Vertikální ves na zeleném pahorku
Galerie(8)

Vertikální ves na zeleném pahorku

Central Park Praha je naprosto čerstvý projekt obytného souboru v širším centru Prahy. Bytový projekt není průlomový co do výšky budov, o což původně usilovali autoři konceptu z ateliéru A69. Mnohem více zaujme ojedinělou kombinací řadových domů, strmými zelenými střechami a vtažením krajinné morfologie do architektonického konceptu.


„Fenomén morfologie ostrého vrchu Parukářky nás fascinoval – jako jediný v širokém okolí se zachoval bez zástavby. Rozhodli jsme se ho využít, ale v převráceném smyslu,“ říká architekt Jaroslav Wertig z A69. Zeleň se měla přelít až do středu Central Parku, vytvořit zelené údolí a umožnit přímý kontakt s parkem. Zároveň bylo nutné naplnit představy developera o využití parcely. Proto přišli s ideou „vertikální vesnice“ – bydlení s přímým kontaktem se zelení a zároveň co největší autonomií pro každý byt.

Jinak řečeno: umožnit obyvatelům zůstat ve městě a přitom mít k dispozici kvalitu bydlení na předměstí. Ovšem s výhledem až na symbol Prahy – Hradčany, což bylo přání developera. Vertikální vesnici v tomto případě měly představovat tři věže o 22 podlažích.

„Pojmenujte na panoramatu Prahy Žižkov: definujete ho televizní věží, pak věží Telecomu, případně věžičkami bývalé telefonní ústředny. Je definovaný pouze technickými dominantami. Položili jsme si otázku: proč se má Žižkov profilovat jako periferie, když je emancipovanou částí Prahy?“ komentuje záměry autorů Jaroslav Wertig.

Lokalita je sice mimo památkovou zónu, přesto se památkářům tento koncept změny panoramatu Žižkova nezdál vhodný a věže nepovolili. Ateliér A69 pak přepracoval návrh pro deset nižších věžových objektů o 13 nadzemních podlažích. Architekt se domnívá, že i tak jsou věže Central Parku předzvěstí nastupujících tendencí, které se časem projeví v projektu revitalizace nedalekého nákladového nádraží Žižkov: „Když jsem viděl poslední návrhy, měl jsem z něj dojem sebejistého city s výraznými dominantami. V tom kontextu naše věže vypadají jako rezidenční předpolí budoucí žižkovské city, které čtvrti poskytne zřetelné těžiště a centrum, jakými jsou například v Praze 2 Náměstí míru nebo Jiřího z Poděbrad,“ dodává Wertig. Firma Sekyra Group prezentovala na podzim loňského roku na konferenci Výškové budovy různé varianty výškových domů od nižších přes vysoké v jejich středu až po věže na okrajích lokality.

Prohra světových značek
Odborné porotě sestavené developerem se návrh domácího studia A69 líbil a dostal přednost před návrhy známých architektonických značek jako MVRDV, NBBJ či Ricardo Bofill. „Rádi se chlubíme, že jsme uspěli i v konkurenci takových jmen, to je jasné,“ komentuje výsledek Jaroslav Wertig. „Myslím, že největší roli hrál fakt, že známe zdejší poměry a věděli jsme, jak náročná je procedura zásahů do územního plánu. My jsme v tomto ohledu skeptici, proto jsme ponechali plochu budoucího hřiště striktně nezastavěnou. MVRDV měli sice každý dům v jiném pojetí, byli vůči územnímu plánu svobodnější, ale nikdo z navrhovatelů nepracoval s terénem,“ dodává Wertig.

Domy podle návrhu A69 jsou sice všechny téměř totožné, ale přesto nabourávají v různých ohledech současné trendy stavění obytných domů. Už jen podíl prosklených ploch je mnohem vyšší. Půdorys budov je čtvercový, ovšem byty jsou v nich zasazeny v úhlu pootočeném o 45 stupňů. Zákazník se tak setká v mnoha místnostech s naprosto nečekanými úhly stěn. Terasy jsou často trojúhelníkového půdorysu a u každého bytu jich bývá několik. Nejen v nejvyšších patrech, kde jsou luxusní penthousy o ploše 360 m2, pak má majitel bytu možnost po terase obejít celý byt. „Chtěli jsme tím umocnit dojem, který má obyvatel rodinného domu – že z domu kontroluje prostor celých 360°, a připravit jej o další důvod, proč se stěhovat z města,“ říká architekt Wertig.

Černé ocelové zábradlí teras a sloupy, které vytvářejí pravidelný rastr na fasádách věží, umocňují vertikální linie staveb. Vertikály na jižních fasádách a ve vyšších podlažích doplňují horizontály automatických žaluzií.
Prosklené zábradlí – jakýsi atribut luxusu v dnešní moderní architektuře – by mohlo podle architekta Wertiga způsobit zrcadlení a odlesky směrem k okolním domům a koneckonců v jistou denní dobu i dovnitř bytů, proto ho zavrhli.

45°
Výrazným a na současné poměry unikátním prvkem konceptu jsou ozeleněné „valy“, v nichž se nacházejí patrové byty s vlastním vchodem i garáží směrem do ulice a předzahrádkami na obě strany. Architekt Wertig ho nazývá „hybridem mezi landscapem a architekturou“ – dům si zde propůjčuje podobu krajiny. Zelené střechy v těchto netradičně pojatých řadových domech dosahují do třetího podlaží a přecházejí v zelené ploché střechy. Řadové domky zabírají první dvě nadzemní podlaží. Druhá dvě podlaží jsou vyhrazena mezonetovým bytům s terasami hluboce zakrojenými do střechy. Vstup do bytů je řešen přes společné prostory v duchu Le Corbusierova kolektivního domu; schodiště, kuchyňský kout a sociální zařízení mezonetů jsou umístěny ve střední, nejméně osvětlené části objektu.

Zastřešení živým vegetačním kobercem s relativně strmým sklonem až 45° je v místních podmínkách u obytných domů stále ještě experimentem. Zda bude skutečně plnit svou funkci, si architekti nechali otestovat ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích. Střechy jsou extenzivní – jsou pokryté slabou vrstvou zeminy a osázené sukulentními rostlinami, které vydrží i extrémní výkyvy teplot a nevyžadují intenzivní zavlažování.

Podíl zelených ploch tak bude na pražské poměry – a vzhledem k podílu zeleně v této části Žižkova s dopravně rušnými tepnami v sousedství – celkem velkorysý. V době, kdy se tento projekt chystal, se přitom architekti setkali s odporem občanů Žižkova, kteří se obávali o budoucnost parku Parukářka. „Byl to v podstatě omyl, protože na místě této parcely byla nevyužívaná zásobní zahrada, která byla oplocená, lidé ji proto nemohli využívat jako parkovou plochu. My jsme tuto zelenou plochu ve svých studiích respektovali a naopak na park navázali,“ vysvětluje Wertig. Místo, kde podle územního plánu měl vzniknout časem stadion, navrhli upravit jako park se stromy a vodní plochou. Faktem však je, že park bude exkluzivně přístupný pouze obyvatelům Central Parku a bude oddělen od sousedního pozemku plotem.

Výhledy zůstávají, developer se mění

Developer původně nabízel městské části Prahy 3 pomocnou ruku při revitalizaci parku na Parukářce. Zatím ovšem nevyústila v žádné konkrétní požadavky. Developer se mezitím dostal do finančních těžkostí. Problémy potkaly také realizátora stavby, společnost Geosan, která byla navržena do insolvenčního řízení, a přitom měla v realizaci vložené vlastní prostředky. Insolvenční řízení bylo brzy zrušeno, ale do projektu se vložila úvěrující banka a vymínila si změnu developera – projekt má ke zdárnému konci dovést developerská společnost CPDP (CEE Property Development Portfolio), která navýšila svůj podíl ve firmě Central Park Praha a má zkušenosti z obytných souborů v jiných lokalitách Prahy.

Od některých záměrů byl developer nucen upustit. Především se slevilo ze široké nabídky služeb v místě, které byly slibovány budoucím obyvatelům nového souboru. Původní koncept zahrnoval vlastní fitness centrum s bazénem, myčku aut v areálu atd. Záměr fitcentra byl zrušen jako ekonomicky neefektivní a developer jedná o prodeji nebytových prostor provozovateli řetězce posiloven. Další služby budou poskytované na objednávku externími ­firmami.

To bylo také do jisté míry vyčítáno developerovi a potažmo architektům, když se s jejich konceptem seznámila veřejnost – minimální občanská vybavenost v celém areálu. Částečně za to může také nutnost přemístit rozsáhlou trafostanici, která se nacházela v rohu stavební parcely. Na tomto místě je v současnosti hlavní vstup do obytného komplexu s recepcí a nebytovými prostory. Trafostanice zabírá významnou plochu v utilitární přístavbě skryté za gabio­novými zdmi, směrem do ulice Pitterova.

Určitý handicap znamenalo pro realizaci také potlačení pozice ateliéru A69 do role konzultantů, přičemž roli projektanta převzal VPÚ Deco. Bylo to způsobeno především tím, že architekti nechtěli slevit v nárocích na použité materiály a dodavatele. VPÚ byl navíc ochoten vložit do projektu i vlastní finanční zdroje.
Nevadí architektům, že neměli možnost ovlivnit celou realizaci až do finále? Nelitují toho, že do projektu vůbec šli? „Určitě ne. Bereme to jako novou zkušenost a přínos pro naše portfolio. Samozřejmě bychom rádi byli příště do procesu angažovaní více. Ale náš počáteční koncept zůstal naštěstí nezměněn, a to je asi nejdůležitější,“ uzavírá Jaroslav Wertig.

Iva Nachtmannová
Foto: Dano Veselský
Obrázek: A69 Architekti

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.