Muzeum umění jako land art
Galerie(15)

Muzeum umění jako land art

Z výšky okolních hor jižního Rakouska se jeví jako zbrojnice zahloubená pod zem nebo betonová skulptura protínající napříč kopec, odkud ční na obě strany dva mohutné kvádry. Tento puristicky strohý objekt, kontrastující s malebnou krajinou Korutan, je překvapivě velkorysým prostorem pro rozsáhlou sbírku moderního a současného umění sběratele Herberta W. Liauniga. Vídeňský architektonický ateliér Querkraft pojal místo pro umění jako umění samo.

První soukromé muzeum v Rakousku, které navrhl Heinz Tesar, si dali postavit manželé Esslovi před deseti lety v Klosternburgu nedaleko Vídně. Nedávno se pro vybudování prostor pro svoji sbírku dvou tisíců děl rakouských umělců a tradičních zlatých šperků z akanské oblasti Afriky rozhodl další velký mecenáš umění, průmyslník Herbert Liaunig.

Rozsáhlá sbírka, kterou kompletoval čtyři desetiletí, zahrnuje díla významných rakouských umělců, například klíčové malby expresivního uměleckého hnutí  Neue Wilde z přelomu 70. a 80. let minulého století, ale i renomovaných zahraničních tvůrců – Tonyho Cragga, Roberta Motherwella nebo Georgese Mathieua. Herbert Liaunig svoji akviziční činnost zaměřil také na umění zlatnické. Jako protipól současného umění působí sbírka šesti set šperků a kultovních předmětů afrických kmenů. Obě tyto rozsáhlé sbírky bylo třeba umístit do odpovídajících muzejních prostor, které by podtrhly vystavované objekty a poskytly návštěvníkům nevšední zážitek.

Kritická paralela
Atypická lokalita pro vznik muzea umění, jakou alpská krajina u obce Neuhaus nedaleko hranic se Slovinskem bezesporu je, může být pozvednutím regionu a zároveň odrazem situace fungování muzejních institucí. Nová stavba nedaleko sběratelovy rezidence je i přes bohatou rakouskou muzeální scénu jediným uceleným souborem představujícím nejnovější historii rakouského umění. Šéfredaktor prestižního časopisu architektur.aktuell Matthias Boeckl v tom vidí kritickou paralelu muzejního provozu privátních a státních institucí v Rakousku: „Soukromé muzeum tohoto charakteru záměrně vytváří protiklad k dominantnímu způsobu myšlení ve vídeňských státních institucích, usilujících především o vysoký počet návštěvníků.“

Stavbu nového muzea však od počátku provázely komplikace. Herbert Liaunig se v roce 2004 rozhodl přemístit sbírku z původního renesančního zámku Schloss Neuhaus do moderních prostor, a proto vypsal soutěž, do které přizval mezinárodní renomované architekty, mezi nimiž byla autorská dvojice Diller + Scofidio, UNstudio nebo autorka vítězného projektu Francouzka Odile Decq.

K realizaci ovšem nedošlo z různých důvodů. Především kvůli problematické komunikaci s některými představiteli korutanské zemské vlády, která se měla na financování stavby podílet, a postupné ztráty jejich zájmu o podporu soukromého muzea. Po této zkušenosti Herbert Liaunig o dva roky později vyzval rakouské architekty a tentokrát ho oslovil inovativní, minimalistický a zároveň maximálně funkční projekt vídeňského studia ­Querkraft. Realizace tohoto návrhu byla zahájena na jaře roku 2007.

Architektonický ateliér Querkraft působí od roku 1998 a tvoří jej trojice architektů Jacob Dunkl, Gerd Erhartt a Peter Sapp spolu s týmem asi patnácti mladých spolupracovníků. Ateliér, sídlící na vídeňské Mariahilferstrasse, získal mnoho prestižních ocenění v architektonických soutěžích. Mezi nejznámější realizace patří knihkupectví Prachner v MuseumsQuartier nebo vídeňský bytový dům s transparentní a flexibilní fasádou.  Zatím poslední ocenění získal na konci listopadu – Piranesi Award 2008 za Museum Liaunig. V Praze bylo možné se s tvorbou ateliéru Querkraft seznámit na autorské přednášce a výstavě jejich realizací v Galerii Jaroslava Fragnera.

Protnutí přírody uměním
Pro architektonický ateliér Querkraft je typické rafinované řešení prostoru spolu s elegantní vnější formou. Nejinak tomu je v případě Muzea Liaunig. Minimalistický geometrický tvar podlouhlého kvádru, který prochází naopak přírodními křivkami kopců, s nimi vytváří působivý kontrast. Vyjadřuje symbiózu i dialektický vztah mezi uměním a přírodou.

Oba závěry jakéhosi tunelu ční do prostoru a umožňují vyhlídku návštěvníkům muzea do okolní krajiny. Z jedné strany se tyčí nad silnicí a zve tak kolemjedoucí k návštěvě, z druhé strany levituje ve výšce sedmdesáti metrů nad proudem řeky Drávy. Převážná část muzea je však pod zemí, kde jsou ideální podmínky pro uchovávání cenných uměleckých děl.

Prostranství před vchodem do muzea je přímo proti centru obce Neuhaus a blízkému zámku, kde byla sbírka původně.

Jednou z hlavních výstavních ploch je vstupní zóna. Tento rozsáhlý prostor se rozpíná po celé délce mírně se svažujícího přístupu k podzemní výstavní hale. Flexibilní stěny a světelné inscenace umožňují mnoho variací podle potřeby kurátorského záměru.

K šikmé vstupní rampě přiléhá další mírně kónická místnost pro kolekci grafických prací, zakončená širokým oknem směřujícím k Neuhausu. Kolekce zlatých afrických šperků a kultovních objektů je v samostatné podzemní místnosti. Do podzemních galerií se vchází úzkým koridorem se světelnou instalací rakouské umělkyně Brigitte Kowanz, díky níž se návštěvník jakoby vnoří do jiného světa uvnitř hory.

Část vystupující na povrch tvoří 160 metrů dlouhá a 13 metrů široká tunelová galerie z betonu s připojenými terasami na obou stranách. Zakrytá je obloukovou plechovou skořepinovou střechou s průsvitnými elementy, kterými dovnitř proniká sluneční světlo. Tento plechový a betonový povrch je také jistou reminiscencí na Herberta Liauniga jakožto průmyslníka.

 
Půdorys podzemního podlaží   Půdorys nadzemního podlaží

Zapuštění velké části muzejních prostor do země má kromě estetické funkce rovněž mnoho výhod v kontextu ekologie. Půda izoluje a zabraňuje ztrátám tepla získávaného geotermálním čerpadlem.

Na konci listopadu získal tým architektů Querkraft za realizaci muzea ocenění v mezinárodní soutěži Piranesi Award 2008. Ta se ve slovinském městě Piran koná každoročně už od roku 1983. Další ocenění by mohl letos získat v prestižní soutěži o Cenu Evropské unie za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award 2009, do níž byla realizace muzea v Korutanech nominována.

Museum Liaunig
Místo: Neuhaus, Korutany, Rakousko
Charakteristika: novostavba
Investor: Herbert Liaunig
Architektonické řešení a design interiérů: Querkraft (Jakob Dunkl, Gerd ­Erhartt, Peter Sapp)
Vedení projektu: Erwin Stättner
Spolupráce: Sandra Denk, Dominique Dinies, Vera Kittler, Janine Hochrieser, Jan Geldermann, Charlotte Lieske, Tobias Colz, Petra Meisenbichler, Dana Raková
Generální projektant: Werkstatt Wien
Statika: Werkraum Wien Ingenieure, Jan Umlauf
Technologie stavby: Dr. Pfeiler GmbH, Graz
Technické vybavení: Strabag technik
Osvětlení – simulace denního světla: Klaus Pokorny
Doprovodný dozor: Fritsch, Chiari und partner
Užitná plocha: 4 400 m2
Zastavěná plocha: 4 810 m2
Kubatura: 32 100 m3
Začátek realizace: srpen 2007
Konec realizace: květen 2008
Náklady:  6,5 mil. €

Subdodavatelé:
Fasáda: Metallbau Mörtel, Steindl Glas
Střecha: Peneder Bauelemente, Strabag
Zdivo: Strabag
Dveře: Mörtel Glas, RIHA
Příčky: Lavantaler Holzbau
Elektroinstalace: Mahkovec
Nátěry: Kraker
Vytápění, sanita: GETEC
Osvětlení: Molto Luce

Kateřina Kotalová
Foto: Lisa Rastl, Hertha Hurnaus
Plány: Querkraft

Článek byl uverejněn v časopisu ASB.