Inês Tavares Correia: Mým cílem je bavit se
Galerie(4)

Inês Tavares Correia: Mým cílem je bavit se

Inês Tavares Correia je mladá architektka portugalského původu. Mezi Portugalci vyčnívá jak svým netypicky vysokým vzrůstem (184 cm), tak (a to především) velkým nadáním v mnoha oblastech. Plynule mluví několika jazyky, včetně dánštiny, je IT mistrem v kanceláři, dokáže pracovat na vysoké úrovni s téměř jakýmkoli softwarem, nejsou jí cizí ani různorodé sporty. Hlavně je ale férovou kolegyní a kamarádkou, která vždy ráda pomůže.

Proč jste se rozhodla vystudovat magisterský program na Technické Univerzitě v holandském Delftu?
Tuším, že to bylo v půlce bláznivého druhého semestru na Delftu, kde jsem se zapojila do ateliéru nesoucího jméno Urban Body, který se intenzivně soustředí na pojmy jako přivlastňování/mapování/ovlivňování městského prostoru. Studio se beze sporu stalo hnacím motorem mého zapálení, které se rozhořelo pod mým zadkem a pomohlo mi vnímat architekturu ze širšího pohledu. Začala jsem usilovat o pochopení lidských úmyslů, činů a způsobů, jak zacházet s prostorem.

Měla tato zahraniční zkušenost nějaký dopad na vaše smýšlení o architektuře?
Existují metody a procesy myšlení, kterým jsem se naučila v Portugalsku. Ty vytvořily základ, který bych nikdy neměla, pokud bych od začátku studovala v Holandsku. Musím říct, že toho času, co jsem studovala jak v Portugalsku, tak na Delftu zároveň, jsem zažila věci, které by se mi v Coimbře nikdy nepřihodily. Zároveň jsem ale nesmírně vděčná za obojí vzdělání, kterého se mi dostalo. Každé se soustředilo na zcela jiné přístupy, které byly vyučovány různými nástroji a metodami.

Snila jste o životě v zahraničí vždy, nebo to byla pouze shoda náhod?
Nikdy to nebylo něčím, o čem bych moc přemýšlela. Nebyl to žádný můj osobní cíl. Spíše jsem přirozeně pokračovala v cestě, kterou jsem započala v Delftu. Tam mají skoro všichni studenti při studiu nějakou práci. Najednou jsem pozorovala sebe samu žádající o práci ve studiu v Rotterdamu. Často se mě lidé ptají, zda zvažuji návrat zpátky do Portugalska. Nemůžu jednoznačně odpovědět, že ne, pravdou je, že tam venku je toho tolik, co objevovat, že se nedá jednoduše rozhodnout.
 
Pamatujete si svoje začátky jako čerstvá absolventka? Bylo těžké sehnat práci za adekvátní honorář?
Hledala jsem práci v roce 2009, hned po velkém kolapsu co se staveb týče. „Jednoduché“ není slovo, které bych použila pro vyjádření situace, jaká tehdy panovala. Abych to více upřesnila, z osobních důvodů jsem se přestěhovala do Rakouska, což pro mě tehdy bylo ještě složitější, protože jsem nemluvila německy. Když jsem konečně měla nějaké pohovory ve Vídni, bylo to akorát ve stejnou dobu, kdy jsem dostala nabídku v Kodani. Nakonec jsem se ale rozhodla nasměrovat svou cestu do Kodaně.

Tre Villaer – Bydlení pro mentálně postižené
Stala jste se vedoucí projektu. Bylo obtížné dosáhnout na tuto „metu“ jako cizinka?
Jako cizinec, hledající profesionální uplatnění v jiné zemi, se vždy potýkáte s osobními výzvami. To pochopitelně neznamená, že to není skvělé, vzrušující, plné příležitostí. Pokud bych měla jmenovat největší zádrhel, tak je to rozhodně jazyk. I přesto, že rozumím všemu, co kolem sebe v dánštině slyším, stále si připadám, že mluvím jako dítě. Může to být opravdu frustrující. Na druhou stranu, jako všechno v životě, je to pouze další krok ve vašem osobním růstu.

Myslíte si, že je architektura z genderového pohledu rovnocenné povolání?
To je celkem zapeklitá otázka, která mě dostává k závěrům protichůdným mému přesvědčení. Pokud by otázka zněla, zda muži a ženy vnímají architekturu stejně, řekla bych, že ne, protože muži a ženy prožívají vše rozdílně. Prostor a vnímání architektury se v ničem neliší. Pokud otázka zní, zda jsou si ženy a muži rovni v architektonickém byznysu, tak s dovolením přejdu k další otázce.

Pociťujete, že je to v Dánsku jiné?
Co se kultury týče, tak je to mnohem jednodušší otázka. Obecně si myslím, že vnímání žen v Dánsku je o několik let napřed před ostatními zeměmi. Ale je to stejné jako mnoho věcí, které lze snadno vysvětlit z historického hlediska. Ženy v Dánsku dosáhly práva volit v roce 1915.

V Portugalsku mohou ženy volit až od roku 1976. Jde mi o to, jak jsou ženy v Dánsku vnímané společností. Je to neustálý proces, který se vyvíjí svým tempem, podobně jako lidstvo. Posunuli jsme se od pazourku k internetu. Jsem si jistá, že se jednoho dne dostaneme do bodu, kdy se budeme navzájem vnímat rovnocenně, bez jakýchkoli předsudků, stejně jako zvířata, kterými jsme.

Tre Villaer – Bydlení pro mentálně postižené

Pocítila jste někdy na vlastní kůži, že by s Vámi zacházel někdo jinak, protože jste žena, nebo protože nejste Dánka?
Povětšinu proto, že nejsem Dánka. O tom nemám pochyb. A zda lépe, nebo hůře, tím si nejsem zcela jistá. Tyto situace si ukládám do dlouhodobé paměti, ke které se už později nevracím. Bezpochyby to nemá žádný dopad na moje způsoby nebo jednání. Opět, jsem si jistá, že jsme všichni schopni vyvíjet se nad rámec těchto absurdit. Hranice, jako domněnky založené na pohlaví, neznamenají téměř nic, stejně jako neznamenají nic čáry napříč mapami.

Naučila jste se plynule dánsky, bylo to klíčové ve vašem kariérním vzrůstu?
Rozhodně. Jazyk je klíčem k interakci. Dokonce i v architektuře, kde komunikujete prostřednictvím jiných medií – výkresů, vizualizací a podobně. Pokud chcete někoho přesvědčit o nějakém řešení, pro většinu lidí je úplné porozumění esenciální. To samé platí, pokud potřebujete řešit nějaký problém na místě. Ten si nejlépe ujasníte okamžitým dialogem.

Myslíte si, že je pro Vás vše jednodušší, když dokážete na schůzkách komunikovat v dánštině?
Naprosto. I když vím, že většina lidí, se kterými jednám, by mohla bez váhání přejít do plynulé angličtiny.

Jak důležité je pro Vás jako cizinku fakt, že mluvíte dánsky v zemi, ve které má opravdu každý vysokou úroveň angličtiny?
Ať už jste kdekoli, znalost místního jazyka je na prvním místě. Stejně tak, jako očekáváte, že architekti jsou schopni číst výkresy, stejně tak očekáváte, že cizinci vynaloží úsilí naučit se váš jazyk. Stejně jako očekávám, že cestovatelé, co míří do Portugalska, se naučí více než: „Hola, que tal?“, což je mimochodem španělsky. Stejně jako v Nizozemsku, tak i všichni v Dánsku mluví perfektně anglicky. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by nebyl schopen anglicky se domluvit. Otázkou je, zda budou ochotni přejít do angličtiny, nebo ne.

Dánové jsou známí svou snovou pracovní dobou, která není mezi architekty úplně běžná. Jakou máte s tímto fenoménem zkušenost vy?
Tady v Dánsku respektují váš osobní život a hodiny strávené v práci. Stejně tak, jako se tu dívají jinak na odvedenou práci, možná s trochu větší efektivitou. Ale upřímně, trávím v práci hodně večerů a víkendů. Tohle se nikdy nezmění. Pravděpodobně to ale nebude takové, jako by to bylo v Portugalsku. Opět je to jednoduše vysvětlitelné obecným kulturním zaměřením na rodinný život. Respekt k osobnímu času, který je nejlépe tráven s rodinou.

Kellersvej – Bydlení a zázemí pro psychicky a fyzicky silně postižené
Snem většiny architektů je otevření vlastního studia. Jaké jsou vaše profesionální cíle?
Mým cílem je bavit se. Užívat si to, co dělám, a mít z toho radost. Pokud tenhle pocit pomine, je čas se posunout dál. Ať už to znamená jiné studio, nebo mé vlastní… to je něco, na co v tuto chvíli nedokážu odpovědět.

Jak se vyrovnáváte se stresem v práci?
V březnu jsem si koupila 1980 BMW R100 a řekla bych, že to se stalo mým koníčkem. Nedávno jsem dokončila 5000 kilometrový výlet po Evropě a už plánuji další. Vedle toho také praktikuji jógu a hodně čtu. Jmenovitě mě momentálně baví kolekce Foundation od Issaca Asimova. Bylo to čtení na velmi obsesivní rovině.

Přemýšlela jste, jak by vypadal váš život, kdybyste se nestala architektkou?
Když jsem byla dítě, společně s mým mladším bratrem jsme se rozhodli, že budeme lékaři, stejně jako naše matka. Jak plynul čas, oba jsme se od toho snu vzdálili. Můj bratr je inženýr, já jsem architekta. Nejsem si zcela jistá, čím jiným bych byla. Možná lékař, možná farmář.Jsou dny, kdy milujete svou práci, pak přijdou chvíle zcela opačného rázu…

Nemůžu si vybrat jinou profesi. Ale kdo ví, možná ještě nějaká přijde, jak bude čas plynout. Není to zrovna něco, nad čím bych hluboce přemýšlela. Tak dlouho jsem trávila čas nad tím, jak vyřešit hádanku, co je tou mojí „láskou“, až jsem došla k názoru, že je to „to“, co mám. Zda jsou správnou odpovědí stavební programy, územní plány, nebo lidé, řekne čas.
 
Inês Tavares Correia (*1983)
Studovala v Portugalsku na Univerzitě v Coimbře, potom zamířila do Delftu. Během studií v Holandsku pracovala na částečný úvazek ve studiu Rotterdam STAR strategies + architecture. Tato zkušenost ji zapojila do mimořádně intenzivního tvůrčího procesu. Po absolvování univerzity působila rok ve Vídni, následně se přesunula do kodaňského ateliéru, kde nyní působí jako projekční vedoucí. Specializuje se na projekty pro fyzicky a psychicky postižené uživatele.

TEXT: LUCIE HLAVSOVÁ
FOTO: LUCIE HLAVSOVÁ

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 5/2016.