Vypadají jako barevná řadovka, ale nedotýkají se. Devět domů řeší věčný sousedský problém
Devět domů stojí v jedné řadě, spojuje je společná cesta a z dálky působí jako jeden celek. Přesto nesdílejí jedinou stěnu. Soubor Casas Oslo v brazilské Curitibě používá mezery, šikmé střechy a výrazné barevné plochy, aby smířil dvě přání, která se v developerské výstavbě často nesnášejí: ekonomiku opakování a potřebu každého obyvatele poznat vlastní domov.
Řadové bydlení stojí na jednoduché dohodě. Každá rodina dostane vlastní dům, ale boční stěny se spojí, pozemek se využije úsporněji a stavebník nemusí devětkrát vymýšlet totéž. Úspora místa i peněz má ovšem vedlejší účinek: jednotlivé domy se snadno promění v buňky dlouhého bloku a jejich obyvatelé pak vlastní adresu hledají podle čísla na dveřích.
Casas Oslo v brazilské Curitibě vypadají na první pohled jako barevná řadovka. Při bližším pohledu se však ukáže, že mezi devíti jednotkami zůstaly úzké mezery. Každý dům má čtyři vlastní obvodové stěny, samostatnou šikmou střechu a malou zahradu obrácenou k severu. Architekti ze studia Nommo tak zachovali výhody společně navrženého souboru, ale odmítli jeho nejdoslovnější část: sousedé spolu nesdílejí zeď.
Není to jen luxusní detail pro lidi, kteří nechtějí slyšet cizí pračku. Odstupy dovolují přivést ke stavbám více světla, větrat je z několika stran a dát každé jednotce čitelnou siluetu domu. Současně vytvářejí rytmus plných hmot a úzkých průhledů, takže téměř sedmdesát metrů dlouhá sestava nepůsobí jako jeden neproniknutelný blok.
Barva místo převleků
Jak ale odlišit devět podobných domů, aniž každý dostane jinou fasádu, plot a střechu z developerského katalogu? Nommo Arquitetos odpověděli barvou. Mezi bílými povrchy se objevují modré, zelené, žluté a červené plochy. Některé pokračují z fasády na boční stěnu či zídku a opticky spojují části, které by jinak působily odděleně.
Barva tu není poslední vrstvou nanesenou po dokončení projektu. Pomáhá měnit vnímání hloubky, zvýrazňuje ustoupené části a vede oko podél celého souboru. Architekti se odvolávají na Le Corbusierovu práci s polychromií, podstatnější je však každodenní výsledek: obyvatel nebydlí v jednotce číslo šest, ale třeba v domě s modrou stěnou a žlutým vstupem.

Pestrost přitom zůstává pod kontrolou. Tvary domů, materiály i detaily se opakují a barevné plochy nevytvářejí devět soupeřících billboardů. Fungují spíš jako různé tóny v jedné skladbě. Celek se nerozpadá, ale také se nedá přehlédnout jako další bílý rezidenční komplex.
Šikmá střecha není nostalgie
Jednotlivé domy mají tři úrovně. V přízemí se nacházejí společné obytné prostory otevřené do soukromých zahrad, v patře ložnice a další klidové místnosti. Pod šikmou střechou vzniklo flexibilní podkroví, které může sloužit jako pracovna, pokoj pro hosty nebo rezerva pro měnící se domácnost.
Střechy se střídavě obracejí opačným směrem. Archetypální tvar domu s jednoduchým štítem díky tomu nevytváří monotónní pilový profil, ale živější sestavu. Každá jednotka je zřetelná, zároveň však používá stejnou gramatiku jako sousední. Šikmá střecha zde není nostalgickou připomínkou venkova. Je prostředkem, jak rozbít délku souboru a vložit do opakování drobnou odchylku.

Dispozice zároveň ukazuje, že architekti nesázeli vše na efektní průčelí. Zahrady směřují za sluncem a obytné místnosti se k nim v přízemí otevírají. Podkroví není zbytkovým prostorem pod krovem, ale pojistkou proti tomu, aby dům přestal rodině vyhovovat při první změně práce nebo počtu obyvatel.
Společná cesta bez plotů
Mezi domy vede společná pěší komunikace. Povrch pokračuje bez výrazných bariér a cesta tak není pouze koridorem od brány ke dveřím. Má podporovat náhodná setkání a fungovat jako poloveřejné předpolí jednotlivých domácností. Je to malý, ale důležitý rozdíl: společný prostor nevzniká až v klubovně, kterou nikdo nepoužívá, nýbrž tam, kudy obyvatelé musejí chodit každý den.

Ani zde však není třeba vyrábět idylu na objednávku. Úzká cesta sama o sobě sousedskou komunitu nezaručí a absence plotu může někomu připadat spíš jako ztráta soukromí. Projekt pouze vytváří podmínky, v nichž se obyvatelé mohou potkávat, aniž by jim setkání nařizoval. Soukromé zahrady zůstávají na opačné straně domů.
Casas Oslo tak stojí na dvojím odstupu. Mezi domy ponechávají fyzickou mezeru, aby každý získal světlo, vzduch a vlastní identitu. Mezi soukromím a společným životem pak nechávají prostor pro rozhodnutí obyvatel. Barevná architektura je na fotografiích první, čeho si člověk všimne. Důležitější je ale to, co mezi jednotlivými barvami zůstalo volné.








