlouhodobější záležitost. Představa, že někdo z našich architektů zčista jasna získá zahraniční angažmá, je více méně nesmysl. Ale někteří dnešní nadaní a schopní mladí architekti se úspěšně uplatňují v renomovaných zahraničních architektonických kancelářích či ateliérech a mají velkou šanci postupně se propracovat do polohy zavedeného zahraničního architekta. Bez dlouhodobé a aktivní činnosti to myslím není reálné. Jinak pokud něco brání, tak je to jistě otázka kapitálových možností, ale také potřebných kontaktů. V neposlední řadě jazyková bariéra a komplikace, jako je stěhování, vazba na rodinu a podobně. Považuji za nutné se v těchto souvislostech zmínit také o jednom z velkých úspěchů našich architektů v zahraničí, a to je naše expozice na současné světové výstavě v Šanghaji, která je všeobecně považována za jednu z nejkrásnějších a v návštěvnosti trhá všechny rekordy. Je příznačné, že se prakticky nikde v médiích o těchto architektech nenajde ani zmínka!

Wertig: Konkrétně? No například jazyková výbava.

Uspěli jste v nějakých zahraničních soutěžích? Máte nějaké zahraniční realizace?
Kříž: Stále se snažíme uspět a některé projekty jsme skutečně realizovali v různých stupních. Západní trhy jsou však více doménou našich kolegů ze společnosti Obermeyer.

Aulický: Za uplynulých 18 let jsme se zabývali takovými projekty a realizacemi v tuzemsku, že jsme se v podstatě žádných významných zahraničních soutěží nezúčastňovali.

Cigler: Máme zahraniční realizace v Holandsku, Slovensku a Bulharsku.

Pacek: Na Slovensku.

Wertig: Nesoutěžíme v jiných než vyzvaných soutěžích. Vyzýváni jsme zatím od slovenských sousedů a jednu přímou zakázku jsme dostali z Itálie. Bohužel zatím bez realizace.

Přinesla krize něco pozitivního? Pročištění trhu, fúze…
Wertig: Jistě, krize přinesla pozitivní očekávání. A to nesmíme podceňovat. Například chuť něco skutečně udělat s korupcí je dítětem těchto očekávání.

Kříž: Snad větší konkurenci, a tedy přínos pro klienta.

Aulický: Každá krize přinese i pozitivní momenty. Zásadně je to vždy upozornění na meze růstu a na rizika spojená s podnikáním vůbec. Řada opatření ve firmě z titulu současné ekonomické situace znamenají obecně přínos.

Cigler: Krize znamená jistou komplikaci prostředí, což je zdravé, protože dobré věci vznikají pod tlakem.

Pacek: Určitě pročištění trhu. Otevření nových možností a pohledů na trh.

Jaký problém nyní architekty nejvíce trápí, bráno z hlediska ekonomiky, řízení kanceláří, zakázek, soutěží?
Cigler: Největším problémem je neserióz­nost klientů. Ať už jsou to soukromí nebo komunální investoři. Objednávají práci u architekta, aniž by měli zajištěno financování.

Kříž: V důsledku tvrdé konkurence je často podhodnocena role architekta a naše práce je z pozice klienta vnímána jako jakási cenová nabídka, tedy bez honoráře. V tom vidím velké negativum. Využívání nástroje architektonické soutěže pro výběr projektanta je stále mizivý.

Pacek: Určitě obecné problémy na trhu, hlavně platební morálka a nebezpečí úpadku klienta v situaci, kdy v našem oboru se praktikuje prakticky vždy platba až po odevzdání projektu.

Wertig: Asi totéž co dříve. Nabízení své práce v potupných architektonických výběrových řízeních, kde hlavním kritériem výběru je cena.

Aulický: Jako kardinální problém dnes vidím naprostý úpadek sebekontroly a vznik určitého chování, který se označuje jako porušování dobrých obchodních mravů při totálním trendu dumpingových cen při nabídkách v soutěžích a výběrových řízeních. Co je ale vůbec podle mě největším problémem v Praze, je neskutečná délka všech procesů územního a stavebního řízení, fatálně ještě prohlubovaná často zcela nesmyslnými obstrukcemi některých občanských iniciativ! Je zcela „normální“, když se územní řízení třikrát opakuje, když vydání stavebního povolení trvá dva roky i více!!! To je nakonec většinou i hlavní příčinou ekonomických potíží projektových firem. Totiž když se v soutěži získá „skvělá“ zakázka na komplexní projektové práce a inženýrskou činnost, jejíž charakter i objem představuje práci pro velký tým pracovníků a celé sítě subdodavatelů, a pak prostě není územní rozhodnutí buď vydáno, nebo nenabude právní moci a veškeré další práce a činnosti se zastaví. Pro takovýto tým hned tak obdobnou zakázku neseženete a můžete jít domů. Nehledě na to, že po letech původní návrh může zastarat, zájmy klienta se změní, třeba i od záměru nakonec ustoupí. To je potom ale panečku krize, ne ta, o které se píše v tisku, ale ta pravá, skutečná a zcela konkrétní a někdy i téměř zničující.

Jak podle vás cítíte postavení architekta v české společnosti a co vám v Česku chybí?
Aulický: Myslím si, že v naší společnosti bohužel stále ještě většinou převažuje vnímání architekta jako přinejmenším nutného zla (zákazník ví, jak to má být a vypadat, ale neumí to nakreslit), někdy je architekt vnímán klientem (a bývají to ti rádoby podnikatelé) jako jakési smetí u cesty. (V případě většiny mých prací jsem měl já ale v tomto směru na klienty štěstí, vždy považovali práci architekta za nejvýznamnější část celého projektu!) To, že uděláte v dobré víře studii a pak vám klient nejenže nezaplatí, ale ani nepoděkuje, se stává. Přitom ve společnosti je architekt vnímán často jako člověk, který vydělává milióny a za peníze stavebníka si chce postavit pomník. Já říkám, že tento pohled má mimo jiné na svědomí bývalá Československá televize, kdy v tehdejších socialistických pořadech byli architekti takto líčeni. A k tomu většinou chybí odvaha rozhodujících orgánů, institucí i politiků se za něco postavit, něco si prostě vzít na svou zodpovědnost (za vše snad stačí osud návrhu architekta Kaplického na Národní knihovnu!). Tomu v Praze ještě byla nasazena koruna zrušením funkce hlavního architekta!

Kříž: Stále přetrvává opomíjení role architekta v různých fázích projektu, a to od velkých projektů až k malé bytové výstavbě, kde je to nejmarkantnější.

Pacek: Nestěžujeme si – při solidním přístupu ke klientovi si musí architekt svoji pozici bez problémů prosadit.

Wertig: Zase bych si dovolil zobecnění, postavení architekta v české společnosti má symptomy všech podobných profesí; tradičně přežívající podceňování duševní práce, neschopnost společnosti efektivně vy­užívat potenciálu kreativní činnosti. Na rozdíl od vědců ale do zahraničí neutíkáme.

Cigler: V ČR se všichni stále učíme navodit správné prostředí na principu win-win a bohužel ještě mnoho účastníků tohoto prostředí má pocit, že vyhrává, když ostatní prohrávají. Postavení architekta je takové, jaké si ho architekt vytvoří. Není to jednoduché, ale jde to.

(lz)

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.