Maxim Velčovský: Design je všudypřítomný
Výrazný český designér Maxim Velčovský získal letos v únoru titul designér roku 2007 v rámci výroční ceny Akademie designu ČR / Czech Grand Design, kterou už druhým rokem pořádá agentura Profil Media. Nominován byl mimo jiné za vynalézavé instalace výstav Křehký a Capellini organizovanými firmou Konsepti, za účast na Designbloku 07 a za umělecké vedení UP závodů. Zeptali jsme se mnohostranného výtvarníka na východiska jeho práce a jeho názory na současnou situaci českého designu.
Maxime, ty jsi studoval na VŠUP v Praze od roku 1995 až do roku 2002. Jaká tam byla atmosféra? Změnilo se něco od té doby z tvého hlediska ve vzdělávání v designu?
Začal bych tím, že jsem studoval na střední škole v Uherském Hradišti, na internátě nás bydlelo šest na pokoji. Byli jsme z různých oborů, fotografové, keramici, malíři, sochaři… Hodně jsme se vzájemně ovlivňovali. Já jsem vlastně nikdy nechtěl jet v jedné lajně – a vlastně i keramika má v sobě zakletou malbu, grafiku, plastiku, design… Líbilo se mi, že se dál můžu zabývat současně několika obory. Navíc bylo nejlehčí se tam dostat, na keramiku se hlásilo málo lidí. Když jsem se potom dostal na vysokou školu, viděl jsem, že ten gesamkunstwerk, o kterém se učíme, nefunguje. Škola je vlastně rozdělená na uměleckoprůmyslovou a uměleckoúmyslovou. Oba tábory se podle mě doslova neměly rády. Volné a užité obory se nikdy nepropojovaly a nedoplňovaly, což je doslova fatální problém tohoto systému. Jednotlivé obory se nerespektují a netuší, co se odehrává za zdí ostatních ateliérů. Náš ateliér žil s určitým mindrákem z toho, že keramika byla spojována s keramickými suvenýry, hrnečky s nápisy, které se prodávaly na Karlově mostě. Moje diplomová práce na VŠUP se týkala sociální kritiky toho, co se dělo. Co se dělo ve společnosti, jak lidé přemýšlejí o designu a jak o něm přemýšlejí výrobci.
Jak jsi přesně došel k tématu diplomky?
Nejdřív jsem se rozhodl pro čajový servis, ale po roce jsem to vzdal. Řekl jsem si, že něco takového nemá smysl navrhovat, když o to stejně nemá průmysl zájem. Takže jsem nakonec udělal pět takových samostatných designů, bytových doplňků do bytu. Vycházel jsem právě z designu suvenýrů – například ta forma republiky, dále digitální hodiny – mutant high-techu a rokoka. Dále tam byly ty dortíky, které měly poukázat na to, jak je obvykle definován rozdíl mezi designem a uměním. Tedy, že design je multiplikován po tisících kusech a umění je to unikátní. Chtěl jsem ukázat, že designéři jsou takoví kuchaři a že jsem se vlastně každého toho kousku, který jsem „uvařil“, dotknul svýma rukama. To byla narážka na vztah volného umění a industrie. A nakonec tam byly gumáky, ve kterých jsem převrátil známé Sullivanovo tvrzení, že „forma následuje funkci.“ Když do porcelánu odliješ holinu, ve které normálně lidé na vesnici kydají hnůj, stane se z ní luxusní váza. Chtěl jsem říct: tohle není gumák, to je váza. Už jen tou větou změníš celý smysl věci.
Jaké reakce na svou diplomku jsi zaznamenal?
České akademické školství je založeno na tom, že čím lépe kopíruješ skutečnost, tím lepší jsi vlastně student. Modeluješ hliněné busty, a oč blíž jsi realitě, tím víc dostáváš bodů. Vezmou tě na školu podle toho, jak moc věrně jsi vystihla podobu modelu. Toho jsem využil ve své práci, ale v jiném kontextu. Začal jsem odlévat kelímky, lahve od coca-coly, tácky. A nejednou to pro někoho začal být problém, protože jsem na tom nestrávil dost času. Odliješ realitu do jiného materiálu, převedeš současnost do jiného kontextu, to mě na tom právě bavilo. Měl to být vlastně set pro tu rychlou generaci, která začala jíst bagety a pizzy z kartonů a čínské polévky z plastu. Měla to být vlastně taková zkamenělina té doby. Navázal jsem tedy na to, co nás učili, okopíroval jsem realitu.
Co tě vlastně nejvíc ovlivnilo? Nějací designéři?
Paradoxní je, že my jsme vlastně do roku 2002 neměli přístup na internet. Moje první emailová schránka byla založena možná v roce 2000. Vůbec jsem neměl pojem o tom, co se venku děje. Ale asi nejvíc mě ovlivnilo volné umění. Totiž asi ve třinácti jsem navštívil galerii Louisiana v Dánsku, kde byla úžasná sbírka moderního a současného umění. Rodiče mi tam koupili třistastránkový katalog a já jsem se všechna díla naučil nazpaměť. Takže jsem začínal ruskou avantgardou, El Lissitzkým, Kljunem, Popovou, učil jsem se tvary a jména, zkoumal jsem Caldera, Dubuffeta, Gormleyho a podobně. Na tom umění, které jsem měl takhle povrchně zprostředkované, mě bavilo, že se všichni ti umělci snažili najít svou linii, že hledali svůj rukopis. Fascinovalo mě, že dokážu poznat Jeana Dubuffeta, Paula Kleeho či Vasila Kandinského…Tihle tři byli pro mě fenomény, asi nejvíc mě svým humorem ovlivnil Dubuffet, a to hlavně svou znakovostí, zvlášť ty jeho temné kresbičky. Zajímalo mě, proč se ti autoři snaží o svůj vlastní rukopis. Volné umění mě fascinovalo hlavně tvarově a veškerými svými možnostmi, které mělo oproti designu, který jsem v té době vůbec nevnímal. A který se v té době ani moc nesbíral.
Ale když se design používá kontextuálně, stává se vlastně obsahem, komentářem, už tradičně nesleduje formu ani funkci. V tom případě vlastně není vzdálen volnému umění…
Tohle jsem si právě uvědomil už na té diplomové práci, která byla vlastně souborem jakýchsi sociálních „komentů“. Tenkrát jsem si řekl, proč ten design nevyužít jako zbraň na trhu? Ty tu myšlenku můžeš multiplikovat po stovkách, tisících a pak ji vlastně posíláš do světa, do supermarketů a ti lidé to vezmou, mohou si něco uvědomit. Tenkrát jsem netušil, že by se to mohlo stát, ale paradoxně se to za pět let podařilo. Když jsem se kdysi setkal s Jakubem Berdychem, který tenkrát založil Qubus, rozhodli jsme se tuto situaci řešit. Tehdy jsem chodil po vernisážích svých bývalých spolužáků, kteří měli pocit, že jsou jaksi zneuznaní, nikdo pořádně nevidí, co dělají. Tohle jsem osobně vůbec nechtěl absolvovat a rozhodl jsem se pro něco velkorysejšího – vyrobit své myšlenky ve fabrice, průmyslovým procesem. Samozřejmě, že fabrika nestála o to, vyrábět naše gumáky. Museli jsme tedy založit vlastní obchod a produkovat všechno sami. Dnes nás těší, když vidíme naše věci třeba v designshopu v MOMA v New Yorku nebo v galeriích v Tokiu. Nikdy jsem netušil, že něco, co bude vyrobené v Praze, lokálně, bude aplikovatelné celoplošně.
Jaká je podle tebe běžná realita začínajícího designéra v Čechách, který se chce uplatnit?
Realita je prostě taková, že děláš například servírku na barech… Podmínky nebyly žádné, já jsem vůbec nevěděl, co budu dělat. Honza Novotný, který dnes dělá například filmového architekta s Bohdanem Slámou, mě tenkrát seznámil s Jakubem Berdychem, který otevřel Qubus. Tenkrát to byla spíš galerie, byly tam i obrazy a sochy. Pavel Šťastný tam měl například kolo polepené nějakými nálepkami. Já jsem tam přinesl ty gumáky a všechno se prodalo. Tehdy jsem si řekl: tak to budeme multiplikovat, když to lidé kupují, to je škoda to neodlít znova. Když jsme to přinesli do fabriky, tak se nám vysmáli, ale řekli nám, že pokud si to zaplatíme, můžeme zkusit nějakou sérii vyrobit. Tak jsme to zaplatili a začali jsme vyrábět. Tak začal vznikat Qubus, studio, které je dnes už skoro výhradně zaměřené na design. Na design více konceptuální. V té době nebylo místo, kde vystavit. Tesco nebo Kotva byly nepředstavitelné a galerie byly zaměřené pouze na volné umění. Neexistovalo tu přirozené prostředí designu. Náhodou jsem byl také přizván do časopisu Blok, abych psal o zajímavých věcech, které se na poli udály. Tak vlastně vznikaly první vlaštovky v prostředí designu.
Tak se to tu lepší? Globálně?
Nikdy nevíš, kdy to skončí. Určitě, začala vznikat studia, ať už grafická, nebo designérská. Lidé v téhle zemi si začali uvědomovat, že nestačí jen kopírovat a že nestačí jen vyrábět staré nápady. Jsou zvědaví na nové myšlenky umělců a designérů. Chtějí vyvinout něco nového. Má to co dělat s lokální identitou. Je to opravdu důležité, protože design je všudypřítomný a ovlivňuje nás.
Ty jsi teď dostal cenu, která je medializovaná, to asi také situaci designu prospívá…Co pro tebe Czech Grand Design představuje…?
Jsem potěšen. Já jsem se vždycky pokládal za takového „pankáče“. Qubus byl vždycky odkázán sám na sebe, nejsme odkázáni na nějaké výrobce, navrhujeme pro sebe, produkujeme si všechno sami. Potěšen jsem ale i proto, že se umístili lidé, za kterými je hodně práce – takže to vítězství má váhu. Je to také náznak toho, že už design není lidem lhostejný a že to pro ně není jen benzinová pumpa nebo design žehličky. Já jsem vždycky experimentoval. Design je způsob, jak přemýšlet…
V současnosti jsi kreativním ředitelem UP Závodů – tím vlastně zasahuješ do práce jiných designérů. Nejsi z toho někdy nervózní?
Dlužno říct, že UP závody jsou prvorepublikovým fenoménem, který ovlivnil celoplošně Československo. UP závody vlastnily truhlárny, lesy, kovovýrobny, obchody… Ve své době to byla největší firma ve Střední Evropě. Dělali například nábytek z ohýbaných trubek Jindřicha Halabaly apod. Po znárodnění nadešla smutná doba, vyráběl se sektorový nábytek a zaniklo ono řemeslné know-how, takže dnes začínají prakticky od nuly. My se snažíme jejich tradici vzkřísit z mrtvých. Máme tři linie – jednak legendy jako byl Halabala, dále design, který zapadl v 60. a 70. letech a který je dneska k mání jen v bazarech. A třetí linie jsou díla začínajících designérů, včetně studentů na umprumce.
Ty jsi spolupracoval i na interiérech. Velmi známý je tvůj projekt kříže pro Mesiáše v Gočárově sboru kněze Ambrože, jak to celé vzniklo?
Bylo to původně zadání „domácí doplněk“ v roce 1999. Říkal jsem si, že žijeme v křesťanském odkazu, slavíme tradice a svátky, uchováváme kříže, bible a v podstatě se i řídíme desaterem. Je to pilíř téhle civilizace. Kříž, který jsem navrhl, je ergonomický a je bez Mesiáše. Byla to vlastně narážka na marketingové slogany, kterými by se dalo vyjádřit, že Ježíš před těmi 2000 lety kříž „trademarkoval“. Do té doby se na tom akorát mučili lidé, ale Ježíš tomu dal značku, trademark. Byl rok 1999, čekalo se na nového mesiáše, měl přijít konec Světa. Já jsem byl připraven. Po roce jsem kontaktoval katolíky, kterým se ale kříž nezdál, chtěli ho dřevěný. Ale potom se ozvali protestanti, jestli bych se nechtěl podílet na úpravě nově restaurovaného kostela. Kříž je z bílého laminátu, stejného materiálu, jaký je použitý na karosériích některých aut. Je to vytvarované, kříž původně nebyl nijak zvlášť opracovaný, netěšil se nijak zvlášť pozornosti designérů. Byl jsem rád, že tenhle nápad vyšel. Další realizací byl kostel sv. Bartoloměje v Chodovicích, kde jsme s Jakubem Berdychem řešili interiér. Na zemi jsou peršany, které odkazují na východ, chtěli jsme vytvořit multikulturní prostor. Máš pocit, že sedíš v pokojíku, všude ty židle s prořezanými kříži. Ten kostel se stal naší nejpublikovanější realizací, netušili jsme, že způsobí takový ohlas. Přitom to byla realizace, za kterou jsme nic nedostali, veškeré peníze jsme použili na vybavení. Aplikovali jsme lustry z hrubého křišťálu, které jsou za poloviční cenu. Použili jsme řadu nouzových nápadů, ale výsledek byl vzrušující.
Jaký je rozdíl mezi kulturním klimatem venku a v Čechách?
Nevím, jak ty, ale já mám vždycky pocit, že venku je mi vlastně nějak líp. Tady například není mnoho autorit, kterých by si člověk vážil.
Myslíš i politické autority?
Nejde jen o politiku. Není tu dostatečně přirozené prostředí, ve kterém by tě bavilo a těšilo spoluvytvářet nějakou společnost, ve smyslu mezilidských vztahů a zvyšování kulturní úrovně. Když v televizi vidíš ty zkorumpované burany, tak máš tak trochu chuť emigrovat. Nedostáváš naději, že to, co děláš, má význam. U nás si politická garnitura myslí, že jsme obtěžující hmyz. Jsme pyšní na to, že jsme zemí, kde se vyrobí nejvíce aut! To je absurdní! Po autech tady zbude prach a nádory v našich tělech. Nikdo si na nějaké Topolánky a Paroubky za pár let nevzpomene. V našich tělech zůstanou jen tumory, jako důsledek jejich rozhodnutí. Na co si ale lidé vzpomenou, bude barák, kostel, plátno, předmět, literatura, film, protože to je svědectví nějaké epochy. Zdá se mi, že politici nepochopili, že by měli být vlastně jen sluhy společnosti. Podle mě prezident Klaus prošvihl poslední šanci, jak se stát nesmrtelným tím, že hystericky odmítl Kaplického Národní knihovnu. Na západě si lidé jména svých prezidentů připomínají díky symbolům, které po nich zůstaly. Nejkrásnějším příkladem je například Centre Georges Pompidou v Paříži. Přijde mi absurdní, že když se loď potápí, náš kapitán tvrdí, že se nepotápí o nic víc než obvykle. Takoví lidé se hází přes palubu, v takových případech se dělají vzpoury! Díry se dají zacelit, jen si je musíme přiznat.
MAXIM VELČOVSKÝ (1976) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (keramika a porcelán, 1995 – 2002). Zúčastnil se pětadvaceti výstav. Jeho tvorba je zastoupena v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu a v řadě soukromých sbírek. Maxima Velčovského zastupuje studio Qubus design. V současné době je kreativním ředitelem UP závodů, má za sebou řadu úspěšných designů, realizace interiérů Kebab nebo kostela sv. Bartoloměje v Chodovicích.
Mariana Serranová
Foto: Qubus
