Snesitelná tíže startovní levitace

Dva domy, každý s devíti malometrážními byty, jsou vsazeny do zeleně, takže jeho obyvatelé jsou zbaveni obvyklého deprivačního efektu, kdy si na startovních blocích v běhu životem mnohdy odbývají přechodový rituál bydlení v kontaminovaném a leckdy deprimujícím prostředí. David Chmelař stál před úkolem přizpůsobit oba domy životnímu stylu mladých dvojic. Na střešní terase se lze opalovat i sušit prádlo. Hmotové uspořádání „táhne“ dům do výšky, takže ten se zdá, použiji-li architektova slova, levitovat. Asociace se spirálou, zhmotnělou ve schodišti, má celkem čitelnou symboliku – autor zde spodobnil životní dráhu, jež nemá lineární průběh, ale vine se po spirále výš a výš. Spirála je tedy velice trefný způsob, jak naznačit, že vzestup je vlastní životu. Ostatně spirála v řezu působí až kosmologicky, jako kdyby ji načrtl Teilhard de Chardin. Dostáváme se až do výšin noosféry. 

Barvy fasády, šedivá (pravý dům) symbolizuje proces „rozpouštění“ jásavých barev v popelavou barvu šedi životní prózy. Až příliš zemitá hněď má v tomto barevně symbolickém kontextu úlohu připomenout venkovské prostředí. Otázku, proč si autor zvolil právě tyto dvě barvy, lze zodpovědět mnoha způsoby, ale my musíme hledat tu nejstřízlivější odpověď. V případě šedi autor obrátil vtipně goethovsko-mefistofelské konstatování o šedivosti teorie a zeleni života a učinil symbolem života šedivou. V tom má naprostou pravdu, neboť sotva si lze představit něco nudnějšího než život a patrně sotva bychom našli něco vitálnějšího než teorii. V teorii jsme totiž démiurgy, kdežto životem se plouháme. Hněď jako barvu země, s níž a z níž venkovská sídla žijí, netřeba více rozvádět. Barevné odlišení však netvoří jediný rozdíl mezi oběma domy. Tím dalším jsou rozdílná umístění oken na fasádě, která neobyčejně dynamizují a oživují stěny domu.

Barevně kontrastní k monochromním fasádám je „kolorované“ schodiště. Barevná disproporce, na jedné straně ztěžklé „podzimní“ valéry, na druhé durově nelomené tóny inte­riéru, vede k překvapivému účinku. Oba domy je třeba vnímat současně zevnitř i zvnějšku, abychom docenili kontrast až fádní monochromie fasád a působivého barevného koncertu vnitřku. Ale i kdyby nebylo tohoto rafinovaného mimikry, nepodceňujme ani zvolenou barevnost vnějšku samu o sobě, protože tu legitimuje sídelní kontext. Svým tvaroslovím se oba domy vyčleňují z okolní venkovské zástavby až trestuhodně extrémně, ovšem ve zcela kladném smyslu. Jsou ozvláštněním příliš zlidovělé maloměstské zástavby, ale toto vyčnění nepůsobí cizorodě. Patrně kdyby autor sáhl po radikálnějším barevném řešení fasád, přesáhl by mez, za níž už možno zvolat Fuck the context, což jak se zdá, není Chmelařovo krédo. V maloměstě asi není úplně rozumné stavět křiklavě barevné extravagance. 

Na první pohled však upoutá tvarosloví domů. Nepravidelná, byť důmyslná kompozice oken zajisté není ničím, co by vyznamenávalo oba domy před ostatní kvalitní produkcí. Jedinečným prvkem je však motiv shedové střechy. Respektive originální je optická nejistota, v níž se ocitáme, jestliže váháme nad tím, zda ji máme považovat za opakování pultové nebo za repetici asymetrické sedlové střechy. Shedové střechy nezbytně asociují průmyslové stavby, pro než byl tento typ střešních světlíků typický. Ostatně motiv shedu zde ospravedlňuje sousedství továrního komínu. Zde však jde spíše o „vzpomínku“ na tradiční pilové střechy, nikoli průmyslové světlíky. Ovšem shedová střecha se ježí pilami, hroty střešních vln vytvářejí u továrních budov působivé rytmické panorama. Zde však máme před sebou osamělý shed, který protahuje střechu i reliéf domu a zároveň souzní s okolní broumovskou kopcovitou krajinou.  Silný motiv hřebene shedové vlny sice zcela nepřebíjí ostatní přednosti staveb, ale jeho síla vybízí k dalšímu symbolickému výkladu, k němuž nás ostatně nabádá i autor svou spirálou schodiště: Vzdutá vlna nového životního počátku naznačuje, že start neznamená uskrovnění, ale naopak střelhbitý vpád do širých prérií budoucnosti.