asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Martin Rajniš: vrchol je v nedohlednu, ale máš za úkol se na něj sápat

15.01.2010
Architekt Martin Rajniš je bezesporu enfant terrible české architektury. S undergroundovými kořeny, vulgárním slovníkem a svou – místy až bolestnou – upřímností a kritičností si v životě nadělal dost nepřátel. Při vyučování na Umprumu měl povoleno deset sprostých slov na přednášku. V architektonickém světě upoutává pozornost snahou experimentovat se dřevem a vytvářet z něj lehké stavby – „hráně“, které zaujmou svou geometrickou strukturou. Za jeho návrhy je zřetelný respekt k přírodě a těžko popsatelný meditativní aspekt. Pokud nepatříte mezi jeho přátele, počítejte s tím, že rozhovor zahájí nějakou peprnou poznámkou na vaši adresu.
Je o Vás známo, že jdete i do projektů, u kterých není jisté, že na nich vyděláte, že podnikáte různé experimenty na vlastní náklady. Co je Vaším cílem, chcete propagovat experimentální stavby?
Především bych se chtěl přestat stydět za to, co se v Čechách staví. Byl bych rád, aby se Češi vrátili do pozice, v jaké se nacházeli během první republiky. Byli jsme takzvaně na mapě světové architektury, patřili jsme k deseti až patnácti zemím na světě, kde byla krásně dělaná moderní architektura. To se po válce ztratilo, jen čas od času se nad hladinu bolševického močálu vynořil nádhernej projekt jako například Ještěd od Karla Hubáčka nebo Žďákovský most. Když se ale podíváte na katalog soudobých „domečků“, tak to je katastrofa. Většinová populace si s architekturou vůbec nerozumí a staví naprosto ubožácké „šmoulí“ věci, které bohužel vydrží pět generací.

Nedáváte Česku opravdu žádnou šanci? Mně osobně připadá, že zajímavých architektonických počinů sice pomalu, ale přibývá.
Ale když si vezmete, o kolik se zvedl příjem v téhle republice od roku 1989 – v Praze z 1800 Kč na asi 32 000 Kč hrubého měsíčně – a jak se to projevilo na architektuře… Je to znát na autech, motorkách, oblečení, ale na domech se to projevuje spíš množstvím než kvalitou. Roční produkce šmoulích domů zničí 15 až 20 čtverečních kilometrů téhle země. Největším škůdcem Česka není atomová elektrárna, povrchové doly nebo automobily – je to podle mě přiblblý český národ, který většinově staví podřadné domy na úrovni Balkánu nebo Moldávie. Tady jsme přetrhali něco, co se strašně špatně hojí. Kdo má sílu, měl by tomu hojení pomáhat.

My se snažíme dělat architekturu, která nedělá estetické kompromisy, balustrádičky, typové smíšeniny. Každým takovým domem si vytváříme – horolezecky řečeno – chyt k cestě nahoru. Je to cesta, na kterou chceme vzít celý národ. Lidi si musí začít rozumět s architekturou.

V rámci boje za lepší architekturu, nevidíte cestu v předávání zkušeností studentům?

Nevěřím na levicové teorie, které mluví o úžasném účinku výchovy. Architektura se nedá učit. Spíš se snažím hledat mezi studenty bezvadné a inteligentní lidi a s těmi pak spolupracovat. Obvykle stačí narazit na jednoho chytrého studenta a vzít několik jeho kamarádů ze školy, protože jeho kamarádi jsou většinou taky chytrý a taky dobrý. Tak to udělal Masák s Hubáčkem, když založili školku - SIAL.

Stejným způsobem vzniklo i DA Studio?

Přesně tak. Nejdřív se objevila Markéta Cajthamlová, její kamarád Lev Lauermann a pak jeho kamarádi Jára Zima, Tom Prouza a Standa Fiala. Studio jsem založil v roce 1987 proto, že jsem měl tou dobou na české poměry dost peněz ze zakázek v Kanadě. Po dvanácti letech jsem viděl, že nedělám to, co mám v hlavě, ale jen to, co musím. Proto jsem klukům dal dva roky předem vědět, že odcházím. Nechtěl jsem skončit jako tažný pes v postraňcích. Kluci se toho ujali naprosto skvěle – D3A patří mezi zdejší architektonickou elitu. Představa, že bych je naučil architekturu, je mylná – je to otázka jejich vnitřních kvalit. Snad jen minimální zásluha je v tom, že jsem je namočil do prostředí, kde se mohli rozvíjet.

Pak jste opět vyrazil na cesty. Bylo to spíš do přírody nebo za architekturou?
Trošku obojí, ale hlavně za dobrodružstvím. Do třetího světa. Je to nejlepší způsob, jak ze sebe setřást všechny ty nánosy bahna z manažerských, developerských a úřednických tanečků. Třeba tak, že kormidlujete loď na otevřeném moři. Studijní cesty za architekturou jsem podnikal v pětadvaceti. Tohle jsou cesty jiného druhu, o dost šťavnatější.

Mají nějaký přesah do architektury a stavitelství?

U domorodých Korovajů z Nové Guiney jsem třeba zjistil, že co se stavitelství týče, průměrný vůdce Korovajů umí víc stavebního řemesla než vystudovaný architekt ze střední Evropy. Umí například postavit polotuhé rámy, které se mohou deformovat a pak se vrátí na místo. V naší civilizaci je to možná považováno za kuriózní zajímavost, ale je to plnoprávné stavitelství. Až tam jsem vysledoval základní proud veškerého stavění. Oni dokážou s minimem prostředků, s jednoduchým materiálem a s využitím neškolených lidí naprosto úžasné věci.

Jak jste se dostal ven ještě za komunistů? Bylo to v době, kdy byly hranice více otevřené, v 60. letech?

V únoru 1968 jsem dostal výjezdní doložku do všech zemí světa – bylo to tehdy něco jako svatý grál.

Jak se Vám to podařilo?

Tehdy to byl ten pravý okamžik. Nechal jsem se uvolnit na rok ze školy, šel jsem na to přes psychiatry. Nejdřív jsem si vzal dvě dávky LSD od kamaráda, který chodil s dcerou psychiatra Vondráčka, a dostal se do úžasného rauše. Jen ta barevná housenka obrovská jako veka, co mi lezla v koupelně po zrcadle a otáčela se po mě, ta mě trochu vyděsila. U psychiatrů jsem si ani nemusel moc vymýšlet, co všechno mi je. Pak jsem přinesl na Bartolomějskou zvací dopis a zeptal jsem se policajta, jestli by ta doložka nešla napsat do všech zemí na celý rok. On na mě vyvalil oči a na chvíli odešel. Vrátil se a řekl: Šlo by to. Musím říct, že jedna taková cesta dá člověku stokrát víc než deset let ve škole.

Podvázaná města

V současnosti asi nejnovější projekt je Vaše spolupráce s firmou PSJ Invest na rozsáhlém souboru, který by měl poskytovat bydlení v krajině s velkým množstvím zeleně. Půjde o dřevostavby, budou se Vaše hráně stavět ve velkém?
Nedá se to tak říct, budou to klasické zděné konstrukce, ale dřevo tu bude ve stínicích prvcích, rámech výplní otvorů, pochozích terasách, schodištích, lávkách, pergolách a trelážích – je využívaný jako propojovací článek mezi přírodou zahrady a stavbou. To jsou věci, které já mávnutím proutku nezměním, takže je akceptuju. Podle nových objednávek se zdá, že náš koncept konečně začíná zajímat i širší veřejnost, že jsme otevřeli určitou niku na trhu.

V tomhle projektu jsme navázali na původní stavby a citovali jsme je. Nemáme problém s prostými domy se sedlovou střechou. K tomu jsou navržené ekovily – tři nebo čtyři typy modulů, z kterých roste dům. Tak jako v přírodě. Každý bude vypadat jinak díky možným variacím, existují miliony variant. Aby tam fungoval test opilého muže.

Můžete to vysvětlit?
Aby opilec, který se ráno probudí na rohu, hned věděl, kde je. Ne jako na sídlišti. Každý dům musí mít svou individualitu. Vše se bude sbíhat k přirozenému středu na náměstí. Bude tam hospoda, kostel, park. Od začátku to je myšleno jako komunita. Nevím, jestli toho lze dosáhnout, ale my bychom rádi vytvořili jádro té komunity, které bude rozhodovat, kdo se smí přistěhovat a kdo ne. Čím víc tenhle projekt půjde odlišnou cestou, tím větší bude mít naději, že bude úspěšný.

Myslíte si, že to půjde, takhle ­kádrovat kupce?

Proč by to nešlo, když to jde v Kanadě nebo Americe? Já jsem si tam při své práci zvykl, že neexistuje odpověď – to nejde.

I kdyby se třeba našel developer, který by stavěl dřevostavby, dokonce i hráně, v našich končinách by je bylo složitější prosadit kvůli požárním předpisům. Nebrání dřevostavbám u nás především hasiči?

Hasiči jsou něco jako myslivci, je to prazvláštní spolek. Každý rok svými předpisy prodražují stavby o 10-15 miliard, pro českou architekturu jsou škodná. Přitom stačí jen mít toho správného hasiče na správném místě, aby zdůvodnil, proč co je a může být. Anebo vyškoleného místního architekta, který hasiče zná a může s nimi promluvit tím jejich ptydepe. Hasičské normy jsou často totálně nesmyslné a gumové, ale to je 90 % všech stavebních předpisů.

Proto si stavím na svém pozemku hráně a úředníci si to nějak musí srovnat v hlavě. Vršení dřeva na sebe přece není stavební činnost, proto k němu nepotřebuju stavební povolení. Hráně stavím pro sebe, za svý a na svým pozemku, je to jen druh skládačky.

Jaké normy jsou ještě ­zbytečné?
Územní plán. Když byla kletba územního plánu sňata ve Frankfurtu nebo v londýnských Docklands, ta města se pak nádherně rozvinula. V minulém územním plánu Prahy bylo 80 % informací naprosto kreténských a nadbytečných, ten současný připravovaný s pomocí Romana Kouckého už je obsahovat nebude.
Co se stane, když si na několika místech podvážete ruku? Odumře a začne strašně smrdět. To samé se dnes děje s městy. Tenhle svět vyznává etatistický princip – všemocný stát se musí o své nezbedné děti starat a v jejich vlastním zájmu je musí chránit. Je to pekelný nesmysl, který nám všem ve skutečnosti strašně škodí. Já stát k ničemu nepotřebuju. Jsem pravicový anarchista, věřím na svobodu, která přesahuje vidění téhle společnosti.

Přirozené cesty
A co například Komora architektů, kterou jste pomáhal zakládat? Není povinné členství v Komoře proti Vašemu přesvědčení o co nejširší svobodě, když je to instituce?
Každá organizace, která začne lpět na zákonech, mi vadí. Navzdory všem zákonům většina činností, co člověk dělá, není formulovaná psanými zákony, ale tichou dohodou. Mezi architekty musí platit a většinou je soudně nevynutitelná. Když se někdo chová jako dobytek a vezme kolegovi za zády práci, nikdo by se s ním neměl bavit. Soud ho většinou neodsoudí. Komora architektů si myslí, že nahradí tiché dohody. To podle mě není pravda.

Ale Komora dovede být užitečná – například její honorářový řád. Městští úředníci zkažení bolševikem si dodnes myslí, že intelektuální práce nemá valnou hodnotu a nabízejí nehorázně nízké peníze za účast v soutěžích. Pokud jim ukážu honorářový řád, úředník lejstru věří víc než člověku, architekt na tom vydělá. Mně Komora pomohla v projektech, na kterých jsem vydělal desítky milionů.

Ale vadilo mi, když Komora odsoudila mého kolegu a kamaráda Vladimíra Šlapetu za to, že v porotě při posuzování návrhu na banku na náměstí Republiky byl benevolentní a netrval na hnidopišském výkladu všech pravidel. On je přitom běžně v různých mezinárodních porotách. Hnidopišství se Komora nevyhnula, jako se mu nevyhne žádný úřad v Čechách.

Neměla by Komora víc prosazovat veřejné architektonické soutěže?
Veřejná soutěž je hrůza. Nevypovídá o tom, jak získat dobrý dům. Řeknu vám, jak se to dělá. Nejdřív se podíváte, kdo je v porotě. Pak vezmete počítač, zahnete to, uděláte elipsu nebo podobnou bejkárnu, protože normální barák není dost atraktivní. V prvním kole navrhnete něco, co je zkousnutelné za vteřinu. V druhém kole něco, co je stravitelné za minutu. Ve třetím kole už nějaký „Úžasňákov z Úžasňákova“.

Záleží to na porotě, většinou je ale výsledkem předražená stavba se spoustou věcných a konstrukčních nesmyslů, které se tam dostaly nezkušeností architektů nebo blbostí poroty. Stavbu dostane do ruky někdo, kdo o ní nerozhodl a komu obvykle nevyhovuje. V Čechách byla vysoutěžena řada nesmyslných staveb, kde se prostavěly stamiliony na oltář poroty a mladých architektů. Třeba v případě Sluňákova – prohlásit ekologickým domem něco, co stojí čtyřikrát tolik, než kdyby se to postavilo normálně, a náklady se nevrátí ani za tři sta let jeho existence, je podle mě šílené. Barák vzniká krásně „a la prima discusi“ neboli vzájemnou interferencí mezi investorem a projektantem.

Takže jste skeptický k jakýmkoliv českým porotám?
Protože je znám. Jsou to většinou mí kamarádi a nejsou o nic větší štramáci než já. Když si představím porotu složenou z deseti Martinů Rajnišů, dělá se mi úplně zle od žaludku. Já se na ně nevytahuju, nejsem o nic lepší.

Vám záleží na tom, aby se neprostavěly stamiliony? Architekti na peníze přece příliš nehledí.
Od patnácti let se živím sám, od té doby jsem musel počítat peníze. V Americe jsem dělal projekty na klíč – Turnkey Contract – uzavřete smlouvu na termín a kvalitu a nikoho nezajímá, kolik jste do projektu nastrkal nebo jestli jste měl smůlu při subdodávkách. Od roku 1979, když jsem odešel ze SIALu, jsme veškeré projekty takhle dělali, ať už to bylo v Kanadě, Německu, Bulharsku. Byl jsem osobně zodpovědný za kontrakt – za stavebně architektonickou část. Kdyby stála stavba víc, zatáhnu to z vlastní kapsy.

Od doby, co jsem v třetích zemích viděl baráky za nulu, trne mi v zádech, jak jsou u nás i nejlevnější baráky příšerně drahé. Pro mě by byl ideální barák, který by nestál nic. Který by si uměla rodina postavit z toho, co někde najde a je to zadarmo, třeba hlína. Já se k takovým domům dostanu. Nebude to za úplnou nulu, ale za málo. Jen za honorář pro architekta – to je dobrá investice. (Směje se.)

Býčí umanutost
Záleží Vám na tom, co si myslí o Vašich stavbách lidé?
Já bych rád, aby lidi měli naše domy rádi. Nedávno jsme vyhráli soutěž v Písku a pak jsem zjistil, že oni nechtějí moderní stavbu, ale hájovnu s parohy. Kdyby dali na stůl peníze a přišli za mnou a každý z nich řekl, v čem chtějí bydlet, navrhli bychom jim pět variant, za které se nemusíme stydět, a oni by si z nich spíš vybrali. Chtěli roubenku, navrhli bychom roubenku. Připadá mi absurdní, že ti lidi budou sedět v našem drsnějším moderním baráku a říkat si: co nám to ti kreténi z Prahy navrhli.

Takže přece jste byl v soutěži.
Protože mě přemlouvali. Šel jsem z jediného důvodu: porotě předsedal Jano Stempel, což je pro mě pan architekt. A rozumí architektuře, kterou děláme. Ale už zase dlouho do soutěže nepůjdu, výsledek je toho příkladem.

O poštovně na Sněžce se všichni také nevyjadřovali nejlépe, to Vás asi muselo drtit. Média ji označovala za kontroverzní stavbu…
Já to běžně nečtu, ale názory na poštovnu mi ukázala režisérka Lucie Králová, která točila dokument o Sněžce Pahrbek český. Já jsem trpěl, když jsem to četl, byly tam zoufalé výlevy – že je to malé, vypadá to jako záchody... Se mnou to neskutečně otřáslo. Ten barák jsem probojovával proti neskutečné lobby krkonošských ochranářů a místních zarytců; doplácel jsem ho ze svého. Je to jedna z mála čtyřplášťových konstrukcí, která odolá větru o síle 250 kilometrů v hodině. Nejde o to, že tu stavbu někteří lidi nepochopili. Ale uráží mě, že si nedali čas aspoň trochu přemýšlet, proč je navržena tak, jak je.

Máte pocit, že se Vám některé stavby v minulosti nepodařily, že byste je dnes navrhl jinak?
Naprostou většinu věcí. Tři čtvrtiny, možná osmdesát procent toho, co jsem navrhl, je proti tomu, co se mi skutečně líbí, tak nedokonalé, začátečnické, jiskra je v nich tak slabounká. Musel bych žít ještě dvě stě let, abych dokázal něco, co by se mi do hloubky duše líbilo. Co by bylo srovnatelné s přírodou, s každým stromem, s mešitami v Mali.

Do pětačtyřiceti jsem si myslel, že nic neumím a hrozně mě to trápilo. Teď už si nemyslím, že jsem úplně blbej, a trápení tu visí jako memento, které říká: dělej dál, nemůžeš být spokojenej. Vrchol je v nedohlednu, ale to neznamená, že nemáš za úkol se tam sápat. Mám naštěstí dost energie a jsem zdráv, mám dost práce. Zároveň jsem dospěl do stadia, že je lepší dát si jednoduchý úkol a udělat ho co možná nejlíp, než si vzít složitý a zkazit ho.

Spíš mě trápí, jestli ve svém býčím umanutí nesemelu lidi kolem sebe. Jestli nemanipuluju lidi do věcí, které je ničí. Nechci – ve svý šílený touze dosáhnout něčeho pozitivního a dobrýho – být ničitel lidských osudů.

Architektonický svět je do velké míry konformní, investorům se jde na ruku často i za cenu ztráty části tvůrčí svobody. Vy si svou nezávislost a určitou laťku stále držíte i přes trvalou naštvanost na úředníky, stát, politiky atd. Co Vás pohání?
Právě ta umanutost. A nápady, co mám v hlavě. Mám jich spoustu, mazlím se s nimi – aspoň v době, kdy se objeví. Když nádržka vysychá, odjedu pryč do pouště nebo na moře, abych ji doplnil. Nejsem apetitivní člověk, nemám apetit na auta, domy, drahé dovolené. Při cestách spím pod širákem. Můj mentální dům je stan.

Chtěl byste na cestách i umřít?

To by nebylo špatný. Spadnout do nějaké trhliny nebo se nechat sežrat anakondou, to bych rád. Nebo jako Timothy Leary, který si objednal firmu na zmrazení své hlavy. Přijela firma, uřízla mu hlavu a strčila ji do kýblu s tekutým dusíkem. Tima Learyho za to obdivuju.

Ale pokud to nevyjde, přichystám si smrt takovou, na kterou stát – tahle rozteklá bestie s růžovými faldy – jen tak nezapomene. Chci porušit všechny pravidla o pohřebnictví. Stát každého z nás reguluje doslova od kolébky do hrobu, je skvěle připraven buzerovat podle pravidel 19. století. Já chci ten malý útes svobody hájit vlastním tělem – i po smrti.


Připravila Iva Nachtmannová

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.




Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media