Jiří Šejnoha: Člověk by neměl být závislý na jedné činnosti
Partneři sekce:
Prof. Ing. Jiří Šejnoha, DrSc., se již na počátku své profesionální kariéry uvedl odvážným a tvůrčím přístupem k navrhování konstrukcí budov. Ačkoli svůj život zasvětil bádání na stavební fakultě, nikdy neztratil kontakt s praxí. Dnes je uznávanou autoritou ve svém oboru a jeho názory jsou respektovány v mnoha vědeckých radách a akademických výborech. Tvrdí, že věda stojí na mladých lidech, a kdo nenasbíral opravdové praktické zkušenosti ze stavebnictví, těžko může přednášet odborné předměty.
Se stavební fakultou je spjata značná část vašeho života. Proč jste se rozhodl zasvětit život právě stavebnictví?
Začal bych tím, že jsem se narodil v roce 1939 v Nové Pace, což bylo tehdy malé město s počtem asi 5 000 obyvatel. Tam jsem navštěvoval jedenáctiletou střední školu, kterou jsem dokončil v roce 1956. Jako studenti jsme si tehdy o letních prázdninách přivydělávali na stavbách. Zedničina mě celkem bavila a možná právě díky těmto zážitkům jsem se po maturitě rozhodl studovat na Fakultě architektury a pozemního stavitelství v Praze. Ke konci mých studií se fakulta rozdělila na dvě samostatné části. Vznikla Fakulta architektury a Fakulta stavební, na které jsem v roce 1961 získal inženýrský titul. Odbornou praxi jsem získal v Projektovém ústavu pozemních staveb a v Pražském projektovém ústavu, kde jsem se kupodivu i jako mladý inženýr dostal k práci na velice zajímavých stavbách. Vzpomínám si například na jednadvacetipodlažní paneláky založené na čtyřpodlažní monolitické podnoži, snad nejštíhlejší stavby svého druhu ve střední Evropě, které můžete vidět na třech různých místech v Praze. Vrchní část celomonolitické konstrukce navržené podle původního konceptu Dr. Baümelta a architekta Hromase pro hotel Olympik v Praze přepracoval na panelovou verzi Dr. Šifalda. Na mě tehdy zůstala monolitická podnož a nástavba. Dodnes jsem na tyto stavby a na spolupráci s oběma špičkovými statiky velmi pyšný. Navrhoval jsem i další zajímavé stavby a skořepinové konstrukce, což na mladého kluka bylo tehdy skutečně pozoruhodné.
Poměrně rychle se vám tedy podařilo prosadit se i mezi staršími kolegy…
Fakt je, že některým starším inženýrům se do odvážnějších konstrukcí moc nechtělo. Víte, jedna věc je teoretické vzdělání a něco jiného je praxe. Mladý člověk si někdy neuvědomuje všechna nebezpečí a je ochoten riskovat víc, než je zdrávo. I já jsem až s odstupem času přišel na to, že jsem občas třeba šel do něčeho, kde jsem si měl dávat větší pozor. Naštěstí jsem ale mohl spolupracovat se zkušenými projektanty a vynikajícími statiky, z kterých mnozí měli i solidní mezinárodní ohlas. Jako čerství absolventi jsme se staršími kolegy hodně diskutovali, a někdy to byly i docela bouřlivé diskuse, protože jsme se pochopitelně snažili prosadit svůj názor. Musím však říct, že tyto diskuse mi v mnohém pomohly a dokázal jsem z nich těžit snad dalších dvacet let. Když jsem se pak vrátil na stavební fakultu, stále jsem byl v kontaktu s praxí díky různým projektům a expertízám. Možná to bude trošku drsné vyjádření, ale vždy jsem byl přesvědčen, že kdo po škole nenasbíral opravdové praktické zkušenosti, ten jako pedagog na fakultu snad ani nepatří. Je však třeba dodat, že v současné době prudkého rozvoje počítačů a počítačových metod se dostávají do popředí poněkud jiné přednosti a tento můj názor již zdaleka není tak kategorický.
Vy ale naštěstí na fakultu patříte. Jak se vaše kariéra vyvíjela dál?
Myslím, že to mělo docela klasický průběh. Kandidatura, doktorát věd, mezi tím ještě docentura, až jsem se v roce 1984 stal profesorem. Asi patnáct let jsem působil jako vedoucí katedry mechaniky, ale když mi bylo šedesát, rozhodl jsem se přenechat svoje místo někomu mladšímu a akčnějšímu. S vynaložením jistého úsilí jsem přesvědčil svého přítele a nynějšího děkana prof. Zdeňka Bittnara, aby se katedry ujal (smích). Myslím, že to bylo správné rozhodnutí pro mne i pro něj, protože nás oba posunulo k dalším profesionálním výzvám. Ve funkci prorektora pro výstavbu jsem v letech 1997 až 2000 zažil docela zajímavé období. Tehdy se na nedalekém Vítězném náměstí začal připravovat veliký projekt německého developera, který plánoval výstavbu polyfunkčních objektů na univerzitních pozemcích. Výměnou za tyto pozemky by ČVUT získalo nové prostory v budovách, které by tvořily jakousi reprezentativní vstupní bránu do univerzitního areálu. Nový rektor však měl o projektu jiné představy, a tak se od tohoto záměru na čas upustilo. V současnosti se o tomto projektu opět začíná živě diskutovat, tak uvidíme, jak to nakonec dopadne.
Vaše jméno se dnes nejčastěji spojuje s funkcí vedoucího Výzkumného centra CIDEAS.
Když jsem odevzdal vedení katedry svému nástupci, měl jsem více času na to, abych mohl své síly vložit do nějakého nového projektu. Ten se začal z popudu prof. Bittnara výrazněji formovat v průběhu roku 2004 a o rok později vyústil do založení Výzkumného centra CIDEAS. Název je akronymem anglického označení Centre for Integrated DEsign of Advanced Structures (Centrum integrovaného navrhování progresivních stavebních konstrukcí), ale může se vyložit i jako „see ideas“, tedy vidět idey, nápady a rozumět jim. Posláním centra je vytvořit efektivní výzkumnou základnu pro aplikovaný výzkum nových progresivních konstrukcí z hlediska širokého spektra požadavků a kritérií udržitelného rozvoje. Výchozí myšlenkou bylo umožnit spolupráci mladých a perspektivních výzkumných týmů z univerzit s odborníky podnikového výzkumu velkých stavebních společností. U zrodu centra stáli špičkoví výzkumní pracovníci třech největších stavebních fakult v České republice – FSv ČVUT v Praze, FAST VUT Brno a FSv VŠB – TU Ostrava – a stavební společnosti na počátku reprezentovaly Stavby silnic a železnic, a. s, Skanska CZ, a. s., a Metrostav, a. s.
Co tato spolupráce přináší oběma zúčastněným stranám?
Výsledkem spolupráce je zejména rychlejší přenos teoretických řešení přes experimentální ověření až po konkrétní aplikace ve stavební praxi. V centru se angažuje spousta doktorandů, dokonce bych neváhal říci, že centrum stojí na mladých lidech. Ti si celkem pochvalují spolupráci s firmami, protože tak mohou řešit konkrétní praktické problémy. A naopak mladí lidé z firem jsou spokojeni, že jim práce v centru zvyšuje intelektuální potenciál, který mohou dále využít ve svých společnostech. Spousta z nich by se totiž bez spolupráce se školami o vědu asi vůbec nezajímala. Takhle se ale zamýšlejí nad dalším studiem a ucházejí se o titul PhD. Jeden kolega se dokonce připravuje na habilitaci; za normálních okolností by se asi k takovému kroku neodhodlal, ale tím, že se podílí na výzkumu a má tendenci učit na vysoké škole, snaží se dál rozvíjet i svoje teoretické znalosti. Do centra se postupně zapojily i další firmy, které s centrem velmi aktivně spolupracují a naši vědeckou činnost finančně podporují. Když jsme na koordinační radě centra hodnotili naši dosavadní činnost, tak se zástupci všech zúčastněných subjektů jednoznačně shodli, že centru CIDEAS se daří dosahovat velice zajímavých výsledků a bylo by dobré v téhle činnosti pokračovat.
Co se, podle Vás, nejvíce zasloužilo o tak jednoznačné hodnocení práce Vašeho centra?
Především se nám podařilo dosáhnout, aby jednotlivé úkoly řešily ty kolektivy vědců, které dané oblasti nejvíce rozumějí. Tím pádem nemusejí všichni řešit všechno, a má-li nějaká firma zájem přidat se k výzkumu, napojí se rovnou na ty lídry v oboru, kteří mají nejlepší zkušenosti. Kromě samotného bádání pořádá centrum CIDEAS i různé semináře, workshopy a tuzemské i mezinárodní konference a musím se pochlubit, že některé z nich vzbudily velmi dobrý ohlas i u zahraničních účastníků.
Výzkumné centrum vás podle všeho značně zaměstnává. Není to však jediná oblast, ve které se angažujete…
Myslím, že je to asi dané mým věkem a šedinami, že se vyskytuji v různých fórech, výborech a vědeckých radách. Působím ve vědecké radě ČVUT, Stavební fakulty i Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd. Byl jsem zvolen do hlavního výboru Inženýrské akademie a České společnosti pro mechaniku. Navíc jsem se stal členem jedné komise Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, která schvaluje dotace pro výzkumné záměry a hodnotí jejich kvalitu. Je toho docela hodně a přiznám se, že už mám někdy problém všechno stihnout, když se mi tyto povinnosti překrývají a k tomu ještě mám vést Výzkumné centrum, koordinovat doktorandy a ještě i bádat.
Opravdu se dá těžko uvěřit, že vám zbude čas i na výzkum. Čemu se ve svém bádání věnujete?
V minulosti jsem se hodně zabýval zjišťováním efektivních vlastností heterogenních, zejména kompozitních materiálů. Později vznikla potřeba vypracovat expertizní posudek o stavu pražského Karlova mostu, a tak jsme přešli k heterogenitě zdiva. Na to, abychom zjistili dopad teplotních účinků a vlhkosti na Karlův most, jsme museli vypracovat poměrně podrobnou studii. Byla to velice zajímavá práce, protože celý most bylo třeba vymodelovat v počítači tak, jak vznikal, od jednotlivých kamenů až po finální konstrukci a muselo se pamatovat dokonce i na zatížení mostu sochami. Ze studie vyplynulo, že na tvorbě trhlin má veliký podíl teplota. Důsledkem zmrazovacích cyklů vody působící v trhlinách dokonce došlo k posunu kamenů a k vyboulení parapetní zdi. Na základě naší studie se pak rozhodovalo, jak se má most rekonstruovat. Zazněly tehdy různé názory a jedna skupina odborníků se dokonce snažila prosadit, aby se Karlův most odlehčil tím, že se vybere celý jeho vnitřek. Jsem přesvědčen, že kdyby se tento záměr zrealizoval, tak bychom po povodni v roce 2002 hledali Karlův most někde v Hamburku (smích). Další oblastí, které se teď hodně věnujeme, je otázka spolehlivosti konstrukcí a rizikových analýz. Na základě počítačových simulací stanovujeme pravděpodobnost selhání staveb a tomu odpovídající výšku škod. Naším momentálním hitem je stanovování pravděpodobnosti selhání štol při procesu ražení tunelů. Před dvěma lety jsem byl členem týmu, který posuzoval možná rizika při ražbě plánovaného dvaadvacetikilometrového tunelu Praha-Smíchov – Beroun, který má být součástí vysokorychlostního železničního koridoru. To byla také zajímavá práce, protože plánovaná trasa tunelu vede krasovou oblastí, kde se vyskytuje spousta kaveren, ve kterých by razicí stroje mohly uvíznout.
Dokážete při tolika pracovních povinnostech i relaxovat?
Dá se říct, že celý život sportuji. Dřív jsem se v zimě téměř výhradně věnoval sjezdovému lyžování a teprve na jaře jsem lyže vyměnil za běžky. V posledních letech je už víc spíš toho běžkování. V létě zase jezdím na kole, akorát to běhání se časem změnilo na hiking nebo takové rychlejší chození (smích). Pak jsou tady konference, kde mám sice většinou na starost nějakou sekci, ale vždycky mi zůstane čas na to, abych se šel někam podívat. Takže i to je svým způsobem odpočinek. Občas se jedu podívat někam do zahraničí a nějaké ty volné chvilky trávím i na chalupě v Krkonoších. Kdysi jsem zedničil, takže dokážu udělat kolem chalupy vše potřebné. Je to zajímavé, ale zedničinu jsem vždycky bral jako takovou pojistku. Když se mi nedařilo ve škole nebo ve výzkumu, tak jsem si říkal, že to můžu nechat plavat a živit se jako zedník (smích). A naopak: když jsem byl na brigádě a byl jsem už z té zedničiny unavený, tak jsem si zas říkal, že vždycky ještě můžu jít bádat (smích). Tohle je takové moje krédo, které doporučuji každému – nebýt závislý na jedné činnosti. Vždycky mít v záloze nějakou alternativu, alespoň jako psychickou pojistku, která člověka uvolní. Taky bych již asi nešel dělat zedníka na plný úvazek (smích). Ale je to taková psychologie, která člověku v jistých životních situacích pomůže.
Zdůrazňujete, že výzkum stojí na mladých lidech. Je tedy budoucnost českého stavebnictví v dobrých rukou?
Nechci dělat nějaké všeobecné prohlášení, protože vždycky se najdou schopní i méně schopní studenti. Ale můžu potvrdit, že mám řadu mladých spolupracovníků, a mezi nimi zejména svého syna, kteří mě již nyní v mnoha směrech předčí a pomyslný štafetový kolík bádání bez problému převezmou.
prof. Ing. Jiří Šejnoha, DrSc.
Narozen 1939 v Nové Pace
Vzdělání a akademické hodnosti:
1961 Ing. – Fakulta stavební v Praze
1968 CSc. – Fakulta stavební ČVUT v Praze
1983 DrSc. – FSv ČVUT v Praze
1984 prof. – FSv ČVUT v Praze
1997 – 2000 prorektor pro výstavbu (ČVUT v Praze)
Současné působení:
profesor na Katedře mechaniky FSv ČVUT v Praze
člen grémia děkana FSv ČVUT v Praze
interní člen vědecké rady ČVUT v Praze
interní člen vědecké rady FSv ČVUT v Praze
vedoucí Výzkumného centra CIDEAS
člen vědecké rady Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR
člen hlavního výboru Inženýrské akademie ČR
člen hlavního výboru České společnosti pro mechaniku
Milan Bohunický
Foto: autor
