Nová evropská směrnice o energetické účinnosti

Loni v červnu byl Evropskou komisí předložen návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o energetické účinnosti a o zrušení směrnic 2004/8/ES a 2006/32/ES. Tato nová směrnice reaguje na dosavadní vývoj v oblasti spotřeby energie a jejího budoucího trendu tím, že přináší nová opatření a úkoly vedoucí k naplnění ambiciózních cílů vytyčených programem Evropa 2020 – Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění.

V programu Evropa 2020 jsou v zásadě stanoveny tři 20% cíle do roku 2020, a proto je často nazýván Strategií 20–20–20. Prvním cílem je snížení celkové spotřeby energie o 20 %, druhým snížení emisí skleníkových plynů o 20 % a třetím pak zvýšení podílu energie získávané z obnovitelných zdrojů na 20 %. Citovaný návrh směrnice je orientován na zvýšení energetické účinnosti, tedy na cíl snížení celkové energetické spotřeby. Poslední odhady provedené Komisí, které zohledňují vnitrostátní cíle zvyšování energetické účinnosti do roku 2020, jež si stanovily členské státy v souvislosti se strategií ­Evropa 2020, naznačují, že EU dosáhne v roce 2020 jen poloviční hodnoty tohoto 20% cíle. Evropská rada a Evropský parlament vyzvaly Komisi, aby přijala novou ambiciózní strategii v oblasti energetické účinnosti, jež zajistí rozhodný postup k využití značného existujícího potenciálu. Od členských států se vyžaduje, aby Komisi předaly znění vnitrostátních ustanovení, kterými se směrnice provádí do vnitrostátního práva, jakož i srovnávací tabulku mezi těmito předpisy a směrnicí.

V návrhu směrnice je zahrnuta celá řada oblastí, my se zaměříme na její dopady do oblasti rozúčtování nákladů na vytápění a poskytování teplé vody. Již v důvodové předmluvě směrnice se v bodu 21 říká, že „při stanovování opatření ke zvýšení energetické účinnosti by měl být zohledněn prospěch a úspory získané při širokém využití nákladově efektivních technologických inovací, např. inteligentních měřičů. K dosažení co největších úspor pramenících z těchto inovací by měli mít koneční  zákazníci možnost vizuální kontroly ukazatelů nákladů a spotřeby a mít k dispozici individuální vyúčtování založené na skutečné spotřebě“. Nosnou myšlenkou této části směrnice je tedy poznatek, že bez vědomého spotřebitelského chování založeného na aktuálních a srozumitelně podaných informacích o spotřebách a cenách energie nelze očekávat dosažení úspor v cílovém rozměru. Má se za to, že informace podaná ex post, navíc se značným zpožděním (dnešní stav), není dostatečným nástrojem ani podnětem k racionálnímu řízení vlastní spotřeby. Podívejme se nyní na některá vybraná ustanovení, která mají přímou vazbu na měření a následné vyúčtování nákladů.

Obr. 1 Přehled vývoje nákladů za teplo pro vytápění a teplou vodu za poslední tři období není dostatečně pružným nástrojem pro změnu uživatelského chování a uvědomělé řízení vlastní spotřeby.
a) náklady na vytápění, b) náklady na teplou vou

Kapitola II článek 8 odstavec 1
„V případě vytápění a chlazení, pokud je budova zásobována ze sítě dálkového vytápění (chlazení), musí být na vstupu do budovy instalován měřič tepla. Také v budovách s více bytovými jednotkami musí být instalovány individuální měřiče spotřeby tepla, aby bylo možné měřit spotřebu tepla nebo chlazení u každého bytu. Pokud použití individuálních měřičů tepla není technicky možné, použijí se individuální indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění v souladu se specifikacemi uvedenými v příloze VI bodu 1.2 pro měření spotřeby tepla na každém radiátoru. Členské státy stanoví pravidla pro rozdělování nákladů na spotřebu tepla v budovách s více bytovými jednotkami zásobovanými dálkovým vytápěním nebo chlazením. Taková pravidla musí zahrnovat pokyny týkající se opravných koeficientů, jež mohou zohlednit vlastnosti budov, např. přenos tepla mezi bytovými jednotkami.“

Vyžaduje se tedy používání měřicí, resp. indikační techniky tak, aby bylo možno rozdělovat náklady na základě skutečných spotřeb, a nikoli paušálním způsobem (např. podle metrů čtverečních podlahové plochy). Požaduje se rovněž, aby byly brány v potaz kromě přímo měřených či indikovaných spotřeb i reálné poměry existující v bytových i nebytových objektech.
 
Kapitola II článek 8 odstavec 2
„… Členské státy nejpozději do 1. 1. 2015 zajistí, aby vyúčtování bylo přesné a aby bylo založeno na skutečné spotřebě …., při zajištění minimální četnosti stanovené v příloze VI bodu 2.1. Spolu s vyúčtováním obdrží koneční zákazníci rovněž vhodné informace se zevrubným přehledem stávajících cen energie v souladu s přílohou VI bodem 2.2. Členské státy zajistí, aby konečným zákazníkům byl nabídnut výběr mezi elektronickým nebo písemným vyúčtováním a možnost snadného přístupu k doplňujícím údajům, jež umožňují podrobnou vlastní kontrolu historické spotřeby, jak je stanoveno v příloze VI bodu1.1.“

Vyžaduje se tedy, aby standardní vyúčtování bylo poskytováno jednak častěji, jednak aby konečný zákazník měl i možnost srovnání s referenčními údaji a s vlastní spotřebou v minulých letech.
 
Příloha VI, odstavec 1.1
„Pokud jsou instalovány individuální měřiče, členské státy zajistí, aby byly připojeny k rozhraní, jež zajišťuje zabezpečenou komunikaci s konečným zákazníkem a umožňuje, aby měřič podával soukromá metrologická data konečnému zákazníkovi nebo třetí straně určené konečným zákazníkem. Rozhraní poskytuje soukromé informace umožňující konečnému zákazníkovi lépe kontrolovat svou spotřebu energie a používat tyto informace pro případnou další analýzu. Takové informace uvádějí minimálně skutečnou míru spotřeby (např. kWh, kJ, m3) a náklady, které s ní souvisejí, a sdělují ve formátu, který podporuje rozhodování zákazníků v oblasti energetické účinnosti. Soukromé údaje poskytované prostřednictvím rozhraní musí nabídnout konečnému zákazníkovi možnost porovnat své historické spotřeby (v místní měně a v kWh, kJ nebo m3):
a)    za posledních 7 dní v každém jednotlivém dni,
b)    za celý poslední týden,
c)    za celý poslední měsíc,
d)    za stejný měsíc předchozího roku,
e)    za celý poslední rok.“
Vyžaduje se tedy rychlý a přímý přístup k naměřeným hodnotám v technických jednotkách (dovoluje-li to druh používaných přístrojů) a rovněž náklady vyjádřené penězi.
 
Příloha VI odstavec 1.2
„Indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění musí být vybaveny jasně čitelnými displeji, jež umožní konečnému zákazníkovi seznámit se se současnou úrovní spotřeby, jakož i s úrovněmi historické spotřeby. Historická období zobrazená indikátorem pro rozdělování nákladů musí odpovídat obdobím, za která se provádí vyúčtování.“
 
Příloha VI odstavec 2.1
„Vyúčtování na základě skutečné spotřeby se provádí tak často, aby zákazníci mohli svou spotřebu energie regulovat:
a)    měsíčně u spotřeby elektřiny,
b)    nejméně 1x za dva měsíce u spotřeby zemního plynu; pokud se plyn používá pro individuální vytápění, vyúčtování se provádí měsíčně,
c)    u dálkového vytápění a chlazení se provádí vyúčtování měsíčně po dobu topné sezóny nebo sezóny chlazení,
d)    nejméně 1x za dva měsíce u vyúčtování dodávky teplé vody.
Vyúčtování na základě měření spotřeby pomocí indikátorů pro rozdělování nákladů na vytápění musí doprovázet vysvětlení čísel dostupných na displeji indikátorů s ohledem na standardní vlastnosti indikátorů (EN 834).“
Vyžaduje se tedy vysoce zvýšená četnost podávání informací (vyúčtování nákladů), a to v případě vytápění 9x ročně (dle platného úzu je topné období v trvání od září do května) a v případě teplé vody 6x ročně. U indikátorů se předpokládá soulad s platnou evropskou normou a vyžaduje se srozumitelné předání všech korigujících koeficientů.
 
Příloha VI odstavec 2.2
„Členské státy zajistí, aby koneční zákazníci měli ve svých vyúčtováních … následující informace:
a)    aktuální skutečné ceny a skutečnou spotřebu energie,
b)    srovnání aktuální spotřeby energie konečného zákazníka se spotřebou za stejné období předchozího roku, nejlépe v grafické podobě,
c)    srovnání s průměrným normalizovaným nebo vzorovým konečným zákazníkem stejné uživatelské kategorie,
d)    kontaktní údaje na organizace konečných zákazníků, energetické agentury nebo podobné subjekty, včetně adres internetových stránek, u nichž jsou dostupné informace o opatřeních ke zvýšení energetické účinnosti, srovnávací profily konečných uživatelů a objektivní technické údaje o energetických spotřebičích.“
 
Z výše uvedených konkrétních citací navrhované směrnice je zcela zřejmé, že nejenom zásadně mění požadavky kladené na vyúčtování nákladů za energii pro konečné zákazníky, ale že je sama o sobě obrovskou výzvou pro celou řadu procesů a služeb v oblasti správy, poskytování měření a sběru dat a jejich následného zpracování. I pro laika je zřejmé, že splnění požadavků směrnice v oblasti vytápění a teplé vody není myslitelné při použití starých technologií poměrového měření; právě naopak – pouze moderní přístroje využívající technologii rádiových odečtů a dálkového přenosu dat mohou vyhovět novým požadavkům na rychlost, přesnost, spolehlivost a reprodukovatelnost.

Zbývá si tedy položit otázku, jak se čeští legislativci postaví k této výzvě. Zda půjdou cestou rezistentního bojkotu jako v případě směrnice 2006/32/ES, jejíž implementace není dosud důsledně provedena, byť tomu tak mělo být již před třemi roky, anebo zda konečně zvítězí vize a strategie udržitelného rozvoje i v naší zemi. 

Foto: autor

Článek byl uveřejněn v časopisu TZB HAUSTECHNIK.