asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Utajený poklad v Lounech

21.05.2009
Severočeské město Louny se může pochlubit jednou z nejzajímavějších, ale paradoxně také nejméně známých realizací zakladatele české moderny Jana Kotěry. Pozoruhodný obytný soubor ovlivněný anglickou obytnou architekturou představuje jeden z nejzdařilejších příkladů sociálně orientovaného zahradního města na našem území.

Kolonie pro státní železniční zřízence v Lounech vznikla v rámci celosvětové vlny zahradních měst na počátku 20. století. Ta byla iniciována Hnutím zahradních měst založeným roku 1899 a jakousi biblí hnutí se stala kniha Ebenezeera Howarda Zahradní města budoucnosti, jeden z nejzásadnějších svazků 20. století věnovaných urbanismu.

Nosnou myšlenkou Howardovy knihy je snaha zajistit všem sociálním vrstvám společnosti (bez rozdílu) možnost kvalitního a zdravého bydlení. Poněkud paradoxně tudíž v této souvislosti působí fakt, že valná většina pozdějších zahradních měst byla spíše pojata jako luxusní bydlení pro vyšší vrstvy. Tyto vilové čtvrti z Howardova konceptu využívaly jen jeho formální stránku. Výjimku tak představují pouze různá zaměstnanecká sídliště, jejichž investorem byla vedle významných průmyslníků také státní správa.
Howardovy myšlenky v případě lounské kolonie padly na úrodnou půdu, což dobře ilustruje i Kotěrův výrok „Otázka sociální jest mi nyní nejmilejší.“

Lounská kolonie patří mezi nejzdařilejší příklady humanisticky orientované architektury na našem území. Její plán vypracoval Kotěra v letech 1908 až 1909, přičemž tohoto projektu si velmi vážil a považoval ho za jednu ze svých nejzdařilejších prací. Přesto se ani popisované kolonii nevyhnul osud řady jiných velkorysých sociálních podniků a byla zrealizována jen částečně. Po Kotěrově smrti v roce 1923 se dostavby kolonie ujal místní stavitel Otto Katz.

Společné prádelny a herny
Již od počátku Kotěra kolonii budoval jako samostatný a na okolí do značné míry nezávislý celek. To dokládá i nerealizovaný projekt kostela zakreslený na první varian­tě návrhu. Přirozené vedení komunikací sledujících terén spolu s uplatněním drobných piazzet bylo ovlivněno myšlenkami dalšího významného soudobého urbanisty Camilla Sitteho. Zástavbu kolonie řešil Kotěra dvěma různými způsoby, neboť pozemek byl rozdělen příkrým svahem na dvě části s odlišnou terénní konfigurací. Výše umístil jednoduché a sdružené obytné domy, soustředěné kolem tří os s příčnými a diagonálně vedenými spojkami a v dolní části zázemí kolonie. Komunikační páteří se stala dnešní Jarošova ulice, vinoucí se celým sídlištěm, pojatá jako promenáda s alejemi.

Těžištěm velkoryse koncipované půdorysné osnovy byly drobné piazzety s prádelnami a velké centrální náměstí v dolní části kolonie. Symetricky řešené náměstí mělo tvořit její sociální a provozní zázemí. V arkádově řešeném parteru budov v jeho spodní partii byl patrný lehce historizující akcent. Centrem náměstí měl být parčík s kašnou, lemovaný restauracemi, společenským sálem a obchodem. Dominantou celého prostoru pak měla být budova školy.

Stavební práce, které začaly stavbou horní části sídliště, přerušila první světová válka. Po jejím skončení Kotěra přepracoval dolní část kolonie směrem k Husově třídě. Plánovanou školu nahradil obytnými domy a při Husově třídě byl v letech 1919 až 1921 postaven namísto zamýšlených dvou pouze jeden obytný blok. Díky tomu nakonec nebylo realizováno hlavní náměstí, jež se mělo rozkládat mezi těmito symetrickými, obytně-provozními domy a školou.

Jednotlivé individuální a sdružené patrové domy byly stavěny podle devíti základních typů, které se vzájemně odlišovaly počtem bytů, umístěním schodišť, balkonů a přítomností lodžií. Typově vzájemně odlišné domy jsou však provázány jednotným výtvarným pojetím – přízemní část je provedena v režném cihelném zdivu a omítané patro využívá kontrastu mezi hladkou a drsněnou omítkou v kombinaci s parapety z pálených cihel. Valbové střechy kryté pálenými taškami oživují vikýře.

V koncepci kolonie je patrný racionální přístup, pro Kotěrovu tvorbu do značné míry charakteristický. Ten se silně projevil zejména u společných prádelen, dnes přestavěných na bydlení. S ohledem na využití zbytkového tepla zde byly umístěny také pekárny a herny pro děti.

Fenomén zahradního města
V architektonickém pojetí kolonie je zjevný vliv nizozemské architektury, především jejího nejvýraznějšího představitele a Kotěrova vrstevníka Hendrika Petruse Berlageho. S ní se měl architekt možnost seznámit během studijní cesty po Nizozemí, kterou podnikl se svými žáky z Uměleckoprůmyslové školy v roce 1905.
Vedle Loun Kotěra projektoval neméně zajímavá zaměstnanecká sídliště také pro další česká a moravská města. Již v letech 1909 až 1915 vypracoval Jan Kotěra další, tentokrát nerealizovanou kolonii pro železniční zřízence v Záběhlicích u Prahy. Zde již upustil od rozmanitosti, charakteristické pro lounskou kolonii a sídliště pojal spíše jako soběstačnou městskou čtvrť, zastavěnou typizovanými obytnými bloky, kde ovšem stále hrála významnou roli zeleň.

Z roku 1915 pochází nerealizovaný projekt zaměstnanecké kolonie ve Zlíně pro zaměstnance závodu Tomáše Bati. Kolonie měla být vybudována v návaznosti na továrnu, zároveň zde však byla patrná velkorysá prostorová koncepce, která počítala s tím, že dělník bude osm hodin pracovat v továrně, osm na poli a na zahradě. Tato myšlenka však byla posléze jako nereálná opuštěna a Kotěra v roce 1918 vypracoval další návrh, který byl částečně realizován ve zlínské čtvrti Letná. Zde se dochovaly dva domy pro individuální bydlení s mansardovou střechou ze starší fáze výstavby (tzv. Včelín) a mladší typizované čtyřdomky s rovnými střechami v dnešní Kotěrově ulici. Krátce na to, v roce 1920, Kotěra vyprojektoval plán dělnické kolonie v Králově Dvoře u Berouna. Tu lze považovat za jakýsi návrat k předchozí tvorbě, neboť jednotlivé domy mají po formální stránce velmi blízko k lounské kolonii. I toto sídliště však bylo realizováno pouze částečně.

Poslední Kotěrovou prací na toto téma byl soubor dvojdomků pro penzionované úředníky Vítkovických železáren v Rožnově pod Radhoštěm, vytvořený krátce před jeho smrtí. Rožnovská realizace po formální stránce vychází z místní vernakulární architektury, která ovšem nezapře Kotěrův osobitý rukopis. Obdobně jako kolonie v Lounech si rožnovská realizace dodnes uchovala svůj původní ráz, včetně prostorové distance od města a provázanosti s okolním krajinným rámcem.

V případě lounské kolonie se Kotěrovi mimořádně úspěšně podařilo naplnit dobový ideál kvalitního, zdravého a dostupného bydlení v zeleni a zároveň se jedná o jednu z nejkvalitnějších ukázek fenoménu tzv. zahradních měst na našem území.


Jaroslav Zeman
Foto: Marta Pavlíková
Fotografie jsou z publikace Slavné vily ­Ústeckého kraje (www.slavnevily.cz)

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media