Zrcadlo moderní architektury
Galerie(8)

Zrcadlo moderní architektury

Brněnské výstaviště je oceňováno jako unikátní urbanistický a architektonický celek, který v sobě odráží vývoj moderní české architektury. Slouží také jako dokument o vývoji českého stavitelství.

Brněnský výstavní areál byl mnohokrát popsán a oceněn mnoha českými i zahraničními architekty, novináři i historiky dějin umění jako unikátní urbanistický a architektonický celek, který si po celou dobu své existence zachoval zvláštní charakter a vysokou výtvarnou a uměleckou hodnotu. Snad nejlépe to vystihla renomovaná historička architektury paní Radka Valterová při příležitosti udělení Ceny Vladimíra Karfíka za architekturu novostavbě pavilonu E v roce 1993: „Brněnské výstaviště v sobě odráží vývoj moderní české architektury.“

Založeno v roce 1928 při příležitosti Výstavy soudobé kultury stalo se okamžitě symbolem vítězství funkcionalizmu u nás a dlouho žilo z této tradice. Teprve na sklonku 50. let bylo doplněno první poválečnou stavbou s lehkým obvodovým pláštěm zavěšeným na administrativní budově a pak vznosnou ocelovou konstrukcí pavilonu Z. Další vstupy už nebyly sice tak pronikavě nové, přesto dále držely krok s vysoce nasazenou úrovní areálu. Dnes se ale podívejme na jeho kvality také z hlediska stavebního. Brněnské výstaviště je totiž mimo jiné významným dokumentem o rozvoji českého stavitelství.

Zastavme se tedy u několika objektů, které tento vývoj dokumentují.

Především je to nejrozsáhlejší a asi nejvýznamnější stavba Výstavy soudobé kultury – Obchodně-průmyslový palác, dnes pavilon A (J. Kalous, J. Valenta). Vítěz soutěže Josef Kalous předal realizaci budovy Jaroslavu Valentovi. Ten změnil původně navržené půlkruhové nosné oblouky a dal jim tvar řetězovky. Jako statik totiž zvolil tvar bezmomentové konstrukce v souladu s vlastnostmi materiálu, ze kterého byly vyrobeny – totiž železobetonu.

Jednu změnu proti Valentovu projektu však realizátoři udělali. Jím navržená ocelobetonová táhla spojující v podzemí paty řetězovkových oblouků jsme při realizaci podzemních kolektorů v 70. letech nenalezli. Měla eliminovat vodorovné síly klenebního účinku oblouků. Asi se – jako vždy – šetřilo, ale drobné trhlinky (podle pamětníků) údajně vzniklé ve vrcholcích oblouků po odbednění způsobily řadu starostí projektantům a realizátorům. Pavilon však bez problémů stojí dodnes a podle stavebních průzkumů je v dobré technické kondici a u vystavovatelů velmi oblíben.

Jinou významnou stavbou v areálu výstaviště je palác B.V.T., dnešní pavilon G (B. Čermák, 1927–1928). Původně byl navržen jako stavba kombinovaná ze železobetonu, cihel a dřeva. V roce 1957 byla dřevěná křídla stržena a nahrazena železobetonovou konstrukcí se skleněnými výplněmi (J. Luc). Nejzajímavější částí celého komplexu je věž (46 m) s podvěžím. Její konstrukce jakoby předurčovala dnešní oblíbený princip výškových staveb – nosného železobetonového jádra s deskou na vrcholu, na které je pomocí ocelových táhel zavěšena fasáda. Jako podle učebnice, betonová část je namáhána tlakem, ocelová tahem. V nosném centrálním pilíři je umístěn výtah a po vnější straně jsou do něj spirálovitě vetknuty schody na vyhlídkovou plošinu. Po obvodu schodiště jsou umístěna kluzná ložiska, která drží ocelová táhla fasády. Když jsem v roce 1957 pracoval jako student u architekta Gahury, vyprávěl mi, jak po návštěvě Zlína doprovázel Le Corbusiera také po brněnském výstavišti. Ten se stále vracel k věži pavilonu G a s velkým uznáním studoval její konstrukci a skicoval si detaily kluzných ložisek fasády.

Věž ale byla první částí objektu, kterou bylo nutno rekonstruovat. V roce 1958 byl totiž původní lehký výtah v šachtě nosného jádra nahrazen svižnějším, ale těžkým rychlovýtahem. Brzdné síly při zastavování způsobily, že robustní kabina fungovala jako beranidlo a zarážela betonový dřík hlouběji a hlouběji do podloží. Dilatační spára mezi fasádou a podvěžím brzy zmizela, obvodový plášť se opřel o desku střechy a začal se deformovat, skleněné výplně praskaly, vypadávaly z rámů a plachtily prostorem. Celý plášť musel být sňat a rekonstruován.

Ale ani ostatní části stavby neměly dlouhého trvání. Hlinitanový beton, který byl použit při stavbě původních křídel, způsobil, že se konstrukce deformovaly a obě křídla musela být v roce 1989 asanována. Celý pavilon byl pak na základě studie odboru hlavního architekta (Z. Műller, J. Stříbrný) rekonstruován podle projektu atelieru Rudiš + Rudiš (V. Rudiš, Z. Vydrová, M. Rudiš, J. Opatřil). Přestavba byla natolik úspěšná, že obdržela v roce 1996 ocenění Grand Prix Obce architektů za nejlepší realizaci.

Mimořádné realizace však nevznikaly v areálu brněnského výstaviště pouze v období funkcionalizmu. V 50. letech, které zrovna nepřály moderní architektuře, zde bylo realizováno několik pavilonů pro první československý mezinárodní strojírenský veletrh.

Mezi nimi vyniká zejména největší stavba v areálu – pavilon Z (Z. Denk, Z. Pospíšil, M. Steinhauser, Z. Alexa, 1958–1959). Původním záměrem bylo ukončit touto rozsáhlou stavbou (asi 290 000 m3) celou zástavbu na výstavišti, proto jeho poloha tvoří dominantu dvou ze tří nejvýraznějších kompozičních os celého konceptu.

Základnu objektu tvoří třípodlažní kruhový tambur o výšce téměř 18 m a průměru 120 m. Centrální kruhový prostor je zastřešen kopulí ve tvaru vrchlíku koule s lucernou o průměru 92 m a výšce přes 46 m. Základní tambur je proveden jako železobetonový skelet, kopule je vytvořena z ocelových trubek, spirálově tvarovaných ve dvou směrech proti sobě. Ty jsou pak v průsečících svázány s vodorovnými kruhovými prstenci pomocí ocelových třmenů. Jako krytina celé báně byl použit hliníkový plech v kombinaci se sklem.

Celá konstrukce byla navržena (F. Lederer) na základě propočtu kombinovaného s měřením deformací postupně zatěžovaného modelu 1 : 25.

Flexibilita kopule a zejména její deformace působením tepelné roztaživosti ocelových prutů (centrální bod lucerny se v průběhu dne ohříváním východní a západní části sluncem posunuje až o 70 cm) způsobila postupné uvolňování spojovacích třmenů. Po prověření statiky celé konstrukce počítačem (které v době vzniku pochopitelně nebylo možné) bylo v roce 1989 rozhodnuto o celkové rekonstrukci a statickém zajištění kopule. Ta je dnes v dobrém technickém stavu a stále si drží světový rekord v nejnižší váze velkoprostorového zastřešení – 93 kg/m2 zastřešeného prostoru.

Tolik tedy alespoň o třech význačných stavbách v areálu brněnského výstaviště, které svým způsobem dokumentují i vývoj československého a českého stavitelství. Podobných příkladů by se dalo v tomto areálu najít ještě mnoho, namátkou zmiňme Fuchsovu stavbu pavilonu Morava, Gočárův pavilon Akademie výtvarných umění, Krohův pavilon Antropos, Janákův pavilon Uměleckoprůmyslové školy v Praze, Králíkovo kino s kavárnou, první biofasádu v Československu na pavilonu Obchodní komory, zavěšené ocelové konstrukce na pavilonech Škoda a Vítkovice a mnoho dalších. Však také Brněnský výstavní areál je snad největším střediskem celostátně oceněných stavebních realizací.

A co budoucnost? V současné době se zpracovává nový koncept rozvoje brněnského výstavního areálu jako příprava pro novou výstavbu. Přejme si, aby byla stejně úspěšná jako ta dosavadní a přinesla českému stavitelství řadu nových myšlenek a realizací.

Ing. arch. Zdeněk Műller
Foto: autor a archiv autora (historické fotografie Rudolf de Sandalo, Karel Stoklasa)