Kostka na pobřeží
Biblickou výzvu k výstavbě obydlí na skalním, nikoli na pískovém podkladu si vzali za své klienti chilské Casa Poli. Na rozeklaném pobřeží si od architektů Pezo von Ellrichshausen Architects dali navrhnout betonovou kostku, která s okolním prostředím tvoří fotogenický, přímo filmový pár.
„Výšku podlahy jsme řešili podle dvou kritérií,“ vysvětlují ve své autorské zprávě architekti Mauricio Pezo a Sofia von Ellrichshausen, „Chtěli jsme jednak vytvořit pódium obklopené prázdnotou a jednak zachovat kontakt s útesy, o které se rozbíjejí mořské vlny.“ Pochopit proto kompozici domu z půdorysů a fotografií není nic jednoduchého, je to takový malý test představivosti. Jistě netřeba připomínat Loosův raumplan, který do architektonické hry přibral vertikální posuny už dávno. Od pražské Müllerovy vily z počátku století až k nedávno dokončené vile Lea od architektonické kanceláře A69 architekty rozdílná úroveň místností stále přitahuje a rádi, i když ne často, s ní pracují.
Jak funguje v tomto případě? Na první pohled příliš komplikovaně. Ne, malé schůdky spojující jednotlivé úrovně nejsou praktické, ne, bydlení, ve kterém musíte obcházet celý dům, abyste se dostali z kuchyně do obýváku, není pohodlné. Jenomže toto není obyčejný domek pro rodinu se dvěma dětmi, psíkem a terénním vozem. Je to dočasné bydlení pro kulturní nadšence, kteří si vzali za úkol přitáhnout lidi na konec světa a ukázat jim proměnlivé umělecké dílo okolní scenerie.
Jednotlivé místnosti si proto můžeme pracovně nazvat jídelnou, kuchyní, ložnicí či obývákem, faktem však je, že se jejich funkce mohou libovolně proměňovat. Liší se také jejich míra propojení se zbytkem domu, a i ta je variabilní (ve hře jsou posuvné dveře a stěny). Výsledkem je prostor šitý na míru okolnostem. Těmi v tomto případě nejsou konkrétní klienti, ale hypotetické situace, které mohou nastat.
 |
 |
| Terasa | Druhé patro |
 |
 |
| První patro |
Přízemí |
Živý Turner
Okna nepravidelně rozmístěná na fasádě se přizpůsobují vnitřnímu uspořádání. Jsou navržená velkoryse, jako bílý rám pro obraz od Turnera, a je lépe do něj nezasahovat dělením, žaluziemi, o záclonách nemluvě. Jsme však o pět set kilometrů níž než Santiago de Chile a jsme na letním bytě, proto bylo nutné vypořádat se s agresivními slunečními paprsky. Architekti se inspirovali starými stavebními technikami, kde jako izolace působila tloušťka, a navrhli dvojitou stěnu okolo celého domu.
Prostor uvnitř naplnili provozními místnostmi – toaletami, sprchou, komorou, úložnými prostory či kuchyňskou linkou. Slunce se tak doprostřed domu dostane jen v době, kdy je nízko nad obzorem a nemá takovou sílu. Tento nápad však neřeší skleníkový efekt, který paprsky pražící na skleněnou plochu vyvolávají.
I proto lze dům zevnitř zabednit posuvnými stěnami, jež zároveň slouží jako zabezpečení proti případným dobyvatelům v zimním období. Tato situace však nastává zřídka – západní a severní skla (jsme na jižní polokouli) jsou umístěna u vnitřní čáry zdvojené obvodové zdi. Některá okna jsou otevíratelná, tam vzniká jakási lodžie bez zábradlí, jiná, ta, ke kterým je obtížnější přístup, otevíratelná nejsou.
S průhledy a okny si návrh hraje i v interiéru. Centrální prostor je osvětlen otvorem v terase a je propojen i s jednotlivými místnostmi, okna směrem dovnitř nečekaně najdeme i na schodišti. Ta jsou tady dvě. Jedno vede do druhého patra, do soukromých místností, a druhé umožňuje návštěvníkům zvenku vyšlapat přímo na obytnou terasu, aniž by rušili místní obyvatele. Tvůrci našich norem nad fotografiemi terasy jistě nevěřícně kroutí hlavou, zábradlí tu totiž sahá sotva ke kolenům. Ale i sebesubtilnější zábrana by narušila estetické vyznění kompaktní betonové kostky, a tak buďme rádi, že Jihoameričané zatím nemají svou Unii.
 |
 |
 |
Tři varianty kuchyně. Posuvné stěny, které slouží jako dveře i jako okenice, umožňují variabilitu. |
Kostka cukru
Záměrem architektů bylo navrhnout jednoduchou stavbu bez jakéhokoli zkrášlujícího prvku. A tím je pro ně i hlazený beton. „Do krajiny, se kterou jsme pracovali, nelze zasáhnout nenápadně,“ doplňují ve zprávě Mauricio Pezo a Sofia von Ellrichshausen, „Navrhli jsme proto kontrastní stavbu. S tím souvisí i drsnost provedení, které bylo naším cílem.“ Výsledkem je bílá kostka cukru, která místo v cukřence skončila na zemi u kaluže vody.
Casa Poli je na skalnatém pobřeží opravdu vidět zdálky. Určitá hrubost však nevychází jenom z estetického záměru, ale také z praktické situace. Celá stavba se totiž prováděla svépomocí, a to s jednou míchačkou a čtyřmi kolečky. Při návrhu bylo nutné počítat s omezenými technologickými možnostmi a s nevyškolenými stavebními dělníky. Bednění z neopracovaného dřeva bylo skládáno horizontálně a následně použito jako materiál pro posuvné zástěny, které fungují jako dveře a zároveň jako vnitřní okenice.
Poli jako polyfunkční
Casa Poli jako dům, galerie i přednášková síň. Z fotografií se nám možná může zdát studený. A možná i je. Bílá barva, tak osvěžující v chilském vedru, na nás působí studeně. Ale Casa Poli je především místo setkávání, barvy a život sem dodají lidé. Jedná se o nápaditou architekturu, která je neoddělitelně spjata s místem, kde stojí. My jen můžeme zkoumat jednotlivé detaily a ptát se, jak by dům se stejným obsahem vypadal v naší zvlněné a křehké krajině.
 |
 |
| Pohled od vstupu směrem ke dvěma místnostem o různých výškách. | Do centrálního prostoru vedou okna z okolních místností, jedním se můžeme dívat i na oblohu. |
| Místo: Poloostrov Coliumo, Chile Architekt: Mauricio Pezo a Sofia von Ellrichshausen Klient: Eduardo Meissner, Rosmarie Prim (Kulturní centrum Casa Poli) Náklady: 370 USD/m2 Zastavěná plocha: 180 m2 Plocha pozemku: 10 000 m2 Projekt: 2002 – 2003 Realizace: 2003 – 2005 Ocenění: Cena pro mladé architekty na Bienále iberoamerické architektury v Montevideu |
Hana Roguljič
Foto: Cristóbal Palma
