Tamir Winterstein: Fundamenty české ekonomiky ohroženy nejsou
Galerie(4)

Tamir Winterstein: Fundamenty české ekonomiky ohroženy nejsou

Tamir Winterstein, generální ředitel developerské skupiny Lighthouse, se o své projekty ani o českou ekonomiku neobává. „Podobné poklesy a recese už jsem zažil. Bylo by chybou myslet si, že hospodářství může jenom růst a že nebude nikdy klesat. Na takové situace je zapotřebí se připravit,“ říká v rozhovoru pro ASB.


Pane řediteli, odešel jste z Československa do Izraele v roce 1966. Kdy a proč jste se sem poprvé vrátil?

Do České republiky jsem se vrátil krátce po Sametové revoluci, už jako ředitel jedné nejvýznamnějších izraelských developerských společností. Nejdříve jsem přijel do Prahy, pak jsem samozřejmě zajel i do Bratislavy, kde jsem žil až do svých 17 let. Zajímalo mě, jak tady jde obchod, jak se země rozvíjí. Ale žádné podnikání jsme zde nezahájili. Připadalo mi, že rodící se podnikatelský styl je zde takový příliš vágní. Každý prodával všechno a na dluh. Vše bylo financováno úvěry od bank, úvěry, jejichž záruky nebyly z mého pohledu standardní. Nedokázal jsem tehdy pochopit, že takhle se ekonomika a podnikání tady skutečně rozvíjí, myslel jsem, že se mi to jen zdá. Ale byla to chyba, protože to byla realita. Dělat obchody jsem se vrátil až v roce 2000.

Litoval jste toho později, že jste se tady nezachytil už v těch prvních letech nově vznikajícího kapitalismu?

V životě lituji spíše toho, co jsem neudělal, než toho, co jsem udělal, ostatně jako asi většina lidí. Byla to možná chyba, že jsem se nezapojil do rozvoje českého hospodářství. Ale na druhou stranu ten typ obchodování, jaký se tu provozoval, to není můj styl. Jsem od něj myšlenkově velice vzdálen. Soudím, že do podniku má člověk vkládat i své peníze. Nejen schopnosti, nadání, čas a práci, ale i peníze. Aby na vlastní kůži cítil nebezpečí, aby se o svůj kapitál bál a chránil ho. Při podnikání s cizími penězi takové pocity nezískáte. V tomto jsem konzervativní. Raději vydělám méně peněz, ale mám větší jistotu ve výsledku. Jeden z důvodů, proč jsem se specializoval na velké projekty, je ten, že do nich vstupují jen velcí, silní partneři, kteří mají v podnikání podobnou filozofii, podobný styl jako já. Tak je to v souladu s mým vědomím i svědomím.

Prosklenou stěnou vaší kanceláře se díváme přímo na pozemky holešovického přístavu, rámované zákrutem Vltavy. Zde vzniká vlajková loď skupiny Lighthouse, komerční a obytný soubor Prague Marina. Co vás k tomuto velkorysému záměru přivedlo, a co vás motivovalo jej uskutečnit právě tady?

Důvodů bývá několik a to platí i v tomto případě. Věděl jsem, že projekty „na vodě“ jsou velmi vyhledávané a úspěšné na celém světě. Tady v Holešovicích ležel na zemi drahokam a nikdo jej ještě nezvedl. U jednacího stolu seděli pan Miloslav Černý, majitel a ředitel Českých přístavů, firmy jíž patřily pozemky, a jeho náměstek, pan kapitán Jindřich Vodička. S nimi jsme se domluvili za jediný den. To bylo před sedmi lety a dohoda stále platí. Češi rádi kritizují sami sebe za ledacos, ale já tady našel partnera, se kterým se za jeden den dohodnete na projektu, který potrvá deset let a který už sedm let bezchybně funguje. Takže to už jsou dva důvody: vynikající příležitost a spolehlivý partner. Podobné vztahy ovšem máme s každým z našich obchodních partnerů.

Třetím důvodem je určitá vize, jak regenerovat velmi cenné, zajímavé a urbanisticky citlivé území v širším centru velkoměsta. Využíváme přitom zkušenosti, které jsme nasbírali při podobných projektech v evropských i mimoevropských městech. Samozřejmě byl v tom rozhodnutí také osobní vztah k Čechám, kde jsem prožil část svého života, kde rozumím mentalitě lidí, znám zdejší historii a kulturu… Od prvního okamžiku se tu cítím jako ve svém městě, ve své zemi.

Jaký vztah máte ke Slovensku? Chystáte také tam nějaký významný projekt?

Ke Slovensku mne váže velmi silné pouto. Rád a často tam jezdím. Velký projekt podobný pražským Holešovicím tam ale teď nemáme. V době, kdy se Slovensko začalo hospodářsky rozvíjet, jsem byl tady v Praze. Ale s našimi akcionáři máme v Bratislavě některé menší rezidenční projekty, například kino Hviezda. Chceme být na Slovensku také aktivní.

V druhé polovině loňského roku vypukla v USA hypoteční a úvěrová krize a postupně se přelévá i za oceán do Evropy. Postihla úvěrový trh a také váš obor – developement a realitní trh. Jak se s tím vyrovnáváte? Čelíte podobné situaci poprvé, nebo už vás někdy něco podobného potkalo?

Úvěrová krize a pád trhu nemovitostí, to už mě v minulosti potkalo, podobné poklesy už jsem zažil. Ten současný zatím naše projekty nijak zásadně nepostihl. Lidé si myslí, když ekonomika roste, že roste napořád a žádná stagnace nebo pokles nepřijdou. Jenže tak to není. Poklesy jsem zažil a mohu potvrdit, že jsou vždy mnohem rychlejší než vzestupy ekonomiky. Pro období stagnace a poklesu je nutné disponovat vždy dostatečnou likviditou a mít rezervy. Kdo o tohle nedbá, může být klesající ekonomikou vážně ohrožen.

Nemáte obavy, že by úvěrová a realitní krize mohla postihnout také Českou republiku?

Existují zde reálná rizika pro developery, kteří se spoléhají jen na zahraniční investory a své projekty budují na předpokladu, že je prodají nebo pronajmou zahraničním zákazníkům. Jenže ti už nepřijdou. My se na zahraniční investory nespoléháme, tento segment kupujících jsme už omezili na minimum. Neschopnost nebo neochota bank financovat projekty může postihnout menší developery, kteří nemají dostatek vlastních zdrojů a nemají zajištěné dlouhodobé financování. Tak to nám také nehrozí. Jak jsem říkal na začátku, do projektů vstupujeme s vysokým podílem vlastních peněz a skupina Lighthouse je tvořena velmi silnými partnery. Já se osobně necítím nijak ohrožen. Nepozoruji žádný pokles zájmu bank financovat naše projekty, nepozoruji ochabnutí poptávky českých lidí po nákupech a pronájmu našich nemovitostí, naopak, zájem roste. Tak ono je to běžné, že stoupá zájem potenciálních klientů o projekty, které se chýlí ke konci výstavby… A co se týče české ekonomiky, myslím si, že krizi přečká bez vážnějších problémů. Její fundamenty jsou velice silné a hospodářská stagnace v USA ani její odezvy v Evropě ji nepoškodí. Jedině snad, kdyby nějak dramaticky klesla poptávka po nových automobilech. Ale na druhou stranu má Česká republika otevřený přístup na východoevropské trhy, které zůstanou stranou probíhající krize a nebudou jí poškozeny.

Co pro vás znamená být úspěšný obchodník a bohatý muž?

Já se necítím být bohatý. Ani na to moc nemyslím. Ale necítím se ani jako chudý chlapec, který musel těžce bojovat o své živobytí. Pro mě peníze nejsou hlavním elementem života. Důležitý je pro mne úspěch, a tím jsou dobré projekty, krásné stavby, trvalé hodnoty, které tu po mně zůstanou.

Úspěch je nestálý a cesty k němu nebývají přímé. Kdy jste zažil svůj velký neúspěch a jak jste se s ním vyrovnával?

Byly roky, kdy jsem se ocital pod silnými finančními tlaky, ale nikdy to nebyla zásadní hrozba. To se mi prostě nestalo. To ale samozřejmě neznamená, že jsem se nikdy nepotýkal s nějakou krizovou událostí. Když podnikatel tvrdí, že neprošel krizí, nejspíše nemluví pravdu, nebo ho to teprve čeká. Chyba či neúspěch k podnikání patří. Nejdůležitější je přitom zůstat houževnatý, neustoupit, chápat problémy jako něco, co se musí řešit, a ne před nimi utíkat. Dívejte se problému zpříma do očí. Nespoléhejte na to, že jej za vás vyřeší někdo jiný. Úspěšný bude nakonec ten, kdo má za sebou více úspěchů než neúspěchů.

Co je podle vás hlavní podmínkou toho, aby těch úspěšných kroků bylo více než těch druhých?

Opatrnost a štěstí. Kdybyste prozkoumal třeba vzdělání nebo inteligenci některých nejúspěšnějších lidí, možná byste zjistil, že že to není nic moc. Ale chce to mít štěstí. To znamená být na správném místě ve správnou chvíli.


Často se mluví o tom, že člověk má nést odpovědnost za své neúspěchy, také jste to sám připomněl. Ale odpovědnost je třeba nést i za úspěchy. O stavitelích to platí dvojnásob, protože svými projekty ovlivňují město, krajinu a život určité komunity na několik generací dopředu. Jak se s tím vyrovnáváte vy?

Odpovědnost za své projekty vnímám velice silně a vnímám ji v takových třech rovinách. V první řadě je to odpovědnost vůči těm, kdo kupují nové byty nebo pronajímají komerční prostory. Chci jim poskytnout nejvyšší kvalitu. Kupují si místo, kde budou bydlet, pracovat, obchodovat nebo něco vytvářet, a je na mě, abych jim nabídl optimální prostředí, ty nejlepší podmínky. Za druhé, cítím odpovědnost k té době, kdy lidé už zapomenou, kdo byl stavitelem a kdo architektem projektu, a budou s tím projektem nebo s budovou prostě a přirozeně žít. Je to, myslím si, spojeno s odpovědností v širším urbanistickém stylu, co mě vede k tomu nedělat nic, co by mělo nějaký dramatický vliv na krajinu a přírodu. A třetí rovinou je odpovědnost historická. To je ta, kterou teď nedovedu a ani nemohu posoudit. Ale abych dal příklad: centrum Prahy bylo vystavěno s velkou historickou odpovědností, dnešní doba prokazuje, že bylo stavěno velmi dobře. A třeba Severojižní magistrála ukazuje, že tam byla historická odpovědnost velice slabá…

Jakou úlohu přitom dáváte architektům a architektuře?

Jejich úloha je zásadní a klíčová. Architektura pro mne není jen schopnost „něco hezkého nakreslit“. Architekturu vnímám jako schopnost vidět projekty ve všech souvislostech: aby domy byly funkční, dobře navazovaly na své okolí a byly urbanisticky dobře řešeny. 

Je to důvod, proč dáváte přednost světovým architektům před domácími?

My spolupracujeme i s místními, českými architekty. Ale není to o tom. Já dávám přednost architektům, se kterými už jsme na něčem dříve dělali a s nimiž mám dobré zkušenosti. Vím, že je to možná trochu nespravedlivé vůči mladým, začínajícím architektům, ale i to je jeden s rysů mého konzervativního přístupu k podnikání, že rozhodně nejsem vyhledavačem nových talentů, ale že pokračuji ve spolupráci s lidmi, kteří se osvědčili, se kterými si výborně rozumíme. 

Vraťme se ještě k jedné z předešlých otázek. Připustil jste, že vás potkaly také neúspěchy. Byly to neúspěchy i v tomto smyslu? Máte za sebou projekty, které když dnes vidíte, řeknete si: „Tohle jsme měli řešit nějak jinak“?

Tak to víte, že ano. Projekty vznikají jako kompromisy mezi zadáním investora, prostorovými dispozicemi, finančními možnostmi a podobně. Takže je řada našich realizací, nad kterými si dnes říkám, že jsme něco nemuseli a někde ještě mohli…

Jak se, jako zkušený developer, díváte na dnešní Prahu, na její soudobý investiční a stavební rozvoj a na proměny, kterými její architektura prochází?

Praha dokázala svým tisíciletým urbanistickým rozvojem, že si umí uchovat architektonické i urbanistické hodnoty. Současný vývoj pražské architektury jde správným směrem. Nové budovy souznějí s městem, nejsou jako pěst na oko, nevznikají ostré kontrasty mezi starým a novým. Kdybyste viděl některé nové projekty v jiných evropských metropolích, v západní i východní Evropě, pochopil byste rázem, co mám na mysli. Největší problém soudobé Prahy je problém dopravní. Doprava je to, co město teď skutečně trápí.

Tamir Winterstein, generální ředitel developerské skupiny Lighthouse Group, se narodil v roce 1949 v Bratislavě. Tamirův strýc Vojtěch Winterstein byl ve 30. a 40. letech minulého století vůdčí sionistickou osobností slovenské židovské obce. Proto byla rodina Wintersteinů trnem v oku nového komunistického režimu. Počátkem 50. let byl Tamirův otec Ladislav, který působil na ministerstvu vnitra v Bratislavě, bez soudu uvězněn na dva a půl roku, rodina byla nucena přesídlit do vyhnanství. V roce 1966 Tamir odešel do Izraele, kde vystudoval stavební fakultu. Absolvoval povinnou vojenskou službu v izraelské armádě a ve funkci důstojníka u ženijního vojska zůstal dalších 25 let v aktivní záloze. Do ČR se vrátil počátkem 90. let jako ředitel jedné z největších izraelských developerských společností. Obchody zde však aktivně rozvinul až v roce 2000 se skupinou Lighthouse Group. Tamir Winterstein je rozvedený, má dvě děti, které žijí v Izraeli. Dcera studuje práva, syn nyní absolvuje základní vojenskou službu.

Jan Pekař
Foto: Pavel Veselý

Autor je spolupracovníkem redakce.