Nenápadný piano
The High Museum v Atlantě ve Spojených státech amerických se může honosit dvěma tvůrci zvučných jmen. Po Richardu Meierovi, který muzeum v roce 1983 postavil, přichází s dostavbou italský architekt Renzo Piano.
„Kdyby se úplně zapomnělo na to, že jde o dostavbu, byla by to ta největší pochvala,“ komentuje svůj záměr takřka sedmdesátiletý tvůrce. Vzhledem k rozrůstající se sbírce uměleckých děl, ze které bylo možné v současné budově vystavit pouhá tři procenta, se investoři The High Museum a Woodruff Arts Center rozhodli pro vybudování nového objektu. Oslovili Renza Piana a jeho spolupracovníky a ti se ve svém konceptu nevydali cestou jedné velké budovy, ale více menších. „Tím, že jsme navrhli více budov, jsme mohli vytvořit kampus a náměstí.“ Piano nezapře své evropské, respektive italské kořeny. Ústředním prostorem nového muzea se nestává ani jedna z budov, ale prostor mezi nimi – piazza. Je přechodem mezi ruchem města a tichým prostorem galerie.
Ani David, ani Goliáš
Dostavba muzea se skládá ze tří objektů – z hlavního pavilónu „The Susan and John Wieland Pavilion“, z budovy pro zvláštní příležitosti „The Anne Cox Chambers Wing“ a z kancelářského objektu. Všechny mají fasády z šedobílých hliníkových panelů a korespondují tak s bílým obkladem Meierovy stavby. „Šlo o dvojí úkol – navrhnout dostavbu, a zároveň nepotlačit Meierovu architekturu. Proto jsme zvolili menší měřítko, proto bílou barvu, která ladí s původní budovou muzea, a proto jsme navrhli spojovací mosty, které ze všech přítomných prvků tvoří jeden celek,“ doplňuje Renzo Piano. „Předtím to byl David a Goliáš. S mosty vznikl jeden komplex beze švů.“ V projektu je zahrnuta i výstavba nových studentských kolejí, včetně sochařského ateliéru. Původní koleje nedaleké Atlanta College of Art totiž musely ustoupit dostavbě muzea.
Parter muzea je prosklený a propojuje tak exteriér s interiérem. O spojení s původní Meierovou budovou se zase stará několik mostů ze skla a železa. Hlavním prvkem budovy je beze sporu více než tisíc světlíků, které do posledního patra galerie přivádí přímé sluneční osvětlení. „Chtěli jsme zachytit severní světlo, jako slunečnice, která se otáčí za sluncem,“ vysvětluje použití světlíků Renzo Piano. „Tu chvíli, které říkám „magrittovská“, kdy se začíná stmívat a vy už musíte rozsvítit. Světlo pomáhá vytvářet atmosféru klidu a intimity, která je při vnímání umění tak důležitá.“
Stropy spodních pater jsou kazetové ze sádrokartonu se skleněným vláknem. Jsou složeny z necelých tří tisíc prvků a zastřešují přes pět metrů vysoké výstavní prostory s celostěnnými okny.
Na prostranství piazzy vede několik vchodů a uliček ze sousedních ulic. Jižní straně náměstí dominují jilmy vysázené na půdorysu čtverce a tvořící jakési zelené krychle. Jsou součástí muzejní restaurace, jejímž návštěvníkům poskytují přirozenou ochranu proti slunci. V celém komplexu pak zahradní architekti pracovali i s dalšími druhy stromů, mezi jinými zde nalezneme jabloně, cedry, krušiny, magnólie či třešně. „Piazza je moje nejoblíbenější místo. Nejde ani tak o tento konkrétní prostor, ale o prvek náměstí obecně. Ikonický prostor, kde mizí rozdíly, kde se taví zkušenost, kde se schází lidé,“ vyznává se Piano.
Jižní pohled
Jižní řez
Architekt muzeí
The High Museum of Art vzniklo v roce 1905, ale svou první budovu získalo až v roce 1926 díky daru mecenáše Josepha M. Higha, jehož jméno muzeum nese. Budova z roku 1983 od architekta Richarda Meiera získala několik prestižních ocenění, mimo jiné byla Americkým institutem architektury zařazena mezi deset nejlepších děl americké architektury osmdesátých let. Přístavba Renza Piana objem výstavních prostor ztrojnásobila, ze 135 000 m2 na 312 000 m2, a umožnila tak pod jednu střechu shromáždit všech jedenáct tisíc exponátů muzea.
Spoluautor pařížského Centre Georges Pompidou opět nezklamal. Ne, marně budeme hledat červené výtahy, modré trubky a bílé vazníky centra Pompidou, nenarazíme ani na křivky dalšího z jeho muzeí – Zentrum Paul Klee. Renzo Piano a jeho spolupracovníci nezklamali především v přístupu k místu, v citlivosti, v jednoduchých nápadech. „Když začínám na něčem pracovat, nevycházím z něčeho, co by se dalo nazvat můj styl. Mám rád lehké materiály, transparentnost, přirozené světlo a většinu z toho v mých věcech naleznete. Ale ve chvíli, kdy máme novou zakázku, pouštím se do nového dobrodružství. I když je to zase další muzeum.“
High Museum Expansion Woodruff Arts Center Expansion
Místo: Atlanta, USA
Adresa: 1280 Peachtree Street
Investor: Woodruff Arts Center Expansion, High Museum of Arts „A village for the Arts“
Architekt: Renzo Piano Building Workshop M. Carroll, ve spolupráci s Lord, Aeck & Sargent Inc. (Atlanta)
Tým: E. Trezzani, S. Ishida, S. Colon, D. Patterson, A. Symietz, F. Elmalipinar, G. Longoni, M. Maggi, A. Parigi, R. Sproull, E. Suarez, J. Boon, J. Silvester, S. Tagliacarne, B. Waechter, M. Agnoletto, S. Chavez, D. Hlavacek, R. Supiciche, A. Vrana; M. Ottonello, G. Langasco, D. Cavagna, F. Cappellini, S. Rossi
Projektant: HDR/WLJorden
Statika: Ove Arup & Partners + Uzun & Case + Jordan & Skala
Akustika: Arup Acoustics
Osvětlení: Arup Lighting
Zahradní architektura: Jordan Jones & Goulding
Design interiérů – restaurace: Bergmeyer Associates
Design interiérů – pronájmy: Brand+Allen Architects
Funkce: museum, kanceláře, restaurace, parkování, studentské koleje
Plocha pozemku: 35 688 m2
Zastavěná plocha: 28 985 m2
Technické údaje
Fasáda: beton, hliníkové panely natřené na bílo
Materiály: tyčová ocel, sklo, umělý mramor
Střešní krytina: hliník natřený na bílo
Dlažba: beton, kámen
Podlahy: bílý dub
Gerenální dodavatel: Skanska-Russell
Subdodavatelé:
La Farge North America (beton)
Harmon / Linel (hliníkové panely)
AAA World Floors (podlahy)
Viracon (střešní okna)
Trane (vzduchotechnika, vytápění)
Arquati / Resstende (slunolamy)
IGuzzini (osvětlení galerie)
Lithonia Lighting (ovládání světel)
Hana Roguljič
Foto: Michel Denancé
