Anketa: Klišé v architektuře?
Galerie(4)

Anketa: Klišé v architektuře?

Sám pojem „klišé“ je možná tak trochu klišé. Velmi často používán, omílán, probírán… věšen na rozličné produkty kreativních oborů. Co si pod touto nálepkou představují lidé z architektonické branže?

Otázka: Co je podle vás největším klišé v současné architektuře a proč?

Robert Votický

architekt

Četl jsem dlouhé eseje o významu, nutnosti a zářivé budoucnosti vytvoření a znovuobjevení „veřejného prostoru“. Zdá se mi to jako nové náboženství či víra. Diskuze o veřejném prostoru probíhají ve všech sdělovacích prostředcích, i nový Metropolitní plán má složku o veřejném prostoru. To vše bych ještě jakž takž toleroval jako dobrý úmysl. Ovšem v rukou dočasných místních politiků se veřejný prostor transformoval do strategie nepříliš atraktivních ani pohodlných židliček a stolů v lokalitách hlavního města a ve víru, že když si lidé mohou sednout v již urbanisticky definovaných prostorách, jako je Malostranské náměstí či proluka u Nove scény, nějak začne i revitalizace veřejného prostoru… Je to levné, vyjdou z toho statistiky, kolik lidí kde sedělo, kolik židlí se rozbilo, kolik ukradlo… A hlavně to vypadá, že úřady jsou aktivní, starají se o město a přibližují město obyvatelům! To je pro mne jedním obrovským klišé…
Co takováto obsese zastírá, je fakt, že současná architektura a urbanismus nejsou příliš úspěšné v tvoření nových urbanistických prvků, jako jsou náměstí, ulice, dvory, trhy nebo nové typologie veřejných aktivit. Máme k dispozici skvělé příklady z historických evropských měst, máme Nolliho plán Říma, máme Paříž po Hausmannovi, máme k dispozici texty Sitteho, Gideona, Lynche, Gehla… Dnes máme také digitální modely urbánního pohybu či analytické softwary pěšího pohybu v dopravních uzlech. A přesto, z celé poválečné výstavby je úspěšných veřejných urbanistických prostorů jen velmi málo.

Jan Petrš

architekt

Už samotné spojení „současná architektura“ je sporné. Žijeme v době, kdy jsme svědky neuvěřitelného technologického pokroku, od biologie, přes medicínu, po komunikaci. Ale architektura je po tisíce let v podstatě neměnná, budovy jsou statické, hranaté, staví se mokrými procesy. Lze tedy vůbec mluvit o soudobé architektuře? Podívejme se okolo sebe. Architektura neodpovídá současným možnostem, krom kamerových systémů a inteligentních výtahů se stále nacházíme ve stylu, který tu byl téměř před sto lety. Je to ovšem udržitelné? Vezmeme-li si klasický kancelářský stůl, ten dnes téměř nepotřebujeme, můžeme pracovat z letadla, v kavárně… A přesto se neustále budují klasické kancelářské budovy dimenzované dle rozměrů stolu. Je třeba si uvědomit, že nejen prostředí a technologie se mění, ale zejména samotný člověk se vyvíjí. Abychom tedy mohli používat slovo soudobá architektura, je třeba na to reagovat a stavět tak, aby se architektura vyvíjela společně s uživatelem. Měla by být adaptivní, inteligentní a v pohybu jako člověk 21. století. Technologie na to jsou a prestižní zahraniční univerzity i architektonická studia tuto otázku řeší. Zde zatím jen řešíme vnější obálku. Je třeba jít do hloubky a zabývat se procesy, které se za architekturou skrývají. Jen tak předejmeme tomu, aby se stavby vystavěné včera nemusely zítra demolovat.

Kateřina Vondrová

architektka

V praxi často bojuji se spoustou „předsudků“, se kterými se jako profesionálové musíme v rámci projektu vyrovnat. Většinou se potkávám s názorem, že služby architektů jsou nepřiměřeně drahé. Myslím, že to je zčásti dáno tím, že tvorba architekta je pro veřejnost často skrytá, probíhá za zavřenými dveřmi, klientovi se prezentuje výsledek, ale ne celý proces. Klienti tak nemají představu, do čeho investují, vidí jen pár výkresů a finálních obrázků. Přitom celý kreativní proces navrhování, zkoumání všech možností a hledání nejlepší varianty je to, co je náplní práce architekta. Na mnoha příkladech z poslední doby je ale patrné, že si jak architekti, tak politici a veřejnost začali uvědomovat, že otevřený dialog a transparentní proces jsou nevyhnutelnou součástí úspěšného projektu. Je dobře, že se klienti do procesu aktivně zapojují a nahlížejí architektům a designérům pod ruku. Stejně tak participace veřejnosti je v případě velkých projektů zásadní. K této pozitivní změně určitě přispívají propagátoři architektury a také větší zájem médií, který přibližuje architekturu široké veřejnosti, otevírá pomyslné dveře a trpělivě vysvětluje celý proces a jeho hodnoty. Všechny tyto kroky pomáhají objasnit komplexnost a náročnost naší profese. Pokud se nám podaří přiblížit proces vzniku našich návrhů tak, aby byl srozumitelný, možná klienti pochopí lépe kvalifikovanost naší práce a její hodnoty.

Jan Vaněček

architekt

Klišé lze vnímat z mnoha perspektiv; z pozice práce architekta, z pozice architektury jako profese samotné. Asi neumím vymyslet zcela konzistentní odpověď – aby sama odpověď nakonec nevypadala jako klišé. Snad je lepší vzít to z opačné strany, tedy z pohledu veřejnosti, nezávislého diváka, který architekturu a práci architekta posuzuje. Klišé je představa, na veřejnosti poměrně často propíraná, že architekt je někdo, kdo neumí udělat kompromis. Arogantní člověk v černém saku, kdo vysloví myšlenku a nikdy z ní není ochoten ustoupit. Někdo, kdo své řešení silově prosazuje přes odpor všech a všeho. Myslím, že takováto představa je zcela mylná. Architekt je, jako kterýkoliv článek projekčního týmu, nucen od začátku procesu návrhu dělat kompromisy. A to poměrně drastické. Ve tvarech, objemech nebo následně v materiálech. Do jeho práce postupně zasáhne investor, normotvůrce, požárník, statik, elektrikář, bezpečnostní technik, dopravní inženýr, světelný technik, policista, dodavatel a bezpočet úředníků. S těmi všemi musí architekt udělat kompromis, aby stavba prošla a měla šanci na realizaci. Architekt je navíc průvodcem investora skrze tuto džungli obtíží. Kompromisy musí dělat doslova každý den.

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ
FOTO: ARCHIV RESPONDENTŮ, isifa/Shutterstock

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2017.