Fungující sousedství je výzva (profil kanceláře Jiran Kohout Architekti)

13. května 2011

„Obávám se, že neschopnost sdílet se netýká jenom vztahů mezi sousedy, ale mimo jiné i dialogu mezioborového nebo i uvnitř profese samotné – například mezigeneračního,“ říká Michal Kohout, jeden z partnerů kanceláře Jiran Kohout Architekti. V holešovickém ateliéru jsme hovořili o cestách, jak může architekt přispět k fungujícímu sousedství, jak a kde je možné vést dialog mezi architekty i dalšími odborníky, ale také o duchovním rozměru architektury a smyslu techniky.

Před vznikem společné kanceláře Jiran Kohout architekti jste s kolegou Zdeňkem Jiranem pracovali v kancelářích renomovaných architektů včetně legendárního libereckého studia SIAL. Co bylo impulzem k rozhodnutí založit studio vlastní?
Po odchodu ze SIALu jsme nejprve spolupracovali s Alenou Šrámkovou, pak jsme měli kancelář s Petrem Bouřilem a Vítkem Máslem. V prvním případě bylo určité pnutí způsobeno generačním rozdílem. Alena Šrámková byla už hotový architekt, měla jasnou představu, co chce a co ne. Ona je architekt-umělec. Klient se buď přizpůsobí, nebo ona o práci ztratí zájem. My jsme byli v té době mladí, začínající. Chtěli jsme naše návrhy realizovat. Také více vnímáme služebnost architektury jako integrální součást řemesla.

S Petrem a Vítkem to bylo zase úplně opačně. Jsou dravější a chtěli stavět víc než my. My jsme se chtěli věnovat i veřejné činnosti, působit v časopisech, vydávat knížky, učit na škole. Kolegové měli tehdy pocit, že to zdržuje.

Takže se Zdeňkem Jiranem jste byli naladěni stejně?
Ano, se Zdeňkem to vydrželo, ačkoli i mezi námi je určitý věkový odstup a založením jsme jiní. Možná i proto, že nás pojila společná minulost. Zdeněk odešel po studiích z Brna do Liberce původně za Karlem Hubáčkem do SIALu, a i když potom nějakou dobu pracoval v jiném ateliéru, zůstal na SIAL mentálně napojený. Já po absolvování školy nastoupil k Aleně Šrámkové právě do SIALu, pro který byla charakteristická chuť věci realizovat a zároveň je studovat ve společenských souvislostech. Miroslav Masák, který založil a vedl tzv. Školku, zprostředkovával kontakty s různými výtvarníky, politiky-disidenty i kooperaci uvnitř komunity architektů. Ten pocit odpovědnosti nikoliv jen za vlastní práci, ale tak nějak za obor si v sobě stále neseme.

Co bylo vaším prvním společným projektem?
Osamostatnili jsme se v době, kdy se dokončovaly některé projekty započaté dříve, například dům s pečovatelskou službou v Liberci, a rozpracovávalo se administrativní centrum IPS v Praze – Vršovicích.

Jedním z vašich prvních projektů byla také kaple a komunitní centrum sv. Prokopa v pražské čtvrti Stodůlky. V jednom projevu Jana Pavla II. zaznělo, že jednotlivec i společenství potřebují umění a potažmo i sakrální architekturu, aby mohli interpretovat svět a život, osvětlit situaci této epochy a pochopit výšku i hloubku lidské existence. Čím je pro vás sakrální architektura? Čím se liší například od koncertního sálu?
Duchovní rozměr má celý projevený svět a tudíž i veškerá architektura. Dnes ho však nejsme zvyklí příliš vnímat. Snad jedině v případě kostela ho lidé ještě očekávají. V podstatě je to vlastnost veškeré hmoty, jen určitá měřítka či fenomény jsou pro jeho sledování vhodnější. Rozdíl mezi utilitárním stavěním a architekturou je právě v míře, v jaké je vzniklé prostředí schopné tento rozměr zprostředkovávat. Se stavebním typem či funkční náplní to, alespoň pro mne, tolik nesouvisí. Přirozeně nejsilnější účinky mají v tomto smyslu krajinné prvky – ať už je to pole, sad nebo nehostinná příroda, jako jsou poušť, moře, skála či hory, které vyvolávají ještě silnější dojem. Proto lidé odcházeli do pouště rozjímat.

Má oválný tvar kaple nějaký symbolický význam?
Užití tohoto tvaru mělo více důvodů. Jednak je ovál symbolem komunity, společenství. Zároveň tento tvar vychází i z topografie místa: kolem kaple prochází obloukovitá komunikace. Oválný, živější, plastičtější tvar liturgické části domu byl současně dán do kontrastu k pravoúhlé pomocné části komunitního centra…

… a také k okolnímu sídlišti.
V souvislosti s tím je zajímavé si všimnout, jak vypadají středověká města a jejich vztah ke kostelu. Měšťanské domy se krčí kolem chrámu, ale jak je vidět v případě stodůlecké kaple, v dnešní době se kostel krčí mezi paneláky. Váže se k tomu i tragikomická historka o sporu s obvodním hygienikem, který zamítl původní velikost zvonu s odůvodněním, že by byl slyšet.

Dobře to dokumentuje, kdo čemu přikládá jakou důležitost. Lidé dosáhli s pomocí techniky různých výdobytků, které jim ulehčují život. Což je samo o sobě pozitivní. Nicméně má to i svou stinnou stránku. Když se vám žije těžce, je pro vás duchovní rozměr velkou posilou a vnímáte jej intenzivně. Když se vám žije dobře, tak má člověk tendenci zapomínat na to, co je v životě důležité. Z posily se pak stává nepříjemná připomínka pomíjivosti naší individuální existence.

Ovšem nepříjemné je to jen tehdy, když se to špatně chápe. Duchovní rozměr v architektuře i přírodě vám může být posilou v každé chvíli, ale člověk nesmí být líný a musí překonat svůj přirozený sklon ke konzumerismu.

Původně nás měla technika osvobodit, abychom se mohli věnovat něčemu smysluplnějšímu než namáhavé, otrocké práci. To, že se dnes věnujeme spoustě nesmyslům, že nás dnes technika sama zotročuje, je skutečný paradox.

V roce 2000 jste zrekonstruovali a rozšířili historickou budovu radnice v Českých Budějovicích, o pár let později památkově chráněný Wiehlův neorenesanční pavilon, kde jsou nyní ateliéry Akademie výtvarných umění. V obou případech jste propojili historické architektonické prvky s ryze současnými. Střetáváte se při své práci s požadavky památkové péče, které jsou v rozporu s vaším přesvědčením?
Stavba je výslednicí spousty zájmů a názorů. Úloha architekta je ty vlivy zkoordinovat, harmonizovat. Památkovou péči společnost vyvinula, aby chránila to, co usoudila, že je hodnotné. Určitě by v rámci památkové péče mohli pracovat vzdělanější, kreativnější lidé a zrovna tak by architekti mohli být vzdělanější a empatičtější. Nicméně taková je naše společnost a je třeba z toho vycházet. Domy jsou celospolečenský výkon. Jako architekt musím dělat maximum, aby vznikl konsensus. Přítel, architekt Mikuláš Bělík, říká v duchu staroindické stavitelské tradice, že architekt je lékař prostoru. Skrze harmonizované, zdravé prostředí potom přispíváme ke zdravé atmosféře v celé společnosti.

Co tedy konkrétně vývoj české architektury vypovídá o české společnosti?
Jsme stále ještě společností, která prožila nějaký šok. Léta totality se propsala do našeho mentálního stavu. Před dvěma lety proběhl na FA ČVUT přednáškový cyklus holandského urbanisty Reina Geurtsena a jeho hostí. Během něj jsem si uvědomil, jak integrovaná společnost v Holandsku je a jak je pro architekturu důležitá vzájemná důvěra mezi lidmi. Architekt má v Holandsku důvěru, ale nezneužívá ji. Veřejnost je tam vzdělanější a otevřenější, což s důvěrou také souvisí.

A u nás?
V kanceláři se zabýváme sdílením v rámci bydlení. Ale díky onomu posttraumatickému šoku, o kterém jsem hovořil, zjišťujeme, že lidé jsou více uzavření. Přitom když člověk umí sdílení využívat, přináší v podstatě jen pozitiva.

Mají možná neblahou zkušenost s totalitou, a tedy nedůvěru k jakékoli formě sdílení a sdružování.
To je kamenem úrazu. Sdílení nejde naordinovat násilím. Jeho samozřejmou protiváhou, kterou nutno respektovat, je současně nutnost chránit soukromí, které je také důležitou potřebou člověka. Přitom jinou formu má soukromí jednotlivce, páru, dětí, rodiny nebo i sousedského společenství v domě.

Pro sdílení je také potřeba jisté otevřenosti. Ačkoli je člověku bytostně vlastní a potřebné, musíme se mu do určité míry i učit. Děti se tak chovají automaticky. Je to jako s kreslením – téměř každé dítě umí krásně kreslit, ale když si uvědomí samo sebe, tak tu schopnost ztrácí a musí se ji později znovu učit, ale na vyšší úrovni – vědomě. Stejně tak se společnost musí učit sdílení. Musí si pro ně vytvořit odpovídající formy: společenské i fyzické.

Vy se o to pokoušíte ve vašich projektech obytných souborů na Vackově a v Lysé nad Labem, které vycházejí z myšlenky podpory sousedských vztahů. Jak konkrétně?
Vzhledem k tomu nastavení společnosti na to musíme zlehka, aby to lidem nepřišlo nepřirozené. Ve Sluníčkové zahradě hrají důležitou roli komunikační prostory koncipované jako otevřené pavlače. Díky tomu se mohou sousedé více potkávat. Lidé se pak více znají, prostředí je méně anonymní.

Museli jsme na druhou stranu navrhnout například vyšší ploty, ačkoli jinde ve světě by v podobných projektech mohly být nižší, nebo by tam nemusely být vůbec. U nás je s tím nutno zacházet opatrně, aby se obyvatelé necítili nepříjemně a nepřestali zahrádky využívat. Tím pádem by ubylo kontaktů. Bohužel je u nás také vyšší drobná kriminalita. Věřím ale, že postupně bude docházet k rozvolnění a odstraňování bariér.

Na jaké úrovni je kultura bydlení u nás? Zdá se mi, že vzniká množství nepříliš kvalitních bytových domů, ale poptávka po nich je.
V celosvětovém kontextu je kvalita bydlení relativně vysoká, když to ale porovnáme se standardem v Západní Evropě, tak je tam citelný propad. Takový je ale také standard našeho zdravotnictví, politiky, právního povědomí, školství, zkrátka všeho.

Může úroveň bydlení ovlivňovat zpětně společenské hodnoty?
Může, ale neměli bychom to přeceňovat. Měli bychom se jako architekti vyléčit ze snu, že jsme jedinými učiteli národů. Jistě to chování lidí ovlivňuje, podobně jako židle či křeslo ovlivňuje způsob, jakým člověk sedí. Ale často jsou daleko efektivnější nástroje jak ovlivňovat chování lidí, jako je školní výchova nebo politika.

Plánujete prý rozjet projekt CKB. O co konkrétně jde?
O tomto Centru kvality bydlení jsme už dlouho přemýšleli. Vloni v létě jsme ho spolu s Jiřím Plosem, Davidem Tichým a dalšími kolegy architekty oficiálně založili a nyní se postupně rozbíhá jeho činnost. Je to multidisciplinární platforma, kde by se měly zkoumat, diskutovat a zveřejňovat myšlenky dobrého bydlení. Do značné míry jsme se inspirovali příklady ze zahraničí, kde takovéto instituce existují a pěstují takzvaný good design. Tedy jakási pravidla slušného návrhu.

Chtěli bychom se zaměřit na hledání toho, v čem bydlení a plánování může pomoci společnosti, aby dobře fungovala. A jak sladit zájmy soukromé s celospolečenskými, krátkodobé s dlouhodobými. My jako architekti si musíme udělat inventuru vlastního oboru, reflektovat naši zkušenost s totalitou i pozdější vývoj a zlepšit vzájemný dialog s členy státní správy a samosprávy i s veřejností.

Jaké aktivity v tomto směru chystáte?
Obávám se, že neschopnost sdílet se netýká jenom vztahů mezi sousedy, ale mimo jiné i dialogu mezioborového nebo i uvnitř profese samotné – například mezigeneračního. Vezměme si ji jen fenomén našich sídlišť – všeobecně panuje vůči nim odpor. Považovat je za nezpůsobilé prostředí je určité společenské klišé. Ale na sídlištích bydlí téměř polovina obyvatel republiky! Tady s nějakými zjednodušujícími odsudky nevystačíme. Musíme tento fenomén pečlivě studovat a pochopit, abychom mohli aplikovat nějakou přiměřenou léčbu. V rámci CKB chceme rozšiřovat dosavadní výzkum našeho obytného prostředí, mimo jiné i tímto směrem. Kontaktovat starší architekty, zaznamenávat jejich zkušenost z tvorby sídlišť. První kroky jsme už podnikli vloni v rámci výuky předmětu soubory staveb na FA ČVUT. Letos v této činnosti pokračujeme. Rádi bychom do této práce zapojili i další profese: sociology, ekonomy, historiky, filozofy nebo demografy, kteří se již dnes fenoménem sídlišť, každý po svém, zabývají.

Vyučujete také na Fakultě architektury ČVUT, kde vedete Ateliér Kohout Tichý zaměřený na stavby podporující společenství. Co učíte studenty?
Jak může architektura podporovat mezilidské vztahy. Přispívat ke vzniku společenství. V cizině se tomu říká community oriented design. V českém překladu to zní trochu toporně. Mimo jiné se zabýváme tzv. cohousingem. Je to specifická forma bydlení, která se do světa rozšířila ze Skandinávie. Je to forma, která rozšiřuje škálu sousedského bydlení. Tak, jako si dnes najímají stavebníci rodinných domků architekty individuálně, domluví se skupina lidí a najmou si architekta společně, aby jim navrhl skupinu domků či bytů, případně i pomohl najít pozemek. Přirozeně se tím šetří náklady a zároveň dochází k optimálnímu využití zkušeností jednotlivých lidí. Nevýhodou je, že vzájemná domluva někdy trvá déle. Není to ještě komunitní bydlení, spíše blízké sousedské soužití. Lidé mohou sdílet společné prostory, například tzv. common house – zpravidla jídelnu se společným zázemím, hřiště, prostory pro dětské hry, zahradu a podobně. Obvykle se v dohodnutém rytmu pravidelně scházejí, vzájemně si uvaří večeři, vypomáhají si s hlídáním dětí. Ideální forma bydlení to je i pro seniory, kteří tak neztrácejí sociální vazby a také si mohou vzájemně pomáhat a necítí se být zbyteční.

Dokážou vést déle samostatný život. Rozdíl mezi cohousingem a staršími pokusy o kolektivní bydlení například i v nám dobře známých koldomech je jednak ve velikosti společenství – jedná se o menší skupinky osob, obvykle okolo 50 lidí – a zároveň v principu dobrovolnosti ale především v důsledném respektu k soukromí jednotlivců i rodin. Jednotlivé domky či byty jsou plně vybaveny a funkční. Sdílení je tedy v každou chvíli dobrovolné, vyplývá z jeho výhodnosti.

Takové fungující sousedství pak má dále pozitivní dopad i na širší společnost obecně v obcích, kde funguje. Lidé se více zajímají o veřejné dění, nejsou lhostejní ke svému okolí.

Ono to zní, jako by to bylo něco revolučního, ale není tento způsob života vlastně přirozený?
Ano, určitě. Dříve bylo takové bydlení nejen samozřejmostí, ale někdy doslova životní nutností. V uspěchaném přeindividualizovaném moderním světě jsme na to trochu pozapomněli. Zapomněli jsme, jak mnohovrstevnaté a skutečně zábavné může vzájemné soužití být. Má i svůj duchovní rozměr – podobně jako přátelství – aniž by bylo nutné o tom nějak dlouze hovořit. Na cohousingu se mi právě líbí, že je vyzkoušený, ověřený tradicí. Svým způsobem se vracíme obloukem k tradičnímu způsobu bydlení, ale s komfortem techniky, která nás nejprve rozdělila, ale současně i osvobodila od oné dřívější nutnosti. Dnes je to daleko více věcí svobodné volby.