Hliněné omítky, tradice a současnost
Partneři sekce:
Hlínu jako stavební materiál používá lidstvo již od pravěku. V různých formách se s ní setkáváme na všech kontinentech. Pro výstavbu nedobytných puebel ji používali američtí Indiáni, setkáme se s ní v Africe, pracovali s ní i naši předkové při stavbě chalup. V současné době prožívá hlína renezanci, nemusí být nutně dominantním materiálem při stavbě domu, ale využitím jejich dobrých vlastností v jednotlivých konstrukcích můžeme pozitivně ovlivnit kvalitu bydlení.
V západní Evropě se v posledních letech stále více používají vnitřní hliněné omítky. Tento trend směřující k širšímu uplatnění přírodních materiálů dorazil také k nám a tvoří alternativu tradičním omítkovým systémům. Omítky se používají nejen při obnově historických budov, ale i v moderních interiérech novostaveb, kde příznivě ovlivňují vnitřní klima. Velmi často se také používají do ekologických a nízkoenergetických objektů. Určitým problémem je cena, neboť hliněné omítky jsou dvakrát dražší než běžné omítky. Vyplývá to i z jejich pracnosti.
Základními komponenty hliněných omítek jsou písek a jíl. Písek má funkci plniva, jíl pojiva. Oproti omítkám na bázi vápenných, vápenocementových nebo jiných pojiv mají hliněné omítky řadu výhod: velmi dobře regulují relativní vlhkost vzduchu, mají vysokou absorpční schopnost a konstantně udržují vlhkost v rozmezí 40 až 50 %. Hlína odebírá vodní páru ze vzduchu v případě zvýšené vlhkosti a naopak, zvlhčuje vzduch, když je příliš suchý. Oproti jiným materiálům schopnost vázat vodu je okamžitá, proto se hliněné omítky doporučují aplikovat v místnostech, kde je zvýšená vlhkost (koupelnách, ložnicích).
Optimální tloušťka omítky z hlediska absorpce je 4 cm. K dalším vlastnostem patří to, že váže škodliviny a zápachy (v tomto případě to však nemusí být vždy výhoda, neboť naakumulovaný zápach omítka pak delší dobu vydává). Má vysoký protialergický potenciál a schopnost bránit výskytu plísňových spór. Hliněný povrch zabraňuje vzniku rušivého elektrostatického náboje v interiérech.
V neposlední řadě má hlína schopnost akumulovat teplo, ze všech druhů omítek má nejvyšší povrchovou teplotu, což se příznivě projevuje v nákladech na vytápění. Dalším pozitivem je, že neobsahuje žádné chemické ani průmyslové přísady. Kvalitní biologická omítka je pH neutrální a je možno ji aplikovat téměř na jakýkoliv savý podklad. Její tvarovatelnost je téměř neomezená. Hliněné omítky jsou strukturovatelné podle použité zrnitosti a umožňují různá barevná řešení.
Další předností je jejich 100% recyklovatelnost, rozmícháním již zatvrdlé omítky s vodou získáme směs, kterou můžeme použít na další práce. Jedinou nevýhodou je špatná odolnost vůči povětrnostním vlivům, omítky vyžadují skladování v suchých skladech a nejsou vhodné na vnější fasády domů. Poněkud složitější je jejich průmyslová výroba, při které jsou kladeny vysoké nároky na surovinu. Poměr pojiva a plniva je pečlivě vyvážen v závislosti na vlastnostech jílu tak, aby nedocházelo ke vzniku trhlin (příliš velké množství jílu), anebo aby nebyly zhoršeny základní vlastnosti omítky (při nedostatku jílu).
Celý průmyslově vyráběný omítkový systém tvoří, obdobně jako u klasické štukové omítky, podkladní podhoz (je nutný pro adhezi omítky k podkladu, obsahuje až 60 % pojiva), hrubá jádrová omítka (lze ji nanášet ručně nebo strojně omítacím strojem) a jemná štuková vrstva. Jádro tvoří ze 70 % písek a z 30 % hlína. Omítka, s vhodnou mezikontaktní vrstvou, může být aplikována jako konečná povrchová úprava na téměř každý podklad v interiéru.
Tloušťka záleží na druhu podkladu, na který se nanáší. V případě cihel stačí povrch navlhčit a opatřit penetračním nátěrem, v případě hladkých betonových povrchů se omítka nanáší buď na dřevěný rošt, nebo na rákosové rohože.
Tloušťka omítky u dřevěného roštu je 5 – 7 cm, u rohoží 2 – 2,5 cm. Hlavní zásadou při omítání je dostatečné provlhčení podkladu. Jak zdivo, tak jednotlivé vrstvy omítky, musí být důkladně provlhčené, jinak nedojde ke spojení jednotlivých vrstev.
Povrch se upravuje dle použitého typu omítky. Buď se filcuje, nebo častěji zahlazuje (technologie zatlačování zrníček dovnitř) – omítka je sice pracnější, ale na povrchu velice tvrdá. Používají se na ni speciální hladítka. Jiným druhem jsou omítky z kaolinitových jílů. Jsou čisté, bílé, bez příměsí, velmi dobře se pigmentují i do pastelových tónů. Nevýhodou je, že jsou měkké. Jejich povrch se buď pouze sprašuje (lze ho kdykoliv v případě potřeby znovu navlhčit a vyhladit případné nerovnosti), nebo ho můžeme opatřit průhledným hydrofobním zpevňujícím nátěrem. Posledním druhem je hliněná omítka – nepigmentovaná, vyrobená z různě barevných jílů.
Finálně můžeme omítku opatřit vápenným nebo kaseinovým nátěrem. Kaseinový nátěr vytváří čisté hladké plochy, oproti tomu vápenné barvy mají hloubku, nepůsobí tak stejnorodě. Plošné použití barev je sice technicky možné, ale potlačuje přírodní vzhled povrchu.
Podíl stavebnictví a s ním související výroby na celosvětové spotřebě energie je asi 40 %. Současný stav při této energetické náročnosti není dlouhodobě udržitelný, k obratu může dojít ve využití přírodních materiálů. To, co dnes vnímáme jako alternativu, může být za pár let nutností.
Eva Bílková, zpracováno dle podkladů firem Hliněný dům, s. r. o., Rigi, s. r. o.
Foto: archiv firem
