Geometrie a poetika dusané země

Pouštní kulturní centrum Nk´Mip v Kanadě přitahuje pozornost veřejnosti v mnoha ohledech. Především díky svému průčelí – osmdesát metrů dlouhé zdi z dusané hlíny vytvářející dojem sedimentujících geologických vrstev. Ale nejen díky ní. Kanadským architektům z ateliéru Hotson Bakker Boniface Haden se podařilo stvořit budovu, která respektuje krajinu. Přitom kombinuje současný architektonický jazyk a znalosti o ekologicky udržitelném stavění. Budova pro indiánský kmen Osoyoos je důkazem geniality architektů – není divu, že za tuto stavbu získali Cenu Královského architektonického institutu Kanady, Cenu guvernéra Britské Kolumbie a několik dalších.

Kulturní centrum Nk´Mip leží v údolí Jižního Okanaganu, v provincii Britská Kolumbie. Patří domorodému indiánskému kmeni Osoyoos a za to, že mohlo vzniknout, vděčí pozitivnějšímu přístupu politické reprezentace v posledních letech. Premiér usiloval o zlepšování vztahů s původními obyvateli – jeho vyjednávání vyústilo v nové smlouvy s Indiány (politicky korektně tam jsou nazýváni First Nations – první národy). Mimo jiné došlo k posunu v regulacích typu budov, které smí stát v přírodní rezervaci. Indiáni díky dohodám získali větší svobodu v nakládání se svou rodnou krajinou.

Kmen Osoyoos oslovil studio Hotson Bakker Boniface Hadden Architects + Urbanistes z Vancouveru. Před výběrem probíhala série prezentací návrhu různým představitelům kmene Osoyoos včetně jeho náčelníka.

„První hrubý model ukazoval pouze jednoduchou zeď – mohla být z jakéhokoli materiálu. Reakce náčelníka byla velmi pozitivní. O využití právě dusané hlíny pro hlavní zeď jsme však museli klienta přesvědčovat. Nepovažoval hlínu za dostatečně hodnotný materiál – nebyl pro něj důvěrně známý,“ říká architekt Bruce Haden, vedoucí projektu.

Ve srovnání se všeobecně rozšířeným stylem „Santa Fe“, tedy stavbami s dřevěným obložením a barevným nátěrem, představoval návrh ateliéru HBBH absolutní kontrapunkt. „Naším cílem bylo přinést alternativní vizi, která bude reakcí na místo, bude moderní a v opozici vůči umělému kulturnímu dědictví,“ dodává Bruce Haden. Indiáni z kmene Osoyoos se s tímto postojem ztotožnili, vymezení vůči původní „bílé“ kultuře zdůrazňuje jejich etnickou identitu. „Stavba se jim moc líbí,“ říká Bruce Haden.

Kontrast pouště a betonu
Nk´Mip slouží k oslavě kultury a historie indiánského kmene, je to památník svého druhu, který představuje veřejnosti Indiány v roli ochránců tohoto území. Budova je částečně zahloubená, ale je orientována tak, aby přitáhla oči návštěvníka. Zeď je tedy dost vysoká na to, aby byla viditelná, ale ne natolik, aby rušila přírodní scenérii hor v pozadí. Zastřešení je betonové a zatravněné, takže budova při pohledu od hor plynule přechází do krajiny. Pro zatravnění střechy byly využity původní rostlinné druhy.

Od parkoviště návštěvníky dovede série betonových zídek se schodištěm až k vstupnímu prostranství určenému pro shromažďování turistických skupin. Použití betonu záměrně odděluje téma hmoty budovy a téma pouště, vtělené do hlavní hliněné zdi. Dělení krajiny a civilizace naznačuje i úzký vodní kanál, který ve stupních protéká podél stěny směrem od vchodu.

Horizontálu hliněné hradby přerušuje mírně ustoupená, velmi krátká stěna s fasádou z rezavé oceli, za níž je umístěn služební dvůr a administrativní zázemí. Vstup do památníku je situován uprostřed a naznačen mírně zaoblenými ustoupenými stěnami s úzkými vertikálními liniemi dřevěného obložení.

Kaskáda vodního kanálu oživující klidnou pouštní atmosféru	Beton zdůrazňuje modernitu a civilizovanost stavby	I k dusání hlíny je třeba mít koncept a vyvinout správnou techniku. Toho se ujali Indiáni z kmene Osoyoos

Modré skvrny na dřevu
Interiér památníku pokračuje stejným dřevěným obložením jako ve vstupním portálu. K obložení je atypicky využito dřevo z místního druhu borovice, napadeného kůrovcem lýkohubem, americkou obdobou našeho lýkožrouta. Přestože napadením nebyla poškozena struktura dřeva, nápadné jsou na něm modré skvrny od houby, která se na dřevě po napadení usazuje. Architekti si prosadili skvrnitou borovici navzdory tomu, že se jako exteriérový obklad téměř nepoužívá. V celé Kanadě se historicky prosadila borovice se žlutým zabarvením dřeva ze silného japonského trhu.

„Nk´Mip je něco jako demonstrační projekt, který dokazuje, že je možné jej použít v interiéru i venku a oslavit tak jeho unikátní vizuální kvality,“ komentují architekti v autorské zprávě svůj záměr jít proti proudu ve volbě materiálů. Jemně osvětlené výstavní prostory prezentují kmen Osoyoos a jeho historický vztah k území Jižního Okanaganu. Okrouhlá hmota ve středu výstavního prostoru má evokovat zkušenost konverzace okolo ohně.

Z expoziční části se návštěvníci mohou přesunout proskleným východem do exteriérové expozice, kde se dozvědí o původních rostlinách v této rezervaci. Je zde také jeviště a amfiteátr pro kulturní akce. Na místě dvora je vystaveno původní indián­ské týpí z rohoží, turistickou atrakcí je místo pro předvedení ohrožených chřestýšů určených pro výzkum (hadi se chytají a vybavují mikročipy pro další sledování). Prostranství slouží také jako startovní bod pro 50kilometrové túry pouští. Naučné stezky lemují další pavilony a indiánské skanzenové osady s ukázkou původních obydlí.

Poetika, řemeslo, technika
Nejdelší zeď z dusané hlíny v Severní Americe působí na první pohled jako poetický element a značka – vrstvy jsou nepravidelné a různobarevné, plní i funkci fasády. Vrstvy nesou punc ruční práce, jejíž podíl se v době drahé pracovní síly firmy snaží minimalizovat. Přitom je naprosto hladká a geometricky pravidelná, je tedy jakýmsi překladem tématu přírodního usazování do architektonického jazyka.

Ve skutečnosti jde o racionální konstrukci – směs hlíny se suchým betonem a barevnými aditivy. Každou vrstvu bylo nutné udusat pneumatickým dusadlem na polovinu původní výšky – to byla práce pro několik zručných mužů z kmene Osoyoos najatých realizátorem, kteří si vyvinuli svou vlastní techniku dusání i broušení.

Dusaná hlína je zároveň důmyslně využitou akumulační tepelnou základnou. V extrémním klimatu Velké americké pouště, kam toto území spadá, dosahují v létě teploty až 40 °C; v zimě se pohybují kolem –18 °C. Tepelná masa izolované stěny o tloušťce 600 milimetrů v létě budovu chladí a v zimě udržuje teplo.

K celkové dobré energetické a ekologické bilanci výrazně přispívá také správná ­orientace budovy.
Na západní a jižní stranu je redukovaný podíl zasklení, aby nedošlo k nechtěným ziskům slunečního záření. Efekt dusané hlíny je podobný jako u starých sklepů – stabilizuje vnitřní prostředí. Stabilitu prostředí napomáhá udržovat také zelená střecha. Dalším zdrojem tepla a chladu je aktivace betonových podlahových i stropních desek, společně s přirozenou ventilací – není tu žádná klimatizace.

Architekti, kteří vybírali místo pro stavbu pouštního centra, brali ekologické hledisko v potaz dokonce i při výběru parcely. Nezvolili panenskou přírodu, ale lokalitu dříve využívanou pro pastvu dobytka.

 
Podrobná situace

Iva Nachtmannová
Foto: Nic Lehoux
Výkresy: Hotson Bakker Boniface Hadden ­Architects + Urbanistes

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.