Motýlí domy z bambusu

16. února 2010

Partneři sekce:

Na první pohled by asi nepoučený pozorovatel předpokládal, že soubor dřevobambusových chatek si postavili místní domorodci. Při bližším pohledu je brzy zřejmý architektonický rukopis – rukopis studentů architektury z norského Trondheimu, kterým nestačilo pouze sedět ve studentských lavicích. Podařilo se jim postavit v Thajsku sirotčinec, umývárnu a zrekonstruovat část bývalého tržiště na veřejnou knihovnu. Jejich originální realizace naznačují, že s těmito studenty by měl architektonický svět počítat.

„Na začátku čtvrtého ročníku nám připadalo, že být studentem architektury znamená průměrnost – nemohli jsme najít kurs, který by vyhovoval našim nápadům, spíš jsme měli pocit, že bychom byli schopni vymyslet nějaký kurs sami,“ říká Andreas Gjertsen. Tak přišel nápad podniknout něco v architektuře. Objevil se Nor Ole Jorgen Edna, který od roku 2006 dělal charitativní práci v severním Thajsku a potřeboval rozšířit sirotčinec pro malé uprchlíky národu Karenů z Barmy. Nešlo přitom pouze o návrh, ale i o získání financí na realizaci charitativního projektu.

Prvních šest měsíců zabralo především zorganizovat celou akci, sepsat projekt a shánět peníze. „Snažili jsme se využít všechna dostupná média v Norsku, aby projekt měl publicitu,“ vysvětluje Gjertsen. Zajímavé je, že projekt z velké části financovali norští architekti. Čím to je? „Oslovovali jsme od počátku architekty – ti totiž mohli hlouběji porozumět tomu, co chceme postavit a jak to provedeme. Charitativní nebo rozvojové projekty jsou závislé na důvěře a architekti tady celkem důvěřují tomu, že architekt udělá dobrou práci,“ komentuje úspěch jejich kampaně Andreas Gjertsen.

Nutno podotknout, že se nejednalo o žádné astronomické částky. Náklady na výstavbu domků jsou 68 000 norských korun (202 000 Kč), umývárna přišla na 22 500 (66 600 Kč). Výhodou byla při přípravě projektu i podpora domovské univerzity.

Klima jako vodítko
Ze začátku studenti spolupracovali s krajinným architektem, v lednu přibrali další tři studenty. Celkem je organizace projektu velmi štíhlá, podílelo se na něm šest lidí. Návrh se tvořil až na místě, v otevřeném dialogu s místními lidmi. Pro studenty to byla naprosto odlišná zkušenost – především museli návrh přizpůsobit odlišnému klimatu ve srovnání s Norskem. V Thajsku se neztrácí čas vytápěním, klimatizací nebo zateplováním, ale naopak – základním požadavkem zdejších obyvatel je, aby obydlí dobře provětrávalo.

Tropické klima v Thajsku osciluje mezi obdobími s extrémním suchem a horkem a vysokou vlhkostí v období dešťů. Pro toto období, které trvá od listopadu do února, je také důležité mít izolaci proti vlhkosti. Klima si podle architektů vyžadovalo menší a vyšší obytné jednotky s křížovou ventilací. Chaty pro sirotky Soe Ker Tie jsou proto polootevřené třípatrové domky s malými okny v horní i dolní části. Obvodové stěny z kombinace dřeva a bambusu netěsní a umožňují proudění vzduchu. Otevřená část je vždy otočena k sousední chatce a v přízemním prostoru slouží jako předsíň.

Otevřený dialog, otevřený dům
Otevřenost prostor ovšem nesouvisí pouze s klimatickými podmínkami, ale také se způsobem života Karenů. Jsou to velmi společenští lidé – často jsou v jednom obydlí spolu dvě rodiny, ačkoli by mohly bydlet odděleně. Sdílejí nářadí i práci, živí je džungle, jsou tedy většinu času venku. Ale přesto jsou to současní lidé, nikoli divoši žijící v kmenovém společenství. „Naše interpretace jejich sociálního života spočívá v otevření společných prostor budov společným prostorům venku. To umožňuje přirozené spojení mezi soukromým a veřejným a podněcuje k setkávání,“ říká Andreas Gjertsen.

Přesto mají děti možnost skrýt se na lůžko, které je umístěno ve vyšších patrech příbytku. Lůžko má každé dítě svoje, což do února nebylo samozřejmostí – zpočátku bylo v sirotčinci dvacet čtyři dětí, dnes jich je více než padesát.

Nosné konstrukce chat jsou prefabrikované, smontované na místě z železných profilů a dřeva, jako spojovací materiál byly kvůli pevnosti použity šrouby. Konstrukce jsou mírně vyzdvihnuty nad úroveň terénu a základové sloupy byly zality do betonu ve starých pneumatikách, aby se zabránilo rezivění železné konstrukce. Zastřešení je z plechu a má zvláštní tvar jakéhosi inverzního sedla. Všechny střechy domů se svažují do jednoho okapu – proto si domy vysloužily od stavebníků název motýlí domy.

Tvar střech má hlavně praktické využití: díky němu mohou Karenové sbírat dešťovou vodu na horší časy. Hravost dětských příbytků potvrzují barevné okenice a bambusové houpačky, pro děti je určitě zábavné zdolávat po žebříku svou palandu z dutých bambusových stvolů. Lůžko není nic pro evropské dítě navyklé na měkké matrace. Karenské děti se rády spokojí s pletenou bambusovou rohoží a dekou.

Motýlími domky ovšem celý projekt neskončil. Mezitím se totiž ozval klient z charitativní organizace, který měl zájem o vybudování umývárny. V tomto případě architekti opět respektovali nutnost křížového větrání, budova je opět otevřená do několika stran.

Při výběru materiálů se snažili o maximální úspornost. Proto zde například jako nádrž na vodu slouží betonové skruže a všechny přívody vody jsou přiznané – design byl podřízen funkčnosti. Rozmístění okenních otvorů a sklon jedné z obvodových stěn ovšem dává malé utilitární stavbě zřejmý punc architektonického jazyka.

Knihovna pro chudé
Během realizace motýlích domků se norským studentům naskytla ještě jiná zakázka. Šlo o přeměnu poničených domů stoleté tržnice v hlavním městě Bangkoku. Jeden z nich se podařilo architektům z Tyin tegnestue získat pro komunitní knihovnu. Min Buri byla dlouhá léta tržnice, ale požár koncem 90. let minulého století způsobil, že se obchodníci přesunuli na druhou stranu kanálu a z celé lokality se stala chudinská čtvrť. Kvůli nejasným vlastnickým vztahům ani zdejší obyvatelé nemají motivaci investovat vlastní peníze do jejího rozvoje.

Pro studenty ze sdružení Tyin nebylo cílem konverze dosloužilé části tržnice pouze vytvořit knihovnu, ale především zapojit zdejší komunitu do dění, zkusit je motivovat k tomu, aby projekt vzali za svůj a zapojili se do jeho realizace. A případně i přitáhnout nějaké další pozitivní rozvojové aktivity do této lokality.

„Iniciovali jsme pravidelné schůzky tamější komunity. Na nich se nejprve kreslily návrhy, pak stavěly modely a třeba také uklízely odpadky u dětského hřiště. Kromě toho, že nám schůzky pomohly poznat zdejší obyvatele, dozvěděli jsme se o jejich potřebách a přáních. Díky tomu jsme i lépe pochopili podmínky, ve kterých žijí,“ píšou budoucí architekti ve své zprávě.

Technicky bylo třeba zajistit, aby knihovna byla přístupná i při záplavách v době monzunových dešťů, kdy voda z nedalekého vodního kanálu stoupne až o půl metru. Nebylo možné provádět nákladná řešení, architekti se proto rozhodli pouze izolovat stěny a dřevěné konstrukce od vlhka betonovými bočními stěnami a průduchy. V interiéru byly opět využity recyklované materiály – buď posbírané v blízkém okolí, nebo nakoupené v místním bazaru se dřevem. Jako police na knihy posloužily boxy od spolupracujícího studia CASE architects, které se ušetřily z předchozích realizací.

Zapojit obyvatele do projektu přesto nebylo lehké. Hlavně dospělí ze začátku nechápali, o co architektům jde. Když se ale začalo s konverzí a projekt začínal nabírat reálné obrysy, jejich postoj se změnil. Brzy měli architekti každý den k dispozici skupinu lidí, kteří pravidelně pomáhali. „Tím procesem získali ke knihovně vztah, který je, jak doufáme, příslibem, že knihovna dlouhodobě vydrží,“ dodává Andreas Gjertsen.

Situace