Barvy, tvary, zážitky z milánských Saloni 2010

V Miláně se v dubnu konal nejvýznamnější evropský veletrh nábytku a designu, který spojuje hned několik přehlídek bytového zařízení – Saloni 2010. Nádherné výstaviště Fiera Milano z dílny světového architekta Massimiliana Fuksase (2005) otevřelo 14. dubna své brány a za šest dní zhltlo a vyplivlo 329 563 návštěvníků ze všech koutů světa. Nabídlo jim exponáty 2 542 vystavovatelů na více než půl milionu čtverečních metrů a kromě toho samozřejmě ještě nekonečné množství průvodních akcí. Čísla však nikdy nemohou vyjádřit atmosféru takového veletrhu. A možná ani slova. Nejlepší je zažít ji vlastními smysly – jen dívat se totiž často nestačí.

Navzdory všemu
Před otevřením tohoto ročníku měli organizátoři veletrhu – společnost Cosmit – trochu strach. Předpovědi byly skeptické a proroci předpovídali vliv krize odrážející se na návštěvnosti i na počtu vystavovatelů. Podle všeho se však jejich obavy nenaplnily, oproti minulému roku měl veletrh opět více návštěvníků a výstaviště překypovalo životem. „Když vezmeme v úvahu současnou ekonomickou situaci ve světě a problémy s létáním, které způsobil sopečný prach, jsou údaje o návštěvnosti Saloni 2010 o to více ohromující,“ konstatoval prezident společnosti Cosmit Carlo Guliemi. Dodal, že nebýt těchto nepříjemných faktorů, počet návštěvníků by byl podle odhadů společnosti mnohem větší.

Čtyři v jednom 
Saloni se tradičně skládá z několika celků a ani letos tomu nebylo jinak. Prvním celkem byl Salone Internazionale del Mobile, zaměřený na ložnice, obývací pokoje, šatny, jídelny a nábytek pro každou příležitost a do všech prostorů. Nechyběly samozřejmě doplňky, dekorace a textilie. Druhým celkem byla Eurocucina, která přinesla přehled nejžhavějších designérských návrhů kuchyní, kuchyňského nábytku, řešení a v neposlední řadě i spotřebičů. Ty dostaly dokonce vlastní prostor v doplňujícím celku FTK – Technology for the Kitchen, který je podmnožinou výstavy evropské kuchyně.

Předposlední, avšak nezanedbatelnou částí veletrhu byla letos International Bath­room Exhibition, mezinárodní výstava koupelen. Nabídla průřez designem všeho, co se při tělesné očistě, relaxaci a wellness může hodit.

Ve výčtu ještě schází SaloneSatellite, jehož prostor využilo kolem 700 designérů a studentů z 25 mezinárodních designérských škol včetně české Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Na tomto místě mohl návštěvník vnímat bezprostřednost a svobodu designérů tvořících pro radost a bez ohledu na požadavky trhu. Volnost a svoboda však nebyla jen výsadou studentských prací. Velké designérské domy mají v nabídce také několik „ulítlých“ exponátů, ale všeobecně v jejich portfoliu stěží najdeme chlupatou houpací ovci či rodinku čalouněných prasátek s knoflíkovými stehy.

Králové kuchyní
Kdybychom chtěli čtenářům zprostředkovat všechny zážitky ze Saloni 2010, museli bychom vydat knihu – rozhodli jsme se proto vybrat jen nejzajímavější momenty, jichž jsme byli svědky. Jedním z nich byla jistě i možnost popovídat si se dvěma ikonami designérského světa – Massimem Iosou Ghinim a Paolem Pininfarinou. Společným jmenovatelem těchto dvou světoznámých designérů je spolupráce se společností Snaidero, italským designérským domem, který se specializuje na návrhy kuchyní a je jedním z nejvýraznějších lídrů na evropském trhu v této oblasti.

Snaidero Společnost Snaidero založil v roce 1964 Cavalier Rino Snaidero. Využil poptávku charakteristickou pro poválečné období a postavil základy společnosti, která má dnes po více než šedesáti letech na trhu zastoupení v šedesáti zemích světa. Koncem 60. let minulého století Cavalier Snaidero navázal spolupráci s uznávanými italskými designéry. Tento akt významně ovlivnil vývoj designu kuchyní a Snaidero v tomto trendu pokračoval i nadále; mimo jiné navázal spolupráci s designéry ­Angelem Mangiarottim, Giovannim Offredim a jinými. V 90. letech se ředitelem společnosti stal Edi Snaidero, syn zakladatele, který pokračoval ve stopách svého otce. V tomto období také ­začala výjimečná spolupráce studia Snaidero se společností Pininfarina. V novém miléniu spolupráce s designéry pokračuje a do portfolia slavných jmen přibývají poslední „nováčci“: dvojice ­Lucci & Orlandini a Massimo Iosa Ghini.

Tito Pánové designéři přišli na veletrh osobně uvést své nové modely kuchyní, které ve spolupráci se studiem Snaidero vytvořili. Oba jsou osobnosti, jsou však odlišní a setkání s každým z nich mělo jinou příchuť. Za několik minut není možné člověka poznat, ale za Massima Iosu Ghiniho a Paola Pininfarinu mluví také jejich tvorba. Na následující dvojstraně přinášíme rozhovor s těmito výjimečnými designéry. Povídali jsme si o trendech v navrhování, o plánech do budoucnosti, především však o zmíněných kuchyních, které navrhli pro studio Snaidero.

Paolo Pininfarina (1958, Turín) Prezident společnosti Pininfarina, kterou v roce 1930 založil jeho dědeček Battista „Pinin“ Farina. Vystudoval Fakultu strojní na Polytechnické univerzitě v Turínu a hned po škole, v roce 1982, začal pracovat pro rodinnou firmu. V roce 1983 získával zkušenosti ve společnostech Cadillac, Honda a General Motors. V roce 1987 byl jmenován prezidentem a ředitelem dceřiné společnosti Pininfarina Extra, orientované na interiérový design a architekturu. Pod vedením Paola Pininfarina Extra navrhla více než 400 projektů a navázala spolupráci se společnostmi jako Juventus, Lavazza, Motorola, Snaidero a mnoha dalšími. V roce 2006 se Paolo Pininfarina stal zástupcem prezidenta mateřské společnosti a v roce 2008, po tragické smrti bratra Andrea, který zahynul při autonehodě, ho zastoupil na postu prezidenta společnosti. Je držitelem množství prestižních designérských ocenění; několikrát získal cenu Good Design Award i cenu Red Dot Award a kromě nich i mnoho jiných ocenění. Se společností Snaidero vytvořil dosud pět projektů, letos přišel do Milána prezentovat šestý – model kuchyně OLA20.

Jak vznikal návrh nového modelu OLA20?
Chtěl jsem napsat další kapitolu v knize spolupráce firem Pininfarina a Snaidero. Toto je šestý projekt, který jsme spolu vytvořili za dvacet let. Dosud to byly kuchyně Viva, Idea, Ola, Acropolis a Venus. Společným jmenovatelem těchto modelů byla linie ateliéru Pininfarina, ale každý byl vždy úplně odlišný a inovativní. Nový projekt OLA20 též přináší inovace. Dvacítka v názvu má symbolizovat dvacet let spolupráce a kuchyňská linka opět nese poznávací znamení designu Pininfarina v podobě detailu odsávače. A to je vše. Toto je podstata našeho designu. Říkáme tomu tradice nového. Je to stále Pininfarina – je to senzuální, střídmý, elegantní, technický design, který příliš nepodléhá trendům, ale přináší zlepšení.

Chtěl jsem však také udělat něco pro lidi. Poslední kuchyně, hlavně Acropolis, byly jen pro úzkou cílovou skupinu. Byly velmi radikální a velmi výjimečné. Venus byla trochu krokem vstříc lidem, ale ne příliš – také byla určená relativně malé cílové skupině. Chtěl jsem udělat něco pro všechny lidi, i pro mladé. Něco nového, svěžího, současného, ekologického a ekonomického.

Co říkáte současným trendům v designu? Snažíte se s nimi bojovat, nebo je následujete a využíváte?
Určitě s nimi nebojuji, nejsem bojovník a nejsem ani dostatečně arogantní. Ale zároveň je ani v rámci estetické koncepce příliš nesleduji. Když se všichni designéři rozhodnou pracovat se dřevem, zelení a podobně, nebudu to dělat, protože to neodpovídá stylu Pininfarina. Myslím, že koncept udržitelnosti, ekologie a ochrany životního prostředí je dosažitelný i techničtějšími prostředky. Použijete například tenčí vrstvu dřeva, takže ušetříte stromy. Nebo vytvoříte jednoduchý design a ušetříte energii na nějaké části výroby a budete svůj produkt doručovat ve velmi šetrné recyklovatelné krabici. Je velmi mnoho způsobů, jak být ekologický, aniž byste to dávali příliš okatě najevo.

Co byste poradil mladým designérům, kteří se snaží prosadit?
Oddanost, věrnost, smysl pro týmovou práci, zvědavost, zkušenosti… Je těžké stát se hvězdou ve dvaceti letech. Můj dědeček se proslavil, když mu bylo sedmatřicet, ale pracovat začal v patnácti. Dvacet let sbíral zkušenosti během týmové práce a až potom se stal lídrem a designérem s velkým D. Třicet sedm let ve třicátých letech minulého století je ekvivalent čtyřiceti pěti let dnes, protože tehdy se začínalo pracovat mnohem dřív. Samozřejmě já jsem měl trochu štěstí, jsem vnuk a syn. Ovšem na druhé straně jsem také potřeboval nabrat zkušenosti předtím, než jsem vytvořil svůj první zajímavý projekt. Důležité však podle mě je nesoustředit se příliš úzkostlivě na úspěch – to je moje doporučení pro mladé. Když máte talent, se zkušenostmi a vyspělostí přijdou i možnosti.

Kuchyňská linka OLA20 z dílny Paola Pininfarina. Základní model se vyrábí od roku 1990, nový model z roku 2010 je už druhým redesignem. Charakteristickým znamením je tvar odsávače.     Foto: Snaidero

Jaké máte plány do budoucnosti? Pro společnost a pro vás osobně?
Co se týče společnosti, mám mnoho plánů. V prvé řadě bych rád udržel jméno Pininfarina v povědomí jako kreativní firmu v kontextu nejen designu, ale také technických řešení. Chtěl bych víc dynamiky, mladosti. Nedávno jsme ukončili několik výjimečných projektů. Jeden z nich bude otevřen v blízké budoucnosti – v roce 2011. Je to turínský stadion Juventusu, což je fantastické, protože je to stadion týmu mého srdce.

V současnosti však, stejně jako většina ostatních, čekám na konec krize a koncentruji se na podstatu. Dnes jsem však velmi šťastný, protože jak jsem již zmínil, podařilo se mi napsat další kapitolu v oblasti, kterou dobře znám a kterou nechci nikdy opustit. Možná si někdo může myslet, že se teď budu soustředit jen na auta nebo řízení společnosti, ale já to nevzdávám, navrhování kuchyní je něco, co mi pomáhá cítit se mladším. Dnes mám podobný pocit jako před dvaceti lety, když se poprvé uváděla kuchyň OLA. Škoda jen že tehdy mi bylo jedenatřicet let a nyní je mi jedenapadesát. Ale to není důležité. Důležité je, že mám stále chuť pracovat.

Massimo Iosa Ghini (1959, Bologna) Studoval architekturu ve Florencii a promoval na Polytechnickém institutu v Milánu. V roce 1985 se připojil k avantgardnímu hnutí italského designu a stal se spoluzakladatelem skupiny Bolidismo, spolupracoval však i se slavným Ettore Sottsassem ze skupiny Memphis. V tomto období založil své vlastní studio – Studio Iosa Ghini v Boloni a začal pracovat jako designér a architekt. Vypracoval vlastní osobitý styl, charakteristický unikátními nápadnými liniemi. Proslavily ho především návrhy identity interiérového designu velkých nadnárodních společností, jako jsou například Ferrari, Maserati, Superga a Omnitel. K jeho nejvýznamnějším pracím patří například stanice metra Kröpcke v Hannoveru. Je dvojnásobným laureátem ceny Good Design Award Chicago (2001, 2004) a v roce 2003 získal prestižní cenu Red Dot Award. Se společností Snaidero spolupracoval poprvé v roce 2000, kdy pro společnost vytvořil kuchyň Gioconda. Na milánský veletrh přišel osobně prezentovat nový model vytvořený ve spolupráci se studiem Snaidero – kuchyň s názvem E-WOOD.

Jaký cíl jste sledoval při designování kuchyně E-WOOD?
Písmeno E v názvu modelu znamená elektroniku a slovo WOOD znamená dřevo. Hlavní myšlenkou tohoto návrhu bylo spojit nejnovější technologie s velmi tradičním materiálem, v tomto případě tedy dřevem. Když se podíváte na tento panel, kuchyň nejen vypadá, že je ze dřeva. Je ze dřeva. Abychom co nejvíce prezentovali materiál směrem k uživateli, vytvořili jsme povrchovou strukturu, jíž se můžete dotknout a cítit, že to není jen film, ale masivní kus. Design kuchyně je velmi jednoduchý, pohrál jsem si pouze s úchytkami. Snažil jsem se zaoblením jejich rohů vytvořit harmonický dojem, který se přenáší na celý objekt.

Umístěním varné desky na stůl jsme potvrdili staronovou myšlenku, která spojuje prostor pro přípravu jídel s prostorem pro jejich konzumaci. Police za stolem jsme navrhli tak, aby vytvářely nenásilnou bariéru v případě, že by za nimi pokračoval další prostor – jídelna nebo obývací pokoj.  A nakonec tu máme visící polici s osvětlením a zelení. Všiml jsem si, že téměř všichni vystavovatelé na výstavě Eurocucina takovou mají, tak my ji máme také. Měla by sloužit jako zdroj světla a jako digestoř.

Ve světě designu jste ikona. Jak se s tím vyrovnáváte? Není rok od roku těžší a těžší překračovat svůj vlastní stín?
Znám odpověď. S designem jsem začal velmi mladý, když mi bylo dvacet, možná dvaadvacet let. A byl jsem přirozený a entuziastický. Ale když vstoupíte na trh, váš přístup se změní. U mě však už tržní období skončilo. Nyní je pro mě nemyslitelné vytvořit něco jen pro potřeby trhu. Inspiraci hledám sám v sobě a v lidech kolem sebe. Když cítím, že to má smysl, navrhuji, a když ne, mohu se o to sice pokusit, ale výsledek obvykle nestojí za moc. V případě této konkrétní kuchyně mě nadchla zmíněná myšlenka reálného dřeva. Kromě estetiky má dřevo i environmentální charakter – je to přírodní materiál a já jsem přesvědčený, že používání přírodních materiálů je pro naše životní prostředí zdravější.

Kuchyňská linka E-WOOD, jejímž autorem je Massimo Iosa Ghini. Dubové dřevo prošlo procesem speciální tepelné úpravy, která zaručuje odolnost a stabilní barvu desek. Foto: Snaidero

Dřevo je tedy momentálně vaším nejoblíbenějším materiálem?
Ano, v této chvíli je. Je velmi teplé a je lidem blízké, cítí se s ním příjemně. Takže v této chvíli je pro mě velmi zajímavé a velmi rád ho používám.

Vzpomínal jste na své začátky. Co byste poradil mladým designérům? Jaký je váš klíč k úspěchu?
To, co řeknu, je možná banální, ale je to tak – mladí designéři by měli navrhovat svá díla srdcem. Neměli by příliš přemýšlet o trhu, o ceně produktu. Měli by experimentovat. Dobrý design přežije člověka a mladí by se proto neměli snažit vytvářet něco, co už existuje. A v tom je ten konflikt; design vycházející ze známých nápadů trh přijme. Ale nebude to zajímavý design.

Tamara Leontievová
Foto: autorka, Snaidero

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.