Robert Votický: Architektura v pohybu
Galerie(7)

Robert Votický: Architektura v pohybu

Robert Votický přistupuje k architektuře způsobem, s jakým se v tuzemských končinách setkáme jen zřídka. V oblibě má kinetiku a dobré aromatické cigarillos. Redakci ASB Robert Votický prozradil, jakou roli hraje v pokrokové architektuře výzkum, jak vypadá výuka na prestižních zahraničních školách a jaké rady má přichystané pro svoji dceru.

Působíte jako pedagog na fakultách architektury v Čechách i v Británii. Jak byste porovnal přístup k výuce v ČR a v UK?
Po více než čtyřiceti letech věnovaných jak architektonické praxi, tak i pedagogice jsem si jednoho dne položil otázku, co bych doporučil své dceři, kdyby se rozhodla studovat architekturu. Rychlost technologického rozvoje je ale taková, že bych jí zřejmě nemohl doporučit téměř žádnou školu architektury v České republice, která by jí ukázala to, co se děje a bude dít. Bohužel. A byla to právě tato úvaha, která mě motivovala k tomu, abych se architektonické pedagogice začal věnovat naplno.

Patrícia Šimončičová (motionLab): Kinetické bydlení s možností zvětšení objemu až o 100%

Patrícia Šimončičová (motionLab): Kinetické bydlení s možností zvětšení objemu až o 100%

V současnosti už zabírá výuka architektury téměř veškerý můj čas. To, že má člověk vlastní ateliér, ho ještě nekvalifikuje k tomu, aby vychovával další generaci. Na přístupu k výuce architektury globálně nejprestižnějších škol, například MIT nebo UCL Bartlett, můžeme poměrně dobře vidět, že hlavní roli zde hraje vývoj a výzkum.

Tyto školy pak mnohem lépe odrážejí aktuální dění v architektuře a v urbanismu. Moderní forma ateliéru vychází ze spojení výzkumné a praktické složky. Právě v tom spočívá onen velký rozdíl mezi zahraničními a tuzemskými školami. Dceři bych tedy musel říct: „Zajeď si na výstavu do Londýna, podívej se na videa, na to, co se děje v MIT nebo co se děje na TU Delft…“ Jedině na takovýchto příkladech by mohla dobře vidět současné a budoucí dění v architektuře.

Zaujal mě název Vaší profesorské práce. Mohl byste tento výzkum alespoň rámcově představit?
Profesuru jsem dělal v roce 2007. Napsal jsem tehdy práci, která se jmenovala Kinetické tendence v architektuře. Jedná se o souhrn pedagogické činnosti od roku 1995, kdy jsem učil na univerzitě východního Londýna. Jeden z mých studentů tehdy přišel s nápadem, že zastřešení budovy námořního muzea by mohlo reagovat na to, jestli je budova zrovna otevřená nebo ne. Navrhl krásné střechy, které měly tu vlastnost, že pokud bylo muzeum otevřené, otevřely se.

Celé to připomínalo plachty lodě. Tehdy se začal rozvíjet můj zájem o toto téma. Jeden typ kinetické architektury zahrnuje budovy, které mají schopnost operativní fyzické změny. Projekty Calatravy a tak dále… Pak existují adaptivní budovy, které se netransformují fyzicky, ale mohou dle potřeby měnit své vnitřní prostředí. Změny energie, osvětlení… Kombinací obou zmíněných typů kinetické architektury jsou pak budovy responzivní. Můj kolega z ateliéru v UEL mi kdysi řekl: „Ty máš rád, když se to hýbe“. Měl pravdu.

Peter Galdík (motionLab): „Z rekreace na bydlení… a zpět“
Peter Galdík (motionLab): „Z rekreace na bydlení… a zpět“

Jakým způsobem se kinetické architektuře věnujete v současnosti?
Kinetikou se zabýváme s mými studenty v ateliéru v Bratislavě. Jmenuje se motionLab. Kromě samotného navrhování tam dáváme dohromady různorodé příklady, jakýsi vlastní kinetický archiv, od nábytku a svítidel až po budovy. Minulý rok jsem vedl experimentální ateliér XLab na FA ČVUT. Tam jsme řešili všeobecný vývoj digitální a analogové technologie a její vliv na architekturu.

Zabývali jsme se také tématem biomimetiky, která se neustále vyvíjí, tady o ní ale zatím moc neuslyšíte. Architektura a technologie inspirované přírodou… podle vedoucích mnoha výzkumných ústavů je právě toto budoucnost. Reakce přírody na konkrétní podmínky. Například geniální princip obyčejné šišky, která se zavírá nebo otevírá v závislosti na vlhkosti. Pokud chceme pokračovat touto cestou, není možné se bránit výzkumu.

Vědomostní pavilon inspirovaný geologickými explozemi (XLab)

Vědomostní pavilon inspirovaný geologickými explozemi (XLab)

Kam podle vás výzkum v oblasti architektury a stavitelství směřuje?
Mike Davies, zákládající partner Richard Rogers Partnership, napsal před více než dvaceti lety takovou malou nenápadnou knížku. Zabýval se v ní myšlenkou, že se jednou budou materiály pěstovat. A ono už se to opravdu děje. Díky řasám se pěstují materiály, které mají například vysokou izolační schopnost nebo jinou vlastnost hodící se ke konkrétní budově. V Praze teď proběhl Týden Inovací. Jeden z řečníků se podílel na vzniku budovy, která je celá tištěná.

Zajímavým příkladem pokrokových projektů je třeba celoskleněná budova a vývoj takzvaného „zdravého“ skla. Nebo kinetická stanice na severním pólu, která je schopna rychlého přesunu v případě hrozby praskajících ker. Rychlost výzkumu a různorodost pokrokových projektů je zcela ohromující. Z toho plyne další věc, kterou bych řekl dceři: „Nečti jen klasické knihy o architektuře, takové, na které byla zvyklá naše generace. Začni si vybírat v novém, eklektickém světě, ne v tom historicky organizovaném. Na to už tento systém nestačí.“

„Hygroscope – meteorosensitive morphology“ (Achim Menges, Steffen Reichert, Centre Pompidou)
„Hygroscope – meteorosensitive morphology“ (Achim Menges, Steffen Reichert, Centre Pompidou)

Je vůbec možné skloubit výzkum a pokrokový přístup k architektuře se všeobecně rozšířeným komerčním zaměřením ve stavitelství?
Když jsem asi deset let vedl britskou kancelář v Praze, prošlo nám pod rukama mnoho projektů, od interiérů, po rekonstrukce, masterplany až po novostavby. Ale asi až na dva výjimečné případy jsme neměli možnost o pokrokových věcech v kombinaci s komerční sférou vůbec mluvit.

Vše závisí na sehranosti známého trojúhelníku: klient, architekt, stavitel. Při realizaci experimentálních projektů je to samozřejmě ještě mnohem náročnější. Musíte mít štěstí na lidi, kteří přemýšlí podobným způsobem a při realizování projektu s vaší vizí souzní. Ale dokud architekti nebudou v onom pomyslném trojúhelníku napřed a nebudou pokrokové vize usilovně prosazovat, nebudou se tímto směrem ubírat ani klienti a tedy ani společnost jako celek.

Jak vzpomínáte na čtyřicet let strávených v Británii?
Měl jsem to štěstí, že jsem většinu svých vysokoškolských studií strávil na výtvarné škole v Kingstonu. Tam architektonické vzdělání necílilo pouze na běžnou architektonickou praxi. Pole uplatnění budoucích absolventů bylo mnohem širší. Na škole byla například laboratoř psychologie, ve které se zkoumaly reakce lidského organismu na barvy, na prostředí… Bylo také přijatelné, že se student zaměřil v rámci své diplomové práce výhradně na fotografii architektury. Například jeden z mých spolužáků, Richard Bryant, se stal jedním z nejlepších světových fotografů architektury.

Řasový mikrobiální celulozový prototyp konstrukce (ecoLogicStudio a Urban Morphogenesis Lab, Claudia Pasquero, Marco Poletto)
Řasový mikrobiální celulozový prototyp konstrukce (ecoLogicStudio a Urban Morphogenesis Lab, Claudia Pasquero, Marco Poletto)

S jakými dalšími příklady z architektury vzešlých profesí jste se setkal?
Lidé přešli k filmu nebo k muzice, někteří zakotvili v marketingu, nebo navrhovali nábytek. Teprve když člověk konkrétní vysokou školou projde, ověří si, co chce skutečně dělat. Může si vybrat klasické projektování, ale jsou případy, kdy ho to zavede jinam. Zásadní věcí kvalitního vzdělání je to, aby člověka připravilo na život, jaký sám chce, jaký si vybere. Jeden z našich učitelů byl například požádán, aby vyvinul architektonická zadání pro policejní stanice.

V Británii v tomto ohledu neexistovaly žádné souhrnné požadavky. Tento člověk tedy strávil asi čtyři nebo pět let tím, že dával dohromady manuál navrhování britských policejních stanic. Škola, kterou absolvoval, ho na tento úkol připravila. Dalším zajímavým „živočišným druhem“ jsou také dopisovatelé a kritici architektonických rubrik renomovaných novin a časopisů. Já sám jsem asi deset let psal pro různá britská periodika.

Revitalizace pobřeží Shad Thames v Londýně (Rober Votický, ruční kresba)

Revitalizace pobřeží Shad Thames v Londýně (Rober Votický, ruční kresba

Architektonická žurnalistika a popularizace architektury mezi širokou veřejností je mimochodem další v tuzemsku velmi podceňovanou záležitostí… Svým studentům často říkám, že hlavní věcí při výběru svého zaměření je zájem. To, co člověka zajímá a baví, může radostně a kvalitně dělat třicet čtyřicet let. Sedět osm hodin denně v kanceláři nemusí být pro každého architekta tou jedinou možnou a správnou cestou.

Robert Votický

Robert Votický

(*1948)
Robert Votický je architekt, urbanista a vysokoškolský pedagog. Studium architektury zahájil na ČVUT v Praze, většinu vysokoškolských let pak ale strávil ve Velké Británii, na univerzitě v Kingstonu. Vyhrál Římskou cenu Architektury a studoval dva roky na Britské Akademii v Římě. V Británii žil a stále částečně žije od roku 1968, věnoval se zde architektonické praxi i výuce architektury. Je členem ČKA a RIBA.

Působil například jako poradce ve Frank Lloyd Wright Foundation, vedl architektonické ateliéry Lewis and Hickey Praha a Transpolis Global. Věnoval se také architektonické žurnalistice, fotografii a ilustrování architektury. Mimo vybraných projektů převážně s výzkumnou náplní se v současnosti věnuje pedagogice a kinetickému ateliéru motionLab na VŠVU v Bratislavě.

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ,
OBRAZOVÝ MATERIÁL: ARCHIV ROBERTA VOTICKÉHO

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2017.