Proměny obydlitelnosti města
Galerie(8)

Proměny obydlitelnosti města

Podoba nových obytných čtvrtí tvořících základní „hmotu“ našich měst se v průběhu posledních dvou desetiletí zásadním způsobem proměnila. Přístup laissez affaire, který k podobě takové výstavby z velké části zaujala veřejná správa měst, se ukazuje jako potencionálně nebezpečný jak pro jejich vzhled a obyvatelnost, tak i pro sociální a ekologickou udržitelnost a dlouhodobou ekonomickou stabilitu.

V Praze dnes v novostavbách každoročně vzniká kolem 6,5 tisíce nových bytů, v celé České republice je to asi 35 tisíc. Oproti bohatýrským dobám socialistické sídlištní výstavby, kdy rostoucí poptávku stimulovaly demografický vývoj, dramaticky rostoucí nároky na prostorový a technický standard, ale i nízká údržba staršího stavebního fondu, to možná nejsou nějak závratně vysoká čísla, nicméně podobu našich sídel i jejich budoucí fungování tato výstavba bezpochyby ovlivňuje (obr. 1). Ačkoliv možnosti dnešního stavebnictví socialistickou stavební výrobu výrazně převyšují stavebně-fyzikálními parametry budov, technickou úrovní stavebních detailů i škálou dostupných materiálů, celková kvalita obytného prostředí nových městských čtvrtí se od zmíněné sídlištní zástavby, bohužel, v mnoha ohledech výrazně neliší. Svědčí o tom nejasně artikulované veřejné prostory a minimální zájem o sdílené prvky prostředí, budující nejen jeho identitu, ale i vzájemné sousedské vztahy, pocit sounáležitosti a v konečném důsledku zvyšující nejen jeho bezpečnost, ale především v delším horizontu i jeho stabilní hodnotu.

Jak jsme se dostali do této situace a z čeho vlastně vychází sídlištní formy zástavby, které ve své podstatě stále (byť nevědomky) reinterpretujeme? Pro pochopení současné situace je nezbytné nejprve stručně shrnout historický vývoj forem městského prostředí, který ve 20. století akceleroval na střetu „klasického města“ s modernistickými principy zástavby.

Proměny městského prostředí
Z hlediska moderního vývoje evropských měst je zvláště poučné povšimnout si periody přelomu 19. a 20. století. Kompaktní město s bloky činžovních domů a elegantními vilovými čtvrtěmi je v evropském urbanismu pozdním květem tzv. přirozeného světa. Světa, kde doprava ve městě byla ještě do značné míry založena na pěším pohybu (i když mezi městy se v tu dobu již začínala v dopravě prosazovat mechanická síla parního stroje), základní postavení účastníků stavebního díla bylo velmi přímočaré a reflektovalo dlouhodobý zájem na hodnotě stavby i celého sídla: uživatel, vlastník i stavebník byli zpravidla jednou a touže osobou a totéž platilo o architektovi, inženýrovi a staviteli. Předvídatelnost jednotlivých stavebních typů byla vysoká. Taková sídla vykazovala rovněž vysokou míru základních elementů srozumitelnosti prostředí:

  • přehledně artikulovaný vztah veřejného a soukromého,
  • vysokou míru názornosti a čitelnosti prostředí,
  • funkční a do značné míry i sociální mix.

Svým způsobem tedy kompaktní město z období La Belle Époque opravdu představuje jakýsi základní referenční bod, ke kterému se při našem přemýšlení o městě vztahujeme. Vše, co bylo před ním, do něho ústilo, vše, co přišlo poté, se vůči němu buď vymezovalo, anebo se snažilo jeho kvality vzkřísit.

Gründerské kompaktní město však v 1. polovině 20. století narazilo na hranice svých možností a stalo se terčem kritiky tehdejší evropské intelektuální elity. Faktorů působících ve smyslu rozrušení těchto struktur bylo více, v zásadě však měly jednoho jmenovatele: zvyšující se kapacitu a rozměry budovaných sídel. Je přitom potřeba si uvědomit, že do té doby bylo větší měřítko sídel v zásadě vždy bez diskusí vnímáno jako klad. Intenzita a rozměry výstavby umožněné průmyslovou produkcí však dosáhly poprvé v dějinách lidstva ve větší míře takové velikosti sídel, kdy nároky na přepravní kapacitu a koncentraci obyvatel začaly výrazněji měnit kvality vnitřního prostředí těchto sídel i schopnosti jednotlivce tyto změny chápat v souvislostech a z vystavěného prostředí je číst. Rozměry těchto měst začaly poprvé v dějinách běžně přerůstat velikosti postižitelné lidskými smysly. Velká města dosahovala pravidelně měřítka v minulosti vyhrazeného krajině.

Zásadní pro rozrušení tohoto typu zástavby však byly nakonec praktické impulsy související s vysokou koncentrací osob a dějů, kterou nedokázaly technické prostředky doby zvládat jinak než extenzivně. Jednalo se jednak o otázky hygieny související s přístupem světla, slunce a čerstvého vzduchu a jednak o skutečnost, že zvyšujícím se dopravním nárokům nedokázaly v první chvíli omezené veřejné prostory tradičních ulic a náměstí stačit.

Co tradiční kompaktní město nakonec vytlačilo, bylo funkcionalistické město – stroj. Stroj či spíše továrna na bydlení, která byla koncipovaná na jednoduchém principu vztahu bytu a krajiny. Byla to struktura, ze které zmizel nebo ve které byl alespoň výrazně potlačen rozdíl mezi veřejným a soukromým (protože oboje ztratilo svůj původní smysl). Hlavní myšlenkou se stal hygienický, technický a prostorový standard, domy se proměnily v čistou kompozici a prostor mezi nimi v umělou pseudokrajinu. Ač byl teoretický základ těchto systémů zástavby položen z velké části již v době před druhou světovou válkou, svého plného uplatnění a masového rozšíření v Evropě ve formě sídlišť dosáhly teprve v rámci poválečné obnovy od poloviny 50. let 20. století.

Zatímco do konce 60. let sledoval vývoj městské výstavby u nás víceméně hlavní trendy ve zbytku Evropy, od začátku 70. let se vývoj v západní a východní Evropě radikálně rozchází. Zatímco v Československu pokračuje výstavba sídlištního typu, v západní Evropě dochází ke dvěma protichůdným pohybům. Na jedné straně se stupňují suburbanizační trendy (nás tento vývoj čeká až po pádu komunistického režimu), kdy úspěšnější sociální skupiny opouštějí město a přesouvají se do rodinných domů v jeho širším okolí. Na straně druhé od začátku 70. let, pod vlivem sílící kritiky sídlištní výstavby kombinované s příchodem ropné a energetické krize v roce 1973, dochází k postupnému odvrácení od technicistních vizí modernistického urbanismu a zájem se obrací zpět k obnově klasického města a oživení modelu tradičního veřejného prostoru. Tyto snahy v západní Evropě paradoxně vrcholí během stavebního boomu v 90. letech, tedy v okamžiku, kdy se česká a ostatní východoevropská města potácejí v právě odstartované suburbanizační horečce akcelerované navíc v našich podmínkách ztrátou vztahu k půdě a rozpadem tradičních venkovských společenství v období budování socialistické vesnice. Ve stejné době nově vznikají městské celky zcela ignorující 20 až 30 let vývoje, který mezitím nastal na západ od našich hranic, a dále naleptávají okraje města v duchu nově nalezeného okouzlení z radikálního indivi­dualizmu.

Teprve nově probuzený zájem o veřejný prostor v posledních letech i draze nabyté zkušenosti s radikálně individualizovaným vlastnickým bydlením nám nyní dávají alespoň teoretickou možnost do budoucna srovnat krok s vývojem ve světě a pokusit se částečně napravit jizvy, které na tvářích našich měst po půl století politických i myšlenkových turbulencí zůstaly. Na co tedy v současné situaci navázat a v čem se můžeme poučit z vývoje v západních zemích, které modernistické principy opustily již v 70. a 80. letech?

Současné město
V momentě, kdy Evropa opustila modernistické principy zástavby a navrátila se k paradigmatu kompaktního města, vycházelo postmoderní uvažování o městě z předmodernistických vzorů. Způsob zástavby se ale postupně měnil. Současné čitelné kompaktní město s jasně vymezenými veřejnými prostranstvími a zastavitelnými bloky se od toho tradičního – tedy města gründerského období – poměrně dramaticky liší. Je to dáno především tím, že se životní styl za 80 až 150 let, kdy u nás čtvrti kamenného města vznikaly, proměnil natolik, že doslovné kopírování tradičních forem spadá spíše do oblasti mezi utopií a filmovými kulisami. Náš svět je prostě jiný: proměnil se způsob obživy obyvatel, skladba i rozpočet domácností, způsob výměny informací, nároky na dopravu i ostatní infrastrukturu atd. Co je však neméně důležité, nástroje a postupy, kterými bylo kamenné město vytvořeno, jsou nekompatibilní s dnešními procesy vzniku města. Ruku v ruce s proměnou našich potřeb a priorit se změnily naše technické i administrativní možností. Výrazem nově ustálené rovnováhy jsou sice nové formy, míra poučení z hodnot tradičního urbanismu je však často překvapivě vysoká. Dosavadní vývoj ve vyspělých evropských zemích ukazuje, že se moderní město může od klasických forem kompaktního města lišit relativně málo ve své základní fyzické struktuře, zároveň ale může vykazovat výrazné rozdíly ve svém typologickém uspořádání a především v procesech plánování a výstavby.

V čem se tedy liší současné město od toho tradičního a v čem je mu naopak podobné?

Úroveň jednoty životního stylu
V minulosti v rámci jednotlivých kultur či společenských vrstev panovala relativní jednota životního stylu a hodnot. Tato jednota se v rámci vystavěného prostředí manifestovala jeho principiální jednoduchostí, která zajišťovala celkovou srozumitelnost. Na druhé straně řemeslný způsob výstavby umožňoval dosáhnout vysoké míry individualizace staveb v detailu. Dnes je situace v mnohém opačná: stavby jsou si systémovými detaily často velmi podobné, ovšem často také používají velmi odlišný architektonický jazyk či celková koncepční řešení. Je to tím, že kulturní mix a globální výměnu považujeme za výhodu nebo – přinejmenším – za nevyhnutelné. Jak však v takovém prostředí udržet na jedné straně jeho reprezentativnost (vysoká rozmanitost a komplexita) a na straně druhé zachovat jeho srozumitelnost (relativní jednoduchost)? Město představuje určitý společný životní projekt všech jeho obyvatel. Tento projekt musejí alespoň v základních obrysech chápat všichni zúčastnění. Města proto musíme stavět tak, aby jim všichni rozuměli. Kvalita je to, co přetrvá. Z našich měst přetrvá to, čemu budou rozumět i vnuci našich vnuků.

Vznik sociálně bohatého prostředí
V minulosti vznikalo sociálně bohaté prostředí jaksi spontánně, z nutnosti vzájemně si poskytovat služby a možnost obživy. V tradiční městské řemeslnické či venkovské zemědělské velkorodině byli bohatí i chudí příslušníky téže domácnosti (i když přirozeně v jiném hierarchickém postavení). Čeledín i děvečka, tovaryš i služka byli členy domácnosti. Svou vrstevnatou sociální strukturu měl i měšťanský činžovní dům: piano nobile bylo vyhrazeno bytu domácího nebo nejlepšímu nájemci, postupně s počtem podlaží hodnota nájmu i sociální postavení nájemníků klesaly. Podkroví obývaly sociálně nejnižší vrstvy: studenti, posluhovačky a umělci. Přestože vzájemné blízké soužití osob různého sociálního postavení jistě není bezproblémové, představuje většinou z hlediska společnosti lepší situaci, než když spolu jednotlivé sociální třídy v každodenním kontaktu nejsou. Jak však vytvořit sociálně bohaté prostředí ve společnosti, kde jednotlivé sociál­ní skupiny nepotřebují vzájemnou fyzickou blízkost, ba dokonce se jí často dosti vehementně brání? Ve světě se dnes běžně sahá po regulačních a pobídkových nástrojích, které sociální diverzitu prostředí stimulují, ať již formou různé velikosti a technického standardu jednotek v rámci jednoho stavebního počinu, odlišného způsobu uživatelského vztahu k nim (kombinace pronájmů a vlastnických jednotek) nebo zapojením veřejné správy do pronájmu jednotek (garantovaná cena bydlení) atd.

Vznik polyfunkčního prostředí
Dalším významným tématem, o kterém se často hovoří při plánování města, je, jak zachovat bohatství skryté v rozmanitých aktivitách našich sídel. Polyfunkční prostředí bylo v minulosti zcela přirozeně dáno tím, že práce, bydlení i trávení volného času se navzájem prolínaly a odehrávaly na velmi omezeném akčním rádiu. Na jednu stranu nám toto prostředí „krátkých vzdáleností“ imponuje a obdivujeme jeho efektivitu a rozmanitost, na druhou stranu organizujeme velkou část vlastních pracovních aktivit tak, že jsou s nároky běžného obytného prostředí jen těžko kompatibilní. Na své příbytky naopak klademe takové nároky, že kombinaci s pracovními příležitostmi často vylučují. Přitom problém už z velké části nespočívá – tak jako v minulosti – v otázce hygienického standardu, ale je spíše organizační, majetkoprávní či více technický. Konstrukční modulace, velikosti jednotek, únikové vzdálenosti, vybavení technickými systémy, ale i způsoby vlastnictví nebo obchodní strategie se v jednotlivých druzích staveb dosti dramaticky liší, a jsou tedy jen obtížně vzájemně kompatibilní. Přesto lze i zde zřetelně formulovat veřejný zájem na polyfunkci. Zpravidla však nestačí jen ji regulací nastavit a čekat, jak si stavebník poradí. Veřejná správa musí pružně reagovat na okolnosti i potřeby trhu, citlivě mezi nimi volit a pozitivní chování bonifikovat. Ve světě existuje celá řada příkladů funkčního mixu dosaženého takovýmto typem součinnosti: ať už se jedná o bytové nebo administrativní soubory vznikající nad nákupními centry nebo kombinující tyto aktivity v těsném sousedství – často na společných hromadných garážích atd. Objevují se i pokusy inspirované komerčním úspěchem loftových projektů, a to znovu vytvořit typ univerzální stavby, kde mohou být volně alternovány služby, administrativní nebo bytové jednotky (obr. 2).


Obr. 2: Srovnání vzniku polyfunkčního prostředí; vlevo: tradiční město – jistá míra polyfunkčnosti vzniká přirozeně; vpravo: současné město – polyfunkčnost je podmíněna koordinací.

Míra typologické jednoty a předvídatelnosti
Klasické kompaktní předmodernistické město se vyznačovalo téměř dokonalou typologickou unifikací. Kromě omezeného počtu veřejných budov (a později průmyslových objektů) byla kritická masa tvořena jedinou dominantní typologií se standardním vztahem k veřejnému prostoru: od středověkého měšťanského domu až po schodišťový činžovní dům. Vzhledem k jednoznačně definovaným stavebním kamenům městské struktury se takové město dalo relativně jednoduše prostorově plánovat. Během 20. století se vyvinula široká škála typologií odpovídajících jednotlivým funkčním náplním s velmi komplikovanou vnitřní logikou. Liší se zásadně měřítkem, prostorovými proporcemi a především vztahem k veřejnému prostoru. Takové prvky není snadné kombinovat, natožpak univerzálně zaměňovat podle jednotných pravidel hry. Je proto nezbytné v každé konkrétní situaci hledat míru, se kterou lze zkombinovat požadavky předvídatelnosti prostředí s nutností zachovat jeho dostatečnou procesní flexibilitu a zapojovat tomu adekvátní plánovací strategie (obr. 3).


Obr. 3: Srovnání míry typologické rozmanitosti; vlevo: tradiční město – typologická jednota a předvídatelnost; vpravo: současné město – typologická bohatost a nepředurčitelnost

Vztah velikosti stavební jednotky a velikosti investice
V tradičním městě velikost investice zpravidla odpovídala stavební a uživatelské jednotce, která s sebou zároveň nesla jasnou prostorovou manifestaci. Skutečnost současného města, kde stavebník a uživatel nejsou často jedna a tatáž osoba, generuje celou řadu nových situací, a to nejen v okamžiku plánování a výstavby, ale především v průběhu užívání stavby. Soukromý investor tak například realizuje ty části prostředí, o které se posléze stará na jedné straně veřejná správa a na druhé straně jednotliví majitelé a uživatelé. V tomto kontextu je klíčové již do samotného návrhu integrovat principy budoucí obměny, neboť schopnost postupné regenerace je významnou vlastností udržitelného vystavěného prostředí (obr. 4).


Obr. 4: Srovnání běžné velikosti investice; vlevo: tradiční město – investice odpovídá stavební jednotce; vpravo: současné město – investice obsahuje soubor stavebních jednotek.

Vztah stavební jednotky a veřejného prostoru
Zatímco v klasickém městě veřejná prostranství (ulice, náměstí) jasně vymezovala prostor pro jednotlivé investice, současné rozsáhlé celky naopak veřejné prostory zahrnují. Vůbec nejdůležitější prvek městské struktury se tak dostává do pozice, kdy je pouhou součástí jednotlivých projektů. Přitom veřejné prostory mají delší životnost než soukromé domy a zároveň jsou i klíčovým identifikačním znakem prostředí: změní-li se v ulici několik domů, její charakter to ještě nemusí nijak výrazně poznamenat – opačně to však neplatí (obdobně jako v nižších měřítcích vystavěného prostředí: v bytovém domě lze změnit dispozice většiny bytů, ale samotný dům se výrazně změní teprve s proměnou základních společných prvků, tj. domovních komunikací nebo fasády; obr. 5).


Obr. 5: Srovnání vztahu veřejného prostoru a zástavby; vlevo: tradiční město – veřejný prostor organizuje stavební jednotky; vpravo: současné město – stavební jednotky spoluorganizují veřejný prostor.

Návrat ke kompaktnímu městu
V čem tedy spočívá podstata návratu ke kompaktnímu městu a jakým směrem musíme posunout nástroje a procesy, kterými město tvoříme?

Obytná hodnota kamenného města nespočívá v jeho fyzické podobě, ale v jeho srozumitelnosti. K dosažení základní srozumitelné struktury sídla není tedy nezbytně nutné vracet se k jeho předmoderní fyzické podobě. Jak bylo již naznačeno, zpravidla to není ani možné, ani žádoucí. Nicméně některé základní vlastnosti tradičních kompaktních forem městské zástavby jsou v nás natolik zakořeněny a vykazují natolik vysokou míru atraktivity, že se od nich – jakožto referenčních bodů – můžeme jen těžko vzdálit, i když nás paradoxně řada technologických trendů od tvorby takového prostředí odvádí. Naši situaci můžeme přirovnat ve společenské rovině k paradoxnímu dilematu mladých rodin: mít děti se ekonomicky nevyplácí, přesto jaksi všichni víme, že bez dětí jako společnost zahyneme. Nejprve kulturně, posléze ekonomicky a nakonec i fyzicky. Je to analogie i k srozumitelnosti městské struktury. Jestliže na ni v masovém měřítku rezignujeme, může naše sídla v dlouhodobém horizontu čekat podobný osud. Pozvolný rozpad – nejprve kulturní, poté ekonomický a posléze i fyzický. Situace řady sociálně i fyzicky degradovaných čtvrtí to dobře ilustruje.
Dále je třeba si uvědomit, že samotná regulace a organizace prostředí v každém konkrétním záměru je jak ze strany stavebníka, tak ze strany veřejné správy vysoce kvalifikovaný tvůrčí čin. S rozostřením hranice veřejné a soukromé investice dochází rovněž k prolínání zodpovědností a rolí při vzniku a správě území (obr. 6). Ve světě existuje mnoho příkladů, kdy se dříve zřetelná hranice mezi veřejným a soukromým dnes rozmlžuje do jakéhosi pásma, které obě strany (domácí i návštěvník) intenzivně využívají každý pro svou vlastní potřebu. Vždy jde ovšem o to, aby se neztratila elementární prostorová orientace. A taková změna klade výrazně vyšší nároky na kvalifikaci i disciplínu všech zúčastněných subjektů. Svobodné prostředí funguje jen tam, kde nejsou nabyté možnosti masivně zneužívány.


Obr. 6: Srovnání procesu stavby města s ohledem na jednotky vystavěného prostředí; vlevo: tradiční město – hranice soukromé a veřejné zodpovědnosti je jasně daná; vpravo: současné město – soukromá a veřejná zodpovědnost se prolíná.

Aby dnes mohlo vzniknout kvalitní obytné prostředí, musejí všechny zúčastněné strany stavebního procesu převzít část role vyhrazené v minulosti jeho partnerovi. Veřejná správa si musí osvojit jemnější nástroje v procesu ovlivňování výstavby, které pro její práci dříve nebyly tradiční (předepisovat například i vybavenost, sociální mix, obchodovat s KPP). Na druhé straně si developer musí osvojit část práce, která byla dříve výsadou veřejné správy, tedy organizaci prostředí v měřítku lokality, především pak vymezování a adekvátní hierarchizaci veřejných prostranství. Jedině tak může být výsledkem čitelné a srozumitelné vystavěné prostředí, které často přes velkou intenzitu využití pozemku současně vykazuje i vysokou míru obytných kvalit.


Michal Kohout (*1964)
Od roku 2007 vede na FA ČVUT v Praze ateliér (s D. Tichým) a výuku programu soubory staveb na Ústavu urbanismu, od roku 2011 vede Ústav nauky o budovách. Mezi lety 1995 a 2011 působil v ateliéru Jiran Kohout architekti, od roku 2012 v kanceláři UNIT architekti. Věnuje se převážně stavbám pro bydlení a urbanismu, a to formou návrhu, výuky i výzkumu. Je spoluzakladatel Centra kvality bydlení (2010, spolu s D. Tichým a J. Plosem).


Filip Tittl (*1984)
Působí jako architekt, urbanista a teoretik architektury.
Zabývá se systémy zástavby a jejich parametry. Pracoval v MVRDV v Rotterdamu, od roku 2012 pak v kanceláři UNIT architekti.  V roce 2011 byl pozván na mezinárodní workshop na MIT v Bostonu, jehož tématem byla vize pro budoucí New York.

TEXT: MICHAL KOHOUT, FILIP TITTL
ILUSTRACE: AUTOŘI

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.