Vila v Plané nad Lužnicí
Když se během stavby rodinného domu z investora a architekta stanou přátelé, dílo se snad nemůže nepodařit. Pokud jsou to navíc úspěšný podnikatel a spoluautor slavného pražského Tančícího domu, pak je osobitost stavby i spokojenost majitelů zaručena.
Je vhodné předeslat, že investor domu, jihočeský podnikatel František Hnojna, by se mohl spokojeně starat o svá čtyři vnoučata a třeba chodit na ryby, kterých má ostatně v jednom ze tří jezírek na svém pozemku požehnaně. Ale přestože je ve věku, kdy si mnozí často užívají vytoužený důchod, stále podniká, a to úspěšně, na několika frontách a navíc – teprve před pár lety začal se stavbou velkolepého domu.
„Koupili jsme hektar nádherného pozemku, část bývalého lesoparku. Bylo jasné, že tak velký a úžasný kus země nemůžeme zničit nějakou malou a průměrnou stavbou. Přátelé se divili, že jsem tu nepostavil něco na způsob statku. Ale nejsem zastáncem selského způsobu života jen na oko a žádné hospodářství jsme rozhodně nechtěli!“ začíná vyprávění František Hnojna. Do nového sídla v Plané nad Lužnicí se spolu s manželkou přestěhovali teprve nedávno.
Na začátku byl dopis
Faktem zůstane, že pan Hnojna oslovil v posledním roce tisíciletí architekta Vlada Miluniće dopisem. „Přišel mi od Františka nádherný, velmi laskavý dopis. Viděl v nějakém časopise jeden z mých domů v Chocni a požádal mě o spolupráci na svém domě v Plané. Požadavkem bylo mimo jiné, jako v Chocni, široké použití dřeva, čehož jsem se velmi rád zhostil,“ vzpomíná Vlado Milunić. Zadání znělo: vícegenerační dům, v němž bude dominovat ústřední prostor obývacího pokoje, a navíc stavba, která bude ctít krásný lesopark. Po pěti letech prací je patrné, že se vše podařilo. Na pozemku hrdě stojí dům s velkými prosklenými plochami otevřený do přírody a také díky smrkovému obkladu s přírodou souznějící. Jeho obytná plocha má cca 500 m2 s tím, že půdorys připomíná členitý přírodní útvar. Tak jak říká architekt: „Dům je z venku malý, ale zevnitř velký.“
Je v něm skutečně místo pro všechny. V přízemí je velký obývací pokoj, kuchyň, dvě ložnice, jedna propojená s koupelnou, rezervní koupelna, dvě pracovny a zatím nezařízená garsoniéra pro sestru majitele. O patro výš jsou další čtyři pokoje – pro každé z vnoučat. Nejvýše položená je „trucovna“, kde bude moci pán domu nerušeně rozjímat – postačí vytáhnout žebřík, po němž se do ní leze. Také ta je ale zatím bez interiéru. Z obou ložnic v přízemí je možné po kovovém schodišti sejít do zahrady, horní pokoje vnoučat stejně jako trucovna mají výstup na samostatné terasy. Venkovní terasa s krbem zároveň navazuje velkou prosklenou stěnou s dveřmi na obývací pokoj. Jako hlavní vchod do domu slouží prosklené zádveří.
Dům socha
„Přestože obytná plocha je značná, prostorem se neplýtvá. Všechny místnosti jsou spíš menší a slouží svému účelu, pouze obývací pokoj je rozlehlý. Majitel je velmi společenský, podniká a sportuje. Ve volném čase dokonce režíruje divadlo. Chtěl, aby se u něj mohli divadelníci a přátelé scházet a necítili se stísněně. Dojem prostornosti zároveň podtrhují promyšlené průhledy – dům je díky proskleným stěnám, oknům a četným dveřím všemi směry transparentní,“ popisuje architekt Milunić. Potřebné soukromí ovšem zůstává zachováno. Průhledy propojují pouze části domu, které jsou přístupné všem.
Protože stavební pozemek je svažitý, bylo třeba se s převýšením vyrovnat i uvnitř. „Dům vypadá jako hromada různě velkých krabic, rozsypaných po svahu, které se snaží přikrýt členitá střecha,“ podotýká architekt. I v přízemí se tak chodí z ložnice do koupelny po několika schodech, stejně jako z obývacího pokoje do kuchyně či do chodby.
Když se Vlada Miluniće zeptáte, kde a jak se nápad na tuto stavbu zrodil, odpovídá bez přemýšlení s úsměvem: „Krade se všude, a to i v architektuře. Tento dům jsem dal dohromady z krádeží. Přiznávám, že jsem vykradl svého přítele Franka Gehryho, Franka Lloyda Wrighta a Bruce Goffa. Dodatečně jsem zjistil, že Wright kradl v Tibetu, kde stojí dům s velkými přesahy doslova jako od Wrighta…“
Přesto je stavba v Plané nad Lužnicí v mnohém nutně šitá na míru, a to nejen pozemku, ale, jak bylo řečeno, i jeho majitelům. Ti nechali veškeré rozhodování a plánování na architektovi. „Mám svou práci, kde denně rozhoduji o zásadních věcech. Rád jsem proto přenechal veškeré rozhodování o domě Vladovi. Nejen stavbu samotnou, ale také vybavení interiéru,“ podotýká pan Hnojna. Dům tak s ohledem na přátelství obou mužů svým vzhledem i zařízením vycházel ze vzájemně vstřícné diskuse. „František se díky své práci často pohybuje v technicistním prostředí, proto jsem mu navrhl dům zcela jiný, přírodní, aby hned věděl, že je doma, nikoli v práci,“ vysvětluje Vlado Milunić.
Bláznivý krov
Na rodinném domě v Plané nad Lužnicí najdeme celou řadu věcí, kterými se odlišuje od velké většiny svých „příbuzných“. Hlavní z nich je extrémně složitý krov. Tvoří jej vždy dvě krokve nad sebou, z nichž spodní je uložená na zdi z porothermových cihel a vrchní ji v líci fasády přesahuje, v některých místech až o jeden metr. Horní krokev je schována v izolaci krovu tak, aby v přesahu nevznikal nežádoucí tepelný most. V místech nad okny je jako krytina použito drátosklo, zbytek je z titanzinku.
„Krov se vyráběl v únoru. Byla to neuvěřitelná práce, ale měli jsme štěstí na úžasného hlavního tesaře pana Jana Čtvrtníka,“ podotýká architekt. Nádherná a zároveň náročná práce je patrná v interiéru, kde přiznaný krov vytváří přirozenou atmosféru podtrhující soulad s přírodou.
Další zajímavostí je krytina podlah a schodiště – artoleum (na jutě nalisovaná směs korkové drti a přírodní pryskyřice) původem z Holandska. V různých částech domu jsou použity různé vzory a barvy. Pestrobarevnou podlahu v kuchyni tvoří úzké pásy krytiny: „Je to celý vzorník jedné sady artolea. Stejnou podlahu mám ve své kanceláři,“ upřesňuje Vlado Milunić. U krbu i u vstupu do domu navazuje na artoleum terazzo. Objekt vytápí suterénní kotelna pomocí radiátorů s tím, že pouze v obývacím pokoji je topení podlahové.
Naježená fasáda
Další zajímavostí, patrnou v exteriéru, jsou například okenní parapety. Na rozdíl od tradičních vodorovných jsou zešikmené – voda dopadající na ně se neodráží na okenní tabule. Dům také nemá – už z principu – žádné okapy. Díky přesahům krovu na rozmanitém systému stříšek voda stéká přímo na pozemek a přirozeně jej zavlažuje.
Dřevěný obklad domu nemá pouze praktickou funkci. Je buď svislý, nebo vodorovný. „V některých místech je užší nebo širší, kvůli větší gradaci. Na severní straně se fasáda ježí, jako by jí byla zima, na zbývajících stranách je hladká,“ upozorňuje architekt na další zajímavý detail. Pokud se jedná o barevnost, obklad je natřený střídavě bílou a šedou barvou, trucovna má odstín karmínově červený, stejně jako garáž. Obě karmínové části stavby jsou ostatně při příjezdu k domu první, co návštěvník vidí. Garáž, původně umístěná u hlavního vchodu, není pouze objektem pro parkování, ale má zároveň funkci zastínění při pohledech z ulice. Kromě garáže, chrání soukromí obyvatel kamenná zídka se živým plotem s vjezdovou hlavní bránou a dvěma brankami, z nichž jedna slouží jako samostatný vchod do sestřiny garsoniéry.
Jezírko s rybami
„Mám rád prostor, nejen kvůli tomu, že se mohou pohodlně scházet lidé, ale považuji potřebu prostoru za určitý pohled na život,“ říká majitel domu. „Mám představu, že vnoučata si tu budou nerušeně dělat úkoly a pak si hrát ve velké zahradě.“ Zahrada, jak již bylo řečeno, je částí někdejšího lesoparku a právě na tomto hektaru jsou kromě nádherných vzrostlých stromů tři jezírka. „Dříve byla tato část parku hospodářským zázemím. Z nepochopitelných důvodů za socializmu jezírka zaváželi odpadem. Vyčistili jsme je a do jednoho z nich nasadili ryby. Nelovím je, jen je chodím pravidelně krmit,“ směje se František Hnojna. Některá ze zbývajících dvou menších vodních ploch by mohla v budoucnu sloužit i ke koupání.
Od partnerů ASB
Když se zeptáte obou blízce spolupracujících pánů – investora i architekta, jak problematické bylo podobnou stavbu zrealizovat, odpoví majitel bez váhání: „Spousta řemeslníků byla z Vladových požadavků „vedle“. Chytali se za hlavu, lamentovali, když dostali za úkol udělat něco ještě jednou a pořádně. Vystřídalo se jich tady dost. Ale když v konečné fázi ti, kteří vydrželi, viděli, na čem měli možnost se podílet, byli dokonce hrdí, jaké představy ve svém řemesle dokážou naplnit.“
 |
 |
| Suterén | Přízemí |
 |
 |
| Patro | Trucovna |
Investor: Ing. František Hnojna
Architekt: Vlado Milunić
Interiér: Iveta Chitovova, Vlado Milunić
Sadové úpravy: Mikuláš Vavřín
Prováděcí projekt: Tillia, Ing. Metil a Ing. Lukavec
Vasil Stanko
Foto: Vasil Stanko a Vlado Milunic
