asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Urbanismus a hry

21.01.2014

Sport a zábava vstupují nejen do našeho způsobu života, ale i způsobu bydlení. Vstup do života bývá mnohdy jen chvilkový. Důsledky ve změně způsobu bydlení však mohou být trvalé. Snahou je, aby byly žádoucí a dokonce příjemné.

Ne vždy se ale oba záměry, sport se zábavou a příjemné bydlení, propojí a doplní. Snazší to bývá, když se naplánuje dětské hřiště nebo veřejné sportoviště pro konkrétní obyvatele nějakého určitého urbanistického celku. Složitější situace nastává, když se plánuje sportoviště pro určitý sport a konkrétní sportovní organizaci – klub. Nejsložitější bývá řešení sportovního areálu pro jednu jedinou sportovní událost.

Život vedle olympiád

Typickými a nejčastěji – každé dva roky – diskutovanými událostmi bývají olympijské hry. Jejich pořadatelem je město a nejdůležitějším kritériem, podle něhož Mezinárodní olympijský výbor pořadatelství her kandidátům přiděluje, už není dobrá vybavenost sportovišť. Ta se získají rekonstrukcemi a stavbami nových. Jsou zpravidla obrovská, změní dominantu a vzhled městských částí nebo měst celých. Stavějí se olympijské vesnice, zázemí, administrativní centra, tisková centra, komunikace. Vznikají ulice, parky, náměstí, nové čtvrti. Kvůli několika týdnům v celé historii místa. Tak silná koncentrace sportovců, diváků, organizátorů a novinářů se většinou už nikdy v budoucnu neopakuje.

Bylo by příliš snadné připsat tento trend jen „megalomanství“ pořadatelských měst. Velikost, vybavenost a příslušenství sportovních staveb je dána mezinárodními předpisy. Ty jsou stále náročnější – od atletiky přes kopanou až po lyžování. Přibývá také olympijských sportů, mnohdy velmi specializovaných.

Za extrémní případ zásahu do urbanismu byly považovány olympijské hry v čínském hlavním městě Pekingu v roce 2008. Jak jedinečnou akci olympiáda představuje, dokládají údaje o ní: soutěžilo se ve 28 sportovních disciplínách ve 37 sportovních areálech, her se zúčastnilo 11 tisíc sportovců, 10 tisíc novinářů, 5 500 funkcionářů, 70 tisíc dobrovolníků a prodalo se 7 milionů vstupenek. Není možné takovou akci zorganizovat a neproměnit přitom krajinu.

Přípravy byly provázeny zprávami o násilném přesídlení tisíců obyvatel. Reportáže o vynikající, špičkové světové architektuře nových sportovišť doprovázely komentáře o jejich naddimenzování a obtížné využitelnosti po skončení her. Olympijský areál, dnes prakticky nová městská čtvrť, byl vybudován na okraji Pekingu, tedy v podstatě stranou města, s nímž jej spojila 25 km dlou­há autostráda, tzv. Speerův bulvár. Přesto se ústřední stadion Ptačí hnízdo a stadion vodních sportů Vodní kostka staly novými symboly hlavního města asijské velmoci, které trvale změnily jeho vzhled. Do Ptačího hnízda, impozantní a velmi krásné architektury, se měl nastěhovat fotbalový klub Guoan poté, co se snížila kapacita a velikost objektu. Nová adresa však pro něj byla příliš nákladná.

Stadion je dnes cílem turistických výprav, pravděpodobně však pozvolna chátrá. Vodní kostka, rovněž klenot po architektonické i funkčně-projekční stránce, se také zmenšila. Kapacita 17 tisíc diváků byla snížena na 6 000, objekt slouží veřejnosti a pořádají se zde sportovní i kulturní akce. Zřejmě nejlepší využití zatím našla šermířská hala, která se proměnila v konferenční centrum. Podle čínských zdrojů je její kapacita zamluvena nejméně do roku 2018. Z podobných informací se ale jen těžko pozná, zda olympijské město žije, či jen přežívá, svědectví i obrázky z místa se různí.
Letní Olympijské hry v Londýně byly prezentovány i chápány jako protipól Pekingu. Již v období příprav obdržely přízvisko „zelené“. Nejen proto, že od samého počátku se uvažovalo o využití sportovišť po hrách, nejen proto, že od samého počátku byla řada sportovišť plánována jako dočasných, ale i z toho důvodu, že olympijský areál vznikal jako využití brownfieldu, zanedbané a špinavé části Londýna protékané špinavou, páchnoucí stokou. Také v tomto případě, podobně jako v Pekingu, výstavba začala mohutnými demolicemi. Nebyly to však demolice obytných domů, ale nevyužívaných továrních hal a skladišť. Následovala velkorysá rekultivace území, včetně vyčištění kontaminované zeminy a úpravy a vyčištění vodního toku.

Jde to i jinak

Příprava i průběh „zelených“ londýnských her jsou dostatečně zdokumentovány. Dodejme jen, že i zde vznikla řada architektonicky pozoruhodných a jedinečných děl. Nové však bylo to, že bezprostředně po ukončení olympiády i paralympiády se celý sportovní areál začal pod náporem dalších 9 miliard liber (273,24 mld. Kč), tedy bezmála tolika peněz, co stály hry samotné, měnit v trvalou urbanistickou součást města. „Vytváříme odkaz her, jaký ještě nebyl nikdy nikde k vidění,“ ujišťoval před rokem Dennis Hone, výkonný šéf firmy, co zajišťovala výstavbu sportovišť a jež má za úkol přebudovat areál k novému využití. Již v příštím roce se park ve Stratfordu má stát domovem tisíců nových obyvatel, kteří se nastěhují do ubytoven pro sportovce, přestavěných na nízkonákladové byty. „Přestavba sice nějakou dobu potrvá, ale čekání bude stát za to.

Z olympijského parku uděláme fantastické místo pro bydlení, práci, návštěvu a volný čas,“ slibuje Hone.

Ústřední olympijský stadion s kapacitou 80 tisíc míst pro diváky se zmenšil na stadion pro 25 tisíc návštěvníků. Kromě sportovních soutěží, např. utkání ve fotbalu nebo rugby či atletických závodů, se zde budou konat i kulturní podniky. Stadion po krátkém váhání vzal za své sídlo fotbalový klub West Ham United, účastník Premier League. Má ale posloužit i k pořádání zápasů nižších soutěží a především se má stát centrem sportu a zábavy pro obyvatele v sousedních čtvrtích. Kapacita stadionu vodních sportů se snížila ze 17 500 diváků na 2 500 a zařízení nyní může fungovat pro místní obyvatele, kluby a školy. Otázkou zůstává, jak využít tiskové centrum a jak 9 000 nově adaptovaných bytů bývalé olympijské vesnice absorbuje londýnský rezidenční trh.

Jistě bychom se mohli ponořit hlouběji do minulosti a nahlédnout do existence sportovních olympijských staveb dalších měst, například: Atény (velký problém), Moskva (v Lužnikách hrají fotbal všechny tři moskevské kluby, jinak nic moc), Montreal (hlavní stadion dokončen až pět let po olympiádě, v roce 1999 se ho část zhroutila), Sydney (na využití areálu bylo potřeba dalších pět let, ale podařilo se). Nebo i do budoucnosti – v ruské Soči se budují první zimní olympijské hry v subtropickém pásu a budou to nejdražší hry v historii.

Také Praha chtěla mít svou olympiádu. Za 70 milionů korun z rozpočtu města se zjistilo, že by to šlo. Ústřední areál měl vyrůst v lukách na severním předměstí u Letňan. Výsledkem je poměrně nová konečná stanice metra Letňany s přilehlým autobusovým terminálem. K nejbližší samoobsluze je to odsud asi dva kilometry. Podle odborných posudků by ale pořádání her motivovalo k dřívější realizaci některých tak či onak plánovaných stavebních akcí. Kromě modernizace a stavby nových sportovišť také např. vylepšení dopravní infrastruktury, a to nejen v hlavním městě.

Fotbal jako dominanta

Olympijské hry jsou však jen mezní situací. Nečekaně velmi podobné problémy vytváří i tak lidová zábava, jakou je fotbal. Pro mistrovství světa v roce 2010 v Johannesburgu v Jihoafrické republice muselo být, aby vyhovělo předpisům Mezinárodní fotbalové federace, přestavěno, rozšířeno a zmodernizováno sedm stadionů a tři nové se stavěly. Největší z nich, postavený na výsypce bývalého zlatého dolu u Soweta, má kapacitu 91 tisíc diváků. Nejzajímavější, s 51 tisíci míst, vznikl v Durbanu. Stal se novou dominantou města, neexistuje od té doby pohlednice, na které by nebyl. Nad zářivě bílým stadionem se klene 104 metry vysoký ocelový oblouk, jenž se ve sklonu k západní části rozdvojuje. Obyvatelé města jím byli tak nadšeni, že si přáli, aby bylo možné na oblouk vystoupit. Toto přání jim bylo splněno.

Mistrovství Evropy v roce 2012 v Polsku a na Ukrajině se hrálo na osmi stadionech. Největším z nich, pro více než 70 tisíc diváků, je Olympijský stadion v Kyjevě. Byl postaven v roce 1923 a několikrát přestavován a modernizován. Své jméno dostal v roce 1980, kdy se na něm konaly některé soutěže v rámci olympiády v Moskvě. Dnes je domovem klubu Dynamo Kyjev, který dříve hrával na stadionu pro 16 800 diváků. Nyní má tedy sídlo čtyřnásobně větší. Tři nové stadiony se pro ME stavěly v Polsku. Národní stadion ve Varšavě má kapacitu 58 tisíc míst. Jedná se o víceúčelovou stavbu pro sportovní i kulturní akce. Tou hlavní, kvůli které se stavěla (nákladem 1,9 mld. PLN, tedy zhruba 12,8 mld. Kč), ovšem bylo Euro. Konalo se na něm pět zápasů šampionátu. Stánek nyní slouží polské fotbalové reprezentaci. Druhým novým stadionem je PGE Arena v Gdaňsku. Vejdou se do něj 43 tisíce návštěvníků, nyní slouží místnímu týmu Lecha Gdaňsk, který dříve hrával ani ne pro 12 tisíc diváků. Třetí účelovou novostavbou je Městský stadion ve Vratislavi, kde svá tři utkání sehrála i česká reprezentace. Také tento stánek pro 42 tisíce diváků dnes slouží místnímu prvoligovému týmu.

Tyto nápadné, technicky sofistikované a nákladné stavby (co do investice i po provozní stránce) musejí plnit i jiný účel, než pro který byly postaveny. Aby jej skutečně naplnily, musejí se stát přirozenou součástí svého zabydleného okolí. To není snadná úloha, protože už svou velikostí se z něj vyčleňují a míjejí běžná lidská měřítka.

Nejdříve sport, pak zábava

Jisté je, že několik posledních desetiletí sportovní infrastruktura významnou měrou motivuje a definuje rozsáhlé stavební, oživovací a jiné urbanistické projekty ve velkých sídlech. Zásadní komplikací přitom je, že sportovní projekty, alespoň ty ve zde diskutovaném měřítku, málokdy určuje skutečná poptávka, resp. potřeba dané občanské komunity. Většinou jde o potřebu sportovní organizace, nad kterou jsou potřeby a předpisy mezinárodní sportovní federace, anebo potřeby jednorázové velké akce. Poptávka zasažené komunity, způsob, jak jí vyhovět nebo ji vyvolat, je druhotná.

Americký publicista Cavan Wilk, který se soustředí na urbanistické, ekonomické a psychologické průsečíky významných stavebních projektů, je přesvědčen, že pro svou správnou urbanistickou funkci musejí mít stadiony spolehlivou dostupnost veřejnou dopravou, ale hlavně pěšky. Nesmějí být obehnány obrovskými parkovacími plochami a nepřekonatelnými autostrádami. Vše zajímavé a užitečné kolem, jako např. bary, restaurace, obchody, hotely, musí být snadno přístupné „po svých“.

Z několika konkrétních studií autor vyvádí jednoduchá, stručná poučení. První: žádná parkoviště kolem. Druhá: plynulé napojení na uliční síť. A dále: dostupnost kapacitní veřejné dopravy; bezpečnost, pohodlnost a příjemné okolí pro pěší dopravu; mnoho zajímavých akcí; životaplné urbanistické okolí. A uvádí na příkladech, co funguje a co ne. Jen 15 měsíců po otevření nového baseballového stadionu v Minneapolisu bylo potvrzeno nových stavebních povolení v jeho okolí v hodnotě 36 milionů dolarů. Obsazenost místních hotelů stoupla bezmála o pětinu a o 7 % vzrostlo využití městské dopravy. V Denveru nový stadion ve městě způsobil nárůst počtu bytů v okolí na čtyřnásobek, o čtvrtinu se zlepšila obsazenost hotelů a výrazně stoupl počet restaurací, klubů a galerií.

Pražské brownfieldy

V tuzemsku zatím o podobném úspěchu hovořit nelze. Teprve nedávno byla dokončena rozsáhlá přestavba fotbalového stadionu Viktorie Plzeň ve Štruncových Sadech v Plzni. Původní z roku 1955 měl na svou dobu úctyhodnou kapacitu 35 tisíc míst. Ta se po několika přestavbách snížila na 7 500 míst. Na místě tohoto stadionu v roce 2011 vznikl prakticky nový stánek (z původního zbyla jen jedna betonová tribuna) pro téměř 12 tisíc diváků. Důvodem byla potřeba modernizace, a to tak, aby stadion vyhovoval předpisům mezinárodní fotbalové federace. Těm však, bohužel, nevyhovuje dodnes, přestože město, kterému stadion patří, do něj v posledních čtyřech letech investovalo 360 milionů korun. Stadionu chybí administrativní zázemí, místa pro hosty V.I.P. a pro novináře, vstupní turnikety a lepší osvětlení. Také by tu měly vzniknout jiné komerční provozovny, aby se stadion „vyplatil“.

Do svého okolí se začleňuje nový pražský stadion Slavie ve Vršovicích. Nachází se na místě původního, uprostřed obytné zástavby z 50. let. Byl otevřen v květnu 2008, pojme 21 tisíc diváků a je třetím největším fotbalovým stadionem v republice (po brněnských Lužánkách, dnes v chátrání, pro 50 tis. lidí, a Všesportovním stadionu v Hradci Králové s 25 tisíci míst). Proto hostí i mezistátní fotbalová utkání české reprezentace. Průměrná návštěvnost však činí 7 133 diváků na zápas. Využívá se proto i k dalším akcím, zejména velkým koncertům populární hudby v letním období. Má to ale dva problémy: hluk a evakuaci stadionu po skončení akce. Ústup je možný autobusovými a tramvajovými linkami, chybí přímé napojení na kapacitní metro i na železnici (se stavbou zastávky na přilehlé trati se původně počítalo). Posílení veřejné dopravy po ukončení akcí se míjí účinkem, protože průvody odcházejících zneprůjezdní okolní ulice. Hlukové předpisy limitují konání koncertů (do 22 hodin), letní čas pak brání představením, která potřebují tmu a světelné efekty. Například slavné hudební představení Rogera Waterse The Wall muselo být kvůli hlasitosti a světlu přesunuto do kryté O2 Areny.

Stadion v Edenu kromě obytných domů sousedí s novým nákupním centrem, ale přes šestiproudovou ulici, překonatelnou pěší lávkou nebo s pomocí soustavy semaforů. Je obklopen parkovištěm pro 1 300 aut a 25 autobusů. V tělese stadionu je restaurace rychlého občerstvení, obchod pro fanoušky, kavárna, banka a hotel.

Nejnovější a největší krytá hala O2 Arena (původně Sazka Arena) byla postavena v Praze na libeňském brownfieldu. Důvodem bylo pořádání mistrovství světa v hokeji v roce 2004. Původní rozpočet investičních nákladů 2,5 mld. Kč přesáhl, včetně úroků, 17 miliard korun. Přesto provozovatel haly, společnost Bestsport, prohlašuje, že po provozní stránce je hala finančně v plusu. Od počátku byl objekt projektován jako multifunkční. Kromě ledního hokeje se zde odehrávají např. tenisová utkání, motocyklové exhibice, soutěže v boxu, střelbě, florbalu, gymnastice, k vidění zde bylo i americké rodeo. Hala se stala vyhledávaným koncertním prostorem pro populární i vážnou hudbu (vystupovala zde i Madonna při své první návštěvě Prahy v roce 2006; drží návštěvnický rekord arény 18 628 lidí). Ročně se zde koná více než sto velkých sportovních, kulturních a zábavních akcí. V těsném sousedství arény vyrostlo nákupní centrum a později i obytný soubor Harfa.

Strahov

Jedním z nejznámějších případů naopak nevyužitelných stadionů je Strahovský, zvaný také Velký nebo Masarykův. Sportovní stánek na vyvýšeném místě Prahy, nad nejstarší částí města a velmi blízko Pražskému hradu byl zbudován již ve 20. letech minulého století. Byl postupně několikrát přestavován a rozšiřován, až z něj vznikl pravděpodobně největší nefotbalový stadion na světě jednak rozlohou, jednak počtem 240 tisíc míst pro diváky. Byl postaven pro všesokolské slety, po 2. světové válce se zde konaly spartakiády pravidelně každých pět let. Šatny pro cvičence byly přestavěny na vysokoškolské koleje. V mezidobí mezi spartakiádami na stadionu prakticky žádné akce neprobíhaly. Už tehdy začaly být s jeho využitím potíže. Od 90. let, ačkoliv se zde uskutečnilo několik masových akcí a velkých koncertů, začal nebezpečně chátrat a objevily se snahy jej zbourat. Nakonec se stadionu ujal fotbalový klub AC Sparta a spolu s městem na ploše téměř 63 tis. m2 zřídil sedm fotbalových hřišť standardních rozměrů, z toho jedno s umělým trávníkem, a hřiště na minifotbal. Součástí strahovského sportovního komplexu jsou ještě Rošického atletický a fotbalový stadion a malý stadion. Jejich nevýhodou pro velké akce jsou nejen rozměry (zejména tedy Masarykova ­stadionu), ale také umístění. Dopravně je komplex závislý na autobusovém spojení a tramvajové trati, což je kapacitně nedostačující.

V lednu roku 2008 vyhlásil Útvar rozvoje hlavního města Prahy (ÚRM) urbanistickou soutěž o návrh ideového řešení Masarykova stadionu a velkého rozvojového území Strahov, jednoho z největších brownfieldů na území hlavního města. „Masarykův stadion je památkově chráněn, ale zároveň není funkčně ani ekonomicky životaschopný,“ vyjádřil se o něm ÚRM. Zadavatel soutěže v souladu s požadavky představitelů města stanovil dva základní směry řešení: jeden zcela obecný a druhý v souvislosti s možnou kandidaturou hlavního města Prahy na pořádání letních olympijských her. Celkem se sešlo 23 návrhů a podle zadavatele všechny splnily účel soutěže. „Ani neoceněné návrhy nelze hodnotit negativně, neboť každý z nich přinesl nové podněty pro další, podrobnější územně plánovací přípravu rehabilitace území Strahova,“ komentoval soutěž ÚRM. „Výsledky soutěže byly zobecněny a zapracovány do připravovaného konceptu nového Územního plánu hlavního města Prahy.“

Závěrem lze říci, že sportovní centra mohou být významným, mnohdy základním a stylotvorným prvkem nových urbanistických celků, ať již vznikajících nově na zelené louce, nebo revitalizací poškozených či opouštěných území. Navzdory jejich velikosti a technické náročnosti si takové stavby může občanská komunita oblíbit a velice dobře vedle nich žít. Je to ale dost jiný urbanistický a architektonický názor, než s jakým se stadiony stavěly po válce až donedávna.

TEXT:JAN TESAŘ
FOTO:THINKSTOCK

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media