asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví
Partneři kategorie

Energetická situace České republiky

15.07.2010
Energie se v posledních letech skloňuje především v souvislosti s jejími úsporami. V oblasti TZB jsme si již zvykli na nutnost instalovat pouze energeticky efektivní systémy, díky programu Zelená úsporám je již i široká veřejnost zaplavena informacemi o energetické náročnosti budov a úsporách energie. Všem těmto tématům je však nadřazena otázka energetického zásobování státu, o kterém se ale mluví, pouze když nastane krizová situace. O energetice v širších souvislostech, než představuje jenom horizont plynové krize, jsme si povídali s velvyslancem pro energetickou bezpečnost ČR Václavem Bartuškou.
Pane velvyslanče, mohl byste prosím čtenářům přiblížit náplň a obsah své práce velvyslance pro energetickou bezpečnost?
Řečeno velmi stručně, je to přemýšlení o tom, čím budeme svítit a topit za, řekněme, 20 let. To je ovšem ideální náplň a popis, většina času je hašení požárů, čím budeme svítit a topit právě teď. Problém české energetiky spočívá v tom, že jsme si zvykli na velice komfortní způsob života, který bohužel zřejmě není udržitelný. Ne proto, že bychom příliš ničili životní prostředí nebo že bychom byli příliš marnotratní, rozhazovační, ale proto, že na ten stejný životní styl aspirují další tři miliardy lidí po světě a zdá se, že surovin při současném stupni rozvoje vědy a techniky není dost.

Václav Bartuška (diplomat, politik a publicista)

  • narodil se 14. července 1968 v Praze
  • studoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy
  • aktivně se účastnil revoluce v roce 1989
  • člen parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu
  • autor knih Polojasno, Cesta z Prahy do Prahy, Až ti zastřelí bráchu, Pochybnost
  • byl generálním komisařem české účasti na výstavě Expo 2000 v Hannoveru
  • od roku 2006 je zvláštním velvyslancem České republiky pro otázky energetické bezpečnosti


Zásobování plynem a plynové krize

Ve spojení s naší energetickou bezpečností se jako první nabízí problematika zásobování plynem. Letošní zimu, byť dlouhou a chladnou, se na rozdíl od let 2006 a 2009 neopakovala tzv. plynová krize. Podařilo se Rusku po­dle jeho avizované snahy situaci uklidnit, anebo šlo o shodu okolností, případně výsledek politických jednání více evropských zemí?
Pojďme si říci, co je podstatou téhle situace. Na Ukrajině se rok co rok přerozdělí do privátních kapes několik miliard dolarů z obchodování s plynem, které putují do Moskvy i do Kyjeva. A rok co rok se také přerozdělují i pozice v tomto dělení, hlavně na té ukrajinské straně, kde se politici často mění. A každý rok od zimy 1991–1992 vznikl kolem tohoto přerozdělování nějaký spor, který byl někdy více zřetelný, někdy méně, v letech 2006 a 2009 byl velmi výrazný. Vezměte si, že za poslední dva měsíce se vyměnil šéf Naftogazu, ministr energetiky, premiér a prezident na Ukrajině. A zároveň proběhlo i přerozdělení majetku a přístupu k penězům a k plynu. Je jenom dobře, že tentokrát nevznikla nějaká větší krize, ale podstata té situace zůstává stále stejná. Klíčové jsou dvě věci: Ukrajina dlouhodobě kupuje plyn dráž, než za kolik jej prodává svým občanům, takže vzniká deficit v řádu miliard rok co rok, což není dlouhodobě udržitelné. Druhá věc je, že celý obchod představuje obrovský kšeft, který mnoha lidem přináší spoustu peněz a ve kterém je o co usilovat. A jelikož jde o miliardy, lze vždy očekávat komplikace. Nelze předpovídat, zda nastanou za měsíc, za půl roku nebo za dva roky, ale systém je dlouhodobě nestabilní – už bezmála 20 let.

V současnosti jsme na ruské dodávce plynu závislí z 80 procent. Dlouhodobě se řeší, že by bylo vhodné se od plynu odpoutat, na druhou stranu existují nová naleziště, například v severní Americe se díky těmto nalezištím podařilo výrazně snížit cenu plynu. Je tedy pro nás plyn – z dlouhodobého hlediska – perspektivní energetický zdroj?
Náš problém ani situace nemá žádné jednoduché řešení ani odpověď. Vezměte si ale, že délka plynovodu jenom z Jamburgu a Urengoje na hranici EU do Veľkých Kapušan měří 4 400 km. Vede z oblasti za polárním kruhem přes Ural a několik velkých řek, je tu Volha, malé řeky, věčně zamrzlá půda – a jeho stáří je již téměř 40 let. Nemělo by nám tedy být spíše divné, že není více problémů a krizových situací? Naše přenosová elektroenergetická soustava funguje většinu času na 90 až 100 procent své kapacity. Tuto situaci a fakta však znají pouze odborníci, veřejnost se o to příliš nezajímá. Jinak plyn jako takový bych nedémonizoval, ani jeho dodavatele. Myslím si, že plyn má spoustu výhod a stejně tak si myslím, že je vhodné brát plyn z Ruska – dokud ta možnost existuje a dokud je ekonomicky výhodná. Je však špatné, být na čemkoli totálně závislí – závislost na jedné komoditě, na jednom dodavateli je prostě chyba, protože potom jste lehce vydíratelní. Klíčové je mít alternativy a pojistku, což se také snažím lidem vysvětlit. Nejde ani o to, zda je Rusko „zlý“ partner… Často slýchávám názor, že Rusové jsou nám civilizačně i kulturně vzdálení. Podívejme se ale na světové producenty ropy a zemního plynu: kromě tří zemí, Norska, Austrálie a Kanady, je většina těchto producentů k Západu buď chladná, nebo zcela nepřátelská. Rusko ještě patří v této skupině k zemím, které jsou nám kulturně, jazykově i jinak blízké. Porovnejte jej s Angolou, Saudskou Arábii nebo Íránem.
Když tedy pomineme „vhodnost“ Ruska jako našeho partnera – může nám ke stabilitě pomoci vedení plynu jinou trasou než přes nestabilní Ukrajinu, kterou jste zmiňoval? Pomůže nám často diskutovaný plynovod South Stream nebo jiný zdroj, například plynovod Nabucco z Turecka?

Naším úkolem na prvním místě je vybudovat v rámci Evropy propojení mezi jednotlivými státy, propojovací plynovody a spojky. Tato propojení v současnosti velmi chybí a není jim věnována příliš velká pozornost. Minulý rok jasně prokázal, že potřebujeme mít propojky mezi státy, abychom byli schopni v případě nouze jeden druhému vypomoci. Aby bylo možné, pokud vypadne dodavatel typu Rusko, poslat do střední a východní Evropy plyn z Norska, Alžírska nebo z LNG terminálů v západní Evropě (LNG – Liquefied Natural Gas – je zkratka pro zkapalněný zemní plyn, poznámka redakce). A podobným způsobem v případě potřeby nahradit kteréhokoliv jiného vypadlého dodavatele. Pak totiž můžete s okolním světem mluvit tvrdě a na rovinu. Dokud máte země, které jsou takřka stoprocentně závislé na jednom dodavateli a nejde jim pomoci, protože neexistuje fyzické propojení s touto zemí plynovodem, tak máte dvě Evropy: kus, který je propojený dobře (západní Evropa, severozápadní Evropa) a zbytek. Jestli následně bude v EU fungovat volný trh s energií, částečně nebo plně regulovaný, je už podle mého názoru sekundární věc. Mimochodem propojka z ČR do Polska má být dokončena v červenci 2011.

Po krizi v roce 2009 se ale často zmiňovalo, že právě spolupráce zemí EU výrazně pomohla ke zvládnutí krizové situace…
To ano, to je pravda, ale měli jsme velké štěstí, že nám naslouchali na Západě i na Východě a také že jsme měli dobře připravenou strategii. Postup pro případ krize jsme domlouvali s klíčovými zeměmi EU již v prosinci 2008, což nám později v krizové situaci velmi pomohlo – vědělo se, jaká je naše strategie, jaké jsou vztahy s Moskvou a Kyjevem – a naše postoje byly vesměs kladně přijímány. Také je třeba poznamenat, že dodnes, když se zmiňuje, že Evropa by měla mluvit jednotným hlasem, což všichni prosazují jako žádoucí stav, se zároveň všichni shodují, že doposud se to stalo pouze jednou, v lednu 2009. A to přece není dobře – podobných situací nás v budoucnu čeká v příštích letech spíše více, a to nejen s Ruskem. Jak se vyostřuje souboj o suroviny ve světě, je logické, že dodavatelé budou za svoje suroviny požadovat stále více.

A zmiňované nové trasy plynovodů?
Co se týče projektů Nabucco a South Stream – myslím si, že v tuto chvíli není nutné mít oboje, nevidím pro to opodstatnění. Oba dva se podle mého názoru stavět nebudou. A pokud jde o přínos plynovodu Nabucco pro naši republiku – je vhodné vyměnit Ukrajinu za Turecko a Rusko za Turkmenistán nebo případně za severní Irák? To by naší bezpečnosti a stabilitě asi příliš nepomohlo. Bavme se opět pouze o reálných věcech: Nabucco je hezká myšlenka, původně to měl být plynovod vedený z Íránu, ale my stále nevíme, zda budeme Írán nejprve bombardovat a pak to postavíme, nebo naopak… Proto se zvolila náhradní cesta, ale tam se již ukazuje, že toho plynu buď není dost, nebo je již předobjednán jinými zeměmi. Z mého pohledu je pro Evropu perspektivnější stavět terminály na zkapalněný plyn, protože tam nejste svázáni s jedním dodavatelem. 

V poslední době se hodně hovoří o nekonvenčních plynech – plynech těžených netradičními metodami z břidlicového podloží, studeném metanu, zmiňují se dehtové písky… Jsou pro budoucnost významné? Jak se nás tato tematika týká?
Mluvil jsem na toto téma s geology – mívám občas přednášku s Václavem Cílkem (RNDr. Václav Cílek, CSc., český geolog, klimatolog, spisovatel, filozof a překladatel, poznámka redakce), se kterým spolupracuji už několik let. Z hlediska geologických požadavků, třeba na těžbu plynu z břidlicí, jde o těžbu mimořádně ekologicky náročnou. Území o ploše 5 000 km2 je potřeba rozorat a miliony tun získané horniny pak proplavit miliony tun vody pro získání určitého množství plynu. Pokud se tato ložiska v Evropě vyskytují, zpravidla se nacházejí v blízkosti uhelných polí – zkuste tento přístup nabídnout lidem na ­Ostravsku, v Katovické pánvi nebo v Porúří… Ono je třeba vždy zvážit, co je ještě únosné pro populaci. Něco jiného je těžit na pomezí Tennessee a Kentucky a něco jiného je zkusit toto aplikovat v Evropě. Upřímně řečeno, ve srovnání s oblastí Athabaských ropných písků v Kanadě působí naše severní Čechy jako oáza zeleně.

Ve srovnání s tímto se tedy může zdát jádro jako čistý zdroj energie, přestože právě jaderná energetika je u nás spojená s protesty ekologů…
Jenomže se vším jsou spojené nějaké dopady. Když spálíte milion tun uhlí v elektrárně, tak také vypustíte určité množství škodlivin do vzduchu, u jádra máte na pozadí zbytkovou radioaktivitu. Jednoduchá cesta z tohoto problému zkrátka není, na každém zdroji energie najdete něco pozitivního a něco negativního.

Novodobá spolupráce Visegrádské čtyřky

Liší se v něčem situace České republiky ve srovnání s našimi sousedy – Slovenskem, Polskem a Maďarskem?
My máme ještě stále přebytek ve výrobě elektrické energie, v rámci EU jsme ještě pořád druhý největší exportér. Slovensko, které ještě donedávna elektřinu vyváželo, je dnes již dovozcem, stejně jako je dovozcem i Maďarsko. Polsko vyrábí tolik elektrické energie, ­kolik spotřebovává. V tomto je již třeba patrný rozdíl. Jiný zásadní rozdíl v rámci EU nevidím. Máme naopak i společné problémy – všichni máme starší sítě (ve východní Evropě jsou o poznání starší než v západních zemích EU) a také máme společnou neochotu veřejnosti tolerovat jakékoliv větší energetické stavby. Energetika je obecně vnímána jako obor, který smrdí, je ošklivý a špinavý, ale bohužel jej všichni životně potřebujeme, což se však špatně říká.

Zmínil jste, že jsme stále exportérem elektrické energie. Je to vhodný přístup? Vyskytují se názory, že vzhledem k omezenosti zdrojů bychom měli spíše energií šetřit, a ne ji vyvážet…

Ano, proč ne. Je ale třeba, aby někdo řekl, co vlastně chceme, a pak musí toto svoje přesvědčení vtělit do nějaké politiky. Pokud si stát opravdu něco přeje, musí to navrhnout a prosadit. V ČEZu vlastní stát 70 procent akcií a může mu prostě říci, co si přeje a jakým způsobem toho chce dosáhnout. Ale pokud si stát nic nepřeje, nebo to neříká nahlas, je logické, že každá firma se snaží maximalizovat svůj zisk. V tom vidím také riziko u limitů na těžbu hnědého uhlí. Pokud by došlo k prolomení těchto limitů beze změny autorizací, tak jak jsou tato pravidla nastavena v současnosti, lze očekávat, že na severu Čech okamžitě několik velkých finančních skupin vybuduje velké uhelné elektrárny, ze kterých budou elektřinu vyvážet do Německa. A nám zde zůstane jenom vytěžená oblast, smrad a pár vilových domů v okolí Prahy. Chceme to? Potíž je v tom, že obecně energetiku nepovažujeme za veřejné téma. Je brána jako téma odborné, které mají vyřešit odborníci. To není správné. Je jenom málo tak politických a tak všeobecných témat, jako je energetika. Pokud to lidi nezajímá, je to k jejich vlastní škodě.

Zmiňovali jsme situaci České republiky a našich sousedů – někdy se i hovoří o znovuzrození Visegrádské čtyřky za účelem prosazení vlastních zájmů při jednání v EU. Setkal jste se s tím při některých jednáních, nebo jde již o zřejmou a veřejnou aktivitu?
Stala se jednoduchá věc. Konečně si příslušní lidé z těchto států prostudovali smlouvu z Nice a zároveň pochopili příslušný paragraf Lisabonské smlouvy a došlo jim, že nyní je pro nás unikátní chvíle. Od ledna letošního roku po několik následujících let bude trvat situace, kdy smlouva z Nice mimořádně zvýhodňuje středně velké členské státy, Lisabonská smlouva to pak navrací do původního stavu. V současném hlasovacím systému mají čtyři země Visegrádu stejnou váhu jako Francie a Německo. Je jenom dobře, že jsme pochopili, že nyní máme šanci si vyjednat věci, které za sedm let již nebude možné měnit. Jde o běžné vyjednávání, které v Unii probíhá dnes a denně a které my bohužel obecně moc neumíme. Navíc jednání předchází jedna věc – že si uděláte svoje domácí úkoly a sepíšete požadavky, připravíte projekty a podrobné plány, což také není naší silnou stránkou.

Státní energetická koncepce

A máme tedy celkovou strategii, koncepci, kterou v Evropě prosazujeme? Na podzim se hodně psalo o aktualizaci Státní energetické koncepce (SEK) ČR…

Ano psalo, ale k její aktualizaci nedošlo. Byl pouze předložen návrh na aktualizaci SEKu, od kterého dali všichni ruce pryč. Státní energetická koncepce vešla v platnost v roce 2004 a je stále platná. Tento dokument předjímá svoji pravidelnou aktualizaci, proto Tošovský a jeho tým připravili (podle mého názoru velice dobrý) dokument, který byl představen v říjnu minulého roku. Tehdy existovala velká šance něco změnit – přechodná úřednická vláda měla možnost provést některé kroky a úpravy, které jsou nepopulární, ale zároveň nutné. Návrh ale bohužel nakonec nebyl ani projednán – vláda jej pouze předloží jako součást balíčku k projednání vládě příští. Aktualizace SEKu je však potřebná, vezměte si například, že od ledna 2007 koncepce neplatila v jednom zásadním bodě: vládní prohlášení z ledna 2007 říkalo, že stát nebude chystat, plánovat ani rozvíjet žádné atomové elektrárny. Ale zároveň SEK předpovídal až 50procentní podíl atomu na výrobě elektřiny. Tato bizarní situace skončila loni v březnu pádem Topolánkovy vlády, současný vládní dokument již o ničem podobném nemluví, ale samozřejmě je možné, že v budoucnu se podobná situace může opakovat.

Takže v tuto chvíli není vůbec jasné, zda bude podzimní návrh aktualizace SEKu schválen, nebo dále upravován a kdy vlastně k aktualizaci dojde?

Ne, není. Máte s sebou věšteckou kouli, abychom odpověď našli?

Střídání vlád a změna energetické politiky každé čtyři roky, to asi není pro energetiku příliš vhodné… Není možné tuto situaci změnit? Podnikají se v tomto směru nějaké kroky?
K tomu by byl potřeba nějaký základní konsenzus hlavních politických stran, které by si řekly, že se budou dohadovat o daních a politických záležitostech, ale jisté věci budou dané. Mezi ně by měla patřit armáda, policie, justice a právě třeba i energetika. Aby bylo naprosto jasné, jak se určité otázky budou řešit. Bohužel nám asi ještě chvilku bude trvat, než toto pochopíme. My jsme vlastně vytvořili stát, který je dnes v mnoha ohledech nefunkční. Po roce 1989 se odehrála demontáž státu, na které jsem se i já nadšeně podílel, a bylo myslím této demontáže do jisté míry třeba. Bohužel jsme potom demontovali dál a dál a dnes již jsme ve stádiu, kdy státní systém v mnoha klíčových parametrech nefunguje. Stát je v mnoha oblastech svým způsobem bezmocný a například v energetice je tato bezmocnost velmi vidět. Žádné řešení vám však nenabídnu, pouze snad doporučení, abychom se my občané více zajímali o podstatné věci, které se nás týkají.

V jiných evropských státech takovéto problémy s jednotnou koncepcí nemají? Ať už se jedná o země západní Evropy nebo o postkomunistické státy?
Jsou země, které již dávno pochopily, že musejí v zásadních věcech určitým způsobem fungovat. Příkladem je třeba Francie, kde existuje od 70. let minulého století národní konsenzus, který se týká nejen jaderného programu, ale i řady dalších oblastí. A tam to opravdu funguje tak, že ať se mění vláda jakkoliv, základní směr je daný. Podobně je tomu i v jiných západních zemích. Vedle toho jsou země, které si stále ještě nezvykly na to, že zodpovídají za své vlastní kroky – tam patří i naše republika.

Za vzor bychom si tedy mohli vzít například zmíněnou Francii?
Ano, například. Pro mě je Francie příkladem toho, že energetika se může opravdu stát principiálním polem shody všech hlavních politických stran – a funguje to již po několik desetiletí.

Jde i o to, že ve Francii je základem jaderná energetika?
Jde především o princip, nejen o jadernou energetiku. Samozřejmě v elektroenergetice je základem jaderná energetika, podstatné jsou však i jiné věci. V plynu jde o totální diverzifikaci – mají čtyři různé dodavatele plynu s podílem pod 20 procent, takže je Alžírsko ani Rusko nemůže nijak vydírat. U nás se například kritizuje, že Německo chce mít speciální cenovou dohodu s Ruskem – pro Němce je Rusko diverzifikací, a proto je pro ně, stejně jako pro Francii, výhodné, neboť je to zkrátka další zdroj a umožňuje jim zmáčknout jiné dodavatele – Alžírsko, Katar. Stále mě zaráží, že spousta lidí u nás ještě nepochopila, že primární důvod diverzifikace energetiky je komerční – když máte jediného dodavatele, tak vás může vydírat, což nepochybně udělá. Proč nikoho v naší republice nenapadá jednoduchá otázka: Jak to, že plyn v Německu, který jde z Ruska přes nás do Německa, stojí v Německu méně než u nás? Stejně jako ve Francii je levnější než u nás. Proč u nás stojí méně než na Slovensku? Důvod je jednoduchý – Slovensko je na dodávce plynu z Ruska závislé stoprocentně, ČR pouze na 80 procent. Německo není závislé vůbec, tudíž platí ještě méně, stejně jako Francie.

A jaké jsou tedy naše možnosti diverzifikovat zdroje? Zmíněných 20 procent, které nedovážíme z Ruska, pokrývá norský plynovod?
Ano, ale na konci roku se to už bude jevit jinak, protože ERÚ (Energetický regulační úřad) změnil postupy při počítání statistik, takže v letošním roce budeme mít papírově již sto procent plynu z Ruska. Jde o to, že norský plyn k nám nepřitéká průběžně, je to pojistka pro případ problémů.
Mít rezervy v této podobě je podle mého názoru dobrý krok, ale je to jenom začátek, ta diverzifikace musí pokračovat dál.

Úspory a obnovitelné zdroje energie

Jaké postavení mají v naší energetické situaci úspory energie? Hrají významnou roli, případně budou hrát významnou roli v budoucnu?
Nepochybně jsou důležité, stejně jako energetická účinnost, ale ještě jsem neviděl úsporu, kterou bych si mohl posvítit nebo zatopit. Náš problém tedy úspory nevyřeší, ale jsou nepochybně důležité. Na druhou stranu, já vždy protestuji, když slyším názory, že recyklováním odpadu, instalací úsporných žárovek a ježděním na kole jsme vyřešili problémy energetické náročnosti. Ale navštivte kterýkoliv supermarket po celém světě a zjistíte, že přes 90 procent potravin v tom obchodě bude dovezeno ze vzdálenosti větší než 100 kilometrů. Pravda je taková, že díky levné energii máme levné potraviny – od nafty pro zemědělce přes plyn použitý na výrobu hnojiv až po tu dopravu finálních potravin do supermarketu. Chceme-li být opravdu úsporní k životnímu prostředí, vraťme se zpátky, k životu kolem roku 1600 – akorát, že by to vyžadovalo vyhubení většiny Evropanů.  Evropa bez hnojiv a levné dopravy umí uživit miliony lidí, ne stamiliony. Bavme se proto o reálných číslech – o tom, co jsme schopni udělat v našem reálném světě, a o tom, jaký je reálný stav naší ekonomiky.
Mimochodem spotřeba jednoho velkého nákupního centra odpovídá přibližně spotřebě jednoho 15tisícového města. 

A co alternativní, obnovitelné zdroje energie?
To je podobný příběh. Myslím si, že v tomto směru máme obrovský prostor. Některé z těchto zdrojů jsou však totální nesmysly, část z nich má naopak smysl naprosto jednoznačně. Podle mě je nesmysl v českých podmínkách prosazovat biopaliva, to je pouze byznys pro určitou skupinu investorů a také prostor pro kriminální činnost. Nevidím v tomto směru přínosy – pálíte něco, abyste mohli vyrobit něco pro další spalování… Na druhou stranu, podle mého názoru, podceňujeme biomasu, což je chyba. Biomasa má podle mě v našich podmínkách velký potenciál, je to koneckonců něco, čím se zahříval český venkov ještě před sto lety. Stejně tak využití různého zemědělského odpadu pro tvorbu bioplynu má nepochybně velký smysl. Máme také poměrně vysoký potenciál geotermální energie, paradoxně ne moc tam, kde bychom to čekali nejvíce – v lázeňských oblastech, kde se nesmí vrtat kvůli geologickému podloží, ale v řadě lokalit to jistě ­smysl má.

A energie ze slunce – solární technika?
Opět je třeba rozlišit, co je rozumné a co ne. Podle mě má velký smysl instalace solárních panelů v těžko dostupných místech nebo v aplikacích, které se mohou dobíjet – typu pouliční osvětlení. To dává smysl, stejně jako dává smysl jejich využití v nějaké rozumné míře s ohledem na současný stupeň vývoje, instalace menších celků a podobně. V čem smysl nevidím, jsou ohromné megawattové parky postavené na orné půdě, to je podle mě zvěrstvo a ukázka nesmyslného přístupu. A nemyslím teď stabilitu přenosové sítě, to ať si hlídají příslušné instance. Primárně jde opravdu o zastavění orné půdy něčím, co není pro krajinu přirozené, a ani to nedává ekonomický smysl. Podle mého názoru je finálním měřítkem všech těchto alternativních zdrojů vždy poměr cena/výkon. A jestliže musím něco dotovat miliardami, aby to fungovalo, pak to jednoduše nedává to smysl. Smysl ale má zřízení lokálních výtopen pro malá města využívajících právě zmiňovanou biomasu – to jsou chytré zelené kroky, které vytvoří energetické ostrovy soběstačné v případě výskytu nějakých problémů. Stavět obrovské fotovoltaické parky v Česku, které sluneční energií není zrovna proslulé, mi připadá zvláštní. Kdyby fotovoltaika přilákala do Čech více slunce, kdyby díky tomu bylo v Čechách 250 slunečních dní v roce, tak to beru.

Světlá či šedá energetická budoucnost

Jaká jsou aktuální hybná témata evropské či světové energetiky?

Důvod, proč se nyní zajímáme o energetiku a energetickou bezpečnost, ten opravdu skutečný důvod je, že někde uvnitř našich srdcí začínáme chápat, že se opravdu může stát, že příští generace budou mít nižší životní úroveň než generace stávající. A dochází nám, že již nejde o nějakou nepodloženou hypotézu z literatury, ale že to je reálná varianta daná tím, že surovin ve světě není dostatek. Dále také, že k miliardě lidí v západních zemích přibývají další tři miliardy lidí, kteří chtějí mít stejný životní standard, jako máme my (Čína, Indie, Brazílie, Indonésie, Vietnam...), a že my Evropané nebudeme schopní získat dostatek těchto surovin, protože jsme slabí. A nejsme si vůbec jistí, co to udělá s naší sociální kohezí a s naším společenským řádem. Jsme navyklí brát pokrok jako stále se zlepšující životní úroveň. Evropa přijala myšlenku, že je naší povinností, aby se naše děti měly lépe než my. Celá ta půjčovací mánie, která se netýká jenom Řeků nebo Maďarů, ale celé západní Evropy, spočívá v tom, že dnes si peníze půjčíme a zítra je už opravdu vyděláme. Je to, jako bychom podepisovali lichváři úpis, že zítra už tu Sportku vyhrajeme. Ale zároveň děláme jenom velmi málo proto, abychom vyhráli. Část politické elity západní Evropy si tuto situaci již začíná uvědomovat. Ale jak to sdělit veřejnosti? Řekněte lidem, že jejich děti se budou mít hůře než oni. To je na pár facek, ne na zvolení do vlády.

Existuje v Evropské unii nějaká rada pro energetickou bezpečnost, nějaká instituce, která by se energetikou cíleně zabývala?
Ne, jde vždy o jednotlivé konkrétní případy a situace. Řada zemí nemá nikoho, jako jsem já, naopak jsou země, ve kterých tento zástupce má mnohem více pravomocí než já, rozdíly jsou opravdu velké. Myslím si, že tyto problémy řeší země, které ještě disponují nějakým strategickým uvažováním – Francie, Británie, Španělsko, Německo, Nizozemsko, země s rozhledem, stále více také Polsko. My jsme trošku zahledění sami do sebe, okolní svět příliš nevnímáme, i když bychom měli. Přesto tato moje pozice vznikla, což není zcela standardní pro stát této velikosti. Slovensko tuto pozici ustanovuje již čtyři roky a stále ji nemají, protože se nemohou dohodnout, zda ji vlastně chtějí. Maďarsko má jednoho člověka pro projekt Nabucco, jinak obecně takovéhoto zástupce také nemají.

Jaký je váš náhled na budoucnost české energetiky v příštích letech?
Jsem přesvědčen, že jsme v situaci, kdy nás neprobere nic než šok. Protože jsme zpohodlnělí, poklidní, máme se dobře. Jsem přesvědčen, že nás nemůže tento šok minout a mluvím o časovém horizontu podstatně nižším, než jsou desítky let. Viz například vývoj trhu s ropou za posledních deset let. Jde o epochální změny, na úrovni pohybu kontinentů. To, že se tomu u nás nevěnuje pozornost, neznamená, že se to neděje. Na světových jednáních můžete pozorovat změnu v jednání se zástupci světových velmocí podle přerozdělení moci. A my jsme součástí tohoto světového soukolí, nemůžeme si myslet, že se nás to netýká.

Rozhovor připravila Petra Šťávová.
Foto: Leif Hoegh & Co., Oil Change International, Van Ness Feldman, BP  p.l.c.

Článek byl uveřejněn v časopisu TZB HAUSTECHNIK.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media