Konverze budov aneb jak naložit se starou nevyužívanou budovou?
Galerie(14)

Konverze budov aneb jak naložit se starou nevyužívanou budovou?

Když zanikne důvod, proč byl nějaký dům postavený a zůstane už jenom ten dům, nabízí se otázka, co teď s ním. Snaha o radikální a nevratné řešení demolicí má zahladit s hmotným objektem i špatné vzpomínky s ním spojené, radikálně a bez sentimentu obrátit list, odstranit z cesty, co už nefunguje anebo není již potřebné, a postavit „nové a lepší“. S hmotným důkazem však možná zmizí i jakákoliv stopa po něm s velkým kusem historie, zejména pokud neexistuje k památce dokumentace.

A bude smeten z povrchu zemského i onen charakteristický ráz krajiny, který jí dodalo stavení po léta, desetiletí a staletí sžité s prostředím, jehož je už neodmyslitelnou součástí. Bez ohledu na to, zda se to někomu líbí anebo ne, prostor k žití není sterilní laboratoř a historie ani demolice budovy se už nedá vrátit zpět.

Teplárna číslo 3, ISTROCHEM, Bratislava
Je to jakoby se najednou všichni zaměstnanci výroby náhle zvedli od stolu s nedopitou kávou, rozhozenými stránkami novin a dokumentů po stole a kabátem letmo hozeným přes stoličku. Celé to tu působí jaksi nostalgicky a romanticky, trochu s pocitem zmaru a nenávratně zaniklého, s atmosférou dávno minulých časů s jakýmsi výjimečným kouzlem. Členitý a inspirativní prostor teplárny poskytuje velkorysý potenciál a velkolepý až monumentální prostor hlavní lodi.


Foto: Viera Kiselová

Ve střeše stačí jenom malá mezera, aby dovnitř pršelo jako počátek zkázy celé konstrukce. Jak jde čas, postupuje samovolné zvětrávání a nevyhnutná degradace konstrukce, pokud to někdo nezastaví – anebo naopak neurychlí.

Mnohé dosloužilé industriální stavby byly srovnány se zemí, spousta dalších chátrá i navzdory jejich odkoupení novým majitelem a je jenom otázka času, kdy půjde daná budova taktéž k zemi. Snad pomaleji a nenápadněji, ale výsledek bude stejný. Postupný proces destrukce stavby je snad projevem nezájmu anebo naopak zájmu, ale jenom o pozemky, na kterých diskutovaný objekt stojí.

Mnohé pozemky podobně jako široké daleké okolí ISTROCHEMU jsou však po činnosti průmyslových provozů silně zamořeny chemickými látkami, podzemními skládkami dynamitu apod., čímž se půda stává prakticky nepoužitelnou a řešení bývá velmi nákladné.

Arcidiecézní muzeum Olomouc
Už téměř sedm a půl let uplynulo od dokončení realizace konverze bývalé budovy kapitulního děkanství římskokatolické církve a jeho hospodářského dvora, v rámci bývalého Přemyslovského hradu v Olomouci, areálu s kostelem sv.Václava, kaplí, ambitem a palácem.  Teprve až když se novým majitelem stává znovu římskokatolická církev, je možné zhmotnit více než sto let starou myšlenku vybudovat arcidiecézní muzeum.

Po vyhodnocení architektonické soutěže s vítězným návrhem i realizovaným projektem trojice pražských architektů, pod tehdejším názvem s ateliéru HŠH architekti, Petr Hájek, Tomáš Hradečný a Jan Šépka, se začalo s realizací konverze bývalého děkanství s hospodářským dvorem na muzeum.

Při návštěvě vzniklého muzea na mne učinila na první pohled dojem čistota provedení stavebních zásahů, od svého návrhu po řemeslnické zpracování. Myšlenkou návrhu bylo zachování charakteru, osobitosti a atmosféry původních prostorů a nové zásahy od nich jasně odlišit.

Dotvoření pozůstalé hmoty proběhlo velmi citlivě, pečlivě volené nové hmoty a materiály komunikují se starými, jsou s nimi v souladu i harmonickém kontrastu. Novotvary jemně navazují na památky, mají zřetelnou úctu k historii i odvahu do toho vstoupit se svým silným projevem.

Obzvlášť výrazným akcentem i odvážným počinem je nově vložená konstrukce hydraulického osobního výtahu, umístěná v dominantní poloze středu místnosti vstupní haly, odkloněná našikmo od rastru podlahy.

Stejně jako ostatní novotvary je i tento prvek řešený s velkým důrazem na výtvarnou stránku výrazným odlišitelným a zároveň citlivým zakomponováním do stávajících prostorů. Realizace tohoto muzea je krásným příkladem, jak se ještě dá přistupovat ke staré a nevyužívané nemovitosti a jak ji vrátit nazpět do života.

Lenka Všetulová
Foto: Viera Kiselová, Lenka Všetulová