Principy poskytování a oceňování teplé vody
Partneři sekce:
V souvislosti s problematikou teplé vody v domácnostech se v posledních letech často setkáváme s otázkou, jak se daný produkt síťového odvětví bude nazývat – terminologicky přesněji „teplá voda“, nebo tradičně podle zvyklostí „teplá užitková voda“. Rozhodující jsou však jiné priority a otázky, o nichž se v odborných článcích běžně nediskutuje – podmínky dodávání teplé vody a možnosti jejího oceňování. Jaké požadavky nám kladou platné předpisy a jaké jsou možnosti rozpočítávání teplé vody v bytových domech?
Vyhláška podrobně specifikuje hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu, rozsah její kontroly a rozlišuje:
a) teplou vodu dodávanou potrubím užitkové vody nebo vnitřním vodovodem, které jsou konstrukčně propojeny směšovací baterií s vodovodním potrubím pitné vody;
b) teplou vodu, která není vyráběna z vody pitné a kterou výrobce teplé vody dodává jako součást podnikatelské činnosti nebo jiné činnosti právnické osoby;
c) teplou vodu pro osobní hygienu zaměstnanců, která není vyráběna z vody pitné, ale z individuálního zdroje horší kvality;
d) teplou vodu pro osobní hygienu zaměstnanců, která není vyráběna z vody pitné.
Požadavky na kvalitu vody
O požadavcích na kvalitu vody nás informují technické normy:
1. ČSN 830616 Jakost teplé užitkové vody (platná od 1. 4. 1988 a bohužel k 1. 11. 2000 zrušená bez náhrady) uvádí požadavky na kvalitu vody z hlediska koroze kovových materiálů a inkrustací i pro ostatní materiály přicházející do styku s teplou užitkovou vodou. Tato norma obsahovala dále i požadavky na rychlost proudění vody a limitní koncentrace fosforečnanů při jejich dávkování do teplé užitkové vody (maximálně 10 mg P2O5 na litr vody).
2. ČSN 06 0320 Ohřívání užitkové vody – Navrhování a projektování (platná od 1. 1. 1998) uvádí, že teplou užitkovou vodu lze připravit ohřevem pouze pitné vody.
3. ČSN 75 7111 Pitná voda (platná v době od ledna 1991 do listopadu 2001) stanovila mezní hodnoty pH pitné vody v rozmezí 6 až 8 jednotek a mezní hodnotu obsahu železa na 0,3 mg/litr; naproti tomu tato norma nestanovila mezní hodnotu obsahu fosforečnanů ani požadavek na mezní obsah volného, respektive agresivního kysličníku uhličitého.
Požadavky na pitnou vodu a rozsah i četnost její kontroly stanovila vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 376/2000 Sb. Tato vyhláška změnila mezní hodnoty pH na 6,5, respektive 9,5 s poznámkou, že voda nesmí být agresivní. Zároveň zpřísňuje oproti minulosti mezní hodnotu obsahu železa na 0,2 mg/l. Mezní hodnotu obsahu fosforečnanů vyhláška opět neudává. Problematiky úpravy či případně doúpravy teplé užitkové vody se týká vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 409/2005 Sb., o hygienických požadavcích na výrobky přicházejících do přímého styku s vodou a na úpravu vody.
K úpravě teplé (užitkové) vody jsou povoleny roztoky tří chemikálií – fosforečnanu sodného, hydrogenfosforečnanu sodného a dihydrogen- fosforečnanu sodného. Technické parametry teplé užitkové vody a její dodávky (teplota vody, nepřekročitelné limity měrné spotřeby tepla či režim poskytování) uvádí vyhláška ministerstva průmyslu a obchodu č. 194/2007 Sb., kterou se stanovují pravidla pro vytápění a přípravu teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům.
Teplá (užitková) voda (anglicky domestic hot water) je určena k mytí a koupání osob, umývání nádobí a zařízení domácností, praní prádla, úklidu prostorů apod. Není určena k pití nebo vaření. Pokud je kvalita pitné vody na výstupu z vodárny v souladu s požadavky právních a technických přepisů, nemusí toto zároveň platit na vstupu do výměníkové stanice. Do rozvodů teplé užitkové vody lze řízeným způsobem dávkovat roztoky chemikálií, jako jsou fosforečnany nebo kombinace fosforečnanů s křemičitany. Účelem těchto chemikálií je potlačení koroze kovových materiálů – vytvořením ochranného povlaku na stěnách potrubí a zařízení. Z těchto a dalších důvodů je vhodné zachovat při interpretaci terminologie právních předpisů dosud používaný pojem teplá užitková voda, pro jehož použití hovoří vážné věcné důvody. Jde především o rozlišení od vody pitné a o zdůraznění, že teplá užitková voda nemůže být bez obav užívaná jako voda pitná. Pojem teplá voda je velmi široký, a tudíž nejednoznačný. Používá se bez rozlišení v mnoha nejrůznějších souvislostech a případech.
Technické a ekonomické podmínky dodávky teplé vody
Cenu dodávky teplé vody při jejím poskytování v bytovém a polyfunkčním domě určují zejména množství a cena tepla vynaložené na ohřev a cirkulaci teplé vody. O velikosti nákladů na ohřev vody rozhodují: charakter odběru, rozsáhlost a provedení rozvodné primární (kanálové a bezkanálové) a sekundární sítě, druh zdroje tepla (bytový, objektový nebo okrskový zdroj), kvalita potrubí, tloušťka a kvalita tepelných izolací a dimenzování rozvodu.
Energetická náročnost ohřevu a dodávky 1 m3 teplé vody ohřáté z 10 °C na 55 °C je při výstupu z tepelného zdroje 52,3 kWh (0,19 GJ), v předávací stanici u dálkově zásobovaného konečného spotřebitele reálně v rozmezí 0,27 až 0,40 GJ/m3. Tyto údaje korespondují s praktickými výsledky.
Pro poskytování teplé vody byly a jsou pro nové budovy stanoveny dva mezní limity měrné spotřeby tepla pro její dodávku. Dále se rozlišuje, zda příprava teplé vody probíhá přímo v budově nebo mimo ni. Pro porovnání: původně se požadavek týkal nových budov počínaje účinností právního předpisu § 5 odstavec 1 písmeno b) vyhlášky č. 152/2001 Sb. Pro ostatní budovy byl tento limit zvýšen o 50 % (§ 4 odst. 4). Mezní hodnotou pro spotřebu tepla na ohřev vody tedy byla hodnota 0,52 GJ/m3 (pokud bylo zařízení na její přípravu umístěno mimo budovu), případně 0,45 GJ/m3 (příprava teplé vody probíhala přímo v objektu). Variantně bylo možno pro oba typy budov použít i ukazatel vyjadřující spotřebu tepla v teplé vodě na 1 m2 celkové započitatelné podlahové plochy bytů – 0,3 GJ/(m2 . rok) nebo 0,375 GJ/(m2 . rok). Po nabytí účinnosti vyhlášky č. 194/2007 Sb. jsou směrodatné upravené a zčásti nově definované limity: pro nové budovy 0,17 GJ/(m2 . rok) v případě přípravy teplé vody v objektu (m2 je vymezen podlahovou plochou) nebo v případě přípravy teplé vody, která probíhá mimo budovu, tyto limity: 0,25 GJ/m3; 0,21 GJ/(m2 . rok) nebo 0,35 GJ/m3. Pro ostatní budovy zůstává v platnosti zvýšení o 50 %.
Cena za poskytování teplé vody
Ocenění služby poskytování teplé vody znamená pro každou správcovskou firmu nebo jí najatou specializovanou firmu složitou rozhodovací situaci. Cena dodávky je buď oddělitelná od ceny dodávky tepla, nebo je vyjádřena vzhledem k dodanému teplu jako souhrnná pro obě služby.
V praxi uplatňovaný dvousložkový (případně třísložkový) způsob stanovení úhrad za spotřebovanou teplou užitkovou vodu u konečného spotřebitele je předmětem kritiky zejména těch uživatelů bytů, kteří patří mezi seniorskou část populace a odkazují se na šetrnost při odběru vody a sociální důvody. Reakce některých konečných spotřebitelů opakovaně svědčí o tom, že někteří koneční spotřebitelé služby nejsou ochotni akceptovat věcné pozadí, logicky jej analyzovat a racionálně si jej aplikovat na konkrétní případ. Dopisy adresované předkladateli právní normy jsou plné myšlenkových zkratů a emocionálního zmatku.
Oponenti systému například namítají, že přijatelné by pro ně bylo volit jednosložkový způsob výpočtu tak, aby za spotřebovaný 1 m3 v zúčtovací jednotce byla všem účtována stejná sazba. Tímto způsobem bychom zcela popřeli charakter služby a uvažovali o dodávce teplé užitkové vody jako o zboží, které je na skladě. Za směrodatný není v ČR ani v sousedních zemích EU brán často prezentovaný názor, že úhradu předepsanou konečnému spotřebiteli za poskytování služby lze vyjádřit pouze jako přímo úměrnou spotřebovanému (odebranému) množství teplé vody v m3. Teplá voda není zbožím, které má jednotkovou cenu, ani zbožím ve smyslu Standardní klasifikace produkce (SKP) vypracované na základě evropského standardu CPA 2002 (Classification of Product by Activities) a zařazené do souboru klasifikací a nomenklatur Českého statistického úřadu. Předmětem klasifikace SKP jsou hmotné výrobky (zboží), odpady, druhotné suroviny, práce i služby a činnosti. Obecně deklarované a stále opakované pokusy přesvědčit zákonodárce o vhodnosti stanovit jednotkovou cenu 1 m3 teplé užitkové vody (případně jednotkové náklady na ohřev vody) jsou nejen technicky a technologicky, ale i věcně neodůvodnitelné. Stejně neodůvodnitelný je i každý účelový rozvrh nákladů na ohřev vody, například propočtem ceny 1 m3 vody z průměrných nákladů v zúčtovací jednotce a podle náměru bytového vodoměru (tj. bez právního a odborného podkladu). Při nárokování způsobu rozúčtování nákladů na odběr teplé vody podle odebraného množství vody se stírá dvousložkový způsob kalkulace ceny dodávky pro odběratele. Dodávku zboží nelze zaměňovat s poskytnutím služby, kde dochází k přeúčtování nákladů, nikoliv k prodeji zboží. Bilančním místem není byt či nebytový prostor. Obchodním místem je odběrné místo se stanoveným měřičem množství tepla a stanoveným měřidlem objemového průtoku vody.
Dvě složky ceny
Uživatel bytu či nebytového prostoru v bytovém či polyfunkčním domě není v obchodním vztahu s výrobcem, smluvní vztah je pouze mezi výrobcem teplé vody a majitelem domu. Odběrateli dodavatel účtuje dvojí cenu – cenu za ohřev vody a cenu za surovinu (pitnou vodu, kterou k přípravě teplé užitkové vody použije).
Rozúčtování nákladů mezi konečné spotřebitele proto vychází z ceny těchto dvou komodit. Za tento komfort a disponibilitu je přiměřené účtovat zdánlivě fixní částku, která vychází z určité části nákladů spojených s ohřevem a distribucí vody. Místo nezdůvodněné výše fixní částky a neprůhledné výše paušálu, který je typický pro jiná síťová odvětví, je při poskytování teplé užitkové vody projevena snaha o zprůhlednění výpočtu rozvrhem části skutečně vzniklých nákladů pomocí kritéria pro stanovení základní složky nákladů. Odpověď na otázku „proč je za kritérium stanovení této složky zvolena podlahová plocha bytu“ vyplývá z řady skutečností. Velikost bytu je syntetický parametr z hlediska projektovaného systému užitkové vody a bilance spotřeby – ve větším bytě se počítá v projektu s větší spotřebou vody (viz ČSN 06 0320 – Tepelné soustavy v budovách. Příprava teplé vody).
Nebytové prostory
Všechny tři přípustné varianty výpočtu úhrad za teplou vodu mají svá specifika. Významná je odlišnost stanovení úhrady za poskytování teplé vody do nebytového prostoru. Výpočet základní složky nákladů u nebytového prostoru je v předpisech upraven jinak – jako dispozitivní právní norma (příloha č. 1 vyhlášky č. 372/2001 Sb., část B), protože nespecifikuje jednoznačně jeden z parametrů výpočtu – ekvivalent hodnoty podlahové plochy pro daný účel. Základní složka nákladů, vypočtená z podlahové plochy, má zásadní význam jako kritérium pro výpočet nákladů na poskytování teplé vody i pro náhradní stanovení úhrady při odpojeném nebytovém prostoru od rozvodu teplé vody. Pravidla odkazují „na odborné posouzení podle rozsahu odběru a způsobu užití teplé vody“. Výpočet úhrady je tak podmíněn vhodným stanovením hodnoty parametru výpočtu, která je modifikací podlahové plochy nebytového prostoru (Pn). Hodnotu (Pn) lze specifikovat například součinem podlahové plochy srovnatelného bytu (Pb) v domě a podílu předpokládané nebo skutečné spotřeby teplé vody v nebytovém prostoru (Mn) k (průměrné) spotřebě teplé vody naměřené podružným vodoměrem nebo odhadnuté spotřebě ve srovnatelném bytě (Mb):
Pn = Pb . Mn/Mb
Úvaha vychází z předpokladu stejné úměry podílů – dílčí základní složky nákladů na ohřev a celkové základní složky nákladů na ohřev na jedné straně a dílčí spotřební složky nákladů na ohřev a celkové spotřební složky nákladů na ohřev na straně druhé. Tímto způsobem má být zajištěno, aby měrná spotřeba tepla byla shodná pro byty a nebytové prostory. Modifikace hodnoty podlahové plochy pro výpočet základní složky úhrady za teplo je upravena různým směrem – buď se zvětší, nebo zmenší hodnota parametru.
Bytové předávací stanice tepla
Pro zásobování bytových a polyfunkčních domů dálkovým teplem je aktuální užití dodávky tepla prostřednictvím tzv. bytových předávacích stanic tepla, což je další specifikum poskytování teplé vody. Při oceňování tepla jde o jeden ze tří nejrozšířenějších způsobů členění dodávky tepla: měření tepla kalorimetrem, posuzování tepelné pohody indikátory vytápění na otopných tělesech a tzv. denostupňová metoda. Bytové předávací stanice jsou preferovány v nové rezidenční výstavbě. Z této specifické charakteristiky vytápěcí soustavy objektu s ústředním vytápěním a z technického popisu rozvodů teplonosné látky v takovéto budově vyplývá, že v odběrném místě tepla se zpravidla nachází výměníková stanice, ve které je předáváno teplo ze zdroje tepla dvoutrubkovým rozvodem tepla do odběrného tepelného zařízení (páteřních rozvodů domu). V bytě a nebytovém prostoru s bytovou předávací stanicí nelze jednoznačně při měření odlišit podíl tepla spotřebovaného na přípravu teplé vody od podílu tepla na vytápění.
Bližší podrobnosti o způsobu výpočtu úhrad za teplou vodu poskytovanou prostřednictvím bytové předávací stanice získá zájemce z literatury. Způsob, který se uplatňuje mezi zúčtovacími jednotkami, kdy se namísto měření množství tepla stanovuje velikost dodávky podle dohodnutého nebo určeného klíče, lze analogicky přijmout i při stanovení nákladových položek příslušných teplu pro vytápění a pro ohřev vody uvnitř zúčtovací jednotky.
Měrná spotřeba tepla
Dalším specifickým problémem při centralizovaném poskytování teplé vody je vysoká spotřeba tepla, která činí v ČR průměrně 0,40 GJ/m3 na přípravu a rozvod teplé vody. Vyšší hodnoty měrné spotřeby tepla jsou zapříčiněny zpravidla hrubými odhady spotřeby tepla k přípravě teplé vody, kdy se stanovuje podíl tepla k vytápění a k ohřevu vody odhadem, například v poměru 60/40. Překvapivě se stejně postupuje i u domovních kotelen, kde se množství tepla neuvádí nebo kde je předepsaný počet GJ jen odhadnut poskytovateli služby. A to i přesto, že v tomto případě lze množství tepla jednoduše vypočítat z využitelného množství paliva a účinnosti kotle.
Příklad výpočtu
Varianta I
Výpočet množství vyrobeného tepla z množství kWh podle faktury dodavatele plynu:
Q = 347 722 kWh × 0,85/(277,78 × 1,105) = 962,91 GJ
kde je:
0,85 – účinnost kotle o výkonu do 0,5 MW;
1,105 – poměr spalného tepla (10,5 kWh/m3) a výhřevnosti zemního plynu (9,5 kWh/m3).
V kotelně bylo vyrobeno teplo 962,91 GJ. Výpočet lze ověřit i podle druhé varianty z objemu plynu dodaného a spáleného v kotlích.
Varianta II
Výpočet množství vyrobeného tepla z dodaného množství zemního plynu (m3) podle faktury dodavatele plynu:
Q = 32 941 m3 × 10,5559 × 0,85/1,105 = 267 478,39 kWh = 962,91 GJ
kde je:
10,5559 – spalné teplo zemního plynu uvedeného na faktuře plynu
(přepočet mezi energetickými jednotkami je dán vztahem 1 GJ = 277,78 kWh).
Nová vyhláška č. 366/2010 Sb. a novela energetického zákona
Vyhláška č. 366/2010 Sb. nahradila vyhlášku č. 477/2006 Sb., o stanovení způsobu rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé vody pro více odběrných míst.
Nová vyhláška potvrzuje dlouhodobě praktikovaný způsob rozdělení (odhad) nákladů na dodávku teplé vody mezi více odběrných míst, u kterých není v místě odběru zajištěno měření množství dodané vody a měření tepelného obsahu v dodané teplé vodě. Novou vyhláškou však není upřesněno ustanovení podle § 78 odstavce 6 zákona č. 458/2000 Sb., v platném znění: „Při dodávce teplé vody společně přepravované pro více odběrných míst zajistí držitel licence do 1. září 2011 v každém odběrném místě dodávky měření dodaného množství teplé vody pro účely poměrného rozdělení nákladů na tepelnou energii, na její přípravu a rozvod na jednotlivá odběrná místa podle § 76 odst. 3 písm. e). Dojde-li k dohodě o způsobu rozdělení nákladů na jednotlivá odběrná místa mezi všemi odběrateli připojenými na předávací stanici a dodavatelem, povinnost tohoto měření nevzniká.“ Měřit objem teplé vody na odběrném místě by mělo být povinné v situaci, kdy mezi odběrateli, odkázanými na společné měření v předávací (výměníkové) stanici, není dosažena shoda ve způsobu stanovení ceny dodávky teplé vody.
Zařízení pro měření teplé vody je komplexem stanovených měřidel a logických členů, jako celek nemá zatím podporu metrologie, i když ÚNMZ vyslovilo (nad rámec závazné legislativy) metodickým pokynem metrologickým MPM 22-07 souhlas se způsobem stanovení množství teplé vody při dodržení variantního řešení A nebo B podle tohoto metodického pokynu. Ve srovnání s minulou právní úpravou nejde o změnu způsobu ocenění dodávky na odběrném místě. Předpokládá se, že se připravená novela energetického zákona ustanovení § 78, odst. 6 zruší (zdroj: vládní návrh zákona, sněmovní tisk 232). Odůvodnění zrušení citovaného ustanovení v bodě 114 důvodové zprávy je zavádějící a nekorektní s odvolávkou na směrnici EU z komunitárního práva. Naopak požadavek měřit energetické produkty u odběratele je vyžadován směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/32/ES, o energetické účinnosti konečného užití energie a energetických službách a o zrušení směrnice 93/76/EHS. Tuto skutečnost dokládá citace z čl. 13 – Měření spotřeby a informativní údaje: „1. Členské státy zajistí, aby, pokud je to technicky možné, finančně únosné a úměrné potenciálním úsporám energie, byli koneční zákazníci (v terminologii směrnice jde o odběratele – pozn. autora) odebírající elektřinu, …, teplou užitkovou vodu vybaveni za tržní ceny individuálními měřiči, které přesně zobrazují skutečnou spotřebu energie a skutečnou dobu její spotřeby, …, 2. Členské státy zajistí, aby bylo vyúčtování, které předkládají distributoři energie, …, pokud je to vhodné, založeno na skutečné spotřebě energie a aby bylo předkládáno v jasné a pochopitelné formě, … 3. Členské státy zajistí, aby distributoři energie, …, kde je to vhodné, poskytli konečným zákazníkům v účtech, smlouvách, …, tyto informace: a) aktuální skutečné ceny a skutečnou spotřebu, b) srovnání aktuální spotřeby energie konečného zákazníka se spotřebou za stejné období předchozího roku, nejlépe v grafické podobě, c) kdykoliv je to možné a přínosné, srovnání s průměrným normalizovaným nebo vzorovým uživatelem energie stejné kategorie.“
Stanovení ceny dohodou
Druhá možnost, jak stanovit cenu dodávky teplé vody, založená na dohodě zúčastněných, nevyžaduje nyní ani v budoucnosti žádnou oporu v právním předpise, tedy ani ve vyhlášce č. 366/2010 Sb. Při užití metody stanovené vyhláškou pro rozvrh celkových nákladů dodavatele teplé vody mezi jednotlivé odběratele je vhodné upozornit na riziko spojené s rozúčtováním podle náměrů bytových vodoměrů u odběratelů. Součet hodnot z bytových vodoměrů je v přímém rozporu s ustanovením § 78 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., který zní: „Při společné přípravě teplé vody pro více odběratelů nelze měření instalované odběrateli použít pro stanovení množství dodávané tepelné energie.“ Znění odst. 7 navazuje na znění odst. 1, které uvádí: „Povinností držitele licence na výrobu a držitele licence na rozvod je dodávku tepelné energie měřit, vyhodnocovat a účtovat podle skutečných parametrů teplonosné látky a údajů vlastního měřícího zařízení, které na svůj náklad osadí, zapojí, udržuje a pravidelně ověřuje správnost měření v souladu se zvláštním předpisem.“ Z toho lze vyvodit, že koncepce způsobu rozvrhu celkových nákladů dodávky teplé vody mezi více odběratelů při společném měření v místě přípravy teplé vody může být v rozporu s ustanoveními citovanými z odstavců (1) a (7) § 78 energetického zákona! Právo odběratele na měření dodávky jakékoliv energie jím odebírané, a to včetně dodávky teplé (užitkové) vody, nemůže být zpochybňováno.
Ing. Jiří Skuhra, CSc.
Autor působí na Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky.
Recenzoval: Ing. Ondřej Hojer, Ph.D.
Foto: Kludi, Bausparkasse Schwäbisch Hall AG, SE-MO, Pavel Semanco
Literatura
České technické normy
• ČSN 06 0320 Tepelné soustavy v budovách – Příprava teplé vody – Navrhování a projektování. 09/2006, 20 s.
• ČSN 73 6660 Vnitřní vodovody. 01/1984, 40 s.
• ČSN 75 5401:2007 Navrhování vodovodního potrubí. 12/2007, 12 s.
• ČSN EN 15316-x (ČSN 06 0401) Tepelné soustavy v budovách – Výpočtová metoda pro stanovení energetických potřeb a účinnosti soustavy (Heating Systems in Buildings – Method for Calculation of System Energy Requirements and System Efficiencies).
Právní předpisy ČR
• Zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, v platném znění.
• Zákon č. 458/2000 Sb. (energetický zákon) (úplné znění č. 314/2009 Sb.),
• Návrh zákona o podpoře využívání energie z obnovitelných a druhotných zdrojů a z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla – tzv. zákon o podporovaných zdrojích energie.
• Zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii.
• Vyhláška č. 366/2010 Sb., o způsobu rozdělení nákladů na dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé vody pro více odběrných míst.
• Vyhláška č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele.
• Vyhláška č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (březen 2011 – připomínkování novely vyhlášky, zejména přílohy č. 12 – Směrná čísla potřeby vody).
• Vyhláška č. 152/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody, měrné ukazatele spotřeby tepla pro vytápění a pro přípravu teplé užitkové vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku (pozbyla platnosti vydáním vyhlášky č. 194/2007 Sb.).
• Vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu (ve znění vyhlášky č. 65/2006 Sb. a vyhlášky č. 259/2007 Sb., připraveno k vydání nové znění vyhlášky).
• Vyhláška č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a přípravu teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům (nahradila po 1. září 2007 vyhlášku č. 152/2001 Sb.).
• Vyhláška č. 193/2007 Sb., kterou se stanoví podrobnosti účinnosti užití energie při rozvodu tepelné energie a vnitřním rozvodu tepelné energie a chladu (nahradila od 1. 9. 2007 vyhlášky č. 151/2001 Sb. a č. 153/2001 Sb.).
Komunitární právo ES
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/91/ES ze dne 16. 12. 2002, o energetické náročnosti budov, Úřední věstník ES L 1, 4. 1. 2003, s. 65.
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU ze dne 19. května 2010, o energetické náročnosti budov (recast), Ústřední věstník EU L 153, 18. 6. 2010, s. 13–35.
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/125/ES ze dne 31. 10. 2009 o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie, Úř. věst. L 285 s.10–35.
Od partnerů ASB
Bibliografie
• Skuhra, J.: Poskytování teplé užitkové vody, kap. 4, s. 211–258. In: Služby poskytované při správě a provozu budov. Linde, Praha 2011, 302 s.
• Metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj k vyhlášce č. 372/2001 Sb. č.j.: 28203/2002-71 ze dne 19. prosince 2002. 19 s. In: http://www.mmr.cz.
• Skuhra, J: Pro a proti ocenění TUV (korelační analýza empirických dat). Interní materiál MMR. Praha 2005, 29 s.
• Skuhra, J.: Právní předpisy a praxe při poskytování a oceňování služeb vytápění a dodávky teplé vody. In: Sborník semináře Teplárenského sdružení ČR, Pardubice 2009, 10 s.
• Skuhra, J.: K problematice odpojování bytů od rozvodu tepla a teplé vody. Časopis Energie & Peníze 3/2010, s. 76–78.
• Skuhra, J.: Platba za měřené a „skutečně spotřebované“ teplo v bytě? In: Topenářství instalace 2/2009, s. 46–50.
• Skuhra, J.: Jakou metodou má být zpracována ekonomická a ekologická přijatelnost, resp. nepřijatelnost změny CZT na dodávku tepla z vlastní domovní kotelny? Internetový portál TZB-info, říjen 2010.
• Skuhra, J.: Vytápění a teplá voda – služby upravené právně v ČR, 4 s. In: Sborník 19. mezinárodní konference Vykurovanie 2011, SSTP, Bratislava 2011.
Článek byl uveřejněn v časopisu TZB HAUSTECHNIK.
