Tenkovrstvé omítky a chyby při jejich aplikaci

27. února 2009

Partneři sekce:

Jedním z důležitých faktorů, který může ovlivnit převzetí stavby po provedení kontaktního zateplení, je vizuální vzhled finální omítky. K tomu, aby bylo dílo posouzeno z hlediska konečného vzhledu, nemusí mít investor technické vzdělání a většinou mu stačí mít představu o tom, co se mu líbí a kde jsou hranice tolerance odchylky od jeho představ.

Článek vychází ze zkušenosti autorů s prováděním finálních úprav souvrství kontaktních tepelných izolantů a klade si za cíl otevřít tuto problematiku k diskusi. Chtěli bychom seznámit s častými chybami při realizaci omítek, ke kterým dochází během nanášení a strukturování finální tenkovrstvé omítky. Popisované příklady jsme získali přímo na stavbách.

Terminologie struktur a materiálů
V současné době neexistuje česká norma, která vytváří názvosloví struktur tenkovrstvých omítek. Přiklonili jsme se k terminologii užívané v prospektech výrobců tepelněizolačních systémů a ve stavební praxi. Povrchové úpravy tenkovrstvých omítek se nejčastěji vyskytují jako rýhované, škrábané (roztírané) a vyhlazené struktury s velikostí zrn 1 až 4 mm. Samostatnou skupinou jsou dekorativní mozaikové omítky.

Výsledná struktura omítek je do značné míry ovlivněna také materiálovou bází omítkových směsí či předem připravených omítek samotných. V současné době se můžeme setkat s omítkami minerálními, silikátovými, silikonovými či akrylátovými.

Rýhovanou strukturu vytvoříme krouživým nebo přímočarým tahem polystyrénového či umělohmotného hladítka po krátkém zaschnutí nanesené omítky; zrnité částečky (tzv. zrno), které omítka obsahuje, zanechávají v omítce viditelné rýhy.

Škrábaná omítka je tvořena pravidelně rozvrstveným vystupujícím zrnem, které bylo ihned po natažení omítky zatřeno pravidelnými, nejčastěji krouživými pohyby plastového hladítka.

Vyhlazené struktury se docílí dvěma kroky. První krok je shodný s postupem při škrábané struktuře s použitím zrna 1 mm. Ve druhém kroku (min. po 48 hod.) se nanáší vrstva vyhlazovací omítky se zrnem do 0,5 mm a povrch se zatírá krouživými pohyby plastového hladítka.


Mozaiková omítka		Rýhovaná struktura

Škrábaná (roztíraná) struktura		Celkový pohled na část fasády s nesourodým povrchem finální omítkové vrstvy vlivem nepravidelného a nedostatečného strukturování

Příprava a provádění
Před nanášením a strukturováním finálních tenkovrstvých omítek je třeba zkontrolovat:

rovinnost podkladu – celkovou a lokální;
aplikaci podkladního penetračního nátěru v případě, že je výrobcem systému doporučen (zejména barvu a její homogenitu);
šarži dodaných omítek či omítkových směsí;
zda se barevný odstín shoduje s projektem;
velikost zrna.

S procesem aplikace omítek dále souvisí:

vypracování harmonogramu prací s ohledem na jednotlivé pracovní úseky a očekávané počasí (zejména přímý sluneční osvit a vítr);
správná volba počtu pracovníků vzhledem k rozsahu plochy;
kontrola odsazení lešení či závěsných lávek od konstrukce;
ochránění fasády před působením klimatických vlivů.

Aplikace omítky samotné a její konečný vzhled jsou do značné míry ovlivněny zkušeností toho, kdo ji nanáší. Osvědčený technologický postup při provádění lze shrnout do následujících bodů:

Hrubé natažení základní vrstvy nerezovým hladítkem.
Stržení přebytečné vrstvy omítky na velikost zrna nerezovým hladítkem.
První hrubší strukturace omítky plastovým hladítkem určeným k aplikaci dekoračních omítek (pokud jsou k tomuto účelu určeny, lze použít i hladítko polystyrenové či gumové);
Konečná jemnější strukturace omítky (jemný přítlak plastovým hladítkem, vyrovnání a sjednocení struktury kamínků).

Velmi důležitým momentem pro dobře zhotovené dílo je nejen dobrá teoretická znalost technologického postupu, ale i vlastní zkušenost a znalost vlastností používaného materiálu. Lze konstatovat, že právě zde dochází k většině chyb při provádění.

Východiskem pracovního postupu je samozřejmě technologický předpis výrobce materiálu, avšak zejména v oblasti technologických přestávek jsou určujícím faktorem podmínky, ve kterých je omítka nanášena a strukturována (teplota vzduchu, vlhkost vzduchu, orientace fasády vůči slunečnímu osvitu, orientace větru a zejména jeho intenzita).

Nepřehlédněte: Omítka se vzhledem dřeva

Shrnutí nejčastějších chyb finálních omítek
Zaměřme se na chyby, které vycházejí z chybné aplikace samotných tenkovrstvých omítek, nikoli z důvodu chybně provedeného podkladu. Je však nutné konstatovat, že na nedostatcích v provedení fasády se stejnou měrou a většinou souběžně podílejí obě příčiny.

Příčiny chybného provedení aplikace tenkovrstvých omítek lze rozdělit do následujících bodů:
a) nedodržení stejnoměrné tloušťky aplikované vrstvy v rámci jedné plochy;
b) strukturování materiálu různé konzistence (hustoty, rozvrstvení zrna atd.);
c) strukturování příliš zavadlého materiálu;
d) strukturování příliš čerstvého materiálu;
e) nerovnoměrné točení finální vrstvy.

Nedodržení stejné tloušťky aplikované vrstvy v rámci jedné plochy
V tomto případě jsou patrné vzhledové nesourodosti provedené fasády s místy různých tlouštěk nanesené omítky. V těchto případech byl vynechán technologický krok č. 2 – stržení přebytečné vrstvy omítky – a rovnou se strukturovalo. Střídání zatřených a ostrých struktur v tomto případě vypovídá o nestejnoměrném přítlaku hladítka a aplikaci nerovnoměrně rozmíchaného materiálu.

Strukturování materiálu různé konzistence
Velmi podstatným východiskem dobrého díla je rovnoměrné počáteční rozmíchání omítkové směsy s vodou či omítky samotné. Pokud dojde k sedimentaci křemenných kamínků již v nádobě či v zásobníku, je velmi náročné docílit rovnoměrné struktury omítky a je třeba zrno dodávat do tzv. hladkých míst. Obecně se tento postup nedoporučuje.


Nedodržení stejnoměrné vrstvy omítky		Detail patrného přechodu mezi různými tloušťkami omítek

Detail strukturování ukazuje na střídání hladkých a strukturovaných částí a pravděpodobné přílišné zředění dodané omítky.		Detail místa přechodu hladké a strukturované omítky způsobeného nerovnoměrným rozmícháním dodané omítky a přítlakem hladítka při aplikaci

Strukturování příliš zavadlého materiálu
S místy strukturování příliš zavadlého materiálu se setkáváme zejména v místech přechodu mezi pracovními etapami. Nejčastějším přechodem jsou místa úrovní podlážek lešení. Přestože dochází ke snaze dodržet technologický postup, stává se, že krajní partie předešlé etapy jsou již příliš zavadlé a následným přetažením nové vrstvy omítky dochází v určité partii k zatření původní struktury a na konci samotném k vlečení zrna s pojivem za hladítkem. Nebezpečná jsou v tomto ohledu i místa, ve kterých došlo k pozdějšímu zásahu ve snaze opravit mechanické porušení.

Strukturování příliš čerstvého materiálu
V dnešní době velmi často dochází k vytváření škrábané struktury v materiálu, který nemá vhodné stadium zavadnutí. K těmto případům dochází také v situacích, kdy byla dodržena technologicky předepsaná přestávka, ale omítka byla příliš zředěná, a tím se značně omezila strukturovací schopnost zrna. Následkem toho vznikají nehomogenity struktury z důvodu odsunutí zrna i pojiva a následného lokálního vyhlazení struktury.

Nerovnoměrné strukturování finální vrstvy
Jak již bylo řečeno, konečný vzhled fasády může působit homogenně přesto, že při detailnějším průzkumu jsou patrné nepravidelnosti v točení. Hranice přijatelnosti bývá překročena v okamžiku, kdy se na fasádě střídají nepravidelnosti krouživého točení s vertikálními či horizontálními přechody. Veliký vliv na celkový vzhled fasády může mít také barevná nesourodost egalizačního nátěru či rozlišná hydrofobita povrchu. Žádný nátěr však neskryje strukturování omítky.


Pohled na část fasády s místní strukturální nesourodostí vlivem točení příliš zavadlé silikátové omítky		Detail strukturování příliš zavadlé akrylátové omítky

Celkový pohled na část fasády s místní strukturální nesourodostí vlivem točení příliš zavadlé akrylátové omítky, nepravidelného točení a různých tlouštěk omítky v místě hranice pracovní etapy		Detail místa přechodu s patrnou zatřenou i ostrou strukturou, rozdílnou tloušťkou a tažením příliš zavadlého materiálu

Vyhlazení struktury v místě přechodu pracovních etap		Celkový pohled na část severní fasády s prokresleným přechodem mezi pracovními etapami na silikátové omítce

Detail místa předčasného strukturování se setřeným zrnem i s částí pojiva		Detail místa odlišně točené omítky, které významně narušuje celkový vzhled fasády.

Riziková místa z hlediska provádění finálních omítek
Na základě zkušeností a provedených analýz je možno obecně lokalizovat místa, která se vyznačují větší náročností na provedení díla a měla by jim být věnována náležitá pozornost od projektantů přes prováděcí firmy po stavební dozor a investora. Jedná se o následující místa:

místo styku jednotlivých pracovních etap, tj. místa, kde dochází k setkání dvou pracovníků, kteří vytvářejí strukturu omítky, nebo místa, kde dochází ke krátkodobé časové prodlevě mezi napojením (např. v místě podlah lešení);
místa styku pracovních fází, tj. místa, kde dochází ke vzájemnému navázání po delším čase v řádech dnů (nejčastěji se jedná o samostatné konstrukční celky);
místa ukončení omítání v ploše či u souvisejících konstrukčních celků;
nároží mezi plochou fasády a špaletami otvorů;
plocha fasády v oblasti nároží otvorů;
ukončení omítky u spodní hrany zakládací lišty;
všechny zdobné detaily (např. římsy, šambrány, lizény atd.)

Závěr
Finální povrchová úprava fasády má nejen rozměr technický, ale také velmi významný rozměr estetický. Proto se i hodnocení výsledného charakteru odvíjí od subjektivních kritérií posuzovatele, ale určitá společná kritéria přesto existují.

Článek poukazuje na oblasti, kterým je nezbytné věnovat pozornost při vytváření konečných povrchů fasád. Neoddiskutovatelnou skutečností však stále zůstává, že dobré dílo je plně závislé na schopnosti člověka, který omítání provádí, na jeho zkušenostech a odpovědnosti vůči svěřenému úkolu.

Zásady úspěšné aplikace omítek

Před prováděním je nezbytné naplánovat a plošně rozdělit jednotlivé pracovní etapy tak, aby byl v rámci jedné proveden jeden konstrukční celek (přirozeně ohraničený úsek jako např. celý štít, rizalit, nika aj.) nebo jednobarevná plocha části konstrukčního celku (např. svislé pruhy v ploše, parapetní oblasti atd.).
Pro konečné strukturování je vhodné zvolit zkušené pracovníky, kteří dodrží stejnou nebo podobnou strukturu omítky po celé ploše objektu.
Na jednotlivé fáze díla by měl být nasazen dostatečný počet pracovníků (např. uskupených pod sebou v několika výškových úrovních), kteří budou pracovat současně.
Napojování jednotlivých etap by nemělo probíhat v přímé vertikále či horizontále, ale např. přes odvěsny pravoúhlých trojúhelníků.
Vzdálenost lešení od fasády by měla být taková, aby minimálně omezovala pracovníky při napojování pracovních etap a záběrů a zároveň umožnila jeho kotvení.
Při stavbě lešení je nutno od počátku počítat se vzdáleností od finálního povrchu kontaktního tepelněizolačního souvrství – tedy od omítky.
Kotvení lešení by mělo být provedeno tak, aby finální omítkou procházel pouze dřík kotvy, nikoli očko.
Pro fasády v exteriéru se doporučuje volba strukturované finální omítky se zrnem min. 2 mm. Menší zrna velmi zvýrazňují nerovnosti a mohou vizuálně prokreslit i nerovnosti, které jsou v mezích normové tolerance tedy 2 mm/2 m.
Na základě celé řady zkontrolovaných objektů se jako nejméně problémové z hlediska estetických a funkčních výsledků jeví silikonové omítky se škrábanou strukturou.

Ing. Lukáš Balík, Ph.D., doc. Ing. Jiří Kolísko, Ph.D.
Foto: autoři

Autoři působí na Kloknerově ústavu ČVUT v Praze.