Zora Grohmanová: Vzpomínky na Antonína Engela
Galerie(6)

Zora Grohmanová: Vzpomínky na Antonína Engela

Vnučka architekta Antonína Engela ráda sedávala dědečkovi na klíně, zatímco pro ni na přání kreslil obrázky. Za jeho rýsovacím prknem stála knihovna plná uměleckých publikací, kterými si malá Zorka s oblibou listovala. Tehdy se začala rýsovat její výtvarná dráha.

 

Jak vzpomínáte na svého dědečka?
Vzpomínky na mého dědečka architekta Antonína Engla patří k těm nejsvětlejším v mém dětství. V jeho domácnosti jsem s krátkými přestávkami žila až do svých čtrnácti let. Babička, Milada Wirthová (sestra akademika Zdeňka Wirtha), mu byla velkou oporou v těžkých časech. V roce 1942 prarodiče přišli o jediného syna Jaromíra. Z rodinné vily na Hanspaulce se museli vystěhovat kvůli finanční krizi. Dědeček si pak pronajal celé patro činžovního domu v Čechově ulici na Letné, kde až do smrti bydlel a měl tam i svůj projekční ateliér. Jejich dcera Libuše, moje maminka, žila s tatínkem (ředitelem gymnázia) v Králíkách. Prarodiče v Praze osaměli, a aby jim nebylo smutno, půjčovali si mne od čtyř let na delší pobyty a střídavě jsem pak chodila do školy v Králíkách i v Praze. Byla jsem tiché a klidné dítě a babičce jsem ráda pomáhala. Zde jsem byla spokojená a šťastná, zacházeli se mnou jako s dospělou. Dědeček mne brával na výstavy, koncerty nebo do kavárny Savoy, kde se pravidelně scházel s kolegy. Den v Čechově ulici měl svůj pravidelný průběh. Ráno dědeček trochu cvičil, došel si pro noviny, pak usedl k prknu a celé dopoledne pracoval. Po obědě se šel projít. Byl výborný chodec. Pak začaly chodit návštěvy, přátelé, kolegové a žáci, podával se čaj a výborné babiččiny moučníky. Dědečka titulovali „Vaše Magnificence“, babička byla „milostivou paní“.

Ovlivnil vás dědeček při výběru vašeho uměleckého povolání? Proč jste si vybrala právě malířství?
U dědečka jsem měla velká privilegia, kdykoliv jsem mu mohla usednout na klín a on mi na mé přání kreslil obrázky. Za jeho rýsovacím prknem stála obrovská bohatá knihovna a z té mi půjčoval vzácné umělecké publikace. Číst jsem ještě neuměla, ale vyrostla jsem na reprodukcích Štencova Umění, Volných směrech a dalších monografiích malířů a sochařů. Myslím, že již tehdy se začala rýsovat moje výtvarná dráha. V padesátých letech byli vysokoškolští profesoři vyhazováni z univerzit. Dědečka to postihlo také, musel opustit ČVUT. Budoucnost Dejvic a ČVUT byly jeho láskou a stále ještě doufal v realizaci celého projektu Vítězného náměstí, ale po tendenčním nápadu na stavbu budovy Ústředního domu armády a postavením Internacionálu už tušil, že se toho nedožije a velmi tím trpěl. Rodinnou vilu mu stát bez náhrady znárodnil. Od malička jsem věděla, že o politice nesmím nikde mluvit, chodila jsem na náboženství a nebyla jsem v pionýru a pak jsem měla při dalším studiu potíže.

Prarodiče jako každoročně trávili letní dovolenou ve Františkových lázních a to se jim stalo osudným. Podnájemník, kterého museli přijmout, za jejich nepřítomnosti přepažil byt, a tak jim zůstaly pouze dva velké pokoje a kuchyň bez koupelny. Můj otec se v té době dostal do vězení a maminka se přestěhovala k rodičům do Prahy. Pro dědečka nastaly těžké doby. V tomto omezeném prostoru musel intenzivně pracovat na projektu filtrační stanice v Podolí, v domácnosti se třemi dětmi. Celou rodinu živil, maminka ani babička nebyly nikdy zaměstnané. Nikdy si nepostěžoval a nás děti miloval, i když jsme někdy dost zlobily. Tak jsme žili asi pět let, než jeho přítel, profesor Karel Žlábek (autor projektu tunelu na Jadran) vymohl pro nás v blízkosti byt a prarodičům se konečně ulevilo. Bohužel dva roky na to dědeček zemřel. V té době jsem se již rozhodovala, na kterou střední školu půjdu. V Praze jsem z kádrových důvodů neměla šanci, a tak jsem rok strávila na gymnáziu ve Vysokém Mýtě, kde měla babička příbuzné. Teprve pak jsem se dostala na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově. Šedesátá léta už byla příznivější, a tak jsem byla přijata na Akademii výtvarných umění do ateliéru restaurování malby, polychromované plastiky a nástěnné malby profesora Bohuslava Slánského. Po absolutoriu jsem nastoupila do restaurátorského ateliéru Národní galerie, kde jsem pracovala přes čtyřicet let. Tam jsem měla možnost zabývat se tím nejlepším, co se v našich sbírkách nachází z období gotiky, renesance, baroka, 19. a 20. století, české i evropské provenience.

Jaké umělecké období je pro vás jako malířku a znalkyni umění takzvaně srdeční?
Nejsilněji, ba přímo osudově mne zasáhlo setkání s deskovými obrazy Mistra Theodorika z kaple Svatého Kříže na Karlštejně. Díky tehdejšímu řediteli Jiřímu Kotalíkovi se Národní galerie uvolila bezplatně se podílet na tomto obrovském projektu restaurování 129 obrazů, po dobu patnácti let. Kromě celkových restaurací desek, které byly realizované v ateliéru v Anežském klášteře, se současně prováděl jejich komplexní průzkum a jeho konečné zpracování. Vyhodnocování materiální techniky maleb v historickém kontextu archivních dokumentů bylo téměř detektivní. Průzkum přinesl mnoho dříve neznámých poznatků, které se z počátku zdály neuvěřitelné, ale nakonec byly potvrzeny i historickými archívními zprávami. Já sama jsem restaurovala více než desítku obrazů světců včetně největší desky v kapli, Ukřižování. Osudy Karlštejna a kaple Svatého Kříže byly v minulosti velmi pohnuté a samozřejmě zanechaly nesmazatelné stopy jak na architektuře hradu, tak i na kdysi nádherné, unikátní výzdobě interiérů. Konkrétní dokumentované nálezy a získaná detailní zjištění překvapily návštěvníky výstav i odborníky.

Ve dvacátých letech minulého století se Antonín Engel významně podílel na urbanistickém rozvoji hlavního města. Jak nahlížíte na dnešní přístup k pražské architektuře v porovnání s dobou, kdy do ní Váš dědeček aktivně zasahoval?
Architektura, zvláště pražská, mne vždy velmi přitahovala. Jsem stále velmi citlivá k minulým i dnešním nešetrným až násilným zásahům do jedinečného pražského architektonického reliéfu. Na AVU nám dějiny architektury přednášel profesor Miroslav Korecký (dědův žák) a jeho vycházky a exkurze po stopách architektury byly nezapomenutelné. V totalitě jsem zažila stavbu Stalinova pomníku i demolici nádraží Těšnov kvůli výstavbě magistrály, rozrůstání panelových sídlišť, dodnes hyzdících panorama českých měst. V té době se fasády v centru Prahy rozpadaly a problém se řešil lešením, město však bylo přesto krásné, se silnou vrstvou historické patiny, často vylidněné, kafkovské. Po sametové revoluci nastal opačný extrém. Zuřivě se opravovalo, natíralo a renovovalo bez zábran a vkusu, aby pak následovalo období developerů, kteří se snaží využít kaž­dé volné prostranství pro komerční, nudné a nezajímavé budovy, bezohledně ignorující okolní historickou zástavbu a jen sloužící zájmům investora. Dalším fenoménem objevujícím se v historickém centru Prahy je snaha prosadit velmi individualistické až agresivní stavby. Architekti se snaží formálně ohromit, nehledí na okolní přirozené prostředí a lidský rozměr. Neuvědomují si, že město a jeho prostor každodenně působí na jeho obyvatele a že velmi ovlivňují a formují jejich charakter.

Tento rok byla vyhlášena architektonická soutěž na novou podobu Vítězného náměstí. Co od soutěžních návrhů očekáváte? Co by dle vašeho názoru „Kulaťáku“ prospělo a čeho by se naopak měli autoři projektů vyvarovat?
Od mládí sleduji průběh a výsledky soutěží na dostavbu budov ČVUT a Vítězného náměstí, ale žádný z návrhů nezvítězil a nebyl uskutečněn. V roce 1999–2000 Národní galerie a Národní technické muzeum uspořádaly ve Veletržním paláci dědovi soubornou výstavu ke 120. výročí jeho narození. Byl tam také vystaven originál urbanistického plánu Dejvic a Vítězného náměstí včetně ideálního sádrového modelu náměstí. Zároveň se v anketě mohla veřejnost vyjádřit k problému dostavby náměstí. 70 procent návštěvníků tehdy upřednostnilo realizaci původního návrhu. V posledních letech zájem o tuto dejvickou lokalitu narostl a navrhovaná, monstrózní budova nazývaná „Lední medvěd“ byla veřejností a obyvateli Prahy 6 odmítnuta. Nyní plánovaná budova ve stejném místě je svým svrchním designem cizorodá. Pod náměstím nedávno vyrostla nová budova ČVUT, kterou již obyvatelé šestky stačili velmi nelichotivě pojmenovat.

Budoucí projekt by měl řešit náměstí jako monumentální celek, jak byl původně navržen, na promyšleném půdorysu, v symbióze se základními architektonickými prvky okolních budov. Řešení narůstající dopravy v tomto místě již obsahuje zadání aktuální mezinárodní urbanisticko-architektonické soutěže, kterou vyhlásil Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Jsem velmi zvědavá na výsledek vypsané soutěže, protože se tento velice obtížný úkol nepodařilo městu zvládnout během cca sedmdesáti let. Doufám, že se přece jen podaří dokončit původní ideu centrálního náměstí a harmonicky ji skloubit se stávající situací. V případě, že bude vybrán a realizován špatný návrh, může navždy zkazit samotné srdce exkluzivní pražské čtvrti Dejvic, kterou svým velkorysým urbanismem založil a svými stavbami obohatil architekt Antonín Engel.

Je podle vás architektura uměním?
Architektura byla v celé historii lidstva matkou výtvarného umění. Na ni po staletí navazovalo zcela přirozeně malířství a sochařství. Ještě v polovině 20. století tomu tak bylo, budovy a jejich interiéry zdobily plastiky, fresky nebo mozaiky, veřejná prostranství patřila pomníkům, kašnám a fontánám. I dědeček s nimi pokaždé počítal. Výzdoba architektury vždy živila malíře i sochaře. Odpor k dekoru a móda minimalismu ochudily stavby a výtvarníky připravily o práci. Dnes už se zdá, že tento trend je překonáván. Jak pozoruji z mé profese soudního znalce, zájem o obrazy a plastiky umísťované do soukromých i veřejných interiérů se vrací a za špičková díla a známá jména umělců jsou sběratelé i investoři ochotni platit vysoké sumy. Snad pak bude mít nová architektura větší úspěch a více obdivovatelů.

 

Zora Grohmanová (* 1944)

Zora Grohmanová (* 1944)

Se svým dědečkem, architektem Antonínem Engelem, žila s krátkými přestávkami až do čtrnácti let. Vystudovala Akademii výtvarných umění se zaměřením na restaurování malby, polychromované plastiky a nástěnné malby. Po absolutoriu nastoupila do restaurátorského ateliéru Národní galerie, kde pracovala přes čtyřicet let. Během kariéry se podílela například na projektu restaurování deskových obrazů Mistra Theodorika z kaple Svatého Kříže na Karlštejně.

Vybrané projekty

Antonín Engel a vnučka Zora, 50. léta

Antonín Engel a vnučka Zora, 50. léta

 

Model Vítězného náměstí, 1924

Model Vítězného náměstí, 1924

 

Panorama Vítězného náměstí, 1957

Panorama Vítězného náměstí, 1957

 

Pohled na ČVUT, 1924–1925

Pohled na ČVUT, 1924–1925

 

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ
FOTO: ARCHIV ZORY GROHMANOVÉ

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2018.