Jiří Petrák: Lidem věřím a vyplácí se mi to
Galerie(1)

Jiří Petrák: Lidem věřím a vyplácí se mi to

Partneři sekce:

Před rozhovorem jsme se nejprve prošli po terase nejvyššího patra sídla společnosti Mott MacDonald a dívali se z výšky na pražské panoráma. Člověk, jenž vede českou pobočku této společnosti s celosvětovou působností, jako by i svůj život bral s nadhledem, za kterým stojí léta zkušeností a práce v různých krajinách země. Ing. Jiří Petrák.

Proč vás oslovila oblast stavitelství?
Bydlím asi 25 kilometrů na jih od Prahy, ve Štěchovicích, jen pár desítek metrů od jedné z našich nejlepších mostních staveb – obloukového mostu přes Vltavu. Geniálně navržené a nesmírně kvalitně postavené dílo těsně před druhou světovou válkou mělo určitě velký vliv na to, že jsem dal jedině na mosty. Můj tatínek byl také stavbař, já jsem dělal průmyslovku a pak jsem pokračoval ve studiu oboru inženýrské stavby. 

Vaše práce je spojená i s pobytem v zahraničí. Co jste tedy dělal po škole?

Nejdřív jsem jedenáct let projektoval mosty, pak jsem se dostal do Iráku. Tehdy mělo Československo s Irákem smlouvu o technické pomoci. Legenda našich mostařů, Ing. Vladimír Tvrzník, který vedl práce v Iráku, si mě vybral na mosty do Basry. Dostal jsem šanci jako nekomunista, protože v té době tam byla válka a členové strany to odmítli. Odjel jsem tam bez jakékoli kádrové přípravy a těch pět let byla pro mě úžasná škola. Jako českoslovenští inženýři jsme kontrolovali výstavbu miliardových investic do dopravní infrastruktury, především mostů. Já jsem tam vedl projekty v hodnotě více než 200 milionů dolarů. Práce v Iráku mi otevřela svět a svět je dnes široce otevřený naší firmě. Aktivně se podílím na našich projektech v zahraničí.

Co bylo pak?
V Iráku jsem pracoval s Brity, a jelikož jsem o tu práci projevoval zájem, pozvali si mě na přijímací řízení do společnosti Mott MacDonald. Několik let jsem pracoval v Anglii – dělal jsem mosty na londýnském okruhu a mostní projekty ve východní části země. Asi rok po sametové revoluci se vedení rozhodlo, že zkusí byznys také v Evropě. Začali tím, že koupili firmu v Německu. Jednou nebo dvakrát za měsíc jsem jel do Prahy, kde jsme zkoušeli sondovat, jak by tady firma mohla pracovat. Mezitím jsme připravovali dopravní studie a posouvali projekt dál. Rozhodnutí registrovat firmu Mott MacDonald Praha padlo v roce 1992.

Co pro vás znamenal návrat domů?

Pro mě to bylo jako vyhnání z ráje, protože Anglie byla pro mě ráj – práce ve skvělé firmě za výborných podmínek. Nemáte tam starosti jako tady, mimo výbornou práci přemýšlíte nad tím, co si dáte dobrého k večeři, kam pojedete na dovolenou, jak prožijete hezký víkend. Bydlel jsem v krásném domku se zahradou. Ale na druhé straně jsem nikdy nelitoval, že jsem se vrátil, protože to vzrušení, které jsem tady nacházel, jsem v Anglii nezažil. Tady byly jakoby neomezené možnosti.

Byl zde silný vliv Evropské unie, která poskytovala finance, ale na oplátku vyžadovala dodržování pravidel. Vyvíjelo se to dobře, což bylo vidět na rychlém zlepšování kvality silnic zařazených do evropské sítě. Pracovali jsme především pro Brusel a Evropskou investiční banku na přípravě a supervizi těchto projektů. To byla pro naši společnost fantastická příležitost a mohla tu uplatnit své zahraniční zkušenosti. Pak jsme se pustili i do projektování a  dalších oborů.

V současnosti je vaše společnost úspěšná nejen v Česku, ale i ve světě…

Všeho jsme dosáhli organickým růstem, nedělali jsme žádné akvizice, ale rosteme na nových zakázkách. V Česku kopírujeme systém britského Mott MacDonald a důležité jsou přitom dvě věci – jedna z nich je, že firma je plně nezávislá. Je to tím, že si přes sto let udržuje vlastnickou strukturu, v níž majitelé mohou být pouze zaměstnanci firmy – dnes je to asi 15 procent zaměstnanců. Je to největší odměna, ke které se může dopracovat každý za dobře odvedenou práci. Akcie tak nikdy nemůžou uniknout mimo firmu, takže nikdo zvenčí nemůže ovlivnit jednání firmy ve vztahu ke klientovi.

Když tedy zaměstnanec vlastnící akcie ze společnosti odejde, zůstanou akcie ve firmě?
Ano, akcie zůstanou ve společnosti a prodají se jinému zaměstnanci. Akcie jsou jenom jedny – celé firmy. Pro nás je důležitější větší profit celé firmy než pobočky, protože profit se dělí jakoby z jednoho místa. Tím je zaručeno, že nepůjdeme proti sobě. Nezávislost se projevuje i tím, že když podepíšeme smlouvu, nikdo nás nemůže dotlačit k tomu, abychom ji nesplnili.

Mluvil jste o nezávislosti firmy. Co ještě je důležité pro fungování vaší společnosti?
Důležité je dále to, že se můžeme pustit do projektu v jakékoli oblasti, protože určitě máme někde jinde ve světě špičkové odborníky v oboru a zcela jistě dostaneme podporu. Dnes máme přes 200 rozběhnutých projektů, dálnice, mosty, letiště, vodohospodářské projekty v Česku a můžeme si troufnout v podstatě na cokoli. Firma investuje ročně miliony liber na to, aby každý z našich 15 000 zaměstnanců ve 150 zemích světa měl pomocí firemní sítě okamžitý přístup k firemním informacím, know-how a ke každému kolegovi.

Když porovnáte český a britský systém v dopravní oblasti, v čem vidíte rozdíl?
Uvážíme-li, že například v Česku se vydává 90 miliard korun na dopravu, je to tak obrovská částka, že kdyby se využila dobře, stačila by jak na správu dopravní sítě, kterou máme, tak i na její doplnění. Myslím, že projekty nejsou vždy připravovány a stavěny kvalitně.

Například na D47 asi 15kilometrový úsek stál přibližně 14 miliard korun. Když jsem začínal v Anglii, v oddělení highways, tedy silnic a dálnic, bylo tam několik set projektantů. Dnes je tam čistých projektantů pár desítek a drtivá většina jsou „dopravní plánovači“, kteří vymýšlejí jak stávající síť udržovat a efektivně zlepšovat tak, aby unesla zvyšující se dopravní zátěže při minimu financí a dopravních omezení. My musíme dobudovat základní síť dálnic, ale myslím si, že peníze se neinvestují vždy rozumně a pouze do projektů s největším přínosem pro společnost.

Dálniční projekty v Česku jsou páteřními komunikacemi Evropské unie a Česká republika by měla mnohem důsledněji vyjednávat s EU o větší pomoci s jejich urychleným dobudováním.

V kolika zemích kromě České republiky v současnosti pracujete?
Před osmi lety jsme začali intenzivně pracovat venku a projektovali jsme třeba dálnice v Irsku. Poměry doma, které moc nepřály nezávislé firmě, jakou Mott MacDonald je, přispěly k tomu, že dnes úspěšně pracujeme v deseti zemích, tedy že vozíme odtamtud peníze. Pracujeme na nejvýznamnějších dopravních PPP projektech v Rusku a na Ukrajině, projektujeme velké letiště na střední Jávě, na Sulawesi a Vietnamu zlepšujeme životní prostředí, v Baku a Kataru projektujeme metro a mosty projektujeme v Anglii, na Středním východě a Ukrajině. Do mnoha dalších zemí dodáváme naše specialisty na projekty řízené jinými pobočkami naší firmy.

Na Slovensku máme pět let registrovanou firmu, zatím je to pobočka, ale zakládáme Mott MacDonald Slovensko. Na Slovensku jsme dosud pracovali zejména na projektu D3 a ucházíme se také o PPP projekty. Naším cílem je vyvíjet se jako evropská, česko-slovenská firma a plánujeme stálý „organický“ růst. V Praze u nás pracuje mnoho slovenských projektantů a vztahy jsou opravdu výborné, nadstandardní.

V rámci celé firmy máme dobré postavení, protože čeští i slovenští inženýři se vyznačují vysokou odborností.

Soudím, že tato práce vás naplňuje.
Určitě. Já říkám, že v Anglii jsem žil jako v ráji, ale tady je to úžasné.

Máte čas i na svoje koníčky? Co děláte ve svém volném čase?

Já se věnuji hlavně práci. Za posledních 15 let jsem měl asi 10 týdnů dovolené. Já vím, že je to hrozné. Teď chystáme v Praze nový most a já jsem jeho spoluautorem. Takže pořád se snažím vykonávat i projekční činnost.
 
Před pár lety se mi dostalo také nejvyšší možné pocty mostaři – starat se o nejúžasnější inženýrskou stavbu střední Evropy – Karlův most. Pražská mostařská obec si nás vybrala do čela pro boj o koncepci zásadní opravy Karlova mostu. Naši koncepci jsme obhájili a posléze jsme od hlavního města Prahy získali i mandát na dohled nad komplexní opravou mostu. A to mi také umožnilo znovu pracovat intenzivně s panem Tvrzníkem, dnes šestaosmdesátiletým mladíkem, který tento náš nejvýznamější projekt spravuje. 
 
Jak vás vnímají vaši zaměstnanci?
Nejsem přísný šéf. Celou tu dobu, kdy jsem byl v Anglii, jsem měl dojem, že firma dělala všechno pro to, abych se měl dobře. Snesli by mi i modré z nebe. O totéž se snažím i tady – aby si zaměstnanci zvyšovali sebevědomí a aby se mohli rozvíjet. Možná by to někdo bral tak, že jsem špatný šéf, ale nikdy na nikoho nekřičím, nikdy jsme nikoho nevyhodili. Jsem zásadně proti šikanování. Jsem člověk, který lidem vždy věří – a vyplácí se mi to.

Chtěl byste na závěr něco sdělit našim čtenářům?
Co se týká našeho byznysu, vždycky říkám, že peníze, které stavba stojí, jsou naprosto zanedbatelné v porovnání s její kvalitou. Rekonstrukce mostu po dvaceti letech stojí dvojnásobek původních stavebních nákladů. Za dobu životnosti 100 let spotřebujeme na udržení funkčnosti stavby v průměru 15násobek stavebních nákladů. Vysoká kvalita přináší úspory v násobcích stavebních nákladů za dobu životnosti. Je zločinem na naší budoucnosti stavět nepotřebné a nekvalitní stavby.

Jiří Petrák
Narozen: 5. 2. 1947 v Praze
Vzdělání, akademické hodnosti, další důležité události
1972 absolvoval Fakultu stavební ČVUT v Praze, obor KD
1993 založil Mott MacDonald Praha
2006 zvolen členem Inženýrské akademie České republiky

Rozhovor připravila Magdaléna Lukáčová
Foto: archiv Jiřího Petráka

Článek byl uveřejněn v časopisu Inžinierske stavby/Inženýrské stavby.