Hotel Puerta América – Dvanáct pater pokojů navrhovalo dvanáct různých architektů

18. srpna 2016

Většina současných hotelů by se dala charakterizovat jako neustále se opakující anonymní hotelové buňky, nalepené na sterilní koridory. Jejich cílem je na co nejmenší ploše ubytovat co největší počet hostů, ale zároveň jim poskytnout iluzi exkluzivity a jedinečného přístupu ke každému z nich. Jiné je to ovšem u hotelu Puerta América v Madridu, kde každé podlaží či část stavby navrhoval jiný autor, tak aby hotel maximálně vyhověl vkusu každého návštěvníka.

Dvanáct pater pokojů navrhovalo dvanáct různých architektů a jsou mezi nimi slavná jména jako Jean Nouvel, Javier Mariscal a Fernando Salas, Arata Isozaki, Richard Gluckman, Kathryn Findlay, Ron Arad, Vittorio & Luchino, Eva Castro a Hoger Kehlne, David Chipperfield, Norman Foster, Zaha Hadid, John Pawson, Christian Liaigre, Marc Newson, Harrieet Bourne a Jonanthan Bell, Arnold Chan, Jasón Bruges, Teresa Sapey a Felipe Saes de Gordoa.

Autorem stavby, připomínající svými křídly rozevřenou knihu, je SGA Estudio. Architektonické řešení pochází z dílny Jeana Nouvela, který objekt zabalil do básně Libertad od Paula Eluarda. Útržky básně jsou v mnoha jazycích roztroušeny po celé fasádě hotelu, od hliníkových panelů až po stínící markýzy.

Pouhé zmáčknutí knoflíku ve výtahu přenese návštěvníky hotelu Puerta América do zcela odlišných světů a způsobů nazírání na architekturu. Ve 12. poschodí se setkají s tvorbou Jeana Nouvela, který zde navrhnul 12 pokojů s přívlastkem „Libertine“ (prostopášné). Ke spolupráci si přizval kontroverzního japonského uměleckého fotografa Nobuyoshi Araki a Francouze Alaina Fleischera. Systém jeho apartmánů tvoří čtyři posuvné stěny, které vzájemně běží do kříže a jejich posunem dochází k psychedelickým kompozicím.

Desáté patro ztvárnil japonský architekt Arata Isozaki. Ve svých návrzích interiéru se nesnaží Evropanům nikterak podbízet, ale předvádí geometrizující čisté a jasné východní myšlení. Inspiroval se slovy Junichiro Tanizaki (autor eseje Chvála stínů), který popsal pocity vznikající z tmavnoucích stěn, nořících se do stínů, jež viditelně interiéru odebírají přebytečný dekor. To odpovídá i principům japonské architektury, kde je pro místnosti charakteristická hra stínů a diskrétního rozptýleného světla. Také koupelna se obrací k japonským tradicím, když je pravoúhlá dřevěná vana spojena se sprchovým koutem.

Běžně chápanému hotelu se nejvíce vymyká čtvrté patro, na jehož podobu byla vypsána soutěž, kterou vyhrálo londýnské Plasma Studio. Je zapotřebí trochu si zvyknout, aby se člověk v ocelové jeskyni plné nerezu, skla a ostrých rohů cítil alespoň trochu příjemně. Plasma Studio nikdy nešlo snadnou cestou. Jejich návrhy jdou až na samou hranici, dráždí svojí těžkou uchopitelností, ale především razí cestu do budoucnosti. V návrhu 4. patra autoři vycházeli z opakujícího se rytmu příček, instalačních šachet a vstupních dveří do pokojů, který sloužil jako pevný rám, od něhož se nepravidelný tvar chodby odvozoval. Rázné geometrii přidaly na účinku LED diodami prosvětlené švy mezi jednotlivými trojúhelníkovými panely. Každá část chodby tak získala neopakovatelný charakter. Barva osvětlení přechází i do přiléhajících hotelových pokojů, takže každý z hostů dokáže v rámci chodby intuitivně pocítit umístění svého pokoje.

Autorem interiérů na třetím poschodí hotelu Puerta América je britský minimalista David Chipperfield, jehož snahou bylo navodit prostými a jednoduchými prostředky atmosféru, v níž se bude člověk cítit pohodlně. Temnotu chodby a kompletně černého výtahového lobby prořezávají vertikální světelné pruhy, které vás navádějí do jednotlivých hotelových pokojů. V prostorovém rozvržení pokojů Chipperfield neexperimentoval a držel se zažité klasiky: vstup, po straně koupelna a pak velká ložnice. Černobílé kompozici pokojů se jedině vymyká azurově modře lakovaný baldachýn nad postelí. Stěny koupelny jsou obloženy bílými mramorovými deskami.

V lobby 2. patra hosty přivítá Chillidova socha. Odtud pokračuje chodba s půlkruhovými skleněnými výstupky, které svítí v zšeřené chodbě a zároveň úzký prostor neuvěřitelně dynamizují. Autorem je Norman Foster, představitel elegantního high-tech. Vsadil zde na jednoduchou formu a luxusní materiály. Hlavně se však snažil vytvořit intimní pokoje, izolované od ruchu velkoměsta. Vnímání prostoru oděného v bílé kůži přináší naprosto odlišné pocity než z bílé omítky. Prostor chce na hosty přenést pocit důvěry a intimnosti. Současně je zajímavý výběr kůže a skla – dvou akusticky naprosto odlišných materiálů. Doplňuje je hnědý kaštan, kterým je obložena plocha za lůžkem. Na protější stěně je za vyklápěcím panelem z bílé kůže ukryt plazmový televizor. Silným prvkem v pokoji je dlouhá onyxová police se vnitřním nasvícením, která v koupelně vykonává službu umyvadla a pokračuje přes celou délku pokoje až k oknu, kde plní funkci psacího stolku. Zaoblené skleněné stěny jsou zároveň součástí hygienického zázemí pokojů. Tvoří stěnu sprchového koutu, který má na stropě napjaté plátno s horním osvětlením. Tvar křivek koupelny jako by chtěl hosta ovinout a chránit.

Organicky rozehrané interiéry v prvním poschodí vytvořila Zaha Hadid. Pokoje působí dojmem, jako by byly odlity z jednoho kusu a vyvolávají pocit zamrzlé tekutosti nebo zastaveného pohybu. Postel, konferenční stůl, vana, umyvadlo a další nábytek plynule vrůstají do vnitřního prostoru ze zdí a podlahy. Nepřímé osvětlení interiéru vyhází ze záhybů a prostorových trhlin. Celému prostoru pak dominuje lustr s názvem Chandelier Vortexx, který Zaha Hadid navrhla a který dokáže plynule měnit světlo.

Hotelová lobby v přízemí je tím prvním, s čím se návštěvník v hotelu Puerta América setká. Autorem řešení je John Pawson a v jeho interiéru ze světlého dřeva a travertinu není nic, co by mohlo vizuálně rušit. V osmimetrovém travertinovém korýtku poklidně bublá voda a tmavé dřevěné židličky vybízí hosty k odpočinku.

Za zmínku stojí i řešení ostatních prostor hotelu, jako jsou restaurace Lágrimas Negras od autora Christian Liaigre.

Marc Newson zase navrhl bar s názvem Marmobar, který tvoří šest metrů dlouhý pult z jediného kusu mramoru a doplňuje jej hliníkový obklad stěn, přecházející plynule do stropu.