Anketa: Rozvoj měst?
Města jsou zdrojem mnohých problémů, zároveň také místem pro jejich řešení. Respondenti ankety ASB se tentokrát zamýšleli nad otázkou aktuální situace rozvoje měst v naší zemi.
Otázka
Jaká jsou v současnosti největší úskalí a potenciály rozvoje měst v ČR?
 |
Jon Hale
architekt
Kromě potenciálů vídám bohužel poměrně často také zásadní chyby, které se v Čechách dějí. Satelity mimo území měst, které jsou špatně dostupné veřejnou dopravou a kde není občanská vybavenost. Vnímám také to, že pražské centrum trpí odchodem původních rezidentů. Částečně to způsobuje úspěch Prahy jako turistické destinace. Naše kancelář je přímo v centru, což je pro nás skvělé. Ale abych tady bydlel a v pátek večer musel poslouchat to, co slyším v pátek večer tady v kanceláři, tak po tom bych tedy příliš netoužil. Ten problém je částečně způsoben tím, že stát rozprodal historické rezidenční domy. Teď jsou z nich buď luxusní apartmány, hotely, nebo kanceláře. Je také škoda, že některé detailnější záležitosti v historickém centru nejsou udělané pořádně. Například kočičí hlavy vypadají na první pohled krásně, tradičně, ale jsou obecně velmi špatně udržované. Vytvářejí se mezi nimi široké mezery a při dešti kaluže, pohyb v těchto ulicích není pohodlný. Nevím, jestli je to způsobené tím, že tu nikdo nechce změnu, nebo jestli je to čistě jen otázkou peněz. Existuje mnoho věcí, které by mohly městské prostředí vylepšit. Praze chybí stromy. Je to sice takzvaně zelené město, jsou tu velké parky, ale v ulicích je stromů nedostatek. V létě je tu velké teplo, žádný stín, chybí pocit svěží zeleně. Možná je to i tím, že stromy tady tradičně nikdy nebyly, je ale škoda tuto situaci neřešit, když máme tu možnost.
 |
Kristýna Stará
architektka
Výzvou samospráv a obecně státní správy bývá překlenout ve svých vizích volební období. Nakonec však většina měst České republiky neplánuje dlouhodobě, strategicky, či dokonce mění své směřování s novou politickou mocí. Diskontinuitu rozvoje doprovází i nedostatečná práce s daty. Kolik radnic by nyní mohlo říci, že před zahájením projektu důsledně shromáždilo relevantní ekonomická a sociodemografická data, analyzovalo je a až na základě jejich vyhodnocení sestavovalo strategii a rozhodovalo? Často opomíjená je také spolupráce s místními obyvateli, která se častěji pohybuje v rovině nedostatečné, či dokonce neprofesionální. Zapojení obyvatel se často omezuje na povrchní ankety a veřejná setkání sloužící k tomu, aby se lidé „vypovídali“. V tomto případě se však přikláním k názoru, že žádná participace je lepší než ta formální. Méně ideologicky vyostřená komunální politika se však jeví jako prostředí více odolné vlnám politické moci. V takovém případě lze stanovit základní rozvojové a strategické cíle města akceptovatelné napříč místním politickým spektrem, tedy i časem. Lidé dokážou rozpoznat, zdali jejich volení zástupci kontinuálně pracují ve prospěch obce, nebo vynakládají své úsilí na efekt před volbami. Navzdory všem pověrám zapojení veřejnosti již do přípravných fází projektu celý proces spíše usnadňuje a projekt zkvalitňuje. Důležitým aspektem je také mezioborová spolupráce s externisty. Kvalitní analýza dat a jejich zhodnocení by měly předcházet každému investičnímu a strategickému záměru bez rozdílu.
 |
Jan Hora
architekt
Velmi pozitivně hodnotím různé spolky a aktivity zdola, jako je třeba CBArchitektura. Z architektury se konečně stává věc veřejná. Architekti tomu musí přispívat a svoji práci vysvětlovat. Obyvatelé začínají chápat, že veřejný prostor je primárně jejich a že je potřeba vyžadovat jeho kvalitní plánování. Čím více se bude o architektuře mluvit, tím více lidí začne zajímat, co se kolem nich plánuje. Stále více měst také zavádí institut městského architekta, který může ze své odborné pozice usměrňovat rozhodování městské samosprávy. Dalším krokem je, aby se architektonická soutěž stala standardem v realizaci veřejných zakázek, soutěže jsou stále spíše výjimkou. Největší potenciál vidím v brownfieldech. Velmi mnoho českých měst má stále ještě velké vnitřní rezervy, relikty minulého režimu. Je třeba naučit se s těmito areály pracovat a vyvíjet tlak na jejich transformaci. Pokud jde o kvalitní architekturu, ideálně je adaptovat, nikoli plošně asanovat – což je bohužel nejjednodušší a nejběžnější praxe. Největší riziko spatřuji v dalším plošném rozrůstání měst. Ať už jde o obytné plochy, obchodní domy, nebo logistická centra. Vytváříme si tím často budoucí brownfieldy a zbavujeme se cenné zemědělské půdy. Obchodní domy se navíc pokoušejí městu konkurovat, mnoho lidí navštěvuje častěji parkoviště hypermarketu než náměstí. Z toho pak také může plynout zavádějící představa o tom, co je veřejný prostor a jak má fungovat.
 |
Šimon Fiala
sociolog
Z mého pohledu sociologa a aktivisty se jako největší úskalí v rozvoji měst jeví koordinace mezi městem a developery. Nové projekty v centru města často svou kvalitou a interakcí s okolím neodpovídají nárokům, které bychom na ně měli nakládat. Bývají monofunkční a necitelné k okolnímu rázu města. Často se také nedaří jejich prostřednictvím přispívat k rozvoji veřejného prostoru. Odhlédněme od případných pochybných praktik developerů a konstatujme, že na vině je právní i komunikační rámec, který znemožňuje městu požadavky na novou výstavbu srozumitelně předat, často ovšem i neschopnost radnice tyto požadavky v první řadě produktivně formulovat. Jako riziko rozvoje měst v ČR nelze nezmínit nový stavební zákon, který omezuje možnost občanské společnosti vyjadřovat se ke stavebním záměrům a tím potenciálně ještě prohlubuje již zmíněné problémy. Mezi příležitosti bych naopak zařadil možnost pracovat s architektonickým kulturním dědictvím produktivním způsobem. V tomto je důležitý památkový zákon, který by měl nahradit zastaralou normu z osmdesátých let a zefektivnit péči o chráněnou architekturu. Zvláštní kategorii pak tvoří veřejný prostor, kde hraje velkou roli také angažovanost komunity. U té nelze spoléhat na legislativu, ale na kulturní změnu. Upřímně doufám, že v příští dekádě uvidíme obnovený zájem o dění ve veřejném prostoru po vzoru Vídně, byť nedávno jsem zjistil, že se máme co naučit i třeba od polské Lodži.
TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ, FOTO: ARCHIV RESPONDENTŮ, Wikipedia
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 6/2017.
