Arik Levy: V designu je třeba myslet srdcem a cítit mozkem

17. září 2008

Jakožto Izraelec, který vystudoval ve Švýcarsku a žije v Paříži, je přesvědčeným kosmopolitou a se stejným odmítáním jakýchkoli bariér pohlíží i na design. Věří, že za deset let si budeme moct v Paříži stáhnout údaje například ke konkrétnímu japonskému designérskému výrobku a nechat si ho přesně vyrobit přímo na místě. Designérská práce bude stále virtuálnější, a proto se podle něho budeme muset snažit být co nejskutečnější, abychom neztratili svoji identitu.

Jeho tvorbu charakterizuje smysl pro pohyb mezi různými disciplínami, pro jejich prolínání, přemosťování a vzájemné obohacování. Rád experimentuje s hmotnými i nehmotnými materiály, neobvyklým způsobem je spojuje a pln vynalézavosti si pohrává s fyzikálními zákony. Aktivity tohoto designéra světového jména sahají i do dalších oblastí, mezi něž patří například scénografie či poezie. Inteligence, s níž proniká do světa nových jevů a technologií, je ve vzácné rovnováze s hravostí a poctivým hledáním nových forem a vztahů. Podle jeho slov za normálních okolností myslíme mozkem a cítíme srdcem. „Je však třeba myslet srdcem a cítit mozkem,“ tvrdí Arik Levy. Slova, která prozrazují o jeho tvorbě víc, než si v první chvíli uvědomíme.

Designu jste se začal věnovat ve věku, kdy má většina lidí již kariéru nastartovanou. Nebylo pozdě ukončit školu a začít s designem v praxi až ve věku jedenatřiceti let?

Nikdy není pozdě. Kariéra v designu se dá dělat velmi dlouho, klidně až do devadesátky, práce designéra není závislá na jeho fyzické kondici. Navíc u mě to nenastala dramatická změna, jen se změnilo rozložení mých aktivit.

V Izraeli musí být muž do jedenadvaceti let v armádě a teprve pak se může rozhodovat, co bude dělat dál. A mě tehdy zajímala jediná věc – surfování. Většinu času jsem strávil tím, že jsem se poflakoval na pláži. Dostával jsem nejrůznější nápady. Jednou jsem si řekl, že bych mohl vytvořit krásnější surfovací prkno – a možná tak nějak jsem se dostal k designu. O rok později jsem vlastnil jednu z největších surfařských firem v Izraeli. Svoje hobby jsem spojil s podnikáním.

Teď jste jedním ze špičkových světových designérů. Co je podle vás na začátku designérské kariéry důležité?

Myslím si, že každý designér musí mít především vlastní filozofii. Své představy o tom, co a jak chce dělat, co chce říct a jakým způsobem to vyjádřit. Je to velice individuální. Někteří lidé nejsou předurčeni k tomu, aby byli individualisty, samostatnými návrháři, ale například výborně pracují ve firmě jako zaměstnanci. Jiní jsou předurčeni k tomu, aby pracovali samostatně, ve vlastním studiu. Já patřím spíš k těm druhým. Je zde prostor pro každého, jde pouze o to najít si ho. Stačí jen umožnit, aby se věci staly.

Co vás při tom inspiruje?

Není to nic konkrétního, na co bych mohl ukázat prstem. Neexistuje zázračný klíček, kterým bych mohl otočit a věci by fungovaly. Často se za vším skrývá kopec práce. A navíc – kreativita je naprosto nekontrolovaný proces.Obvykle pracuji najednou na padesáti projektech, takže motivace je pro mě multidisciplinární záležitostí.

Mít rozpracovaných padesát návrhů je vážně dost… Kolik přibližně návrhů dokončíte za rok?

Třicet, tedy máme-li na mysli ty, které se i zrealizují. Nepodléhejme iluzi, že nejdůležitější je termín. Hybnou silou světa nejsou termíny, nýbrž dobré nápady. Přijít na dobrou myšlenku může někdy trvat i deset let a někdy to trvá jen dvě hodiny. Důležitý je však jedině výsledek.

Stresují vás firmami stanovené termíny, v nichž musíte odevzdat svoji práci?

Naopak, je to úžasné! Termíny jsou jen otázkou plánování. Nejtěžší v otázce fungování firmy je rozhodovací proces. Ten mi také zabere nejvíc čas. V našem studiu pracuje deset lidí – musím plánovat.

Jak si vybíráte zakázky?

Odpověď na tuto otázku má několik rovin. Nejdřív se musíte rozhodnout, co chcete dělat vy sám. Musíte mít sílu, přesvědčení a schopnost říct ne na to, co dělat nechcete. Druhá věc je kreativita, potřeba neustále hledat někde ve svém nitru inspiraci. A třetím krokem ke svobodnému výběru zakázek jsou dobré výsledky vaší práce, reference od ukončení studia až po konec vaší kariéry. Pak se může stát, že firmy samy začnou za vámi přicházet a ptát se vás, co chcete dělat.

Jakou zakázku byste určitě odmítl?

Navrhovat zbraně. Každou zbraň musel někdo navrhnout, takže musejí být i designéři, kteří tuhle práci dělají. Pocházím ze země, kde „díky“ zbraním zemřelo hodně lidí.

Je rozdíl mezi navrhováním nábytku a volnou designérskou tvorbou?

Ne, není v tom žádný rozdíl. Můžete navrhovat diamantový prsten, toaletní prkýnko nebo židli – samotný proces je vždy stejný. Mění se jen předmět práce.

S jakými materiály pracujete nejraději?

S inteligencí (smích). Objekt a materiál, kterým se realizuje, musejí být ve vzájemném spojení. Rád experimentuji, rád používám nejnovější technologie a materiály, což si vyžaduje úzkou spolupráci s výrobci materiálů. Nepreferuji žádné materiály, dávám přednost spíš dobrým projektům. Nezáleží na materiálech. Klidně pracuji s betonem i se želé.

Máte při své práci pocit svobody?

Ano, absolutní svobody. Jednak se svobodně rozhoduji pro zakázky, a když už se pro nějakou rozhodnu, dělám ji přesně tak, jak to cítím, přestože pracuji podle objednávky klienta. Někteří mi ale nechávají úplně volnou ruku.

Obklopujete se doma věcmi, které jste sám navrhl? Například kdo navrhoval váš dům?

Ani nevím. A není to dům, ale bohužel jen byt. Devadesát osm procent zařízení interiéru a nábytku v mém domě navrhovali jiné lidé a jen dvě procenta tvoří moje práce. Práce druhých mě baví víc a kromě toho bych se mohl unavit sám sebou. A navíc ani nevím, jestli bych si to mohl dovolit. Moje práce je drahá (smích).

Není to zrovna taktní otázka, ale když už jsem u toho – kolik vydělává designér vaší úrovně?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Jestliže máte firmu, nedá se ani tak mluvit o penězích, které vyděláte, ale o penězích, které investujete. Výdělek je tedy adekvátní tomu, co uděláte dobře, takže výška vašich zisků je v podstatě autoreklamou. Designéři, kteří pracují v mém studiu, vydělávají dva až čtyři tisíce eur měsíčně podle toho, co dělají a jak dobře to dělají. To, kolik vydělám já nebo můj partner, závisí na tom, jaký je rok a jak dobře řídíme firmu. Často se zapomíná na to, že nejdůležitějším produktem je samotná firma, a ne stůl nebo židle.

Takže se věnujete víc manažerské práci než samotnému navrhování?

Je to všechno propojené. Tvůrčí práci prokládám organizační prací, tvorbou marketingových konceptů, logistikou, developingem… Samozřejmě že ta nejtvořivější část práce je samotný návrh designu, ale zároveň musím nahlédnout i do všech ostatních souvisejících oblastí. Je to jiné, než když pracujete ve velké firmě, kde máte přesně vymezenou oblast své práce. Pracuji ve vlastním designérském studiu, kde je takřka rodinná atmosféra. Některé věci chci mít úplně pod kontrolou, jiné svěřím dalším lidem a vím, že to udělají, jak nejlépe dovedou.

Cítíte se víc Izraelcem v Paříži, nebo Francouzem s izraelským původem?

Cítím se jako… zeleninová polévka (smích). Jsem kosmopolita. Cítím se jako Izraelec ve světě, jako „já“ ve světě, což má vliv i na způsob, jakým pracuji. Samozřejmě moje kulturní identita je izraelská. Izrael je země, v níž lidé bojují za svobodu již desetiletí. To je ten druh stimulující energie, který je ve mně odlišný. Můj domov však tvoří především lidé. Nikde nejsem déle než týden, cestuji – jsem světoběžník, žiji na Zemi.

Je tedy váš design interkulturní, mezinárodní?

Myslím že ano. Není to izraelský ani pařížský design. Pracuji v globálním světě, v němž nezáleží na tom, jestli je návrhář izraelský, nebo pařížský. Záleží jen na tom, jestli je dobrý, nebo ne.

Jste rád, když při cestování nacházíte v designu kolem sebe místní prvky, inspiraci v místní kultuře?

Společnosti produkující předměty jsou většinou nadnárodní společnosti, proto už nemá význam hovořit o francouzském, italském či japonském designu.

Vaše designérské studio sídlí v Paříži. Proč právě Francie?

Je to náhoda. Během studií jsem žil v Ženevě, po skončení školy jsem odešel do Japonska, a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že Ženeva je sice hezké město, ale už mě neinspiruje. Nejbližší a nejzajímavější byla Paříž, kam jsem původně odjel na dva roky. Dočasné se stalo trvalým. Už jsem tam čtrnáct let.

Je Paříž jedním z center designu?

Vůbec ne. Paříž – to je móda, parfémy a vůně. Design jsou spíš průmyslové země, Německo či Itálie, dokonce i Španělsko je designovější než Francie.

Co říkáte na masový design? Nemáte pocit, že ničí jednotlivé kultury?

Ne, to si nemyslím. Pravděpodobně oba mluvíme o různých věcech. Masová produkce, to jsou miliony kusů, nikoli sériově vyráběné židle či stoly. Masový design je spíš záležitostí masového marketingu. Cokoli má sílu vymazat identitu kultury, proto je namístě i otázka odpovědnosti. Ale to, že například Japonec chce sedět v evropském křesle nebo Pařížan chce mít doma japonskou keramiku, je v pořádku.

Arik Levy

Arik Levy sa narodil v roce 1963 v Tel Avivu v Izraeli. Ve Švýcarsku vystudoval průmyslový design. Profesionální dráhu začal v Japonsku, kam se dostal jako vítěz soutěže společnosti SeikoEpson. V Paříži působí od roku 1992, učil design na École Nationale Supérieure de Création Industrielle a v roce 1996 zde založil s partnerem Pippo Lionim studio L_design. Tento designérský ateliér se věnuje skutečně různorodým aktivitám a k jejich dílům patří například známé nábytkové objekty a svítidla realizované ve spolupráci s firmami Ligne Roset a Serralunga, spolupracuje s předními evropskými výrobci, jako jsou firmy Vitra, L‘Oréal a další. Studio má velmi široký záběr a kromě interiérového designu se věnuje například i návrhu průmyslových produktů, návrhům informačních systémů, osvětlení, obalů či designu vystavování a prodeje. Arik Levy je autorem scénografií výstav a instalací v muzeích a galeriích a držitelem řady významných ocenění, mimo jiné i z veletrhu v Kolíně nad Rýnem v roce 2005.

Jeho práce nalezneme ve sbírkách předních světových muzeí včetně Centre Georges Pompidou v Paříži nebo Muzea moderního umění v New Yorku. Na Pařížském salónu nábytku 2000 společnost L_design upoutala řadou třech svítidel a šesti nábytkových objektů – výsledkem materiálového experimentu, za nějž získala tzv. bílou kartu Instituce VIA. Regál na CD z této řady vyrobený z kompozitního materiálu Dibond^®bol zařazen do katalogu Ligne Roset.

Dalším příkladem aplikace materiálů, které se v nábytkářské výrobě dosud nepoužívaly, je řada svítidel Arika Levyho, navržená ve spolupráci s firmou Ligne Roset. Dalším mistrovským kouskem je skleněný svícen Mistic Medium, vyrobený v České republice, s nímž Levy slavil úspěch na veletrhu Ambiente ve Frankfurtu v roce 2006. Po zapálení svíčky působí, jako by se pomalu rozpouštěl s ní, vyjadřuje vztah mezi tuhým a kapalným skupenstvím. Za zmínku stojí i předměty vytvořené 3D technikou nebo flexibilní pohovka pro Ligne Roset, korá je podle jeho vlastních slov začátkem nové generace pohovek.