asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví
Partneři kategorie

Potěr na bázi síranu vápenatého (anhydritu)

25.08.2017

Při výběru potěru jako podkladové vrstvy pod nášlapnou vrstvu sehrává důležitou roli prostor, do něhož je určen, jakož i jeho samotná realizace. Podcenění nejen těchto faktorů se v budoucnosti nekompromisně projeví. Jak předcházet poruchám?

V České republice je od roku 2012 v platnosti norma ČSN 74 4505, která stanovuje požadavky na navrhování, zhotovování a zkoušení podlah ve vnitřním a vnějším prostředí staveb. Norma rozlišuje podlahy v bytových budovách a nebytových budovách a zvlášť v budovách průmyslových staveb (tzv. průmyslové podlahy).

Pro zjednodušení rozhodování konečného uživatele nebo projektanta nabízíme přehled vlastností anhydritových potěrů a jednoduché porovnání s cementovými potěry.
Podlaha je sestava podlahových vrstev (souvrství) uložená na nosném podkladu (například na stropě, upraveném podloží nebo jiné nosné konstrukci), včetně zabudovaných podlahových prvků, dilatačních, kontrakčních a pracovních spár, které společně zabezpečují požadované funkční vlastnosti podlahy.

Podklad je všeobecné pojmenování pro část stavební konstrukce, na kterou se ukládají vrstvy podlahy; používá se ve vztahu k souvrství podlahy nebo ke konkrétní vrstvě, např. podklad na podlahu, podklad na izolační, vyrovnávací nebo nášlapnou vrstvu apod. Jednou z vrstev podlahy je podlahový potěr. Obvykle je to vrstva zhutněného materiálu, směs pojiva, vody a plniva s maximálním zrnem menším nebo rovnajícím se 8 mm, nanesená na místě a ve vhodné tloušťce. Je-li potěr oddělen od podkladu a svislých konstrukcí souvislou pružnou vrstvou, jde o plovoucí potěr. Je-li potěr připojen k podkladu spojovací (adhezní) samostatnou vrstvou (případně vlastním materiálem, pokud to zabezpečuje) znemožňující jeho posun po podkladu, jde o připojený potěr. Potěry se řídí požadavky ČSN EN 13813:2002.

Co říká o požadavcích na podlahu ČSN 74 4505?

Nebudeme mluvit o všech požadavcích. Budeme se věnovat jen těm často opomíjeným, jejichž závažnost se projeví až v pří­padě sporu o kvalitu. Vše začíná záměrem a návrhem. Totéž platí i pro podlahy a přirozeně i pro každou jejich vrstvu. Návrh podlahy má být součástí projek­tové dokumentace na zhotovení stavby, tj. realizační projektové dokumentace.

Návrh podlahy musí určit především:

  • funkční podmínky provozu podlahy během celé její předpokládané životnosti (se zohledněním specifikace);
  • skladbu podlahové konstrukce, tj. jednotlivé vrstvy, materiály na jejich zhotovení, tloušťky vrstev, kvalitativní parametry vrstev (např. pevnost v tahu povrchových vrstev) a případně i technologie jejich zhotovení;
  • polohu, šířku a úpravu dilatačních spár v podlaze (včetně dilatačních spár nosných konstrukcí budovy);
  • polohu, šířku, hloubku, technologii zhotovení a úpravu kontrakčních spár v podlaze nebo v jejích vrstvách;
  • napojení podlahy na svislé stavební konstrukce;
  • polohu, hloubku (světlou i osovou) a způsob zabudování rozvodů technických zařízení budov do podlahy;
  • požadavky na místní rovinnost povrchu vrstev, které budou podkladem pro aplikaci dalších vrstev podlahy (v závislosti na požadavcích stavebních výrobků na tyto vrstvy).

Návrh podlahy může určit například také:

  • požadavky na místní rovinnost povrchu nášlapné vrstvy přísnější, než se uvádějí v normě;
  • požadavky na dovolené odchylky celkové rovinnosti povrchu jednotlivých vrstev podlahy.

Pokud je podlaha důsledně a správně navržena a dodrží se několik jednoduchých pravidel zhotovování, je vysoce pravděpodobné, že výsledkem bude kvalitní potěr a kvalitní podlaha.

Jak upravuje požadavky na potěrové malty ČSN EN 13 813?

ČSN EN 13 813, stejně jako drtivá většina evropských výrobkových norem, je značně všeobecná. Podle materiálové báze potěrové malty specifikuje povinné charakteristiky, které je výrobce povinen deklarovat (obr. 1). Pro nejběžnější (cementové /CT/ a anhydritové /CA/ potěry) jsou to jen pevnost v tlaku a v tahu při ohybu. Jiné vlastnosti, jako například součinitel tepelné vodivosti, jsou povinné, jen pokud výrobce deklaruje příslušný účel použití dané potěrové malty, v tomto případě by to musel být „tepelněizolační“ potěr. Jedno z označení potěru může být například CA-C7-F1. Číst se má jako anhydritový potěr pevnostní třídy v tlaku 7 MPa a pevnostní třídy v tahu při ohybu 1 MPa.

Obr. 1  Anhydrit – zkušební trámky pro stanovení mechanických charakteristik

Obr. 1  Anhydrit – zkušební trámky pro stanovení mechanických charakteristik

Jak si vybrat z nabídky potěrů na trhu?

Výběr je podřízen jistým okrajovým podmínkám a subjektivním preferencím. Potěr na bázi anhydritu je vhodné použít v případě potřeby redukce tloušťky potěru, odstranění potřeby zhutňování nebo zkrácení trvání technologické přestávky. Zároveň je vhodný i pro případ, chcete-li předejít vzniku trhlin objemovými změnami potěru. Anhydritový potěr není vhodný pro realizaci potěru ve velkoplošné prádelně či v jiném tzv. mokrém provozu, nebo je-li nutné realizovat potěr v exteriéru.

Zásadní rozdíl mezi cementovými a anhydritovými potěry je v minimální tloušťce potěru (obr. 2). Na kontaktní anhydrit stačí tloušťka 20 mm, na plovoucí potěr 30 mm. Maximální tloušťka se doporučuje 50 mm. Cementový potěr musí mít minimální tloušťku 50 mm. Souvisí to s objemovými změnami cementu. Tenký potěr z cementu je náchylný ke vzniku trhlin a zkroucení volných hran a rohů (angl. curling). V případě cementových potěrů se napětí uvolňuje např. vznikem trhlin, když se lokálně mění tloušťka potěru, resp. není-li podklad rovný. Z uvedeného důvodu se cementové potěry musejí vyztužit – většinou ocelovou síťovou výztuží.

Obr. 2  Anhydrit – minimální tloušťka potěru

Obr. 2  Anhydrit – minimální tloušťka potěru

Anhydritový potěr vyztužení nepotřebuje. Z anhydritu je možné realizovat velké plochy bez kontrakčních (tj. smršťovacích) spár, a to až do plochy přibližně 300 m2 (tedy přibližně 15 × 20 m). Pokud se v podlaze nenachází podlahové topení, kontrakční celek je možné zdvojnásobit (na 600 m2). Nezanedbatelnou výhodou je i poměr stran kontrakčních celků. V případě anhydritových potěrů je možné bezpečně realizovat i plochu s poměrem stran 1 : 5 bez toho, že by potěr při běžných podmínkách praskl. V případě cementových potěrů se doporučuje maximální plocha kontrakčního celku 20 m2 (na podlahové topení), resp. 30 m2 na potěry bez podlahového vytápění. I poměr stran je přísnější (v závislosti na tloušťce) a u připojení potěru se doporučuje nepřekročit štíhlost přibližně 1 : 2.

Dalším z rozdílů je trvání technologické přestávky, resp. ošetřování potěru před zhotovením nášlapné vrstvy. Cementový potěr je třeba ošetřovat a udržovat vlhký (alespoň první dva až tři dny), dokud nenabude kýžených mechanických vlastností, zároveň se tím zabrání vzniku trhlin. Paradoxně je pro anhydritový potěr vhodné intenzivní vysychání. U obou typů potěru je z důvodu správného zhotovení nášlapných vrstev potřeba, aby byl potěr suchý. Logicky to však pro cementový potěr znamená oddálení začátku prací na nášlapné vrstvě přibližně o jeden týden.

Anhydritový potěr je vysušen po 48 hodinách. Po 7 dnech je možné spustit podlahové topení nebo dosušení jiným zdrojem tepla. Není nutné žádné ošetřování. Cementový potěr začíná vysychat po 7 dnech. Podlahové topení je možné uvést do provozu až po 21, resp. 28 dnech. Uložení nášlapné vrstvy závisí na zůstatkové vlhkosti potěru (obr. 3).

Obr. 3  Porovnání vývoje zůstatkové vlhkosti potěru na bázi cementu a anhydritu

Obr. 3  Porovnání vývoje zůstatkové vlhkosti potěru na bázi cementu a anhydritu

Potěr se vyrábí v tzv. betonárně, na stavbu se dopraví domíchávačem a čerpáním se uloží přímo do požadované místnosti. Z tohoto hlediska je zásadní rozdíl v době zpracování potěrů. Anhydritový potěr stačí uložit v době do čtyř hodin od výroby. Doba na zpracování cementového potěru je 120 minut. Do uvedené doby je třeba započítat míchání potěru, dopravu na stavbu a samotné zhotovení (obr. 4–6). Doba se uvažuje při běžných teplotách prostředí, tedy od +15 °C do +25 °C.

Obr. 4  Podklad připravený na kladení potěru

Obr. 4  Podklad připravený na kladení potěru

Jaký anhydritový potěr vybrat?

Při výběru anhydritového potěru ani zdaleka neplatí, že čím vyšší pevnost, tím lepší potěr. V praxi se nejvíce využí­vá anhydritový potěr třídy CA-C20-F4. Tato třída je však zbytečně předimenzovaná, je-li potěr určen do bytů a rodinných domů. Zatížení v místnosti na bydlení je podstatně nižší.

Obr. 5  Lití anhydritového potěru

Obr. 5  Lití anhydritového potěru

Podle zatížení se používají třídy:
CA-C7-F1 až CA-C12-F2 – vhodné k realizaci připojených potěrů do rodinných domů a bytů,
CA-C16-F3 až CA-C25-F4 – vhodné k reali­zaci plovoucích potěrů do rodinných domů a bytů.

Klíčovým parametrem není pevnost v tlaku, ale pevnost v tahu při ohybu, která musí být vyšší v případě, je-li potěr plovoucí, tj. bude-li se realizovat na tepelné nebo akustické izolaci. Čím má izolace vyšší stlačitelnost, tím méně zatížení převezme a více zůstane na spodní (tažené) části potěru.

Při aplikaci jakéhokoliv potěru pro průmyslové účely se doporučuje použít vyšší pevnostní třídy, minimálně CA (případně CT-C30-F5).

Obr. 6  Výškové zarovnání anhydritového potěru

Obr. 6  Výškové zarovnání anhydritového potěru

Vlastnosti vs. ekonomika stavby

Srovnáme-li náklady na dodání a zhotovení cementového nebo anhydritového potěru, potom materiálové náklady jsou téměř totožné. Snížením tloušťky potěru v případě anhydritu na 30 mm v porovnání s 50 mm cementového potěru se automaticky snižuje jednotková cena za 1 m2 z přibližně 160 Kč (za cementový potěr) na 110 Kč (za anhydritový potěr). Mezi další úspory při použití anhydritového potěru patří: kratší doba potřebná ke zrání (přibližně 7 dnů), eliminace potřeby výztuže a doplňkového sortimentu (40 až 60 Kč). Výsledkem je tedy úspora ve výši přibližně 90–110 Kč/m2 v porovnání s cementovým potěrem.


Literatura
1. ČSN EN 74 4505: Podlahy. Společná ustanovení.
2. ČSN EN 13 813: Potěrové materiály a podlahové potěry – Vlastnosti potěrových materiálů a požadavky

TEXT: Dr. Peter Briatka, MBA., COLAS SK, Ing. Vladimír Šimko, Inžinierske stavby, a. s., Ing. Jana Olšová, Stavební fakulta STU, Bratislava
FOTO: archiv autorů

Článek byl uveřejněn v časopisu Realizace staveb 3/2017.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media