Denní osvětlení velkých obytných místností
Partneři sekce:
Televizní obrazovky se zvětšují a vyžadují stále větší odstup. Navrhování velkých obývacích pokojů na způsob malých kinosálů s prostornými soupravami spíše povalovacími než sedacími je trendem posledních desetiletí…
V nejtemnějším koutě takových prostor se zpravidla krčí relativně malý kuchyňský kout, případně i kout jídelní. Prodejné jsou jen byty s velkými balkóny. Developeři i jejich zákazníci asi předpokládají, že spolu s oteplováním planety jednou dorazí do Česka středomořské podnebí, čímž se stanou prostorné balkóny použitelnými k obývání alespoň po nějakou část roku.
Denní osvětlení rozlehlých obytných místností, které jsou stíněny balkóny s velkým vyložením, je většinou problematické. Existuje-li před okny stínící překážka, například jiný dům v řadové nebo blokové zástavbě, je denní osvětlení takových prostor problematické vždy. Chudší uživatelé budov se spokojí s malými místnostmi bez balkónů ve stávajících, většinou šetrně k lidskému zdraví rozmístěných, panelácích. Bohatí si do svých vil dostatečný přístup denního světla a slunečního záření zaplatí. Tmou v obýváku je ohrožena střední třída. Ale dále už vážně bez nadsázek.
Průmyslová revoluce špatného zdraví
O prospěšnosti denního světla bylo již napsáno mnoho. Sluneční světlo je součástí biosféry naší planety již od samého jejího vzniku. Stejně jako gravitace, magnetické pole a složení atmosféry patří proto mezi základní podmínky existence života, včetně zdravé existence člověka. Zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva v době tzv. průmyslové revoluce v 19. století bylo prokázáno dlouhodobou lékařskou praxí té doby. Ta byla mimo jiné charakterizována tím, že značná část populace přestávala pracovat při denním světle na polích a stěhovala se do měst, kde se nechávala zaměstnat v rozvíjejícím se průmyslu uvnitř často nedostatečně osvětlených budov.
Bezohlednost tehdejších stavebních podnikatelů, absence poznatků o zdravém bydlení a nízká úroveň regulace výstavby ze strany státu byly příčinou zhoršování zdravotního stavu a vysoké úmrtnosti této populace. K částečné nápravě této věci začalo docházet až ve druhé polovině minulého století, kdy zejména pod vlivem Athénské charty [1] se zdraví uživatelů staveb dostalo do centra pozornosti architektů a urbanistů. Přejeme si, aby v něm zůstalo i dnes. O svázanosti lidského zdraví s denním světlem svědčí i výsledky nedávných přírodovědných a lékařských výzkumů [2], [3].
Normy a předpisy
V tehdejších československých technických normách se denní osvětlení obytných místností objevilo brzy po druhé světové válce. V ČSN ESČ 70-1949 Osvětlování domovů (1949) [4] se praví, že denní osvětlení má být a) účelné, b) má mít dostatečnou intenzitu, c) má být rovnoměrné po celé ploše a nemají vznikat tmavé kouty. Příznivý vliv na rovnoměrnost osvětlení mají a) výše položená okna, b) úzké pilíře mezi okny, c) větší výška místnosti, d) rozptylující materiál (záclony) v oknech, e) světlá malba stěn a stropu.
Další norma ČSN 360048 Osvětlování obytných budov (1960) [5] již udává minimální a doporučené hodnoty činitele denní osvětlenosti. V té době se ale ještě pracovalo s konstantním jasem oblohy, takže hodnoty požadované touto normou nelze porovnat s pozdějšími požadavky stanovenými pro oblohu CIE 1:3 s jasem gradovaným. Ten byl u nás zaveden až v roce 1968 [6] a od té doby se požadovalo, aby hodnota činitele denní osvětlenosti neklesla v nejvíce tmavém místě obytné místnosti pod 0,5 %.
Obr. 1 Vývoj požadavků na denní osvětlení obytných místností
Dlouhodobě působícím zpracovatelem technických norem v oblasti osvětlení byl v té době Ing. arch. Jiří Matoušek z tehdejšího Studijního a typizačního ústavu. V roce 1984 v knize Osvětlení bytů [7] upozornil na skutečnost, že požadavek minimální hodnoty 0,5 % negarantuje dostatečně velký funkčně vymezený prostor u okna obytné místnosti s hodnotou 1,5 % pro čtení a psaní při denním světle. Proto ČSN 730580-2 Denní osvětlení obytných budov (1992) [8] přidala další dva kontrolní body uprostřed hloubky místnosti s požadovanou minimální hodnotou 0,75 % a požadovaným průměrem z těchto dvou hodnot 0,9 %. Zejména proto, aby bylo umožněno kladně posuzovat denní osvětlení bytů s hlubokým traktem, které vznikaly v 90. letech adaptací opuštěných průmyslových objektů, došlo ke zmírnění normových požadavků.
ČSN 730580-2 Denní osvětlení obytných budov (2007) [9] zrušila požadavek na hodnotu činitele denní osvětlenosti v nejtemnějším místě obytné místnosti a polohu kontrolních bodů v polovině hloubky místnosti omezila na vzdálenost nejdále 3 m od okna. Minimální požadovaná hodnota v těchto bodech byla snížena na 0,7 %, zatímco požadavek průměrné hodnoty 0,9 % zůstal zachován. Tyto požadavky odolaly tlaku na jejich další nesystémové snižování [10] a jsou v platnosti dodnes.
Bydlení dnes
Navrhování rozlehlých obývacích pokojů je realitou dnešní doby, kterou není možno změnit nějakým zákazem. Hluboké interiéry bytů navrhují architekti v celé Evropě. Snižují tím energetickou náročnost obytných budov a odpovídá to životnímu stylu obyvatel dnešních měst. Tento trend lze přirovnat k proudu řeky, který nelze zastavit nebo obrátit zpět. Můžeme se jen pokusit ho regulovat tak, aby napáchal co nejméně škod. K tomu je vhodné zamyslet se nad způsobem zařízení obytných místností nábytkem a nad způsobem užívání takových prostor.
Jestliže je místnost opatřena vestavěnými skříněmi, je o prostor těchto skříní zmenšena a šíření světla se reálně odehrává v tomto zmenšeném prostoru. Světlo se odráží od dveří skříní a lze jen doporučit opatřit je nátěrem světlé barvy pokud možno v nelesklé úpravě, aby nedocházelo k oslnění odrazem. Na obrázku 2 je naznačena úprava takové místnosti pro výpočet. Zatímco pro původně zadanou celou místnost byly výpočtem stanoveny hodnoty 0,7 % a 0,7 %, pro místnost zmenšenou o hloubku skříní vyšly již příznivé hodnoty 0,9 % a 1,0 %. Uplatnilo se posunutí kontrolních bodů blíže k oknu a také zvýšení vnitřní odražené složky činitele denní osvětlenosti v důsledku zmenšení ploch pohlcujících světlo. Tento postup je v souladu s fyzikálními zákony a neublíží ani budoucím uživatelům místnosti.
Obr. 2 Místnost s vestavěnými skříněmi (výstup z programu SVĚTLO+)
Při navrhování denního osvětlení má velký význam termín „trvalý pobyt lidí ve vnitřním prostoru nebo v jeho funkčně vymezené části“ (viz čl. 3.1.3 normy [11]). Jedná se o pobyt, který trvá v průběhu jednoho dne déle než 4 hodiny a opakuje se při trvalém užívání budovy více než jednou týdně. Doba hospodyň, které v kuchyni s velkým oknem do zahrady ráno naštípaly třísky, zatopily v kamnech a pak už se celý den od plotny nehnuly, už dávno minula. Tmavý kuchyňský kout by rozhodně neměl být místem trvalého pobytu moderní ženy. Je možno připomenout článek 3.4.1 ČSN 730580-2 Denní osvětlení obytných budov (2007) [9]. Prostor pro vaření v bytě se nepovažuje za místo trvalého pobytu, a nemusí tedy mít denní osvětlení vyhovující pro tento účel.
I když by si autor tohoto příspěvku někdy přál něco jiného, ani jídelna není místem trvalého pobytu. Místem relaxace a trvalého pobytu v obývacím pokoji je sedací souprava v zóně u okna, případně, je-li někdo pilný, pak psací stůl umístěný rovněž u okna, kde si navíc děti mohou hrát nebo dělat úkoly pod dozorem maminky, jejíž nikoli trvalý pobyt je v té chvíli vázán na kuchyňský kout. Jako celek ale velký obývací pokoj požadavkům normy [9] často nevyhoví. Zvětšení plochy oken mohou bránit požární důvody, potřeba umístění radiátoru topení nebo ohledy na stabilitu budovy. Zejména při stínění balkónem je výhodné rozšířit okno směrem dolů snížením nebo odstraněním parapetu. Spodní část okna bývá více osvětlená přímým světlem oblohy v porovnání s nadpražím, které je balkónem více stíněno.
Obr. 3 Vlevo posouzení celé místnosti, vpravo posouzení jen zóny u okna
V našich zeměpisných šířkách postačí vyložení balkónu 900 mm. Tak, aby se na balkón vešel dětský kočárek. Světlá podlaha a světlý podhled balkónu podporují pronikání světla do místnosti odrazem. Není-li okno stíněno balkónem, pak je nejvíce účinné, je-li umístěno co nejvýše. Proto se doporučuje navrhovat co nejmenší nadpraží. Jeho výška 100 mm pro zavěšení záclon zcela postačí. Dennímu osvětlení může velmi napomoci větší světlá výška obytné místnosti, než je dnes obvyklých a normou [12] minimálně požadovaných 2,6 m. Podstatný je i dostatečný vzájemný odstup mezi budovami. U obytných budov by měl být úhel vzájemného stínění nejvýše okolo třiceti úhlových stupňů. U novostaveb ale taková řešení bývají v rozporu s ekonomickými zájmy dnešních stavebních podnikatelů.
Při rekonstrukcích je architekt ve svém rozhodování více omezen a především těchto případů se týká následující doporučení. Pokud jsme využili všechny dostupné možnosti zvětšení plochy oken a zmenšení stínění balkóny, pak rozdělení velkého obývacího pokoje na zónu trvalého pobytu a prostor kuchyňského koutu (případně i jídelny) je jedinou rozumnou možností, jak takovou místnost kladně posoudit. Prostor kuchyňského koutu a jídelny se z posouzení vyloučí a jako obytná místnost se posoudí jen ta část obývacího pokoje, která je v zóně u okna. Příklad takového posouzení je na obrázku 3.
Návrh řešení
Z hlediska formulace požadavků normy by snad „čistší“ variantou bylo vybudování pevné příčky mezi kuchyňským koutem s jídelnou a „obytnou“ částí obývacího pokoje. Avšak získali bychom tak tmavý obtížně větratelný prostor kuchyňského koutu se společenským ponížením osoby, která připravujíce u linky kávu se nemůže v té chvíli zúčastnit konverzace společnosti pohodlně usazené v křeslech. Není přeci cílem normy podporovat nevýhodná řešení a trvat na stálém a úplném oddělení uvedených prostor. To řešení, které se zde navrhuje, sice vypadá lacině, ale úplně zadarmo být nemůže.
Je totiž potřeba oddělit oba prostory mobilní konstrukcí (závěs, skládací stěna) světlé barvy. Od závěsu nebo stěny se světlo bude odrážet zpět k oknu a zvyšovat úroveň i rovnoměrnost osvětlení. Obhajoba návrhu spočívá v tvrzení, že místnost si zachová výhodu propojení několika funkcí v jednom prostoru a zároveň má uživatel bytu možnost pomocí pohyblivého oddělení uvést část místnosti do souladu s požadavky normy [9]. Navíc závěs či skládací stěna umožní uživatelům bytu během sledování televizního programu zapomenout alespoň na chvíli na hromadu neumytého nádobí na kuchyňské lince.
TEXT: Jan kaňka
Od partnerů ASB
FOTO: Miro Pochyba, archiv autora
Literatura
[1] Hrůza, J: Charty moderního urbanismu, Agora 2002, ISBN 80-902945-4-5.
[2] Illnerová, H. Nevšímalová, S: Poruchy cirkadiánního rytmu. In. Poruchy spánku a bdění. Praha: Galén, 2007, s. 191 – 206, ISBN 978-80-7262-500-0.
[3] Maierová, L: Denní světlo, umělé osvětlení a biorytmy člověka. In: Technika osvětlování XXVII, Plzeň 25. 05. 2016 – 26. 05. 2016
[4] ČSN ESČ 70-1949 Osvětlování domovů (1949)
[5] ČSN 360048 Osvětlování obytných budov (1960)
[6] ČSN 360035 Denní osvětlení budov (1968)
[7] Matoušek, J: Osvětlení bytů, SNTL Polytechnická knižnice sv. 97 1984
[8] ČSN 730580-2 Denní osvětlení obytných budov (1992)
[9] ČSN 730580-2 Denní osvětlení obytných budov (2007)
[10] Nařízení č. 11/2014, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (tzv. pražské stavební předpisy) – dnes neplatné.
[11] ČSN 730580-1 Denní osvětlení – základní požadavky (2007)
[12] ČSN 734301 Obytné budovy (2004)
Tento článek vyšel v odborném časopise Světlo (www.svetlo.info) v č. 3/2017. Mezititulky redakce.
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB špeciál 1/2018.
